Nesnáším úterý (Úterý 29.4.2014)

Vzbudím se, a zjistím, že mi ani ještě nezvonil budík. Je 7.30. To se mi už dlouho nestalo! Venku slyším děsivý hluk. Vykouknu z okna a zjistím, že dole nějací pracovníci opravují dveře od garáže. Síla. Včera jsem si s Anou domluvila výlet do Madridu, že vystoupím někde při cestě, protože ona jede k lékařce. Vzbudím se a vím, že se mi nechce. Zítra se chystám tak nějak na celý den do obchodního centra. V pátek mám ten pohovor, takže rovnou zůstanu v parku nebo tak něco, udělám si s sebou sendvič a domů se zrovna nepoženu. A dneska? Ana mě vysadí kolem 10.30 v centru a nejdéle ve 14.30 bych musela být na Príncipe Pío. Projedu jednu jízdu z lístku a budu muset jít domů, převléknout se (protože do parku prostě v tom, v čem chodím ven, nepůjdu) a v 16.00 pro Lolu. Takže ne. Navíc udělám něco, co jsem měla udělat už na noc-ošetřím si všechny puchýře nějakou mastí, takže o procházce Madridem nemůže být ani řeč. Jdu se omluvit Aně, že nejedu, ať na mě nečeká a jdu zalézt do postele. Zatáhnu žaluzie a spím asi do 9.30. Nejsem ani unavená, není to úplně hluboký spánek, spíš jen tak ležím. Slyším hlas Aniny matky a malého Rafaela. Naštěstí malý jde do školky. Ale maminka zůstává. Vylezu a do 10 se nasnídám. Jenomže je mi trapné odejít, takže si povídáme a je to super. V 11.15 připravuje babička tu jejich bramborovou tortillu tak toho využiji a chci se dívat. Je mi zle z toho, že jsem zůstala doma, abych něco udělala a je už 11.15 a navíc kolem 15.45 musím odejít z domu. Včera se ještě odehrálo nějaké divadlo, kdy Lola brečela jak blázen a tak jde zítra naposledy na ty svoje moderní tance, což bylo něco úžasného, protože každé pondělí a středu zmizela od 19 do 21 a doma byl klid.Nemusela jsem vymýšlet žádné aktivity. Dneska je zase jeden z těch dní, kdy mi Daniel chybí tak, že bych umřela.Včera jsme o něm mluvily s Anou, dneska s maminkou Any a i když mi říkají, že tenhle člověk není normální, a není, já ho miluju. Je to jeden z dní, kdy přemýšlím, proč když je venku tak nádherně, nemůžu být s ním. Uvědomím si, že je konec dubna. Doma se budou pálit čarodějnice. Bude to dva roky co jsem byla na Magnetic Festivalu kde byl Avicii. Vždycky v tuhle dobu mám takové zvláštní očekávání. Vždycky jsem už skomírala ve škole a těšila se na léto, na to, jak budeme jíst zmrzlinu a koupat se v bazénu. Byla jsem v srdci a v duši klidná. Teď nejsem. Vlastně se pořád vnitřně třesu, nebo spíš otřásám. Já totiž nic nevnímám. Necítím. Budu mít narozeniny, tolik jsem je chtěla minulý rok slavit s ním a teď tu jsem, a nic. Když jsem byla doma, všechno mělo řád. Než jsem ho poznala. Bylo jaro, léto, pak byla škola, povinnosti, sníh a plískanice. Ve Španělsku nic z toho není, vlastně se tu jakoby nemůžu zorientovat v čase. Bude mi 28 let. Už jsem i starší než moje vlastní mamka, když měla druhé dítě. Kam vlastně směřuju? Pokládám si otázku, co bych dělala, kdybych neznala Daniela. Asi bych měla hotové státnice a celou školu, to si jako nebudeme nalhávat, protože nakonec jsem se vždycky hecla a vše dodělala. Teď se to vleče částečně i kvůli němu, i když na něj to jako úplně házet nemůžu, to ne. Možná bych jela jako au-pair do Francie, nevím. Možná bych dělala v nějaké té báječné firmě v Praze,ale nakonec, nakonec vím že ne. Možná bych nastoupila, možná by se mi líbily peníze a že každý den můžu nosit hezké oblečení, ale pak, třeba za rok, bych zjistila, že mi chybí život. Že nejhezčí věci jsou ty, které nic nestojí, a že mi ty peníze k ničemu neslouží. Takže nemůžu říct, že bych nežila vlastní život, takhle to říct nejde. Žiji ho. Ale je těžké přesně "rozříznout" moje myšlenky a ty jeho. Ovlivnil mě víc, než by se mi líbilo. V 11.40 se vytrhnu z myšlenek a jdu si konečně vyčistit zuby a umýt vlasy, už mám pokrk toho, jak tu nic nestíhám. Ty odpoledne mi dost chybí. Raději bych se starala třeba o toho dvouletého, kdyby byl celý den doma a měla v 16.00 padla. Protože každý pracuje přes den a odpoledne bych měla volná. Nevím no, každý režim má něco. Zase kdybych musela vstávat v 8, tak taky nic moc, musela bych chodit spát mnohem dřív a to nevím, jak bych to dělala. Takže asi mám vlastní to nejlepší, co mít můžu. No nic, zvednu se, a jdu se dát do kupy. Přece jen jsem se dnes zapovídala vážně dlouho. Jdu si vyčistit zuby a konečně mýt vlasy. Kolem 12.15 babička odchází pro malého, a já si jdu pustit pračku s povlečením. Pak se jdu naobědvat. Naložím si různé typy zeleniny, co najdu, a musím říct, že tohle, co tu jedí naprosto běžně, u nás jedí lidé při těžké žlučníkové dietě a vydrží to jenom pár nejnutnějších dní. Já už jsem si zvykla, ale občas to stojí dost sil i mě. Dám si k tomu lososa od večeře a jdu ven, je nádherný den a je potřeba si ho užít. Dojím, uklidím a je jedna hodina. Akorát sundám prádlo, které bylo na šňůře, pověsím to moje nové a jdu si sušit vlasy, když do dveří vběhne malý Rafael s babičkou. Okamžitě na mě skočí a jestli prý si půjdeme hrát. Vím, že k tomu nemůžu přistupovat jako k práci, ale svůj čas si nechci nechat vzít. Naštěstí se ho ujme babička a pak přichází Ana. A veze v autě sestru svojí matky. Nabídnou mi kávu, takže se s nimi zapovídám a babička mi dává svoje číslo, prý kdybych byla někdy v Madridu a měla nějaké problémy, abych měla kam se vrtnout. Lidi jsou tu neuvěřitelně milí, to se musí nechat. Mám jen hodinku, je už půl třetí. Jdu nahoru vyřídit nějaké maily a když scházím dolů, tak mi Ana říká, že prý mám chvíli počkat, že pojedeme všichni autem. Lolu vyzvedneme všichni a ona pak veze svojí matku a její sestru na bus. Já jsem v parku. Je krásný den, teploučko. Potkám se s Mary, což je "hlídačka" dvou prima dětí a spousta jiných lidí mě zdraví. To jsem za celou dobu na podzim nezažila. Je pravda, že tam jsem občas měla ještě větší záchvaty než tady, protože ten režim byl zabijácký. Vidím na dálku jednu paní s krásnou holčičkou a vsadím botu, že to je žena toho krásného chlapa, co jsem ho posledně viděla, s tím zlatým retrívrem. Jo, jasně, už jde. Je mi nějak úzko. Rafa si hraje, a já s ním a přijde k nám tak asi sedmdesátiletá babička s vnučkou a ptá se mě, kolik je Rafaelovi. Nepochybuje tudíž o tom, že je to můj syn! Ptá se mě na spoustu věcí, takže mazec. Takže tady to mám potvrzené, opravdu nevypadám na patnáct (no, nevím proč jsem si to vsugerovala:-D a on nevypadá jako moje panenka, ale vypadáme jako máma se synem. Poslední dobou začínám být taková divná, nevím, jestli bych teď chtěla mít dítě. Asi určitě nechtěla. Ale na druhou stranu..tady ten koncept vypadá jinak. Není to být zavřená někde na vesnici nebo v bytě, a strávit život mezi čtyřmi stěnami..je to tu jiné, navíc prostě děti tu má každý, Any bratr jich má dokonce osm! Mazec. Já nevím, já kdybych měla dítě, nějak víc bych se o něj starala, nenechala bych ho v zapatlaných hadrech jako chudáka, já bych si ho piplala. Navíc Rafa je strašné krásné dítě, to by šlo samo. Někdy se té Aně divím. A když tak mám toho malého v náručí, představuji si, jak bydlím v tom domku naproti, jdu domů, a tam sedí u stolu Daniel a čeká na nás..a musím odejít z pískoviště abych tam nemusela odpovídat na žádné otázky.Vlastně jsou ta odpoledne dost smutná, protože přes den mám svoje věci, ale tam v tom parku není nic moc dělat a nesnáším to tam. Mám mnohem raději, když mám na starost jenom jedno dítě a jdu třeba do parku s ním sama, bez Any. Takhle je to takové divné. Přijedeme domů kolem 19.15, a vezeme s sebou Lucíu, kamarádku Loly, která u nás bude spát do zítra. Naštěstí malý Rafa hned usne,a holky si hrají spolu. Je 21.15 a je krásně vidět a přemýšlím, že půjdu na procházku, už jsem dlouho nebyla, ale nakonec si říkám, že je to první večer po šíleně dlouhé době, který mám pro sebe. Potřebuji dočíst nějaké materiály. A mám naději, že je stihnu dočíst a ještě snad půjdu spát včas. Asi od 20.30 jsou u nás Rafaelova rodina-rodiče a sestra s přítelem. Ještě že jsem si umyla vlasy a nějak se zkulturnila-je tu lidí jako o pouti. Dívají se na fotbal a řvou u toho jako koně. Zůstanu nakonec doma a vytahuji ty zázračné materiály.

Život jde dál (Pondělí 28.4. 2014)

Budík zvoní v 8.30 a dovnitř jde trochu světla. Odvykla jsem si spát s naprosto staženou žaluzií, protože to potom člověk neví, která bije, takhle má alespoň tělo šanci nějak přirozeně se probudit. Otevřu okno, a slyším děti ječet dole. V klídku si ustelu postel, protože to je to, co po ránu nejvíce trvá a když klapne branka, scházím dolů. Jdu si rychle dát vyprat bačkory a jedno triko, opravdu bych nerada aby to někdo viděl. Mezitím si dám snídani, prostě neodolám a zase si dám nutellu. Dnes v mám plánu jet do místa, kde bydlí Dani, protože jsem tam kdysi obcházela jazykovky a dvě byly zavřené. Pak jsem se tam už nikdy nedostala.Chci nejdéle v jedenáct odejít z domu, pak to protahuji na dvanáctou, no uvidím, jak to stihnu. Ještě ven pověsím prádlo, které se mi od včera nezdá dost suché, a jdu tedy už snídat. Několikrát jsem od toho vstala a už toho mám dost. Pračka dopere, rychle to vyndám a jdu si uklidit prádlo, které jsem hned po snídani vyžehlila. Pak si jdu vyčistit zuby a když vejdu do pokoje, zdá se mi nějak zaprášený. Asi není vhodný den, když chci jít pryč, ale popadnu vysavač a pak i mop a jdu vše uklidit. Umyji i stůl. U snídaně jsem vyřídila pár věcí, ale raději se klidím nahoru, abych měla klídek. Tajně si udělám kávu v "Nespressovači" :-DDD a pro jistotu odklidím jednu kapsli, kdyby to snad někdo počítal:-D Obléknu se a jdu na šílenou věc-asi 35 souborů Wordu jdu kopírovat do jednoho, aby se to dalo vytisknout najednou. Dělám tam nějaké úpravy, přepisuji nadpisy a tak podobně. V tu chvíli přichází ke mně do pokoje Ana a říká mi, že ji mrzí, že posledně když jsme spolu mluvily, že na mě byla tak přísná, a že se mi omlouvá. Že je moc ráda, že jsem s nimi doma a že si ve skutečnosti nemyslí, že bych neměla ráda děti (což na mě skoro řvala)jen že nad tím přemýšlela a že mi asi křivdila. To mě dost uklidní a dodá dobrou náladu. Už jsem nalíčená, načesaná, jen vyrazit. Je 12.15. Jdu tedy něco sníst. Dám si rýži s rajčatovou omáčkou, moje oblíbené jídlo, a utíkám na zastávku. Sice s sebou mám jízdní řád busu 498, ale nakonec čekám kousek za domem na 499 a mám štěstí. Bohužel nemám kupon na 10 jízd, tak platím :-(Vystupuji téměř za vteřinku (15 minut:) v Móstoles a jdu na Metro Sur. Čtyři zastávky a jsem "doma".Volám do jazykovky, ale nikdo to nebere. Je dost daleko, a určitě se tam nechci vléct, jestli tam nikdo nebude. Neodolám a projdu se.  Já to místo tak miluju! Vždyť jsem sem jela několikrát, i když tu nebyl Dani. Není to už úplně o něm, je to taky o tom místě. Procházím známými ulicemi a jdu ke škole. Vím ale jistě, že ho nechci potkat. Nechci ho vidět, mluvit s ním. Chci si připomenout všechny ty momenty, vdechovat tu vůni lesa, a zvláštního horkého vzduchu. Tady je vždycky až od dva tři stupně víc než u nás v Arroyomolinos. U školy vidím dost lidí, poměrně nezvykle v tuhle hodinu, je 14.20. V klidu si sednu a rozhlížím se. Je to jako kdyby žádný čas nikdy neuběhl. Rozhodnu se, že zajdu do obchodního centra, když už jsem tady. Jdu a je to skoro kilometr.Je nádherně, konečně teplo, 25 stupňů. Zalezu do pár obchodů a pak jdu do Burger Kingu, kde si dám kávu se zmrzlinou. V tu chvíli volám znovu do jazykovky, kde už mi to konečně někdo zvedne,a dozvím se, že životopis můžu nechat v kaslíku, že ho hned jak otevřou, tedy v 17.00, vyzvednou. Je 15.15. Co já tady dělám? Takovou dálku před sebou? A hlavně mám boty na podpatku a začínají se mi dělat puchýře, jak jinak. Kávu beru s sebou. Sedím u stolečku, kde jsme sedávali s Danim. A nic necítím. Asi budu chodit častěji. Tím, že sem občas zajdu, jsem těm místům ubrala na atraktivitě. Už na mě nepadnou vzpomínky jako poprvé nebo podruhé. Není to místo, kam se nedá vstoupit, protože je lemováno vzpomínkami. Naopak. Je potřeba si tu udělat vzpomínky nové, i když sama. Potřebuju to "odžít" jinak, nanovo. Odcházím a usmívám se. Z hloubi duše, z hloubi srdce. Nakonec tohle místo je stejně moje jako jeho. Vždycky se mi tu líbilo. Můžu si tu dělat co chci, on je ve škole, potkat se nemůžeme, a já se cítím opravdu šťastná. Což mě vede k úvaze, co teď vlastně k němu cítím? Jdu svojí známou trasou a dojdu na "naší" lavičku. Jsou tam vyryté vzkazy, které jsem tam drápali propiskou (ne nepsali, jsou tam opravdu vyryté) a tak vytáhnu fix a dodám tomu trochu barvy. Ať si třeba někdo počte. Jdu směr jazykovka. Je to pěkná dálava. Další kilometr.Ale nevím, kolik jsem jich už ušla. Dorazím kolem 16té a okukuji to zvenku. Přijde mi otevřít Japonec. Já už z těch kultur tady fakt nemůžu. Mluvím na něj španělsky,ale evidentně je to Američan. OK, předám životopis, proběhne pár vět a nazdar. No, jsem zvědavá, jestli, tohle vůbec někdo někdy najde. Přemýšlím, jestli mám čekat na bu, kterým jsem nikdy nejela, nebo co mám dělat,ale nakonec jdu zpět. Stejnou cestou. Aně jsem dnes psala, že nevím, kdy to skončí, a ona mi odepsala, ať se zdržím, jak dlouho bude potřeba. Je to vážně moc fajn. Ona je fajn. I když bordelářka. A tak se vlastně náhodou octnu v 16.30 blízko metra a uvědomím si, že klidně může jít Daniel domů. Je mi z toho mdlo. Nechci ho potkat. Vidím nějakého vysokého kluka s taškou přes rameno. Je mi na omdlení. On je tedy takový jako slepý, když jsme spolu nebyli domluvení a já přijela jen tak, často šel proti mě a nezaregistroval mě, takže možná by si mě ani nevšiml, ale potkat ho nechci. Ne, to není on. Mizím na metro. Čtyři stanice, Móstoles central a šup na bus. Bohužel se to sune jak želva, všichni se tlačí domů, takže vystupuji kousek od domu přesně v 18 hodin. Nohy mám jeden velký puchýř a doufám, že dětičky budou někde v parku. Auto stojí před domem. Přijdu domů a Lola píše úkoly. Vůbec mi nedošlo, že ona má každé pondělí od 19 nějaké tance. Super! Napíšeme úkoly, já se převléknu, rozbalím balíček od maminky /jéééé/ dám si něco sladkého a jdu si hrát s malým. Asi za 10 minut přijde Rafael a Ana s Lolou jedou pryč. Sláva. Malý Rafael je docela vtipálek a navrhnu mu výlet do parku. Co se budu pořád válet doma. Bereme kolo a jde se. Táta Rafael mizí na tenis, udělá večeři a my jdeme do parku. Já si pořád strašně naivně myslím, že jako musí být jasné, že to dítě není moje, že jako na něj vypadám nepatřičně mladá, ale fakt mi není 15! To je třeba si uvědomit:-D Malý Rafa je dnes hodný, jdeme do parku a tam se do těch opravdu vložím, protože to co je tam dneska za tatínky...to je vážně mazec. Pak se rozčiluje a chce domů, tak začneme zpívat a jde se domů. Málem zapomene proč. V tu chvíli zaregistruji, že mám zmeškaný hovor. Volám zpět. Jazyková škola! Wau! Prý že dostala můj životopis, ale že aktuálně neshánějí, prý asi od září. To je moje chvíle. Říkám, že od června jsem mimo Španělsko, že jedu do Anglie (co mě to proboha napadlo????)a že pokud má zájem, že je potřeba to řešit hned. Chápu, že jako jsme ve Španělsku a řešit v dubnu něco, co má být v září, je jako těžce nepředstavitelné, ale ona mi říká, že nové profesory bude přijímat koncem června, takže je potřeba zasáhnout. A hele! Ve čtvrtek začíná prodloužený víkend, moc tomu nedávám, ale ptám se, jestli tam nejsou v pátek. A ona že ne, ale že učí jednu hodinu, tak na mě pak počká! A pak otevřu mail, kde se dočkám kladné odpovědi i z jiné jazykovky! Pane jo. Zářím jak měsíc na hnoji. I kdyby mě nakonec nevzali, prostě to, že v 16 člověk hodí životopis a v 19 volají, to je nádhera. Daniel mi vyprávěl, že se mu to jednou stalo, a byl z toho úplně na větvi, takže co mám říkat já! Dojdeme s malým domů, a vidím večeři. Mám hlad, ale počkám na Anu, jela někam k lékaři. Kolem 20.30 je doma a jdeme jíst Naštěstí malý Rafa se dívá na pohádky, tak je klid. Pak se najíme, přijde Rafael s Lolou, kterou vyzvedl na tancování a zasednou ke stolu. Večer je blázinec, děti brečí, jsou unavené a já si říkám, že se už chci vykoupat, v kliduuuu. Musím Aně pomoct povléct postele, děti skučí a nemají si kam lehnout a já už vzteky kvetu. Ve 22.15 se rozhodnu, že i když tedy je tak pozdě, jdu se prostě koupat. Už toho mám dost.Ráchám se dlouho, vylezu až ve 23 a jsem rozčílená. Ana jede zítra k lékařce do Madridu, takže se chci svést, čtyři eura ušetřená dobrá a navíc chci vystoupit někde, kde to neznám, ať se poučím. Takže je potřeba stát v 9.20 před domem. A já chtěla jít spát v deset, sakra! Tady se to nedá. To můžu být jenom ráda, že někde po večerech ještě nenaháním Daniela. Nutno podotknout, že tady se ten režim nedá srovnat s tím u Evy, to byla otročina,ale někdy na to ráda vzpomínám. Nakonec člověk na ty tvrdé zkušenosti vzpomíná rád. Vezmu do ruky PC, který je plný nevyřízených věcí, nařídím budíka na 7.20, netuším jak budu vstávat, aniž by o mě kdo věděl a v 0.00 uléhám. Ach jo!

