Plánuji si vstát tak v 7.15. I když moje tělo je reálně připravené na to, vstát z postele, vlastně nevím, co bych tak brzy dělala. Vylezu v 9.30. Dneska toho mám dost na práci a chci odejít tak ve 14 z domu, nebo tak nějak asi. Ana mi řekne, že kolem 11.30 přivezou dětem nový nábytek, jestli budu doma. Ha! Už je to tu zase! Nějaká domluva s pracovníky! No to by mě zajímalo, jak by to jako dělali, kdybych opravdu neuměla španělsky, jak si vždycky všichni přáli. Pracovníci ovšem dorazí už v 10.15, takže starosti, jestli nebudu náhodou ve sprše, jsou ty tam. Nebudu. Pošlu je nahoru a snídám. Nesnáším snídat v čase oběda, ale co. Dám si kávičku a chleba s nutellou a jdu psát. Mám toho mrak na vyřízení, a když už je mi dole zima, vylezu až do podkroví, kde je takový hrací koutek a tam si v klidu píšu. Kolem 12.30 začnu být nervozní jak blázen a jdu si čistit zuby a i když vidím,že pracovníci si pořád lezou pro vodu do koupelny, bez milosti se zamykám. První klidná sprcha. Opravdu dlouuhááá se všemi voňavými produkty a všemi těmi flaštičkami co jsem si dovezla...užívám si to jako děcko a ráchám se ve vaně dokud se div nerozmočím. Vylezu ve 14.15. Pracovníci jsou pryč. Sláva. Pak si rychle umyji vlasy, začnu se malovat a mezitím nechám vlasy schnout. Ana se směje, že ve 14 tedy rozhodně nevyrazím. No, to ne. Jsem trochu nervozní, ale ne až tak moc. Rodinka prý odjede kolem 18, 19té hodiny. Počítám s tím, že by třeba mohl přijet Dani a mohla bych využít toho, že tu nikdo není a ukázat mu, kde bydlím. Uklidím pokoj, nebo tedy spíš načančám, a v 15.15 jdu pryč. Autobus má jet 15.30, tak super! Za dvacet minut jsem v Móstoles, a pak chvilku metrem. Jenomže ach. Jsem ve Španělsku. Autobus si jede kdy chce. Nějaké paní v zastávce se ptám, jestli už ten autobus, co má jet v 1530., jestli už jako jel. A ona-to nevím, ale určitě někdy přijede, snad už brzy!Mám snad halucinace? Co to je za odpověď????Když je 15.45 je mi úzko. Takhle nikdy nestihnu být v 16.30 u školy. Chci počkat na Dana, tyhle nervy prostě dál mít nemůžu. Jsem celá báječná, vlasy jak filmová hvězda a nestihnu to??Běžím na další zastávku, kam jezdí více autobusů. A nic. Opět. v 15.50 dojede ten, co měl jet v 15. 30 a to se pozná podle toho, že další byl psaný až v 16.15. Mazec. Nejhorší je, že přijede opravdu ten, na který jsem u nás před domem nechtěla čekat. Síla. Šineme se jako šneci, chytá mě nerv. Do Móstoles se přisuneme dost pozdě. Opět běžím na metro. Takže moje kosmetické aktivity zdá se, byly asi zbytečné. Z metra vybíhám v 16.32. To je šílené. Dám se první uličkou vpravo a zdá se mi, že ho vidím jít v jedné uličce nade mnou. Vběhnu tam. To není on, sakra. Ale Bůh je mi nápomocen, protože ho spatřím za chvíli. S někým jde. Aha, bezva. Pak zjistím, že je to maminka dětí, které jdou s nimi. Pak ho pozdravím. Vyděšený výraz.Jdeme vedle sebe a mně je na omdlení. Sedáme si na blízkou lavičku. Následný rozhovor bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. I když jsem celá krásná a nazdobená, a v duchu jsem si představovala, že budu drsná, a Bůh ví jaká ještě, po jeho slovech mi z očí kanou obrovské těžké slzy.To co se dozvím není jenom prosté "ne" ,ale lavina dalších slov, na která když si vzpomenu, je mi zle, že těžko držím žaludek na svém místě.Asi v půl šesté odchází. Já zůstávám v jeho čtvrti. Je šílená zima. Ale příšerná. Jdu na dlouhou procházku. Představuji si, jak se "moje" rodinka balí a jak asi budu vypadat, když vlezu do dveří s takhle ubrečeným ksichtíkem. Pak chodím do různých uliček a brečím jako želva. Přemýšlím naprosto vážně, že vběhnu pod nějaký kamion. Tohle, co jsem si vyslechla, si nepřeje slyšet nikdo na světě. Pořád mi to zní v uších a nevím jak to z té hlavy vyndat.Jdu do supermarketu pro vodu a zjistím, že mě už asi pán Bůh vyhazuje, protože začalo pršet. Počkám na příhodnou chvíli a jdu na metro. Nechci odtud odejít ani na metr. Vylezu z metra v Móstoles a vidím stát bus. 498. Vběhnu na poslední chvíli a štípnu si lístek. Když se rozjede, zjistím, že zrovna tenhle jede rovnou do nákupního centra. A netuším, jak bych se dostala zpátky. Při nejbližší možnosti vystupuji. Naštěstí je v Móstoles více zastávek, takže štěstí. Jdu asi kilometr pěšky, protože potřebuji najít zastávku 499. Bus má jet 20.40. Přijede pěkně v 21:05. To, co je na dálnici je o život. Šílené. Jedem šíleně dlouho. PO dlouhé cestě vystupuji v Arroyomolinos a jdu ještě do Mercadony. Stihnu si akorát koupit máslo a chleba a jdu domů. Doma není ani noha, a nikde nevidím ani kočku, která je taková divná, takže asi jela taky na výlet. Projdu kuchyní a jdu rovnou nahoru, když uslyším divné zvuky.No sakra, takže kočka je doma. Odlíčím se a jdu do postele. Nevím co dělat. Naštěstí mi volá kamarádka Lenka a voláme do úmoru. Kolem půlnoci zavěšujeme a já vyčerpáním usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat