Budík zvoní aktivně v 7.20,ale v pokoji je strašná zima a mně se nechce z postele. Ačkoliv od svého návratu z ČR únavu necítím. Vyhrabu se kolem 7.50.Připravím snídaně,ale pořád je moc brzy a děti nevstávají. Ráno proběhne velmi klidně,já pak dám dohromady kuchyň a jdu si čistit zuby, mezitím Eva veze kluky do školy. V 10 hodin mám vše hotovo, a jdu uklízet skříň. Tentorkát už naposledy. Vyndám kufr a dám do něj vše nepotřebné a zvážím ho, abych věděla, jestli si vůbec můžu dovolit dovézt domů nějaké dárky, nebo je musím koupit online v českých obchodech.Kufr má 9 kilo, ani tomu nemůžu uvěřit, zdá se mi, že váží mnohem víc. Bohužel se mi už nikam nevešly boty, takže mám v kufru pět párů bot, a zimní boty tedy opravdu něco váží. Prohlížím si prázdnou skříň, ve které se krčí pouze několik nutných věcí, které použiji během těchto tří týdnů, a cítím se divně. Na druhou stranu se cítím taková víc svobodná, protože jsem stále něco uklízela, snažila se pokoj udržovat v pořádku a často místo toho, abych šla někam ven, jsem uklízela. Velmi často.Teď mám v jedné poličce několik maličkých láhviček kosmetiky, ve druhé přesně 7 triček, dva svetry a dvoje rifle.Nic víc, nic míň. A jednu knihu.Je to zvláštní. Myslela jsem, že čím větší počet věcí tu bud mít, tím lépe se budu cítit. Víc jako doma. A paradoxně já asi potřebuji mít všechno doma, jako doma v ČR, a cestovat jenom tak s tím nejnutnějším. Člověk pak zjistí, že když se nemůže vymlouvat na úklid, že opravdu nemá, co by doma dělal a někam vypadne.Než pokoj vypadá podle mých představ, je přesně 11.50 a jdu obědvat. Jsem už polomrtvá hlady,ale přitom do té doby, než jsem se podívala na hodinky, jsem si na jídlo ani nevzpomněla.Zvláštní.Je výborné jídlo,takže do 12.30 obědvám a po dlouhé době si pouštím PC,abych věděla, co je ve světě nového. Pak jdu pro kluky. V Madridu se mi líbí, že i když je taková zima jako dneska, většinu dní je hodně slunečno. Totálně bez mráčku. To se člověka žádná deprese prostě dlouho držet nemůže.Když se vrátím, stále je u nás Lara, kamarádka Evy, se kterou řeší nějaké pracovní věci, a já klukům jdu přichystat oběd. Asi za pět minut přichází Eva, a jde obědvat s kluky. Já tak tím pádem do 14.15 získám čas, a opět se vracím k počítači, který jsem nezapla celý víkend. Pak se nabídnu s inglés,ale děti jsou nějaké vyčerpané, nevím proč, spí. Eva chce, aby spaly co nejdéle, takže je chce odvézt. Tím pádem já mám tedy čas. V půl třetí přijde Juana a já zjistím, že se na ní opravdu těším. Tím, že Eva odejde, nám poskytne příležitost chvíli si promluvit.Objednala si u mě z Avonu některé věci, které jsem dovezla z ČR a máme alespoň možnost si to prohlédnout a popovídat si. Pak už musí jít uklízet a vařit, ale znovu mi nezapomene připomenout, že v Madridu se mám vždy kam vracet. Pak hned přijde Eva a já se pustím taky do své práce. Pak zjistím, že moje touha dát vše do krabice byla unáhlená, nemám ani jeden krém na ruce ani na nohy a to jsem jich domů poslala několik. Asi mě klepne.No,to nevadí. V 15.45 si jdu udělat kávu a jdu se učit. Musím dokončit školu a být svobodný člověk, nezávislý na stále nějakých datech, písemných pracích a podobně. Začínám mít opět ten dotěrný pocit, že vůbec nic nestíhám. Když se zvednu od počítače, zapovídám se s Juanou a s Evou, a to takovým způsobem, že mě najednou Eva musí upozornit, že je 16.50 a musím jít vyzvednout kluky.Běžím a v 17.00 vyzvedávám malého Diega a Javiera a jdeme domů. Trochu se pošťuchují, ale jinak je klid. Diegovi slíbím počítač, protože dotírá a chce můj vlastní mobil.Děs:-) Když přijdeme domů, zapnu Diegovi počítač a vypadá to na docela solidní klídek. Ale jenom do té doby, než je asi 17.40 a Eva se sbírá do školy, vyzvednout Pabla a mě pověří tím, abych se věnovala vypracování úkolů s Javierem a hlavně přípravě na zkoušku. Začneme u slovíček, přejdeme ke gramatice a mně začínají pomalu odkapávat nervy, protože dnes bych měla jít učit a nevím kdy vyjdu. Zase přijdu pozdě. Podle mě Eva ví, že chodím učit v pondělí a proto to dělá, prostě mi to tak připadá, a nemůžu si pomoct. Naštěstí končíme kolem 19.20 a moje jediné štěstí je, že Pablo nemá žádné úkoly. Obléknu se a jdu se zeptat, zdali můžu odejít. Prý ano. To už je na cestě tatínek Alejandra, a jede mě vyzvednout. Je dost zima, takže jsem mu dost zavázaná. Vyběhnu ven, koupím si nějaké sladké pečivo k snídani a čekám. Přijede nějakým obrovským autem, takže nechápu, když mi pak dost sklíčeně popisuje, že už rok nemá práci. Je to dost síla. Ztráta práce je tady na denním pořádku a nikoho už to nevzrušuje. Dobře si vzpomínám na slova Evy, která mi řekla, že pokud to z nějakého důvodu s Danim nevyjde, ať se nikdy dobrovolně nezdržuji ve Španělsku. Nikdy jsem strach neměla, ale teď je to čím dál horší. Mám strach o svojí existenci, o to, co se mnou bude. U Alejandra dostanu cocacolu a oříšky a domluvíme se na čtvrtek, protože musím být doma s dětmi, takže tu hodinu mezi tím prostě využiji. Dostanu zaplaceno předem, což nemám ráda, protože nejdříve dostanu peníze a pak až přijde úsilí, což je věc, která se mi dost protiví.Zpátky jedu metrem, a i když si máme volat s Danim ,nezvládneme to. Já usnu málem ve stoje a pak někdy kolem druhé mě probudí zpráva, že on usnul u televize.
Žádné komentáře:
Okomentovat