Těžce pracovní neděle (Neděle 27.4.2014)

Budík zvoní v 10. 15, ale jsem dávno vzhůru. Rafael byl vzbudit děti asi kolem 10.30. On je tedy dost ohleduplný, protože je občas dost okřikne, aby si uvědomily, že vedle spím a pořád je nahání dolů. Vstanu a jsem velmi příjemně překvapená svým vzhledem:-)Krásné dlouhé černé řasy, perfektní pleť..jojo to se často nestává, asi bych měla chodit spát nalíčená, ten pohled za to stojí:-)Jdu se nasnídat a Rafael mi říká, že není žádný spěch, že až se dá dohromady, že můžu vzít děti do parku. Jo takhle, takže rodinný den znamená, že je na krk dostanu já! Jdu si nahoru ustlat, vyvětrat, vyčistím si zuby a nalíčená už jsem:-)takže se trochu přiobléknu a kolem 11.30 odcházím. Dostanu na krk oba dva. Když míjíme asi pátý dům, Lolu pozdraví nějaká její kamarádka a ona od té doby začne otravovat a mlátit malého Rafaela. Ten se rozčílí a jde domů, takže během pěti minut nám z parku nějak sejde. Lola se po návratu domů přizná, že chce být raději u kamarádky, a tak ji tam doprovodíme a já tedy vyrážím jenom s malým. Dětem se rychle všechno přežene, to je výhoda. Uvědomuji si, že opět ty děti, stejně jako na podzim, vypadají jako moje. Ovšem teď je to ještě úplně jiné, protože malá Lola má blond proužky ve vlasech-stejně jako Ana, takže je taková dost světlá, ale malý Rafael je plavovlasý komplet. Oni jsou dost světlí, takže žádný div.Přemýšlím, jestli vypadá jako můj a asi ano. Občas si na fotkách připadám, jako když jsem někomu ukradla dítě, vůbec mi nepřipadá, že bych jako měla věk na svoje, ale samozřejmě měla. Připadá mi to až nevhodné, ale věk je neúprosný, bez ohledu na to, jak se cítím. Vzpomenu si, jak jsem jedno odpoledne viděla v parku jednu krásnou rodinku, kluk jak když vypadl z časopisu, holka normální, nádherná asi dvouletá holčička a zlatý retrívr. Jako z katalogu. Asi bych to taky někdy chtěla, nakonec proč ne. S malým si to docela užijeme. Cestou přehodnocuji svoje plány vzít ho do poměrně vzdáleného parku, a beru za vděk jedním, který máme blízko od domu. Tam sedí velmi zajímavý tatínek asi s dvouletou holčičkou. Chvilku si hrajeme spolu jenom s malým, dokud nespatří hračky té holčičky a jde jí je vzít. Ona si je samozřejmě vezme, takže v tu chvíli přichází tento velmi zajímavě vypadající asi těžko třicetiletý tatínek a nabízí mi, ať si to chvíli půjčíme. Je to fajn, ten život tady. Hrajeme si asi do jedné, když se malý začne vztekat a já ho nakonec zase zlákám nějakými květinami a Bůh ví čím ještě, a tak ho pomalu odtáhnu domů. Nebo tedy odnesu spíš. Doma je fajn, Lola je pryč a Rafael celý den kouká na fotbal. Umyju si ruce, za chvíli zvoní Lola a dostaneme aperitivo-takže každý džus nebo Coca Colu a chipsy. Za chvíli prý bude oběd. Uklidím věci na zahradě, chvíli jsme s dětmi a je oběd. Je vynikající maso, sním tři malé plátky a pak jdu dát do pořádku kuchyň. Nutno podotknout, že táta Rafael má alespoň snahu mi pomoct, ale Ana nikdy. Jak kdyby se jí to netýkalo. Po obědě naplníme myčku a protože vidím, že je plná skleniček a hrnečků, které jsou většinou čisté, nebo skoro, tak to všechno vyndám, a naplníme myčku nechutnými mastnotami a Rafael ji pustí. Tím pádem mám asi tunu nádobí na mytí. Když to umyju, dáme si s Rafalem kávu. Viděla jsem že mají přístroj od Nespressa (zdravím Danušku a Enyho do Prahy, haha:-DDD a říkám, že nevím, jak se používá. Což je pravda. Když jsem to viděla první den, tak jsem to chtěla vyzkoušet a vytopila jsem málem kuchyni:-D takže se ráda nechám poučit. Dozvím se, že je to velmi levná mašinka a že je to ruční, takže už chápu důvod té potopy před měsícem-já to prostě nezastavila. Když člověk vidí, že už slábne proud, prostě tu páčku musí ručně vypnout. Vaya. Lola je strašně důležitá a chce taky kávu. Takže jí Rafael vážně jde udělat kávu! Dá jí sice kapsli bez kofeinu, ale i tak! Dostane lžíci cukru a vamos. Ani kávu si nemůžu vypít sama:-(Jsem na dně. Včerejšek byl fajn, ale šla jsem spát poměrně pozdě a hlavně-dneska jsem si ještě nesedla, jen u oběda. Lola je strašně důležitá a přehrává a pošeptá mi, že jsme si musely udělat kávu, abychom si mohly říct věci pro dospělé když malý spí:-))po kávě vidím, že doprala myčka, tak ji jdu uklidit. Lola mě vidí, jde si vyndat utěrku a pomáhá mi. Je až neskutečné, jak ty malé děti kopírují dospělé. Neuvěřitelné. A cítí se u toho samozřejmě strašně moc důležitě. Když uklidíme myčku, ještě uklidím všechny ty hrnky a sklo, které jsem myla extra. Rafael vysvětluje Lole, že mě má nechat být, že taky asi si chci na chvíli vydechnout a že jí pustí nějaký film. Lola mě poprosí, ať jí alespoň z nějaké skříňky snesu panenky. A to je konec, protože pak mi říká, že tedy si s nimi musíme hrát.Malý se asi budí a Lola a tam chvíli jde. Ptám se Rafaela jestli si můžu dát sprchu (chci se probrat) a on říká, že samozřejmě, že si děti případně budou hrát samy, ale že stejně spí. Vlezu do koupelny a volá Lola, jestli prý "jdu na normální záchod nebo dělám hovínko". Stočeným brčkem přetočí takovou záklopku, která slouží k tomu, aby si člověk mohl zamknout (marně) a vstupuje. Stojím před zrcadlem a vidím, že moje plány na sprchu se rozpadly. Asi to dítě zabiju. Jdeme si tedy hrát. To spočívá v tom, že já sedím na židli a musím se koukat, jak ona vozí panenky. Ptám se, jestli si nemůže hrát sama. Prý-Ne!Chci abys tu byla!Tak nic. V 15.45 se zvedám a jdu se odlíčit. Jsem šíleně unavená a mám úplně přesušenou pleť. Lola si stoupne na vanu a pozoruje mě. Proč děláš tohle?A tamto? A kdy si půjdeme hrát? Dost mi to trvá, měla jsem linky a tak, ale už mám té holky plné zuby. V 16.00 se dozvídám, že nepůjde ke své kamarádce, jak bylo domluveno (to bylo na 17.00) ale až v 17.30. Asi omdlím. Domluvím jí, že je potřeba všechny panenky sebrat, než budeme dělat něco jiného. Uklidíme celý pokoj a jdeme stavět puzzle, když volá Rafael, že je čas jít. Hurá. Když chci vlézt do sprchy, probudí se malý Rafael. Už mi dochází trpělivost. Tohle má hodně daleko do toho, co slibovali-prý den v rodině, třeba na výletě a tak. Táta sedí u fotbalu a to je vše. Je mi to jedno. Posbírám ty tuny oblečení, co mám v pokoji a jdu žehlit. Za všechny ty dny jsem nebyla schopná to oblečení vyžehlit a dát do skříně. Do toho nesu jinou hromádku vyprat. Zavřu se v místnosti, kde pračka a sušička s rádiem a žehlím. Je toho hodně. Končím v 18.20 úplně na mrtvici. Vynesu to nahoru a jdu si pověsit prádlo. Když visí to moje, na malém sušáčku (pro jistotu, tady se nikdy neví, kdy bude pršet)seberu tuny prádla ze šňůry. Že mě ale už někdo nezastaví! Sbírám trenýrky a podobné chuťovky a  nechápu. Pak si vezmu PC a prostě na nikoho nemluvím a píšu si svoje věci. Rafael jde na zahradu a naštěstí malý Rafael ho následuje. Pak bohužel přijde Ana, která byla celý den na nějakém kurzu a je mi jasné, že kdyby viděla můj PC, někdy v budoucnu bych se dozvěděla, že jsem v "rodinný den" měla zapnutý PC. Když se na ní sesypou děti, jdu pryč, alespoň na chvíli. Chtěla jsem zavolat kamarádce Lence, mamce, taťkovi, sestřičce- a nic. Prostě kromě oběda jsem si za celý den nesedla a už nemůžu. Zaslechnu, jak se rodiče baví o tom, co budou dělat na prodloužený víkend. Já upřímně doufám, že odjedou na vesnici. Moc se mi tam líbilo, ale já už bych teď nejela. Připravovat si kufřík, přehazovat věci ve skříni, cesta hodinu tam, hodinu zpět, pak prát prádlo, větrat zatuchlý kufřík, uklízet věci ve skříni, prát, žehlit, a hlavně-být s nimi 24 hodin denně, a nemít wifi-NE. Prostě NE.Sice jsem se samoty bála, toho, že mají všichni volno a já tu zůstanu sama,ale kéž by. Mám tu wifi, což je v poslední dny pro mě to nejdůležitější, pračku, sušičku, sluneční krémy a tak podobně a možná bez dětí. Bože, to je ten největší dárek. Otázka je, jestli dostanu celých padesát euro. Možná ne, těžko říct. Otázka dvě je, jestli neodjedou, co budu dělat .24 hodin s nimi. S dětmi. Bože. No nic, Eva chce koupat děti. Sice od 11 jsem se nezastavila a je 19.15, ale jdu je koupat. Pak je večeře. Vynikající. Fajitas.Sklidíme ze stolu a Ana mi přijde říct, že jí Rafael říkal, že jsem prý dnes dost pracovala. A že mi děkuje. Tak aspoň něco. O děti se nestarám, ať třeba usnou na schodech, je mi to je jedno. Je 21.40 a jsem vzteky bez sebe, protože jsem dnes ještě neotevřela počítač a mám věci, které jsou neodkladné. Ve 21.45 volám ze zahrady kamarádce Lence, protože doma usínají děti a já nechci křičet. Už je docela příjemně, jsem venku jen v triku. Ve 22.15 zalézám, už je zima a zjišťuji, že všichni spí. Zavřu se tedy do kuchyně a do půlnoci volám střídavě se sestřičkou a střídavě s kamarádkou Lenkou. Pak ještě beru do ruky PC, i když se hodně přemáhám. Nakonec neodolám. Zítra mám dost práce a kdoví, kdy bych to všechno udělala. Usínám v 1.15 vzteklá, protože zítra je potřeba vstát nejpozději v 8.15. No, to jsem na to tedy zvědavá.Tak dobrou noc!

