Ráno jsem chtěla vstát v 7.00,ale včera jsem šla spát v 1.15, takže to nezvládám. Celá moje pracně zaběhlá životní rutina se mi rozsypala. Jídlo, počet hodin na spaní..všechno. Vstanu v 8.15 a musím sebou hodit. Dneska jede Ana do Madridu a nabízí mi, že mě sveze. V 9.30 musím stát před domem. Nakonec není tak těžké se vypravit, jenom si vyčistím zuby a trochu se nalíčím, netrvá to dlouho a tak stíhám s přehledem. Ana přijede včas a jedeme. Chytneme samozřejmě lány aut, čekajících na sjezd na dálnici. Nakonec cesta trvá s přehledem 25 minut. Jede poblíž stanice metra Goya. Tam jsem na podzim strávila opravdu hodně času. Musím říct, že u Evy jsem vůbec neutrácela peníze. Myslela jsem, že tady taky nebudu, ale mám strašně času a nechci sedět doma na zadku. Ten režim u Evy ani žádné výlety po městě neumožňoval,ale když jsem pak v listopadu a prosinci začala jezdit okukovat dárky, zjistila jsem, jak by se mi špatně žilo, kdybych opravdu něco v tom městě potřebovala dělat. Jsem ráda, že tady u té rodiny nemusím vstávat ráno a múžu mít svůj den, jak chci a kdy chci. Vystupuji z auta, loučím se s Anou a je mi divně. Cesta autem probíhala po všech mně známých místech a dokonce uvidím takové známé domy, které ale nevím, odkud bych měla znát..až mi Ana řekne, že je to Calle Sagasta a já zjistím, že blízko je ten nádherný hotel, kde jsem bydlela, když jsem jela poprvé za Danim. Vystoupím a projdu si uličky, které jsem v prosinci opouštěla s takovým divným pocitem u srdce.A jsem tu zase. Nic se tu nezměnilo, život běží svým zběsilým tempem dál a dál. Někdo umře, někdo se narodí a je to jedno. Všem. Chci si někde koupit kávu, ale zabíhám do obchodu SFERA a kochám se novými oblečky. Koupila bych si všechno, ale proč vlastně?? Mám svého oblečení tuny, spoustu nových, dosud nenošených věcí, které jenom volají po tom, abych si je na sebe natáhla,ale k dětem je to škoda, navíc včera jsem si přiklekla k Lole a zlomila jsem si špičky bot, na což jsem dávala celou dobu pozor, a prostě jak říkám, dvoje tepláky by mi stačily. Jestli si okamžitě nenajdu nějakou práci, něco, co mě donutí ráno vstát denně ve stejnou dobu, a nedonutí mě to si ty hadříky na sebe vzít a začít žít svůj život, asi se zblázním. Kolem 12 jde na mě hlad, takže místo původně zamýšleného Starbucks vlezu do kavárničky, kde jsem sedávala docela často a jednou i s Barčou. Dám si sendvič a kávu a čtu si. Takže absolutní štěstí, ne? To jsem vždycky dělávala a byla jsem nejšťastnější osoba na světě. Vlastně mi ani nevadilo na podzim, když jsem tu byla sama, ale byla jsem s Danem, jako myslím oficiálně. Prostě to byla chvíle pro nadechnutí, chvilka samoty,a ve chvílích s ním jsem se zase věnovala celou duší jenom jemu. Teď jsem sama pořád. A žádné štěstí mi to nepřínáší. Vzpomínám na to, jak jsem sama cestovala po jižní Francii a cítila se divně. Nebo tedy dobře, cítila jsem se silně a nezávisle, ale tak nějak smutně že tam není nikdo, s kým to všechno můžu sdílet. Stejně jako tady. Kvetou stromy, je to překrásná podívaná ale co s tím? Po obědě zamířím do Casa del Libro, kde jsem několikrát byla s Danim a potom, asi po hodině čtení jdu pěšky cestou, kterou jsem milionkrát projela busem. Mobil mi vypočítá, že na Príncipe Pío, odkud potřebuji jet, je to asi 6 km, ale vůbec mi to nepřijde. Jdu jedním z největších měst, koukám do obchodů a ani mi to nepřijde. Když stojím na Gran Vía, neodolám obchodu Stradivarius, kde si vyzkouším několikatery kalhoty a jedny rezervuji, protože nevím, jak s nimi naložit. Jsou už tři, a já ani nevím, kde Príncipe Pío je. Matně tuším a jdu pořád dál a dál. Vzpomínám, jak když jsem se vracela z Granady, prošla jsem celý Madrid pěšky.Je to zvláštní pocit, když si člověk užívá cizího města a nemá se komu obdivovat, jak je to celé krásné. Dojdu na Príncipe Pío a zjistím, že jsem tu byla už několikrát, aniž bych věděla, že je to Príncipe Pío. No tedy.Hledám bus do Arroyomolinos a když zjistím že je v 15.45, píšu Aně. Je moc milá. Nestihnu ani usnout a už vystupuji, protože cesta trvá 18 minut! To je mazec. Blíž než k Danimu, což je mi teď stejně na prd. Ale bohužel stojí 3, 50. Vlastně to není drahé, protože příměstský vlak stál 2, 50 jedna cesta plus metro, takže ve výsledku šílenost a tohle je alespoň dost rychlé. Nicméně je nutné mít čas a chodit po městě pěšky, protože jinak se to nevyplatí. Po příjezdu do Arroymolinos píšu Aně a zjistím, že jsou v parku. Je to zvláštní situace, protože tam jsou nějací jiní rodiče, a tak si všechny děti hrají dohromady a já vlastně nemám co dělat. Přijedeme domů a já jsem tak nesvá, že počkám až si děti hrají a jdu mluvit s Anou. Řekne mi, že pokud jsem čekala, že se k sobě vrátíme a nevyšlo to, že chápe jestli chci domů. A já jí zase řeknu, že si myslím, že mě vyhodí, když jsem v parku nic nedělala. Vysvětlíme si svá nedorozumění, když ona mi řekne, že mě má moc ráda, a že obě děti mě mají rády víc než všechny předchozí au-pair dohromady a že ano ,nejsem tu nijak nutná, protože ona je doma a nepracuje,ale že je ráda, že mě tu má, protože cítí, že dětem můžu hodně předat. To mě dojme a uklidní, a pak jdeme ještě číst dětem pohádku, takže moje pracovní doba se ukončí ve 22:20. Chci se ještě chvíli číst, takže usnu o půlnoci a jsem z toho nějak naštvaná. Roztřesu se jako osika, když si vzpomenu na Daniho a pokouším se usnout.Zrovna teď, přesně ve 23:50 je to na vteřinu 14 měsíců, co jsme se poprvé políbili. Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat