Klidné pondělí (7.4.2014)

Nový den. Myslím, že si zasloužím se prospat, takže se hrabu z postele v 10.10. Myslím, že to, že mám takhle volná rána mi taky dost změnil pohled na věc, protože u Evy mě to pravidelné vstávání v 7.30 den co den dost zabíjelo, navíc, když jsem si často šla lehnout ve 3 hodiny ráno. Jdu něco posnídat, vyčistím si zuby, trochu se nalíčím a jdu ven. S počítačem. Měla bych být ta nejšťastnější osoba na světě, mám na dosah konec školy, mám rodinu, která mě miluje a podporuje, kamarády kterří mi chtějí pomoct, strašně jsem shodila, mohla bych tu chodit na párty od nevidím do nevidím a prostě ne, šťastná nejsem. Tady se jasně potvrzuje, jak štěstí a náladu si člověk prostě nosí v sobě a okolní svět to zase až tak moc neovlivňuje. Přemýšlím, co vlastně budu celý den dělat, ale snažím se dát dohromady nějaké maily a den rychle utíká. Vzpomínám na to, jak ve Francii jsem byla taky pořád sama, daleko víc, a přitom jsem byla moc šťastná. Měla jsem Radka, i když to byl spíš nevztah než vztah, a v té samotě jsem se cítila jako ryba ve vodě. Chodila jsem ven, s nikým jsem nemluvila, a přemýšlela o životě, až jsem tenkrát dospěla k rozhodnutí,že ten vztah musím opustit. Trvalo to pak ještě několik let, ale na konci, potom, mi to bylo jedno. Litovala jsem, že jsem neodešla dřív, že jsem věnovala energii člověku, kterého jsem nemilovala a kterému jsem dávala naděje na něco, co vlastně jsem sama nechtěla. Pak si povídáme s Anou, u oběda. Je asi 14 hodin. Vypadám asi nějak divně, přejetě, takže jí značně upravím verzi příběhu o Danim, řeknu jí že on studoval u mě na univerziě a že jsme spolu chodili tam, a že jsem ho o víkendu znovu potkala. To je snesitelná verze, aby vysvětlila moje nálady a zároveň neohrozila mojí pozici "veselé" aupair. Pak jdu zase ven psát, dám si kávičku a v 16.30 je čas jít pro Lolu. Mám dlouhé černé kalhoty a venku je z ničeho nic úplně na umření. Ale úplně. Ještě se snad spálím.Lole nesu svačínku, a jdeme pěšky domů. Je to pěkně daleko a ona pořád vymýšlí nějaké hlouposti, pořád sleduje nějaké brouky na silnici a pak potká nějakou svoji kamarádku, takže se domů dostaneme v 17.50. Vlastně není co dělat..dáme si svačinku, a pak jdeme tancovat, hrajeme si zase na "hodinu tance" a kolem 19 jde malá na hodinu nějakého tance nebo čeho, tak si sedneme do auta a hodíme ji tam. Zpátky říkám Aně, že se u nich cítím moc dobře a ona jen září štěstím, že mi moc děkuje. Vyskakujeme a já zjistím, že malý usnul, protože odpoledne nespal. Takže dneska jsem "pracovala" jenom dvě hodiny. Zeptám se Any a ona říká, ať si dělám co chci, takže se jdu osprchovat a ráchám se vodě jak žába až do 20. Pak si dělám nějaké testy ze španělštiny online a pak mě rodiče volají k večeři. Jsme jenom tři, Lola je pryč a malý spí, tak je to takové příjemné, mluvíme španělsky o všem možném a najednou vysloví tu děsivou otázku, kterou jsem jim chtěla položit už dávno a oni mě převezli, protože se zeptali první. Prý co budu dělat na Semantu Santu, tedy na Velikonoce. Oni prý jedou na vesnici, kde se narodil Rafaelův táta a budou tam od pondělí do pondělí. Chce se mi řvát a brečet a umřít. Tolik dní, kdy bych mohla být doma, jako tady v domě, chodit s Danem na procházky a nebo jet s ním do Paříže, jak jsme si plánovali a já nemám co dělat. Teda jo, mám, můžu se učit, ale mám být týden doma, když tu nebude živá duše? A na víkend mi Eva vždycky nechávala nějaké peníze navíc, abych si mohla koupit jídlo, kdybych potřebovala, ale tady mi nenechali nic a taky tu nic nebylo. Začínám trochu přibírat, protože bourám svojí jídelní rutinu a dost mě to štve. Po večeři se odebírám do svého pokoje s tím, že tedy na tu chatu pojedu s nimi. Chce se mi umřít. Doma mám rodinu, která mě miluje, a která chce, abych žila tam, a byla šťastná a já jsem tady, ani ne od 10 km od člověka, kterého tak miluju a který si myslí věci, které nejsou tak úplně pravdivé a odmítá mě. A já nevím co s tím dělat, jak s tím žít a hlavně, jak to překonat. Cítím strašnou vinu, protože moji rodiče ani nikdo mi nemůže pomoct a já sama nevím jak žít. Napíšu Danielovi dlouhý mail, utopím se v slzách a usnu.