Seznámení s Anou (Sobota 26.4.2014)

Budík mám na osmou, ale to nepřichází v úvahu. Jsem po včerejšku úplně mrtvá. Slyším křik, Ana jde dnes na nějaký kurz, a Rafael jde do školy. Dělá dálkově nějakou logistiku nebo co to říkal. A děti budou celý den u babičky. Po škole se tam zastaví Rafael a potom i Ana. Ptali se mě, jestli mi nevadí, že budu celý den doma sama.Chtěla jsem zařvat: " No konečněěěěěěěě". No jako fakt, tohle je už moc. U Evy bylo skoro jisté, že na víkend někam zmizí. Aspoň na výlet, ale tady nic. Nakonec vylezu v 11. Prostě to nezvládnu. Jdu se nasnídat a beru s sebou počítač. Bohužel, předpověď nevyšla a venku je zima, 10 stupňů a prší. A to mělo být celý den slunečno! Uf, alespoň že jsem včera nezmokla. To bylo štěstí. asi do 13 vyřizuji maily, ale to už jsem dávno u sebe v pokojíčku, kde mám zapnutý radiátor. Pak uslyším Rafaela. Prý si jen pro něco zajel a jede k Aniným rodičům. Klapnou za ním dveře a já vyřizuji dál. Kolem 14:20 si jdu udělat oběd. Vůbec jsem neměla hlad, jak jsem vstala tak pozdě. Dám si fazolové lusky,brambory a tuňáka, naštěstí je vše připraveno, stačí ohřát. V 15 už sedím na posteli, zapnutý radiátor, puštěné rádio...a říkám si, jak strašně moc je neuvěřitelné, že sedím tady, když moje rodina určitě sedí právě v momentě, kdy já obědvám, doma u kávy a dost možná i na zahradě. A dost dobře nechápu, jak je možné, že člověk, kterého tak miluju, sedí 8 km ode mě, což je učiněný zázrak, sehnat v Madridu něco, aby to bylo tak blízko, a on sedí doma a je mu to jedno. Nebo se tváří, že je mu to jedno. Při jednom z našich setkání mi řekl, že pokud na mě nebude tvrdý, zůstanu tady kvůli němu a on bude mít celý život výčitky, že jsem opustila rodinu, která mě miluje. No, je to s ním síla. Jenom ta myšlenka, že je tak blízko, je doslova nepochopitelná. S nepříjemným údivem zjistím, že mi tu zbývá už jenom pět týdnů. Jenom pět. Jsem tu čtyři. Čtyři týdny!!!! Nic moc jsem se nenaučila a ještě méně jsem toho vyřešila s Danim.Je mi z toho nějak divně. Ale přesto pořád doufám. Pořád. V 15.20 se jdu učit a zaměstnat si hlavu něčím jiným. Kolem 16té mi volá sestřička a bohužel i zvoní zvonek. Přijede táta Rafael s oběma dětmi. Je to děs, Lola je vytočená, že nějaká její kamarádka nemohla přijít a seřve za to mě.(jak jinak). Vleze mi do věcí a oznamuje mi, že tohle je její pokoj a že se tu nesmí jíst (mám na stole jogurt). Tak jí mile řeknu, že ale teď je ten pokoj můj, a mile jí vykážu. Šíleně se rozčílí. V 17 mi píše Ana, moje asi nová kamarádka (uvidíme, jak to všechno půjde)že bychom se mohly dnes vidět. Sláva. Aspoň vypadnu. Jdu tedy ze sebe udělat člověka, bohužel kávičku už si nedám (moje ledviny mi jistě poděkují)a kolem 18.30 mám v plánu vyjít. Dokonce najdu jízdní řád, který mi kdysi darovala Ana. Z té vedlejší vesnice to vyjíždí v 18.40, takže snad za deset minut to sem nedojede, ne? Jdu plynulým krokem, nijak to nehrotím. Na zastávce je pár lidí..tak si hledám lístek a - v tu ránu bus! Takže wau, vlastním jízdní řády, které fungují! Jsem u vytržení. Nastoupím a jsem zvědavá, jaké to bude. Jen se tak krátce zamyslím a skoro hned vystupuji. Přemýšlím, že mám štěstí, ne? Sobota odpoledne, kdybych byla doma, seděla bych na gauči, s mastnými vlasy a koukala bych na televizi. Takhle jsem se dala trochu dohromady a jedu do Madridu na skleničku. Ale stejně..cítím něco divného v sobě. Takový jako žal, nebo jak to nazvat. Vystupuji po čtvrt na osm a říkám si, že ten náš sraz stíhám v pohodě. Stoupám do kopečka od Príncipe Pío a začínám se dost opocovat. Vylezlo sluníčko. Říkám si, že by bylo fajn mít nějaké předplatné na jízdy, protože tohle mě jednou zničí. No, aspoň pro sebe něco dělám. Dneska ráno jsem se tak pozorovala a zjistila jsem, že moje vyzáblá postava je pryč a vlastně mi dost chybí. Tak nějak podezřele jsem se zase zakulatila. Mám pocit že snad během posledních dní. Přítom jím samou zeleninu..nevím čím to. Možná mám moc velké porce, já fakt nevím. Nemůžu se poznat v obličeji, ale vůbec. Po propadlých tvářích ani památky. Tahle panika je nejhorší, když nevím jak a co jíst. A to jsem si říkala, že ve Španělsku přibrat nemůžu, sakra! Možná mám moc velké porce, co já vím. Každopádně to, co tu nachodím, to je opravdu úctyhodné. Stoupám do kopečka směr Callao a začínám se doslova "brodit" lidmi. Nedá se to. Ti lidi mě naprosto začínají vytáčet. Nahoře na Callao je asi nějaká demonstrace, nebo tak něco. Je tu lidí že se nedá projít nikam. Zastavuji se. Ah! Je to nějaké veřejné vystoupení lesbiček. Hudební. Spadne mi čelist uznáním, protože je vážně mazec. Opravdu pěkné. A potom se už blížím k Sol a když se chystám vstoupit na náměstí, volá mi Ana. Nevím, kde ji jako mám hledat! Po pár okamžicích se konečně najdeme. Strašně moc sympatická holka! Dvě pusy na tvář a říká mi, že dojdeme k Plaza Mayor a dojdeme do nějaké její oblíbené hospůdky. Ana jde objednat a mezitím začne pršet. A je pěkná zima. Objedná takový kyblík a v něm pět piv. Nevím, co je to ta velikost, jsou to snad třetinky, já nevím, takové hezké lahvičky. a k tomu hranolky a tu jejich bramborovou tortillu. Říkám, co jí mám dát za peníze, a ona, že nic, že prý vydělává víc a pro ni to nic není. Navíc, že jsem ve městě nová, takže mě zve. Já opravdu z těch lidí tady nemůžu. Neuvěřitelné. Ptá se, v kolik musím jít, abych stihla bus a když zjistí, že ještě devadesát minut času, objedná další. Cítím se velmi zavázaně, ale on jen kroutí hlavou a říká, že je to v pořádku. Vypovím jí ve zkratce celý příběh o Danim a ona mě o svém bývalém. Také vychází z problematického vztahu. Je to moc moc fajn holka a uděláme si spolu fotku a pošleme ji Brigitte s tím, že ji zdravíme. Akorát tedy její názory se mi až tak nelíbí, oni jsou tady se vším hned hotoví, a já to tak nemám. Prý když on nechce, mám si najít jiného, a chtít prý bude každý. A kde je upřímnost, kterou tu tak prožívají? Miluju Dana a budu s jiným, abych na něj zapomněla? A když ten "jiný" bude hodný a citlivý, tak jak k tomu jako přijde? Nevím no. Pak mi řekne, že jí moc pomáhá to, že vystudovala psychologii (stejně jako Brigitte) a že chodí k psychologovi. Kdyby nebyli tak drazí, jdu hned taky. Normální taxa za hodina je kolem 40-50 euro. Pak mi řekne, že mi musíme najít práci, a hned mi říká, že si chtěla najít profesora na přípravu B1 a že tedy si můžeme plácnout, když ona potřebuje přípravu a já peníze. Já z té holky padnu, je neuvěřitelná. Kouří a já mám chuť si jednu vzít a na vše zapomenout, ale nakonec odolám. Kolem 22.30 se zvedáme, rozloučíme se na Sol a já jí poděkuji za úžasný večer. Jdu ulicemi plnými lidí a prodírám se davy, až dojdu na Príncipe Pío. Dojdu přesně v 22.47, takže je mi jasné, že poslední bus jsem prošvihla. Čekám tedy do 23.30, dost unavená a nastupuji. Vybíhám z busu kolem půlnoci a jdu domů. Naštěstí ani neprší, ale dost fouká vítr. Usínám kompletně nalíčená, jenom jsem si vyčistila zuby. Je asi 1.15, protože jsem se začetla do svých slavných materiálů. Je to mazec. Usínám jako zabitá a naštěstí si zítra můžu vstát kdy chci, takže nařizuji budík na 10.15. Tak dobrou noc!

Hooooodněěě báječný den (Pátek 25.4.2014)

Budík mám na 8.10. Chtěla bych se v klidu nasnídat,a vypravit, dnes mám volný den a chci jet do Madridu. Ale slyším všude děti a rodinu a prostě s nimi nechci mluvit. Ne že bych byla po ránu vyloženě nepříjemná, naopak, rána mám ráda, ale ráda při nich mlčím a chci si udělat vše po svém. Nakonec vylezu v 8.50, když vidím Anu a děti nasedat do auta. Chtěla bych tak kolem 10.20 odejít z domu. Dnes mám ten pohovor! Docela dost se těším. K snídani si dám vynikající chleba s nutellou, ať mám na dnešek hodně síly a jdu ustlat postel.Ta mi vždycky zabere hodně času,ale zlatá postel tady, to ta u Evy, to byl opravdový děs. Často na ten byt vzpomínám. Vlastně skoro denně. Někdy mám chuť se tam vrátit. Na druhou stranu, ty děti byly příšerné. Nicméně malému Diegovi bylo pět a když jsem přijela, někdy v říjnu nebo kdy slavil šest a Lola má taky šest a ty děti jsou úplně totálně někde jinde. Diego byl i postavou malý, opravdu dítě na hraní, neměl ani žádné úkoly ze školy, psal strašně pomalu a Lola  je proti němu skoro dospělá. Kdyby mi někdo řekl, že je jí třeba devět, nemám důvod tomu nevěřit. Je to zvláštní. Nevím, jestli je to jenom náhoda, nebo opravdu je tak vidět, že holčičky dospívají vážně o něco rychleji...každopádně kdyby se tyhle dvě děti setkaly, vizuálně by je od sebe dělilo několik let.No nic, dost přemýšlení, jdu konat. Jdu si čistit zuby, poslouchám rádio, venku svítí Sluníčko..vypadá to na krásný den. Tady nikdy nevím, jestli si mám s sebou brát spíš deštník nebo brýle. Většinou mi to druhé žalostně chybí, když to nemám. Nějak se zdržuji, sakra...tahám ještě životopis, pro jistotu, i když na jeho základě mě pozvali, a rozhlížím se po pokoji, co bych tak asi ještě mohla potřebovat.Nakonec odcházím z domu v 10.40 a to mě dost štve, to už může být průšvih. Ale tak jako..na Madrid to jezdí dost často. Když vyjdu domů, jsem vzteklá, že jsem se nenajedla, alespoň nějaký zeleninový salát. Vždycky to tak dělám, když jsem odcházela z domova, i kdyby to znamenalo obědvat v deset, protože pak už přes den nemám takový hlad a nemusím utrácet. No, jdu na zastávku, a je tam dost lidí, což vypadá na to, že tedy autobus pojede každou chvíli. V jedenáct začínám být nervózní a všichni lidi se mezi sebou dohadují, co se to jako děje, protože poslední dny ty autobusy jezdí naprosto příšerně. Čtu si staré zprávy od Daniho a přemýšlím, že až je zazálohuji (to srdce je smazat nemám) že je opravdu smažu. Navíc, zálohuji je nejen na památku, ale také proto, že když se po čase k nim občas vrátím, vždy v nich najdu nějaký nový význam. Je to jako kdybych ho poznávala i teď, když spolu nejsme. Připadám si tak...krásně...vzala jsem si takovou černou tuniku, světlé džíny, bílý svetr..tak jako v šatech tam nepůjdu, ale chtěla jsem si vzít něco hezkého. A v tu stejnou chvíli mě píchne u srdce, že proč vlastně mě nemůže vidět on? Můj Dani? Mám to tak vždycky..je to jako kdyby byl zavřený v mé hlavě a vždycky, když už chci jít dál, on se jakoby připomněl. Autobus naštěstí jede a v něm i moc hezký kluk. To tady není problém, samozřejmě, to by si člověk vytočil krk:-) ale tenhle vypadá zaujatě svým MP3 přehrávačem a nikoho si nevšímá. Má krásné vlasy..já měla k chlapům vždy trochu despekt a hodnotila jsem je jako koně..podle vlasů a podle zubů:-)) je to povrchní hnus a nic to neznamená, ale nutno podotknout, že kdybych potkala nějakého kluka, který by mě vzal za srdce, a všechno na něm bylo super, ale pak by se usmál černými zuby, všechno okouzlení by bylo pryč. Jo, taková jsem já. Abych se zamilovala, ztratila hlavu, musí ten člověk mít strašně moc věcí, a proto se mi to stalo jenom jednou za život. Svůj vztah s bývalým přítelem, se kterým jsem byla asi tak od šestnácti, jsem přehodnotila. Věděla jsem i v době, kdy jsme byli spolu, že je mi to jako by jedno a potom, když jsme se rozešli, jsem akorát litovala toho, že jsem to neudělala dřív.Byl to strašně moc hodný kluk, miloval mě, nepodváděl, asi nelhal (to se nikdy neví) ale z mojí strany něco pokulhávalo..nebylo k němu fér zkoušet se obnovit něco, co nikdy asi nebylo a tak, on ten náš konec nesl hůř než já a teď se asi otočil kruh a jsem to já, kdo má trpět, když Danielovi je všechno jedno. Mimochodem já nevěřím tomu, že je mu to jedno, ale umí to skrývat. Když jsme byli na procházce, tak jsem viděla, že je spokojený, klidný. Jednou mi řekl, že pokud bychom se měli vrátit, jako k sobě, že by se to snažil bojkotovat, aby se nezamiloval a nemohla jsem mu už ublížit. Ach jo, a neví že ubližuje on mě?? Najednou mě ta nálada plná energie rychle přešla a já sedím smutná v buse směr Madrid, já, holka z malé vesnice, a jedu na pohovor s Američankou. Je to celé tak absurdní, že se tomu dá asi jen těžko věřit. Tečou mi slzy a já tomu ani nerozumím. Je mi ale jasné, že přijdu pozdě. Abych nevypadala jako hulvát, píšu rychle mail, že budu mít zpoždění a že se moc omlouvám. Hned dostanu odpověď. Nutno uznat, že tenhle mobil opravdu nejen šetří čas, ale samozřejmě značně usnadňuje život. Vyběhnu z busu na Príncipe Pío a běžím na metro. Musím se smát. Nikdy jsem tu ve dne nebyla, ani nevím kam mám jít. Vždycky jsem tu v jednu ráno akorát čekala na přestup. Vidím směr metra Hospital Infantia Sofia a skočím do něj. Uf, jaké štěstí! Moment, tady něco nesedí. Linka 10 má nejnovější vlaky, co je tohle za šunt? Ježiši! Zase jsem to udělala. Naskočila jsem do linky 6. Už jednou se mi to stalo, v ještě horší chvíli-když jsem jela od Daniela na letiště. Málem mi tenkrát už nevzali kufr. No nic, na příští stanici vystoupím, oběhnu to a jedu zase zpátky. Ono tady se člověk snadno splete a obzvlášť ten, který nekouká (jako já:-)) protože když se sejdou schody, na jedno nástupiště přijedou dvě linky metra, pak se to někde dělí, takže poměrně snadno člověk vleze někam, kam nechce. No noc, teď už mám průšvih, nestíhám. Psala jsem že přijdu o 15 minut dýl, tak to asi spíš ne:-( Obíhám znovu Príncipe Pío, protože potřebuji druhý směr a mám štěstí, jede za 3 minuty. Pak musím jednou přestoupit. Na stanici Alonso Martínez.No, tam se dost zapotím, je to schodů jak...jako do nebe:-)Pak rychle přestupuji a vystupuji na stanici Goya. Chci vystoupit co nejblíže tomu domu, kam jdu, a docela se i trefím. Stojím před velkou budovou, a recepční mě pošle do prvního patra. A tam téměř za neprůstřelnými dveřmi je velké oddělení různých firem a jazykovek a tak podobně. A tam proti mě jde strašně hezký kluk. Je potřeba mít na paměti, že "strašně hezký" vystihuje zhruba 10% jeho vzhledu. Už dávno, asi tak od puberty se mi nelíbí takoví ti opravdu výrazně hezcí kluci. Co s nimi? Tenhle je spíš sympatický. Má jiskru. A ten úsměv! Proč nemám ten pohovor s ním?Akorát přichází Amber. Strašně sympatická holka, i když holka není na místě, může jí být taky perfektně 38, ale je hodně štíhlá, krásná, upravená, těžko říct, nedokážu to odhadnout. Možná je stará jako já, já vážně nevím. Posadím se, omluvím se za zpoždění a jedeme. Kde jsem studovala, co, jak, ve kterých zemích jsem žila ( dost zajímavá otázka, taky tam bude tuna uchazečů, kteří řeknou že v žádné!,uff mám výhodu)moje zkušenosti učitele, plány. Pak proč jsem si vybrala Španělsko. Řeknu pravdu- že jsem přišla kvůli lásce. Usměje se a řekne mi, že její manžel je Španěl,takže má velké pochopení. A pak říká: "Aaah, no Ty vlastně učíš i francouzštinu!Vadilo by Ti, kdyby přišel kolega a měla bys pohovor ještě s ním?" Málem mě omyjou,to je tedy důkladné. No tak jo. Dostanu deset minut na "přepnutí". A ve dveřích se prosím pěkně objeví tak super týpek, kterému jsem před půl hodinou věnovala úsměv. Ptá se mě, jakou mám úroveň a kdy chci začít kurz. Pak mu Amber vysvětlí, že ne, že chci učit. Amber odchází. Dostanu dvě pusy na tvář (takhle by měly vypadat všechny pracovní pohovory!!!)a jedem. Trochu mě stojí sil, to ne žen, ale nakonec mi to "přepne" dobře. Vysvětlí mi, že je Portugalec (to vysvětluje vše:-) ale že když byl ještě v kojeneckém věku, přestěhovali se rodiče do Paříže. Takže vlastně pochází z Paříže. Takže WAU. Strašně, strašně dlouho, jsem vlastně nemluvila s chlapem. S klukem. Který by byl ze mě okouzelný a došlo by k výměně nějaké energie, úsměvu. To radí každý psycholog a všechny ty materiály, které jsem načetla- že po rozchodu je strašně důležité rozšířit svoji síť o muže. Aby si každá žena uvědomila, že na světě jsou i jiní lidé než její bývalý. A já teď zářím jako měsíc na hnoji, protože energie, která mezi námi plyne, je strašně fajn. Není to snad o tom, že by někdo někoho měl balit, ale o profesním uznání od někoho, kdo ještě vypadá takhle. Strašně dlouho jsem nebyla oceněná za to, kdo jsem, nebo jaká jsem. Někdy mi to chybí. Na podzim se hodnotila moje rychlost ohřátí kakaa a způsob, kterým jsem stlala postel, takže to mi dost ubližovalo. A teď proti mě sedí krásný, mladý, sympatický Portugalo-Francouz, který je ze mě unešený. Cítím, jak se červenám. Omlouvám se mu, že asi nemluvím dobře. Že přijít ve Španělsku na pohovor s Američankou a mluvit na něm francouzsky je už trochu psycho. Strašně ho dostane, že jsem studovala ve Strasbourgu. To zase Američana nebo Španěla nemůže tak dostat, protože neznají ty podmínky,ale on ano. Ví, co znamená studovat IEP, co znamená pro cizince psát "disertace" (tímto zdravím Danušku:-)), co znamená bojovat jako Francouzi a psát pojednání o první světové válce, když se vás dotazují na druhou (haha). Takže udělám dojem. A to tak velký, že rovnou jde pro knížky, podle kterých bych učila a ukazuje mi jejich systém! Pak mi řekne, že mě asi bude nesnášet a hrozně se u toho směje, protože se v životě nesetkal s nikým jako já. A že jako chce umět tohle všechno! Je úžasný. Pak přijde Amber a on s ní mluví anglicky. Vím, že říkal že studoval v Anglii, ale prostě se pozná ten jeho francouzský přízvuk, ale hrozně roztomilý:-)Pak si tam tak ještě povídáme a po chvíli mě propouštějí. Jdu ven a usmívám se na celý svět. Bože, i kdyby mě nevzali, tak tenhle pohovor mi dobil baterky. Je něco neuvěřitelného být oceněný za hranicemi své země, rovnou dvěma rodilými mluvčími. Než přišla Amber, slyšela jsem za dveřmi, že si řekli, že mám úroveň téměř rodilého mluvčího. A to mi řekl i Rafael před pár dny! Bože. Jsem tak šťastná. Vím, že pád bude bolet. Já totiž když jsem takhle strašně šťastná, najednou potom "padnu" do reality a o co víc jsem byla šťastná, o to větší deprese přijde. Každopádně si tak říkám, jsem tady, všechno co tu dělám, dělám za svoje peníze, i když mi pomáhají rodiče,ale tady z místních mi nepomohl nikdo. Nemám tu ani známé, ani přátele a jak vidno ani přítele (Dana) který by mi pomohl v nejtěžších chvílích, zařídil mi práci nebo mě u sebe nechal. Do posledního eura mám vše poctivě odpracované a zařízené vlastními silami. Dost jsem shodila, dneska musím říct, že mi to opravdu sluší, dokážu se vykecnout v pěti jazycích (ano, i ten rodný se tu počítá, ten si taky napsali), studuju ve Španělsku na francouzské státnice, pracuju denně s dětmi, kteří občas mají svoji hlavu v bordelářských podmínkách, které mi občas hnou žaludkem a on mě nechce? Tak jo, vždyť to nevadí. Budu sama. Pokud budu dělat práci, která mě naplní, a to by tahle byla, budu šťastná i bez lásky, stejně jako jsem byla celý život.Úplně překypuji štěstím, tak volám mamce a sestřičce a je už skoro 14.10, když skončím a uvědomím si, že jsem dneska skoro nic nejedla,ale hlavně nepila. To mi na těchhle výletech vadí, že nepiju. Logicky, není pak kde chodit na WC. Úplně cítím, jak mě bolí ledviny, fuj. No nic, přemýšlím, kde se tedy najím. Rozhoduji se asi pro KFC, když si pak vzpomenu na jednu moc fajn kavárničku, kde jsem už několikrát byla. Nakonec cestou zjistím, že KFC už stejně zrušili.Tak vlezu do kavárničky kolem 14.20, tedy v čase oběda a mám si sotva kam sednout. Dám si sednvič se šunkou a se zeleninou, vynikající... a čaj. Kávu si dnes odpustím. Využiji zásuvky, dám "napít" i svému mobilu a jím. U toho čtu a jsem tak nějak v klidu. Když vylezu, žádnými obchody se už nezdržuji,a jdu směr autobus, ale ten asi 5 km vzdálený. Je větrno, ale svítí slunce, předpovědi na další týden už jsou zase kolem 24 stupňů a slunečné. Hurá. Když dojdu pomalým krokem k Puerta de Alcalá, neodolám, přejdu silnici a vydám se do Parku del Retiro. Hned po schůzce jsem si koupila nový šampon, těším se, až ho vyzkouším, procházím se v krásném parku, a jsem nějak klidná. Po chvíli to obracím, a vytahuji knížku. Najdu lavičku a čtu si. Najednou mi ty líbající se páry nic nedělají. Prostě mně to není souzeno a hotovo. Každý má něco. Oni třeba nikdy neopustili Španělsko a třeba by chtěli, tak co? Prostě je potřeba docenit to, co každý má. Je asi 16.15 když se zvedám. Je to zajímavé, tady prostě čas plyne opravdu hodně, hodně odlišně. Vyberu si jinou cestu, než kterou obvykle chodím a projdu se kolem Ambasády Francie. Pak pokračuji dál v cestě až už procházím po Gran Vía a uvažuji, že si někde musím dát něco sladkého a studeného. Padla na mě strašná, šílená únava. Ale taková, že jsem ráda, že jsem sebou někde nešvihla. A dost, chodím bez přestávky vlastně od 10.40, a to je už docela dost hodin. A samozřejmě, navíc bez vody. Prohlédnu si pár obchodů a mám radost, že už mě ani neláká, si něco kupovat. Pak najdu Starbucks a objednám si ledový koktejl s kávou. Těším se hlavně na šlehačku, která mi minula dodala mraky energie, ale dnes ji nedostanu a nevím proč:(No nic, sedím na Gran Vía, pátek odpoledne, popíjím koktejl, v tašce nový šampon, pracovní pohovor byl bomba, to by měl mít super den, ne? A přece to tak úplně není pravda. Mám chuť zvednout telefon a všechno to napsat Danovi. Na co tolik štěstí, když ho není s kým sdílet? A je to tady, to neuvěřitelné štěstí z dopoledne se postupně propadá do stále silnějšího smutku. Když se zvednu k odchodu, zajdu do pár obchodů a zjistím, že mě vlastně nudí. Že mě to nebaví. Kolem 17.40 přecházím ulici a zacházím do Casa del Libro, do jednoho z mých úplně nejoblíbenějších obchodů. Najdu dole knihu, poezii autora z Madridu. Autor píše,že je to jeho prvotina, že prožil těžké období a proto se vypsal v téhle knize. Vrhne mi to slzy do očí. Je to drsná kniha a mám chuť si jí koupit. Jedenáct euro. Za takovou miniknihu. Děs. Jedu do třetího patra, kde jsou knihy psychologické, o náboženství, spirituální a Bůh ví jaké ještě. Usednu na schůdky, které používají jen výjimečně, takové ty malé, posuvné, a čtu. Nanosím si tam mraky knih a čtu. Jedna mě dostane, je poměrně útlá, ale vypadá zajímavě. 15 euro. Šílené. Ty schůdky už dvakrát potřebovali. Docela ostuda. Nakonec to ten kluk vyřeší tak, že si přinese jiné:-) Já mám vybrané 4 knihy a nesu si je dolů. Je mi jasné, že si je všechny nekoupím, ale potřebuji si to nechat rozležet. Dole v beletrii najdu autora Fabia Vola, mého oblíbeného...jaká hanba že jeho první knihu jsem četla francouzsky a ty další španělsky, když on je Ital. No nic, to je už život:-) Kniha mě vtáhne, a to tak, že když zjistím, jaké knihy mám v ruce, vím, že dvě z nich nepotřebuji. Nakonec beru tu drahou a jednu levnější, od autora, který toho má hodně na srdci. Čtu jeden jeho román, ale tohle je taková zpověď, na co přišel, když se léčil z rakoviny. Drsná kniha, ale vlastně optimistická. Myslím, že lidé, co zvládli něco takového toho mají hodně co předat. Kupuji, a svítící jak žárovka se ubírám dolů směr Callao. Dojdu do Corte Inglés, tam si vyzkouším všemožné makeupy, parfémy a pak se jdu ještě podívat do H&M, kde vybírám svetřík, který jsem si vyhlédla už včera. Je už 20.40 a já už hlady a žízní umírám. Kupuji. Pak ještě projdu nějaké jiné obchody a ubírám se směr Príncipe Pío. Neodolám a zacházím k Palaciu Real, kde jsme s Danem poprvé políbili. Je tu mraky dvojic. Tenkrát jsme tu byli sami. Ani se mi neženou slzy do očí, což mě překvapuje. Pak dojdu přímo na ono místo. Je to strašně divný pocit.Jako kdyby ten čas ani neuběhl. Jako kdybychom tam pořád stáli. Úplně nás tam vidím. Jdu zpět. Potkám moc hezkého kluka. Usměje se. A přesně v tu chvíli v hlavě uslyším zvonivý Danielův smích. Je to jak jsem to říkala:-( Je to jako výčitka, která mě nenechá postoupit. Jeho hlas a jeho smích jsou věci, které enormně postrádám, protože když jsem je slyšela, věděla jsem, že je vše v pořádku. Mám štěstí, stíhám bus ve 22.10.Na to, jak bylo odpoledne vedro, je teď dost zima. Jdu domů, a doma je jen Rafael. Hurá. Dám si Actimel a jdu nahoru. Když vcházím do pokoje, ukáže se Ana s dětmi, že prý byli někde na návštěvě. Vyměníme si "dobrou noc" a já upadám do spánku dřív, než se stihnu přikrýt.

Tak že by i příští rok? (Čtvrtek 24.4.2014)

Budík je 8.30. Asi bych i vstala,ale slyším hulákat děti a já je prostě nechci potkat. Prostě nechci. Vylezu v 9.15, uklidím pokoj, ustelu si a jdu do koupelny...po celém bytě je šílená zima, takže si do pokoje přitáhnu topení. Nakonec si vezmu PC k snídani a vím, že mě to asi dost zdrží. Venku šíleně prší a já jsem ráda, že jsem včera dosušila prádlo, co mi ještě zbylo, že jsem vyprala bačkory a tak podobně, protože nevím kde bych to jako měla. Jsem fakt šťastná. Do 11 se dám do kupy, líčit se nebudu, vůbec mě to nebaví a do 12 odepisuju na zprávy. Brigitte, moje kamarádka z Chile, mi psala, když jsem v Madridu tak osamělá, jestli nechci číslo na její kamarádku. Jmenuje se Ana. A hned si začneme psát a dokonce ta osoba mi napíše, že ať se nestarám o busy, že můžu kdykoliv být u ní v bytě. Já ty lidi nechápu. To jenom my Češi máme myšlenky na to, že nás někdo okrade a tak..ona mě nikdy neviděla a už mě zve domů. Mazec. Jsem tady už tři týdny. A Daniela jsem viděla vlastně jenom jednou, tamty dva záchvaty nemůžu snad ani počítat. Je to šílené. Stalo se přesně to, co většině: Nejdřív je to ten chlap, který se snaží, téměř pronásleduje, a slibuje, a žena váhá. Nechce nebo se bojí nebo cokoliv. A pak ji zlomí, ona se zamiluje, začne být citově závislá, bojí se víc a víc až ji ten její milý opustí, a ona pak začne pronásledovat jeho. Dojený příběh, který jsem slyšela milionkrát a teď ho zažívám. Hnus. Ve 12 si jdu chystat jídlo a doufám, že nepotkám Ano, mám takový divný pocit jíst jejich jídlo, nebo si připravovat věci z jejich zásob.Dám si zeleninku, nebo spíš takovou zeleninovou směs a k tomu si udělám vynikající salát. Když dojím, jdu nahoru. Padla na mě šílená únava, úplně mrtvolná. Myslím,že je to z toho jídla, jako že jsem ho snědla tolik, protože vím, že tohle se mi stávalo u Evy. Když si na postel položím počítač, slyším nějaké hlasy. Do pokoje vběhne Lola. Prý musí k lékaři, tak ji ze školy vyzvedla babička. Po chvíli přijíždí Ana s malým Rafaelem a já mám hlavu na prasknutí. Naštěstí jsem už jedla a nemusím tam s nimi být. Chvilku tam jsem ,aby se jako neřeklo, kdysi když jsem odcházela od Evy, mi nezapomenula připomenout, že jí vadilo, že jsem to brala moc jako práci "od-do". Jako sorry,ale jak jinak? Vždyť ty rodiny by člověka sežraly! Pak Ana s Lolou zmizí k lékaři a já od 14.00 do 14.30 zmizím spát. Je mi nějak divně. Pak sejdu dolů, a omluvím se babičce, tedy Anině matce, že jsem zmizela,ale že mi není dobře. Nějak se mi motá hlava. Malý Rafael naštěstí usnul u pohádek. Já se posadím s PC do houpačky a Anina matka si pustí nějaké zprávy. Je nám tam spolu fajn. Je vidět, že Anina matka ten bordel tady taky dost těžko snáší. Pustí jí pračku, umyje podlahu, všechno vyčistí a utře..já to chápu:-)Kolem 15.15 přichází Ana a začne mi říkat, že příští rok bych se klidně mohla zapsat do nějakého kurzu na univerzitě. Takže ona se mnou tedy příští rok počítá? Po tom, co mi řekla včera??Já ty lidi nechápu, fakt ne. Kolem 15.30 se zvedám a jdu pro Lolu. Naštěstí je dnes šílený vítr a máme jít hned domů. Žádný park, hurá. Vyzvednu Lolu a ta protestuje, že musí přijet její máma autem. Musím dokonce kvůli tomu Aně volat. Dítě zpacifikuji v mžiku. Nevím proč, ale mě ty děti nakonec vždycky začaly poslouchat! Jaký je je jediný prostředek k vyvolání zájmu? Ano, nezájem. Tak praví mnoho knih a mají pravdu. Nechávám vztekající se Lolu a jdu domů. Samozřejmě mě za chvíli doběhne. A nakonec mě i obejme! V náručí jí nesu domů. Když jsme na kopci, já už značně propocená /váží 22kg:-) / řekne mi: "Už mi nevyprávěj tohle, mě to teď nezajímá." A já si uvědomím, že tohle mi několikrát řekl Daniel.Takže mazec, když to v nich pěstují od dětství, co se pak dá čekat v dospělosti?? Dojdeme domů, cestou se zastavíme ještě v nějakém obchodě a jdeme svačit.Mezitím Lola dělá úkoly. A pak se mě Ana ptá, jestli může jet s kamarádkou do nějakého obchodu a že by si s sebou vzala jenom malého, jestli budu s Lolou. V tom momentě se spustí šílené divadlo. Nakonec to zase ustojím s grácií a malá Lola asi do pěti minut zapomene, proč vlastně brečela. Malujeme si, skládáme, tancujeme, ty čtvrtky jsou poměrně dost pohodové, nevím proč. Pak přijde Rafael, to je už dost pokročila hodina, asi 20.15 a jdeme večeřet. Udělá nějakou vynikající zeleninovou směs, k tomu vaječnou omeletu a je to. Ana s malým přijedou dost pozdě. Najedí se a kolem 21.30 už leží děti v posteli. Sláva. Na procházku se jít nedá, prší naprosto šíleně, a nikdo nesebere prádlo, které vyprala Anina matka, kdyby ta to chudinka věděla..takže stejný příběh, nechá se to doschnout doma. Brr. Já jdu zase číst, jsem už jako posedlá. Ale spát jdu včas, už ve 23.

A tak hezky to začalo....(Středa 23.4.2014)

Budík zvoní v osm, ale vstanu po dlouhém přemáhání až v devět. Tohle tedy musím okamžitě změnit. Zlepšit. Mám v plánu si dneska dát dobrou snídani ale tuším, že doma není máslo. Vstanu, ustelu postel a dám do pořádku pokoj, protože včera jsem to zvládla až kolem dvanácté. Dojdu i ven pro prádlo a při té příležitosti  si dám hrneček vody a sušenku. Jdu se převléknout a jdu do Mercadony. Na půl jedenáctou mám domluvený Skype s jednou mojí kamarádkou, takže sebou musím hodit. Letím tam a ještě si nesu dvě čokolády, v tomhle režimu budou třeba:-) Dojdu domů, a dám se trochu do kupy,vyčistím si zuby, uklidím koupelnu a jdu volat. Eliška nakonec nemůže, takže vyřídím všechny maily, dojdu sebrat zbytek prádla a jdu si mýt vlasy. Když končím, akorát slyším Anu a jdu se najíst. Dneska obědvám už ve 12.20! Když dojím a kolem 12.45 se posadím k PC, a chci se učit, vejde Ana jestli se mnou může mluvit. Do 13.15 nezavřu pusu, protože mi prý chce říct, jak jí připadá naše soužití. Prý jí až obtěžuje jak jsem pořádná. Že jsem prý moc fajn a bla bla, ale prý moc vychovávám děti.  Pfff, to měla vidět teda ty časy u Evy. Prý nemám vůbec hodnotit děti, jenom se pořád usmívat. Pak se taky dozvím, že čistota není důležitá, a že včera, dkyž se malý počůral na skříň (jo:-( ) jsem se prý tvářila, jako kdyby to bylo nechutné a s tím prý musím něco dělat.  No, s tím mám velký problém, protože usmívat se a ukazovat dětem, že můžou všechno, na co jen pomyslí, to mi přijde fakt divné, ale co. Prý to tak mám dělat. Po včerejšku jsem tušila, že něco přijde, protože ten přízvuk dětí té Gemy, to byla dost síla. Takoví malí Američánci. Takže to se vlastně dalo čekat. Pro ty z vás, kteří si myslí, že si ty storky o tom, jak ten dům tady vypadá, snad vymýšlím, přikládám důkazní foto.

 Ve 13.30 si jdu foukat vlasy a těším se na to, že vlastně už pracuju jenom zítra. A pak dva dny klid. Nejradši bych někde přespala, třeba v nějakém hotelu nebo tak, protože rodinka bude doma, což znamená že to, že mám volno, je jen relativní pojem, ale jako zase si tahat věci a pak prát a podobně, na to prdím. To raději zmizím v pátek po obědě, přijdu se vyspat a zkusím se ztratit někam v sobotu. Do toho mi přijde mail. Pozvání na pohovor. Bože. Hurá. Alespoň jedná dobrá zpráva v tomhle blázinci! No, pustím si poslední díl kriminálky, kterou jsem neviděla ani nepamatuju a mezitím Ana s malým usne. Když ho uspí, tak já jsem už dole v kuchyni a přemýšlím, že bych si možná udělala kávu. Pak mi Ana nabídne, jestli nechci kávu. No, tak si tedy dám s ní a ne sama. U té příležitosti mi řekne, že dnes je Mezinárodní den knih a že v místní knihovně je nějaké čtení pohádek pro děti a že já bych se klidně mohla vydat do Madridu. Kolem 15.15 se Ana odebírá na nějakou schůzku rodičů a malý spí. Já jdu tedy nahoru, vyřizuji nějaké věci a mám otevřené dveře, naštěstí ale spí jako zabitý. Kolem 16.30 se vrací Ana a já jdu pro Lolu. Dneska mám nějak pozitivní náladu. Venku je nádherně. Fouká trochu vítr, je to normálně na kabát,ale je fakt pěkný den. Říkám si, že když mě Daniel nechce, tak jeho chyba, když jsem se tak viděla v zrcadle, tak nic špatného jsem neviděla, starám se o sebe sama v cizí zemi, tak co. Jeho mínus. Cestou potkám nějaké pracovníky, co pokládají nějaké potrubí. Vidím dva, ale když odjede kamion, vidím jich asi dvacet. Skoro ustanou práce na silnici. No, docela se mi tu líbí!:)Jdu pro Lolu v super náladě a na Daniela nemyslím. Lola je dnes fajn, povídáme si a domů dojdeme za 40 minut. Docela síla, jak to těm dětem trvá. A když už jsme skoro u domu, Lola si vyhlídne toho nej pracovníka a jde se ho zeptat, co jako dělají. To tady každý normálně praktikuje, já si to teda moc představit neumím. Že bych se jen tak šla někoho zeptat:-) Aby bylo jasno, pracovník tady není to stejné co pracovník u nás v ČR. Konkrétně tenhle vypadá, jako kdyby vypadl z nějakého katalogu a upřeně se mi dívá do očí. Trochu mě to znervózňuje. Popadnu Lolu a jdeme domů. Uděláme úkoly a už kolem 18, tedy za dvacet minut Ana chce jet na čtení pohádek. Svezu se s nimi dolů do centra a jdu si koupit lístek na 10 předplacených jízd do Madridu. Tam, kde Ana myslela, že bude stánek, není nic. Takže si poradím sama a zaplatím 23 euro. Je mi z toho nevolno, jak je to drahé. Na druhou stranu, jedna jízda stojí téměř čtyři eura, takže ano, samozřejmě se to vyplatí. I tenkrát na podzim jsem si raději kupovala jednotlivé lístky a ne takhle těch 10 jízd, protože mi bylo moc líto dát tolik peněz najednou, ale nakonec to člověk přeplatí milionkrát. Zpátky musím pěšky a značně se u toho zapotím, sice fouká vítr, ale pere to řádně. A navíc Arroyomolinos je samý kopec. Dojdu splavená domů v 18.30 a jdu si udělat rychle něco k večeři, nechci si nic kupovat. Zvládnu to podezřele rychle, i se dost rychle nalíčím a v 19 odcházím. Akorát potkám tátu Rafaela. Nicméně nepočítám s tím, že zrovna dneska bude nějaký problém a čekám na zastávce přesně 45 minut. Dost síla. Je tam už dost lidí a všichni jsou naštvaní až kam. Najednou přijde nějaký kluk. Když ho vidím zezadu, jdou na mě mdloby, protože vypadá jako Daniel. Má strašně široká ramena, a to jak má učesané vlasy..a pak se otočí. Hotové dvojče. I vousy má stejně. Zaujetí je zjevně vzájemné. Když se čeká fronta na bus, stoupnu si za něj. Asi tak dva centimetry. Doslova mu dýchám na krk. Bože to je podoba. A pak si štípne lístek a já si všimnu, že má tak nějak podivně vybočený pravý palec, což jsem taky viděla jenom u Dana. Sedne si přes uličku vedle mě. Svítí sluníčko a já se vydávám do ulic Madridu a je mi krásně. Kolem 20.10 vystoupím na Príncipe Pío a jdu pěšky až do kopce na Callao, je to dost štreka ale i tak je to rozhodně rychlejší než přestoupit stokrát v metru. Na ulici jsou stánky s knihami, a jsou na to zvláštní akce- třeba pět knih každá za euro, nebo jedna za tři, a tak. Prohrabuji se tím a jsem vážně spokojená. Já tak miluju knihy! A chci si koupit všechny! Do mojeho oblíbeného obchodu s knihami - Casa del Libro - ani nestihnu dojít, protože stánky jsou všude. Pak se pustím dolů směr Sol. Vezmu do ruky jednu knihu a začnu číst. Vím dobře že bych neměla. Jednou na podzim, když jsem měla takovou "odtažitou" náladu, takovou studenou, kdy jsem si řekla, že pokud Daniel nechce, tak teda OK, tak on byl strašně milej. Asi to vycítil. Pořád mě objímal, líbal...a pak jsme šli do knihovny. A tam jsem se začetla do knihy kterou vracel. A začala jsem brečet. Protože to přesně jsem cítila já, a netušila, že taky někdo jiný na světě si to myslí. A teď, o mnoho měsíců později, držím v ruce tu stejnou knihu a po tváři se mi koulí slzy. Obrovské, těžké, které mi máčí šátek. Dočtu tu šílenou kapitolu a je mi zle. Jdu dolů směr Sol, kde je nějaké taneční vystoupení a tam jsem už v pohodě. Najednou nevím co dělat, je dost zima. Mám triko s krátkým rukávem a na to kabátek, takže jako vydržet se to dá, ale nic moc. Zapadnu do Starbucks a poručím si kávu. Je to tu předělané. Pěkné. Ale už sem nikdy nepůjdu. Je to tu samý Američan. Samý turista. Nemám náladu na turisty. Seberu kafe a jdu pryč. Bus má jezdit každých 4O minut a já nějak tuším, že určitě pojede 22.45. Jdu svižně ale přijdu ve 22.46. Akorát vidím bus odjíždět. Hmmm tak jsem měla pravdu:-(Poslední jede ve 23.30. Sednu si a čtu nějaké rady, zase z toho materiálu, který nedává spát. Pak se přiblíží bus a najednou, najednou se objeví to Danielovo dvojče. Překvapení je na obou stranách. Sedne si za mě, takže má dokonalý přehled o tom, co čtu. A pak někdo otevře okno a jak foukne vítr, zavane na mě jeho parfém a je značně podobný tomu, co měl Daniel. Slzy mi kanou dál. Říkám si tak, kdyby mě ten kluk někam pozval, šla bych? Jo šla, jenom protože vypadá jako někdo, koho miluju. Nejhorší je, když si vybavím ten jeho zvonivý smích. Z toho se mi asi nejvíc svírá srdce. Za chvíli vystupujeme. Poslední otočení, kývnutí hlavou a mizí ve tmě. Já přijdu domů asi v 0.10, sezobnu něco v lednici, jdu si dát rychlou hygienu a v jednu usínám. Je mi strašně, už zase, a to jsem myslela, že to už mám za sebou a budu v pohodě. 

A stejně je úterý divný den (Úterý 22.4.2014)

Jsem naštvaná už! Zase se hrabu z postele v 9.15. Jsem unavená šíleně, to ponocování včera je znát, ale jako mělo to smysl, protože ty informace byly neuvěřitelné! Nikdo není doma, běžím pustit pračku s bílým a chystám si ještě barevné. Ana by to jistě vyprala všechno dohromady a bačkory, které potřebuji vyprat taky, by dost možná hodila k tomu. V 9.45 snídám vynikající ovocný salát, a v deset už si čistím zuby. Super. No, tak ne až tak super. Jdu přehodit pračky a věšet prádlo. Pak se trochu zaseknu u počítače a rozhodnu se, že už nikdy si nepřinesu počítač k snídani, protože to se pak zaseknu na celý den. Kolem 12.45 si nachystám teplou zeleninovou směs a k tomu si udělám vynikající salát, jen tak rajčata, tuňák, olivový olej, sůl a oregano. Neskutečná lahoda. Pak se snažím učit, ale přesně ve 13.30 přijde Ana, tak se s ní trochu zapovídám a už se opocuji hrůzou, že je tolik hodin, protože v 15.40 je potřeba jít pro Lolu.Chvilku se ujmu malého Rafaela, aby se jako neřeklo, ale slintá mi do postele a šíleně mě to vytáčí. Pořád bojuji s prádlem, protože asi bude pršet...pro jistotu jsem si donesla sušák s prádlem do pokoje aby mi dali všichni pokoj a moje prádlo mi nezmoklo. Jenže mi nedojde že jsem si vybrala opravdu nešťastný den..dnes přijde Milagros:-(A už je tu, už je přímo u mě v pokoji a prý ať si to dám ven a tak to zase neseme ven. Jdu se trochu zkulturnit a když už skoro chci odejít, dojde mi ,že pokud bude pršet, já budu v nějakém parku a všechno to zmokne. Prostě ten sušák nastrkám do obýváku a Ana mě skoro okřikne, že prý to nestihnu do školy a že snad mi to prádlo sebere, pokud bude pršet. Do školy jdu pomalu a i tak přijdu včas. Vyzvednu Lolu, a potkám Mary, což je "hlídačka" dětí, které znají malou Lolu. Všichni spolu se tedy přemístíme do parku, který nesnáším, protože tam nic není, ani atrakce, ani lidi, a ten, kde je všechno, se zase nelíbí Aně. Přijde jakási žena, která začne mluvit s Anou. Tady lituji, že jsem neudržela jazyk za zuby a že rodina ví, že rozumím španělsky, protože to, co tam proběhne, je hnus a já slyším jen každé několikáté slovo. Každopádně aupairky tam hodnotí jako koně. Ta žena, která se jmenuje Gema, hodnotí, že mám krásné zuby a jestli Aně nevadí, že má doma blondýnu. Že k ní přijede aupairka, a že je mladá, že bude mít hodně sil a takové nechutné kecy...že je mi z toho až zle. Na pískovišti je mrak dětí a já jako nevím jak mám asi do toho zapojit tu slavnou inglés. Sednu si k té ženě a ta mě naprosto omráčí svým těžkým americkým přízvukem. Nikdy bych nehádala, že je to Španělka. Prý studovala v Londýně, ale pak žila s přítelem v USA. No, takže mazec. Když se přiblíží její šestiletá dcera, upadnu v úžas znovu, protože ta malá má taky americký přízvuk. Tady ano, tady má smysl s dětmi mluvit anglicky. Ale pokud s nimi mluví rodiče v té jejich španělské variantě, jenom dětem předají tu jejich španělskou angličtinu a ty děti tak zase budou pokračovat, takže nevím k čemu to všechno vede. A já myslela, že v parku se už nemá jak zkazit dnešní úterý. Že to jako dopadne dobře. Kolem 19té odcházíme a jdeme dělat úkoly domů. Kolem osmé Ana dělá večeři a v 20.30 už večeříme.Do toho přijde nějaká rodinná přítelkyně, takže je alespoň chvíli klid. Pípne mi telefon. Dani. Pošle mi přesně dva smajlíky. Jednoho, kterého jsme si vždycky posílali, když byl nějaký problém, je to takový smajlík, který má v hlavě zamotané kabely, jakože přemýšlí a nedaří se mu to a druhý potom plakající.Jenom tohle. Pošlu taky jednoho plakajícího. A nic. Nic se neděje. Ale já vím. A jenom tohle, že mi pošle takovou pitomost, mi udělá takovou radost, že už jsou mi všechny děti ukradené.   Pak se jdou děti koupat a přijde Rafael, prý hrál nějaký turnaj v tenise. Naštěstí se děti už chystají spát, takže se jich ujmou jejich rodiče a já tak kolem 21.40 odcházím na procházku. Je dost zima. Ale co, půjdu. Vracím se kolem 22.30 a i když mě dost láká začíst se do toho super materiálu, volím raději spánek, abych nějak taky dohnala tu svoji únavu. Tak dobrou noc!

Návrat k normálnímu režimu (Pondělí 21.4.2014)

Ráno zvoní budík v 7.30. Venku evidentně prší. Slyším to. Nechce se mi vylézt, tak moc se mi nechce. Nakonec v 9.15, téměř dvě hodiny po zamýšleném vstávání, vylezu. Dám si hrneček vody a připravím si ovocný salát. Pak slyším nahoře děti, ale neřeším je. Jdu si čistit zuby a oni ještě nakonec leží. Hurá. Rafaela jsem slyšela odejít, a pak slyším Anu, jak říká dětem, že dnes půjdou k dědečkovi. Hurá. Sláva. A pak ten dědeček volá. Že prý někde je. Sakra. Když skončím v koupelně, je 11.30. Být to u Evy, už bych zase běžela vyzvednout kluky. Zalezu do ustlané postele a začnu se věnovat e-mailům. Netrvá dlouho a vstoupí malý Rafa. Vezmu ho k sobě do postele, ať se dívá na zvířátka a v tu chvíli se mi zakousne do počítače. Hrozná legrace, akorát tam zůstanou obtisklé jeho zuby a sedře mi barvu. Príma. Pak si ho odnese Ana, a mám chvíli klid.Kolem 13.45 volá Rafael, že bude oběd. Slezu dolů a vidím, že Ana nesebrala prádlo. Venku prší šíleně, úplně to bije do oken. Rafael se ptá, jestli to má sebrat. Prý ne. Že to jednoho dne stejně uschne. Síla. Bože, ještěže jsem jí to svoje oblečení nedala!Díky! K obědu je výborná zelenina a vajíčko, takže když to člověk promíchá, vznikne opravdu lahodná směs. Pak jeden actimel a je to. Jdu posbírat hračky, protože se na to prostě nemůžu dívat. Vždycky to dělám, šíleně mě to vytáčí. Vždycky něco vytahají a nechají to tak. Lola mě pronásleduje, ale Ana jí řekne, že chci určitě spát, tak mě nechá. A já tak konečně ve 14.30 zavírám dveře a otevírám PC a hledám věci na státnice.Hurá. Užívám si klidu a vlastního prostoru, když kolem 16.15 zavolá Ana jestli se můžu věnovat malému. Prý že ona jde někam k nějaké sousedce a na Rafael rychle dodává, že on musí studovat. No to si dokážu představit, takové studium. Pch. S malým si tedy chvíli hraju a nakonec za chvíli dorazí Ana i s malou Lolou, která naštěstí odpoledne zmizela někam ke kamarádce a dokonce i dědeček, tedy Rafaelův otec. Byli s manželkou na Velikonoce v Belgii, tak pohoda. To naši důchodci taky běžně dělají:-) Doveze čokolády a sýry a různé oblečení a já jako nechápu, jak tohle dopravil v jednom kufru plus s dalšími věcmi. Cítím se trochu divně. Dneska jsou děti doma, takže jako kdyby žádný režim nebyl, ale dole sedí tři dospělí a já se křečovitě usmívám, protože odejít nahoru nebo si zapnout počítač fakt nemůžu. Zajímavé, asi to studium tak nehoří, protože celou dobu Rafael sedí dole a snad chvílemi i usne nebo co. Lolu v 19 hodin odveze dědeček na nějakou lekci tance, byl tu od půl šesté a celou hodinu a půl jsem si říkala, jak je ten čas nevyužitý a křečovitě se usmívala. No nic. Když Lola zmizí, Ana mi říká, že by si zajeli do obchodního centra. Naštěstí malému nic neřeknou, takže nestihne brečet. Nejdřív si hrajeme s auty, ty já pak samozřejmě uklidím, chvíli ho zabavím zvířátky na youtube, a potom zapnu kanál s kreslenými pohádkami. Super. Rodiče akorát přijdou. Mizím nahoru a chci mít chvíli klidu. Je to děs, jak pořád doma někdo je. Ana říkala, že by měla brzy začít pracovat, tak jsem zvědavá, jak to všechno bude. Pak jdeme připravovat večeři, je pizza. Když jíme, tedy já, Ana a malý Rafael, táta přiveze Lolu. Ta holka mlaská jako prase a to nemluvím o něm. On jí začne poučovat ať nemlasklá. To sedí. Ve 20.50 malý Rafael tak vyvádí, že s ním Ana odejde spát, a všechno zůstane na mě. Uklidím celou kuchyni, a táta nahání malou Lolu, ať si už jde lehnout. Zítra je konečně škola. Nažene ji do postele ve 21.10. Historický výkon, fakt že jo. Já si pak dám rychlou sprchu a jdu číst. Na internetu najdu materiál, jak rozumět vývoji vztahu a proč vztah funguje tak a tak a je to taková síla, že každou chvíli si říkám jenom :"Ty vo*e"  "Ty vo*e"   "Ty vo*e"  "Ty vo*e" a v některých chvílích mám chuť křičet. Zakazuji si další stránky,ale nedá se nic dělat, to je prostě síla. Síla. Doslova čumím. Taky ztratím iluze o tom, že Dani je tak výjimečný, jak jsem ho vždy viděla, protože každá věta, každá, kterou přečtu, ho vystihuje. S neuvěřitelným tokem myšlenek ve 2.10 usínám.

A zase pěkně domů (Neděle 20.4. 2014)

Ráno mám budík na 9.30. Víceméně vždycky taky kvůli snídani.... abych měla nějaký řád. Ale dneska jsem se rozhodla že nic moc jíst nehodlám, takže nakonec na to kašlu. V pokoji je příjemná teplota, a tak si ještě položím. Asi do 10.30. Je mi příjemně. Ani nespím, jen tak ležím a přemýšlím. Pak vylezu a tak nějak všichni jsou vzhůru. Nejpříjemnější na tom všem je, že Lola není doma. Je to hodná holka, ale někdy jí mám plné zuby. To malá Adriana, dcera Juana, to je zlatíčko. V životě jsem neviděla hodnější dítě. Je strašně krásná. Netrpím nějak extra velkou láskou k dětem (navzdory mé práci) , ale tahle holčička je fakt úžasná. No nic. K snídani si rozkrájím úžasně vypadající mandarinku a úchvatné kiwi. Je to neuvěřitelné. Ta chuť. Chutná to jak Slunce samo. K tomu hrneček vody a i tak mám problém abych to vůbec snědla. Rodinka má toasty. A pak přijde ta věta. Ana říká:“Proč jsi těch toastů udělal tolik????“ A táta Rafael říká:“ No tak snad si dá i Monika a je to akorát, ne?Vždyť jsme tři dospělí?!“ Ana říká: „No ale Monika říkala, že přece dneska bude jíst jenom tak trochu, tak proč toho děláš tolik??“ A táta:“ No dobře,ale tak jsem myslel, že to jen tak řekla, jsme ve Španělsku, co se jeden řekne, druhý jako by už nebylo.“ Jo, málem mi z toho upadne hrneček, co mám v ruce. Památná to věta. Jo, tak to by leccos vysvětlilo. Po snídani mi Rafael sdělí, že domů pojedeme dnes. Musím říct,že mám docela dost radost. Vesnička je to pohádková, ale všeho s mírou. Nejvíc mi vadí, že tu není wifi. Že nejdu na facebook, na mail a podobně, to je mi jako úplně jedno, ale že prostě nemám internet a nemůžu hledat věci na státnice a tak podobně, to mě jako dost rozčiluje. Ale hodně. Navíc ta sprcha ..ta je šílená. Mám obavu že jsem se od úterý sprchovala jenom dvakrát. Prostě Španělsko je tvrdé. To, co plave v tom koutu, by znechutilo i otrlé, nejotrlejší povahy. Fakt síla. No nic. Tak si tedy jdu balit. Je 11.15, když si vyčistím zuby a Ana mi nezapomene říct, že mám na nose čáru od make-upu. Mně to přijde, jako kdyby snad tady těm ženským vadilo, že se někdo maluje, protože to stejné dělala Eva. A s přátelským upozorněním to jako ale nemá nic společného.  Jdu balit. Spoustu věcí jsem přivezla zbytečně. Nevím jak se postavit k tomu, že všechny spodní části oděvu - sukně, kalhoty, kraťasy, jsou mi velké tak, že je potřeba si přesto vzít nějaké dlouhé úzké tílko, aby to jako „přichytilo“. Nikdy jsem nemyslela, že dojdu do takového stadia. Otázka tedy je, jak jsem sakra vypadala, když jsem to nosila? Vždyť jsem si připadala hezky, tak co to teda sakra bylo? Daniel se mi ve slabé chvíli přiznal, že jsem se mu moc líbila, když jsme se poznali, že bych se teď měla najíst. Ale jako, to, co jsem snědla za tenhle týden mi fakt neudělalo dobře. S Anou se zapovídáme o dietách a tak. Ona je vystudovaná porodní asistentka, ale jestli jsem to dobře pochopila, má několik let všeobecné medicíny a pak teprve specializaci, spíš mi to přijde jak studium lékařství. Pak jí Rafael říká, že by potřeboval shodit. A začneme se bavit tak nějak o dietách …řeknu jí, že nechápu, když jím stejně jako před lety, proč nepřiberu zpátky těch 20 kilo. A ona mi řekne, že pokud 3-4 měsíce stojí váha, že tukové buňky odumírají, a že ty nové jsou zvyklé na ten nový režim a nemají potřebu se „ zvětšovat“. Váhu si držím tak nějak od července. Tam to začalo. Pak strmý propad v září, v listopadu krize. Tam jsem zjistila, že nemám nic na sebe ze starého oblečení. Pak Vánoce, zkoušky z italštiny..trochu jsem nabrala. Pak únor, tragedie s Danielem, pořád řešení na dálku, pak stres, a „čekání“ na odlet. Znovu propad. Teď jsem stabilní. Ale nechápu to. Tolik let jsem se snažila a povedlo se to teprve, když jsem se na to  vykašlala. Jdu si po chvíli balit a Ana a uklízí celý dům. Chci jí pomoct, ale nejdřív si musím zabalit já. Není to jen tak, protože ten palubní kufřík toho moc nepobere a nechápu, jak to tam zabalit. Poskládám se dobře a Ana mezitím myje všechny podlahy. Čístí co jde vyčistit a nahoře se Rafael a malý Rafa dívají na televizi. Tak taky možnost. Bylo by logické, když všechno tak uklidili, že se bude jíst až doma, ale rozhodují se, že prý poobědváme tady. Takže vypulírovaná kuchyň zase dostane. K obědu je vynikající ryba a lusky,ale nemají na chuti nic společného s těmi našimi v Čechách. Tyhle jsou opravdu vynikající. Po obědě se chystám dát si kávu, protože nemůžu už ani koukat, když tu přijde Lola a začne mě „ z legrace“ plácat po zadku. Už jich mám všech dost. Jsme spolu od pátku 11.4. a je neděle 20.4. Ani minutu pro sebe. Pořád falešný úsměv „aby se děti cítily báječně“. Nejsem rozhodně zastáncem toho, že rodiče se mají přetvařovat kvůli dětem, ale tady ve Španělsku to tak je. Nechápu na co to¨je, že rodiče tady poslouchají děti, protože co potom z těch dětí vyroste? Až přijdou do práce, tak co? Z toho plyne i to nedorozumění ve vztazích, protože přece každé dítě bylo zvyklé, že všichni udělají to, co ono chce, takže jak je možné, že partner neposlouchá? Fakt síla někdy jako. Rafael, jako táta, si ke mně sedne a řekne mi, že musím mít mnohem víc trpělivosti. A že to je všechno jenom legrace. Ale že on ztrácí nervy dost často. Ale že to je něco jiného, protože on je otec. To mě nadzvedne. A dost. Protože on normálně bývá doma asi tak tři hodiny a dětem se vůbec nevěnuje. Kouká na fotbal, děti usínají buď se mnou nebo s Anou. Mám chuť mu něco říct a je to vůbec poprvé, kdy se v jeho společnosti necítím dobře, protože nesnáším lidi, co poučují a ani si nezametou před svým prahem. Já poté, co rodinka dojí, vždy jdu všechno uklidit, protože se na ten hnus nemůžu ani podívat a oni neřeknou ani děkuju. To mi přijde takové divné. No nic, káva bude až doma. Je asi půl třetí, když dojíme. Před jídlem jsme ještě museli na vycházku, aby  Rafael mohl v klidu dovařit oběd. A to je zajímavé! On snad nemůže být v klidu se svými milovanými dětičkami? Ne, protože by je už musel zabít. Jsou příšerně nevychované. Tedy takhle-mnohem víc než ti kluci co jsem měla na podzim, ale jako že malá Lola něco řekne a Ana ustoupí, protože jí nechce říct NE a nechce být ta špatná (jak vyslechnu z rozhovoru mezi rodiči) to mi přijde dost drsné. Já jsem asi moc tvrdá. Všichni říkají že s vlastními to je jiné, ale nevěřím tomu. Znám pár lidí, kteří nepolevili ani s vlastními. Nakonec vlastní děti jsou snad i trochu moje vizitka, ne? Neříkám, že z nich mají být vojáci, ale od útlého věku je zvykat na to,že všechno bude tak, jak oni poví, s tím nesouhlasím, a mám s tím osobní problém. Ta zkušenost s Evou z podzimu mi posloužila k tomu, že prostě vím, že to je jejich problém a já jsem tu jenom přes angličtinu a nic víc. Celý týden jsme mluvili španělsky, ale jak včera vyplynulo, nikomu to nevadilo a to je to úplně nejdůležitější. Že z toho nedělají vědu, jako Eva. Často na ní myslím, jak byla umělá. Důkladně projdu celý domek, poctivě prohlédnu každý kout a odnáším kufr do auta. I tašku s botama a tak dále. Mám malé Loly plné zuby, protože když  jdu do auta s věcmi jako Ježíšek, naleze do auta a odmítá vystoupit. Nakonec tam musím zůstat s ní a Ana mi nese věci, že prý už jedeme. To mě vztekne, protože jsem neprošla „svůj“ pokoj ale co můžu dělat. Kolem 15.30 odjíždíme. Dvěma auty, protože kvůli tomu, jak jela s námi původně malá Adriana, musel jet Rafael zvlášť. Ještě že tak. Hodinovou jízdu zmáčklá vzadu mezi sedačkami bych asi nedala. Zastavíme se u domu Juana, zamáváme jeho ženě a dětem a jedeme. Zavřu oči. Aspoň nějaké minisoukromí. Vzpomenu si na to, jak ráno na ulici dvě malé holky prodávaly nějaké barevné kamínky a nějaká paní to koupila a dala to Rafaelovi a Lole. Zůstal mi nad tím rozum stát. A Aně to přišlo normální. No nic, pokouším se spát. Z rádia jdou písničky, které znám z paměti a po tváři mi stékají slzy. Vracíme se do Madridu a já nevím, jestli vůbec někdy uvidím Daniela. Je mi z toho úzko. Nakonec opravdu usnu. Pere do mě sluníčko a jsem moc ráda, protože ráno už byla zima. Nechápu, jak jsem se mohla opalovat. Dneska je 13 stupňů a fouká vítr. V autě je teplíčko a usnu jak zabitá. Stejně jako děti. Vzbudím se v 16.20, kus od našeho domova. Když Ana zaparkuje, vynosíme věci a ona chce moje prádlo, aby prý mohla vyprat. Sakra, tak strašně nedůvěřuju jejímu praní a tak strašně nesnáším smrad z toho prášku, v čem pere, že jí řeknu, že toho mám moc a že si vyperu zítra. Možná si myslí, že jsem prase a nechci prát, ale prostě ne, svoje hadry jí nedám. Jdu nahoru a jdu si vybalovat. Sice celkově toho tady mám málo, ale i tak mi tady ten malý kufřík nadělá neplechu. V tom kufříku totiž normálně mám věci, takže to nasypu na postel, uklidím dvoje kalhoty, které jsem si prala extra s sebou, naštěstí nenačichly tím divným pachem toho domu a můžu je uklidit. Vše ostatní, nošené i nenošené, se musí vyprat. Pak kosmetika, knížky, učení..musím to uklidit. Do toho přijde Lola. Co děláš?? Dotazuje se. A začne se probírat věcmi, co mám na posteli. Asi jí zabiju, fakt. Do ruky si kydne mojí bázi pod make-up, prohlídne si vložky a důležitě mi oznamuje, že ví, jak se to používá a proč a neváhá jednu otevřít a názorně mi to ukázat. Jsem mrtvá, fakt. Pak se dotazuje, jestli jí pomůžu s úkoly z angličtiny. Řeknu jí, že musí počkat, že uklízím. Řekne mi, že si snad můžu uklidit jindy, když ona něco potřebuje, ne? Mile jí opáčím, že když jsem se pustila do úklidu, rozhodně to dokončím, a že ona, pokud něco chce, musí počkat. Jde do pokoje a přemýšlí. Uf. Já dokončím práci v 17.45 a jdu s ní dělat angličtinu. Jsem mrtvá, nejradší bych šla spát, ale bohužel. Můj režim je takový, že žádný režim není.  Už toho mám dost. Nakonec vybarvujeme nějaký obrázek podle zadaných barev. Jak dlouho už jsem nevybarvovala! Potom už nemůžu ani existovat, navíc je mi dost velká zima, takže si jdu udělat kávu. Pěkně silnou. Rafael připravuje k večeři mangold, což je divná zelenina. Když jsem zjistila, co to znamená česky, musela jsem to i tak hledat ve slovníku. Vlezu si na houpačku (jo, v obýváku je houpačka, ta velká, zahradní) s PC, a konečně si užívám wifi. Za chvíli přijde malý Rafa a přinese mi malou knížku, kde jsou mořská zvířata. Napadne mě mu je ukázat na youtube. Takže místo abych dělala svoji práci, ukazuju malému zvířata. Lola šla k sousedce, takže je doma relativní klid. A rodiče se rozhodnou jít na procházku. Naštěstí si malý ani nevšimne, že zmizeli, protože jinak by byl řev, že by jsme se z toho všichni zbláznili. Když přijdou zpět, malý Rafa začne brečet a Ana jde věšet prádlo. Říkám jí, jestli nechce být s ním že to dojdu pověsit a ona neřekne ani děkuju. Věším trenýrky a podobné lahůdky a začínám být opravdu na dně. Jsem šíleně unavená, a mám toho akorát tak plné zuby. Snažím se vrátit se k PC, ale malý Rafa mi to dost znemožňuje. Pak se jdou děti koupat. Jdu tedy pomáhat, aby se neřeklo. A nakonec mě v tom Ana nechá a jde pryč. Síla. Děti se trochu bouří,ale nakonec to zvládnu. Mezitím se koupou oni a pak Ana řekne: No, už jenom Monika. A přitom čas celý den nebyl!!Šílený. Prý na mě počkají. Takže ve 20.45 zalezu do sprchy a konečně si užívám teplé vody a čisté koupelny. Kolem 21.15 vylézám a jdeme večeřet. Nechápu, jak to tu funguje, ale prostě ten táta jde vařit a všichni načuchneme jídlem. Ble. Mizím k sobě nahoru. K večeři je zelenina a plátek masa. Vynikající. Dám si ještě kiwi a je to. Kolem desáté se ubírám spát.Ale neodolám počítači, i když si ho zakazuji a nakonec usínám ve 23. Myšlenky mě nenechají spát. Kdoví v kolik opravdu usnu.Netuším.

Piknik i když je zima (Sobota 19.4.2014)

Ráno vstanu klasicky kolem 10.30, dřív to prostě nejde. Po snídani, ke které si dám sladký croissant a kávu, a kde jsme zase všichni spolu, se klidím o něco dřív a jdu si čistit zuby. Když potom jdu sebrat věci ze stolu, táta Rafael obaluje nějaké maso. Moc nerozumím. Pak uklidí celou kuchyni  a to maso nechá na talířku. A pak přijde Ana a říká mi, že dneska bude piknik, jestli taky jedu. Jako..ve vzduchu byl už večer cítit chlad a zároveň i voda, a ráno opravdu pršelo. Všechno je mokré, nechápu kde jako? A to pomlčím o té šílené zimě. Půjčím si nějakou bundu, co visí na věšáku, a naskládáme se do auta. Naštěstí už jenom do jednoho. V tu chvíli přijede Juan. Jedeme do lesa. Poměrně hluboko a pak se kolíbáme po různých prašných cestách. Dojedeme na pěkné místo, které je chráněno stromy, ale nakonec pokračujeme dál, na nějakou planinku, kde teda fouká tragicky. Všichni rozhodnou, že se bude hrát fotbal. Říkám, že vlastně ani nevím jak to mám hrát. Prý se naučím tím, že si zahraju. Nakonec se do toho tak opřu že je to fakt sranda. Hrajeme dlouho, dokud se všichni pořádně nezahřejeme a nezapotíme. Pak se hraje ještě jedna divná hra se šátkem, která se mi moc nelíbí. A pak, kolem 14.15 jdeme jíst. Rozprostřeme deky a mraky jídla. Takovýhle piknik jsem vždycky chtěla udělat! Je tam všechno. Chlapi naříznou bagety a nadělají sendviče, my  připravíme pití..je to paráda. Jíme dlouho a dokonce jsou i dezerty. A pak jsou všichni tak nějak unavení a chtějí si dát siestu. Je půl čtvrté a teprve jsme dojedli. Táta Rafael říká, že jestli usne, pustí se do něj šílená zima, takže chce jít na procházku. Skoro všichni ho doprovází, ale mně se prostě nechce .Všimla jsem si, že Ana na Juana taky nějak bere. Pořád se kolem něj motá a dokonce Rafaelovi občasřekne, jak moc je Juan super. Občas mi to přijde až nepatřičné, třeba se přikryjí pod stejnou deku a Ana si k němu lehne. Nevím, no, tohle bych já neudýchala. Pak se Ana zvedne. Zůstanu tam já a Juan. Předstírám spánek a Juan asi spí doopravdy. Pak se odněkud vynoří Ana a dá mi pod hlavu nějaký polštář a něčím mě přikryje. Ale potom vstane Juan a cítím, že se na mě dívá. Je to divný pocit, ale nechci otevřít oči. A pak se přiblíží, a přikryje mě svojí dekou. Je to šíleně zvláštní pocit, že prostě otevřít oči nemůžu. Pak odejde. A já snad asi opravdu usnu. Vzbudím se v půl páté a pak přijde Juan a ptá se Any, jestli mě hlídá. Nechápu co to říká, když v dálce uvidím toulavého psa. Jde z něj strach, ale naštěstí se nepřibližuje. Pak zmizí. Pak mám opravdu životní zážitek-valí se na nás divoké kozy. Opravdu valí. Je to jako lavina. Jsou na pár kroků od nás. Divný pocit. To se taky může asi stát jenom tady. Pak se přeženou- Zvláštní pocit. Kolem šesté Juan s dětmi hrají nějakou hru a pak všichni hrají vybíjenou. Od základní školy tu hru nenávidím. Pak následuje posbírání věcí, dětí a skáčeme do aut. Domů přijedeme všichni dost unavení, hodiny ukazují 19. Prý si dáme něco v blízkém baru. Dojdeme tam a táta Rafael je rozčílený, kde prý vězí obsluha, takže zase jdeme domů. Máme přijít k Juanovi na večeři na 20.30, pak volá že ve 21. Prý jestli půjdu taky. No ano, co tam sama a navíc bez wifi?? Udělám si kávu a sednu k PC. Jde ke mně táta Rafael, který mi říká, že jak každý týden mluvíme o tom co se nám líbí a co ne, takže toho můžeme využít teď. Ptá se mě, jestli jsem spokojená, já říkám že moc. On říká že taky, že mu nevadí, že tenhle týden víceméně proběhl celý španělsky, a že chápe, že jsem z tolika lidí pěkně zmatená, a že to nevadí. Říká mi, že vidí, že jsem strašně pořádná a že to je vítaná vlastnost, i když to vlastně nepožadují. Že je to ale moc fajn. Cítím se moc dobře, tak nějak jako..že to všechno vidí. Pak mi chválí španělštinu a navrhuje, že mi sežene nějaký přípravný kurz, protože je škoda nemít nějaký certifikát nebo tak něco. No, já nejdřív musím dotlačit státnice z FJ,což on neví. Certifikát ale v plánu je, to rozhodně ano. Někdy. Pak mi řekne, že jestli už těch všech lidí mám dost, že si můžu dát oraz a zůstat doma. Nakonec ale říkám, že ráda půjdu. Jedeme autem, a ještě že tak, protože zpátky je vždycky dost velká zima. Juan vtipkoval že si uděláme pyžamovou party ale ani ve snu mě nenapadne, že by to mělo být myšleno vážně, takže když otevřu, a celá rodina připravuje večeři v pyžamu, v duchu se pousměju. A prý kde máme pyžama. Večeře je opět nacpaná do různých mís a každý si bere co chce, a navíc pak každý dostane opravdu vynikající opečený toast se šunkou a sýrem. Tentorkát sedím v čele spolu s Juanem. Strašně divná věc. Večeříme a když dojedí děti, dají jim do jejich pokojíčku počítač a tím pádem některé z nich usnou a je klid.Pak Juan udělá drinky a sedíme na gauči a povídáme. Je mi moc fajn. Pak Rafael zavelí odchod a jdeme domů. Když dorazíme, je 0.30 a já nevěřicně koukám, že to je dost brzy na to, že je sobota. Dost mě vzteká ten internet, ale co se dá dělat. Na mobilu si čtu staré zprávy a kolem 1.10 usínám.

Tak trochu jiné Velikonoce (Pátek 18.4.2014)

Ráno mám budík na 9.40, protože takhle to už dál nejde. Dám si hrneček vody, a něco sladkého. Když všichni vstanou, už si čistím zuby a tudíž si krásně šetřím čas. Pak se obléknu a akorát končím, když všichni potřebují nutně do koupelny. Před dvanáctou přichází Juan s rodinou a všichni, kromě Any, jdeme pryč. Ana pere a říká, že potřebuje počkat, až pračka dopere a bude moct pověsit prádlo ven. Takže jedeme v autě já, Rafael, malý Rafa, Lola a kamarádka Loly-Adriana. Ve druhém autě Juan s rodinou. Ana pak musí přijet dalším autem. Jedeme kousek za vesnici, na takový statek, kde člověk může jezdit na koni, dát si oběd..prostě vydechnout. Místo je to nádherné, ale hrozně zanedbané. Kdyby tihle lidi měli o mnoho víc peněz, je z tohohle místa ráj na zemi. Do jedné hodiny máme zarezervované koně, což v praxi vypadá tak, že Rafael a Juan vodí každý jednoho koně a na těch koních se střídají děti. Každé chvíli a nakonec to nabídnou i mě. Já mám teda chuť velkou, i jsem na to už myslela, ale nakonec se neodvážím. Kolik věci v životě nám zkomplikuje strach!!! Pak na mě Juan volá, jestli prý nechci využít volných jízd, že by mi to slušelo, že mám na to super ohoz. Mám minisukni a tílko. Vtipálek:-)  Když skončí rezervace, všichni jdeme na procházku. Sluníčko praží a je krásný den. Pořád myslím na Daniela, tento den ještě mnohem více, než jindy. Nevím proč. Je mi hrozně teskno. Už ráno mě to doslova probudilo. A když jsem viděla Juana, trochu mě ty černé myšlenky přešly. Věděla jsem, že mě čeká super den plný smíchu. Procházka je vtipná, jako vždy. Kolem 13.40 se vracíme a jdeme do restaurace, kde máme rezervovanou paellu. Restaurace je to opravdu venkovská, to ano. Ale tabuli prostřou pěknou. Předkrm vynikající salát, naprosto dokonalý, a nějaké kousky masa a pak přijde paella. Děti poté dostanou dezert, který vytáhne Ana z tašky, nějaké jogurty a jsem v šoku, že to nikomu nevadí. To by si někdo v Čechách zkusil! Vytáhnout z kabelky jogurt! Španělsko je prostě unikát ve všem:-) Potom přijde číšník a všichni si jako dezert objednávají jahody se šlehačkou a já flan. Je to vynikající. Mám takovou chuť to poslat Danimu, rozdělit se s ním o to…až se mi začnou uprostřed toho všeho veselí kutálet po tváři obrovské slzy. Sedím v čele stolu, a naproti mně Juan. Neujde mi jeho zkoumavý pohled. Dělám, že ho nevidím, a tím víc mě zkoumá. Odcházím, nemůžu dál. Ještě když včera říkal, že se se ženou znají dvacet let. Já na tyhle celoživotní příběhy dost trpím, takže jim otevřeně závidím. Pak se všichni odeberou ven, teda kromě tatínků, a já jdu taky. Tam už mi totálně rupnou nervy, a aspoň se odklidím na sluníčko a nasadím brýle. Opaluje to jako divé, takže za chvíli mám na sobě vypálený tvar tílka. Pak se odebíráme k domovu. Tatínkové sice zkusili prosadit něco jako procházku, ale naštěstí  to neprojde. Naskáčeme do aut a Juan se strašně směje. Prý si vzpomněl, jak nás ráno předjížděl a že viděl vzadu tři děti, Rafaela a mě, a že jsme vypadali jako dokonalá rodinka. No nic, vydáváme se směr domov. Jsem totálně  vyřízená, i když jsem spala dost dlouho,ale prostě tenhle rytmus je dost síla. Tragedie. Rychle si sundám čočky a skáču šipku do postele. Holky jsou k neutahání, jdou si malovat nebo co. Já nakonec do pěti zase lovím na internetu krávoviny o tom, jak přilákat zpět ztracenou lásku a do šesti zkusím spát. Pak uslyším hluk. Přijela maminka Adriany, kamarádky Loly, se svým tatínkem. Naskládají věci do auta a brzy odjíždí. To vyřeší spoustu věcí, protože teď budu vzadu mezi sedačkami sedět já a není potřeba tahat dvě auta. Po odjezdu Adriany se trochu přiobleču a jdu si dát rychlou kávu. Těším se Juanovu rodinu, na to, že moje mysl bude chvíli zaměstnána a nebudu myslet na Dana. Chtěla jsem mu psát nějakou zoufalost, protože ta bolest byla šílená, ale udržela jsem se. Když si potřebuju „ulevit“ píšu mu fiktivní dopis. Těším se, až si vyrazíme ven, ale v kuchyni mě přemůže strašný záchvat pláče. Skoro nedýchám. Je to první pomoc, nemůžu ten smutek v sobě už nosit. Dám se do pořádku během pár minut a vyrazím ven, jakože se nic neděje. Mám strašný hlad. Sním cestou kde co. Dva nějaké čokoládové bochánky, croissant a pak konečně naskáčeme do auta. Jedeme takovou děsivou lesní cestou, že nadskakujeme až ke stropu. Když vystoupíme, rozprostře se před námi nádherná krajina. Juanova manželka mi nabídne mandarinku a jdu si ještě pro druhou. Jsou vynikající. Chutnají jako Slunce. Pocházejí z Murcie, což se dozvím, je takový skleník Španělska. Dneska jsem tedy svačila vydatně, vlastně v čase naší večeře, kolem 19. Když jsem doma večeřela kolem 20té, už jsem měla trochu výčitky a teď tohle. Plánuju si tedy, že nebudu už dnes nic večeřet, je to příšerné. Procházka je úžasná, Juan pořád trousí nějaké vtípky, krmíme koně, a nejkrásnější dítě na světě je jeho dcera, čtyřletá Adriana, které se taky líbím, a tak jí pořád nosím v náručí a děláme hlouposti. Když se trochu přiblíží večer, asi tak kolem 20.30, jdeme zpět k autům. Juan se rozhodne vrátit napřed a vyzvednotu děti, a já, Rafael a Ana, jdeme sami k autu. Ana skoro běží, ale procházka je to nádherná. Když dorazíme k autům, někdo pustí rádio a všichni tancují Prostě uprostřed lesa si uděláme diskotéku.Není to ale nic až tak neobvyklého, kus opodál dělají to samé. Naskáčeme do aut, malá Lola se sveze ve druhém autě a jedeme směr domov. Juan s rodinou pokračují k sobě domů a dneska přijdou k nám na večeři. Dáme dohromady nějaké jídlo, a prostřeme stůl venku. Je moc krásný večer. Opravdu nádherný. Jsem šíleně unavená, je jedno, že vyspávám do jedenácti, prostě moje tělo potřebuje spát jinak. A navíc to že spím do jedenácti mi vyloženě vadí. Strašně mě to rozčiluje. Padá na mě únava jako blázen. Nejdřív se najedí děti, Juan jim pak pustí  nějaký film a my dospělí zasedneme k večeři. Zase nikdo nemá konkrétní jídlo, prostě se dá vše doprostřed a každý si bere co a jak chce. Chlapi načnou víno, takže si trochu dám a zase jím na co mám chuť. Ono ve výsledku toho nesním tolik, ale je to tolik různých věcí, že mi prostě není dobře. Jenomže mám pořád v hlavě nějaké myšlenky, že jsou to jenom prázdniny, takže si jako můžu jíst co chci. No, něco na tom bude. Až se vrátíme, tak se zase vrátím k těm jejich zeleninám a půjde to samo. Kolem dvanácté se zvedají. Jestli jsem si myslela, že je lepší, když jsou oni u nás, že jako potom rovnou skočím do postele, to jsem se tedy nechutně přepočítala. Pěkně všechno nastrkat do myčky, zbytek umýt, uklidit kuchyň..padám na ústa už, fakt. Do postele padnu v půl druhé a jde mi už fakt o život. Vzpomenu si, jak mi bylo na podzim, když jsem takhle chodila spát a opravdu se k tomu nehodlám vracet. V noci se několikrát budím. Lépe řečeno můj mozek běží na plné obrátky a nenechá mě spát.

Španělský živooooot (Čtvrtek 17.4.2014)

Budík zvoní v deset, ale celá rodina řve po domě, tak vylezu až v 10.15. K snídani je poměrně dost hnusná bageta s marmeládou, ale tak lepší než drátem do oka. Po snídani naštěstí rodinka odchází na nějakou farmu a já zůstanu doma sama. Vyčistím si zuby a když se chci jít sprchovat, a podívám se do čeho bych si to měla stoupnout, naženou se mi do pusy kyselé sliny a málem na místě vrhnu. Ano, včera jsem se nesprchovala, protože jsem myslela, že ten kout někdo uklidí, že to je momentální indispozice, ale bohužel. Jsem doma sama, takže nahá jdu pro jar a pro kartáč a nejdřív to celé umyji. Je mi zle, úplně jsem se zpotila. Líčit to tu nebudu, ale zaschlé vlasy blokující odtékání vody, písek, síla. Pak se rochním a vylezu v 11.15. Celý den v čoudu, fakt že jo. Pak vytřu mopem, protože to tam je na zabití a poté přichází na řadu mytí vlasů, což je síla. Musím znovu do kouta, protože dveře jsou příliš těsné. Krize. Nakonec to zvládnu a když si fénem (hurá, našla jsem fééééén) suším poslední partie vlasů, přijde rodinka. Jdeme připravovat oběd. Připravím stůl. Malý Rafael sedí na stole a z nohou, tedy spíš z ponožky si vyndá protézu na rovnání prstů. Prý mu to mám nandat zpět. Říkám, že nevím jak. Táta mu to nasadí, a jde vařit. To je fakt na zvracení. Pak se strhne něco šíleného. Řev jak ve Vymítání ďábla, jak pohotově poznamená Rafael. Děti řvou, že je Ana potrestala tím, že šla koupit ani nevím co pouze s Adrianou, a svoje vlastní dítě nevzala ani jedno. Refael říká, že tohle je největší krize, kterou děti měly. Je to naprosto šílené a to tak, že si v mobilu zapnu záznamník a dám si ho do kapsy. Tohle by mi totiž nikdo neuvěřil. Kdy se všichni uklidní, pokračuje se v nandavání protézy. Mám dost, dneska snad vážně vrhnu. Kolem 14té je oběd, ale já vlastně ani nemám hlad. Je vynikající maso a dušená zelenina, k tomu na stole salát pro všechny a potom ještě zmrzlina. Když jíme zmrzlinu, malý se počůrá. Teče to po židli, a všichni se smějí. Odkládám zmrzlinu. Po obědě, tedy v 15.15 jdou všichni spát. A já jdu čistit kuchyň. Já vlastně nevím, jak si to ta Ana představuje. Jako jestli by to udělala až vstane, nebo se počítá s tím, že to udělám rovnou já..netuším, výsledek ale je, že na stole je fůra humusu a nikdo poblíž, kdo by ho uklidil. Rafael mě pak sice přijde vyhnat od nádobí, ale taky mohl přijít dřív, ne? Mazec. Kuchyň po mém zásahu nicméně vypadá mnohem líp, než když jsme sem vůbec přijeli. V 15.30 jdu ven s PC, něco se naučit a všichni spí jak mrtvoly. Před usnutím se mě ptali, co budeme dělat odpoledne, tedy „esta tarde“.  V Cuence jsem pochopila, že to neznamená kolem druhé, jak jsem se chybně domnívala,ale spíš kolem osmé. Na fotkách vidím, že pořád hubnu, ale jako tohle jídlo mi prostě nevyhovuje. Je to šílené. Takhle pozdě. Víceméně na ty procházky tady chodím proto, že bych s tím nacpaným břichem ani neusnula. Mám vždycky pocit, že mi praskne kůže na břiše. Je to šílené. Teď jsou prázdniny, OK, ale až se vrátíme do Madridu a nebudeme jíst všichni spolu, protože děti budou ve škole, najíždím na svůj režím. Když jsem na podzim začala jíst ve 12, nakonec jsem ještě pěkně shodila. Teď už mi o to snad ani nejde (jo, mohla bych ještě ) ale jako fyzicky se necítím dobře. Nakonec to nechápu, takhle jsem jedla i v Cuence, a tam jsem za měsíc nabrala 7-8kg ,tady to jde pořád dolů. Nevím proč. Asi ten Daniel. Přitom už jím normálně. Ale moje hlava je prostě zaměstnaná jím a to natolik, že asi nestíhá přijímat kalorie:-)  Kolem půl páté, když jsem venku hodinu, vypadám jako idiot. Na břiše vypálený přesný stín počítače, na obličeji vypálené brýle..takže odkládám PC do stínu, tohle mu asi stejně nesvědčí a jdu si pro materiály na státnice. Tak vzhůru do toho. Myslím, že jsem tady nakonec klidnější. Doma bych pořád „čekala“ kdy našetřím na letenky, kdy mu můžu zavolat, a tak. Tady sice taky, ano, čekám taky,ale pořád ho můžu někam pozvat, nebo tak. Prostě jsem tady. A to mi dovoluje mít hlavu tak klidnou jako nikdy a občas se „rozptýlit“ při té nudě i studiem. Chci už skončit úspěšně a udělat si trochu svůj život. Ty povinnosti k mojí škole mě prostě brzdí. Ani ne tak fyzicky (jsem tady) ale v hlavě mám pěkný blázinec. Nejlépe dopsat vše a dodělat před létem, ale nevím, jestli je to vůbec možné. Tak uvidíme. Vzhůru do boje.Přemístím se ke kuchyňskému stolu v naprosté tichosti, protože všichni ještě vyspávají. Otevřu si státnicové otázky a je mi trochu nevolno. Na druhou stranu ale alespoň zaměstnám mysl. Pak vstanu a jdu uklidit myčku. Díky tomu, že to tam namrskali jak to leželo a běželo, se ta vrtule nemohla hýbat a tudíž se horní patro plné skla neumylo. Tak nic. Jdu mýt skleničky. Vrchol toho všeho vlastně je, že mě o to nikdo nežádá, a dokonce myslím, že je to všem jedno. Pro mě je to poměrně vděčná činnost. Na sedmou má přijít rodinný přítel s rodinou, ten, co tu byl včera. Ptají se mě, jestli chci jít na vycházku s nimi a odpověď je jasná. Co bych tu sama asi dělala? Ani není kam jít. Kolem 19té všichni vyrážíme směr místní hrad. Je moc hezký, byl vidět již při příjezdu do vesnice a opravdu se těším. Cesta ubíhá moc příjemně, všude lidí jako o pouti, je to neuvěřitelné. Touhle dobou jsem já minulý rok brodila v Českých Budějovicích s Danielem asi metr sněhu. No pokud se vrátil do tohohle, tak to tedy potěš. Ani nevím jak to vznikne, ale jdou děti s Anou a s manželkou toho rodinného přítele a pak já, Rafael, a Juan, tedy ten rodinný přítel. Strašně si s nimi rozumím, jsou to prima chlapi. Sice jiná generace, jiná národnost, ale povídá se s nimi super. Potom vezmu malého Rafaela do náruče a stoupám do kopce směr hrad. Síla. Dolezu nahoru pěkně propocená, je to jako kdybych lezla s batohem:-) nahoře si uděláme nějaké fotky, docela se zdržíme. Krajina mi opět vyrazí dech, jsou to scény jako z kalendáře. Je to nádhera. Tam nahoře se nějak rozházíme a opět jde Ana, manželka Juana, a děti. Pak jdou chlapi a pak nějak já, sama. Musím tu krásu vstřebat sama. Zastavím se, abych si to užila a dojde mě Juan. Je to strašně vtipný člověk, má mraky energie a pořád vtipkuje. Má super anglickou výslovnost, to je něco, co tady nikdo nemá a vypráví, jak kdysi studoval v Oregonu. Dolů z hradu už jdeme ve třech. Povídáme jeden přes druhého a je mi super. Tohle uskupení mi připomene, že jsem se s klukama vždycky cítila líp, tak nějak „mezi svými“ ale na druhou stranu vztahy mi nějak prostě nešly. Pak se mě Juan zeptá, jestli mám ráda filmy a případně jaké, například sex movies. Občas udělá dvojsmysly a já se aspoň po docela dlouhé době zasměji. Dolů už jdeme jenom ve dvou a musím říct, že já jsem stejně nemocná jako Daniel, protože udělat tohle on mě, motat se kolem nějaké mladé holky, když se počítá že jsme na výletě s rodinou, mně by to vadilo. On nic nedělá, jenom si povídáme, ale já prostě s tímhle mám problém. Pak mě totálně uzemní, když se mě zeptá, v jaké části Španělska jsem se učila španělsky. Říkám že v žádné, protože jsem španělštinu nikdy nestudovala. Ale řeknu mu, že na univerzitě jsem potkala jednoho Španěla, se kterým jsem chodila. Na mysli mám samozřejmě Daniela, ale musím dodržet tu historku, co jsem napovídala „své rodině“. A on se mě zeptá, jestli nebyl odněkud z Extremadury. Tím mi trochu vyrazí dech, ale to už se mě někteří lidé ptali, ale pak mi řekne:“ No, ale určitě bych neřekl Cáceres nebo něco podobného, spíš střed, tak kolem Navalmoral de la Mata. To mě odrovná, protože kus odtud pochází Dani. Pak nás dojde Ana a debata se nějak ukončí. Je už docela pozdě, jenom se zastavíme doma pobrat nějaké jídlo a jdeme do jejich domu na večeři. Dům je starý, je to spíš činžák, by je ve druhém patře. Je odtud nádherný výlet na celé okolí, až se tají dech. Nanosíme židle a stoly na terasu, a já prostřu pro všechny. Ana  pomáhá hostitelce v kuchyni, a chlapi loví láhve vína. Kolem 22.15 zasedneme. Jídlo je výborné, vlastně to není ani večeře v našem smyslu, že každý dostane něco na talíř, talíře vlastně ani nemáme. Na stole je prostě všechno a každý si bere. Jsou tam brambůrky a podobné pochutiny,ale potom i  bramborová placka, nebo jak to nazvat,je to vynikající. Juan načne vynikající bílé víno a všichni hodujeme. Děti se pak unaví, takže se všechno uklidí, nanosí do myčky a podobně a když to vypadá, že jdeme domů, tak Juan pustí dětem film, jsou už všechny v pyžamu, a nabídne nám nějaké ostřejší pití. Nejdřív donese koňak, a potom udělá vynikající nápoj z ginu a Bůh ví čeho. Docela mi to stoupá do hlavy, ale tělo si vzpomene na ty kvanta alkoholu, vypitého na univerzitě a držím se. Začínám být šíleně unavená. Kolem 0.30 se sbíráme domů. Naštěstí když jsme šli tam, Rafael jel autem, protože řekl, že zpátky budou děti už spící a měl pravdu. Je to super, vystoupíme a děti v pyžamech naskáčou do postelí. Já si jdu vyčistit zuby a chystám se spát,ale prostě mám takové divné nervy, že akorát na mobilu čtu staré zprávy a je mi hůř a hůř. Usnu kolem 2.30. Příšerné.