Vstanu kolem desáté, úplně mrtvá, ale vstát prostě musím. Jdu snídat, chleba a marmeládu. Pak se odeberu do pokoje a svléknu postel, protože každé úterý probíhá praní postelí. Když si vyčistím zuby a trochu se zkulturním, je půl dvanácté. Docela síla.Plácnu sebou na postel. Je dvanáct. Jestli nevstanu, určitě usnu. Beru počítač a mizím ven. V jednu dostanu šílený hlad. Tohle stravování mi prostě moc nesedí, to se musí nechat. Děti si pustí nějakou pohádku, jmenuje se to Frozen, česky Ledové království, docela hezké. Koukáme asi hodinu, a já vyřizuji věci na internetu. Pak jdeme obědvat, nějakou šílenou zeleninu, ale mám hlad, tak co. Pak je maso a dám si i jogurt. Jsem spokojená. Dneska jedeme na vesnici. Docela se těším, v té minulé rodině mě nikam nevzali, ani na mši, kterou mi slibovali a možná to musí vzít do ruky ta rodina, ne au-pair. Já těžko můžu žádat aby mě někdo někam vzal nebo něco podobného. Tahle rodina to tak nastavila, což mi na začátku bylo vyloženě proti srsti, nakonec to má ale svůj smysl a navíc, když bydlíme tady, tak i když by ten den nechtěli, tak jako stejně bych byla doma, takže je to úplně jedno. Pravda je, že jak jsme všichni doma, je takový klid, každý si může dělat co chce, a není žádný stres. Tam u Evy to bylo dost šílené. Tam bylo všechno špatně. Teď jsem prostě v klidu. A pokud bysme se občas viděli jen tak s Danem, bylo by to super. Jinak jsem poměrně v klidu. Kolem 16té bysme měli jet, takže si potřebuju umýt vlasy a hlavně zabalit nějaké věci s sebou. Je docela zajímavé, jak ten malý pořád chodí nahý. A pořád si " s tou věcí" hraje. Pořád to zkoumá a všem ukazuje. Docela mě zajímá jak dlouho to vydrží, protože co tak vím ,díky vlastním prožitkům a díky prožítkům mých známých, místní muži (no, oni asi všichni) nakonec trpí velkým studem v dospělosti. Takže na to, jak pyšně tady všichni obdivují jak krásně chodí na záchod a všichni jsou tam s ním a obdivují ho, bude jistě rád vzpomínat. Jasně, vím, že přeháním, že je to tak u všech dětí, ale přijde mi to poměrně dost vtipné. Jdu se věnovat učení a uvidím, co na nás čeká odpoledne. Kolem patnácté dorazí Milagros a nemá dnes ani moc co dělat, protože postele už máme převlečené. Pak dokonce přijde i Anina máma, takže doma je lidí až po střechu. Dáme si kávičku, já si letím zabalit, asi tak kolem patnácté a na 16.00 je plánovaný odjezd. Mám toho docela dost, hlavně knížky a počítač, takže kufřík je dost těžký. Jsem moc ráda, že mám ten malý kabinový s sebou, protože jinak bych měla jenom ten můj obrovský a tím pádem bych všechny věci musela dát Aně.Nepotřebuji, aby někdo očumoval, co si beru a nějak to snad hodnotil. To fakt ne. Kolem 16.30 opouštíme dům a musíme auta naplnit věcmi. Připadám si trochu blbě, protože v jednom autě jedu já s Anou, její dvě děti a Adriana, dcera Aniny přítelkyně, která bohužel nedostala volno a tak tedy její dcerka tráví volno s námi a v dalším autě jede Rafael. Tím pádem jakkoliv malé vzdálenosti kdykoliv ujedeme, budeme muset brát dvě auta. Smutné. Ale co se dá dělat. Vyrážíme. Minulé Velikonoce byl u mě Dani. Plánovali jsme tolik věcí a nic z toho.Chce se mi dost spát, ale zároveň ta příroda je tak magická, že jenom koukám. Asi po 70 minutách jízdy vystupujeme a já jsem dost nadšená. Vlastně mě bolí koutky úst od toho, jak se pořád usmívám. Tohle se mi naposledy stalo o víkendu, který jsem strávila s Danim. Vystupuji z auta a prohlížím si nádherný domek, něco jako z filmu Rosamundy Pilcherové, nebo něco hodně podobného. Jsem okouzlena. A když uvidím svůj pokoj, už se nevzmůžu ani na hlásku. Je to překrásné. Vyložíme kufry a všechny věci a jdeme na procházku. Zacházíme do jednoho obchodu, kde prodávají sladkosti a každý si vybereme pár drobností. A potom jdeme do parku, abychom to snědli a zároveň, aby se děti na chvíli zabavili. Vidím tam dost Arabek a jednu malou holčičku, které je tak pět let, a už má zahalené vlasy. Budí to ve mně rozporuplné pocity. Dřív jsem arabskou kulturu obdivovala, vážila si jí, ale po tom všem, co se na světě stalo, mě tak nějak přepadlo zklamání z toho všeho a ustal ve mně veškerý obdiv. Když sníme sladkosti, asi kolem 20.15 se vydáváme domů.Trochu na mě jde strach z toho, že Arabové už žijí i v těch nejmenších vesnicích Evropy. Jsou prostě všude. Po příchodu domů prostřeme k večeři a najíme se. Docela mi ta kultura přechází do krve a to poměrně dost rychle. Po večeři se rozhodnu jít se projít, stejně jako každý jiný večer. Jdu nějakou prašnou polní cestičkou, na které po chvíli přestanou svítit veškerá světla. Je to okouzlující. Já, holka z malé vesničky v jižních Čechách, si tady sedím na kameni, ve vesnici jménem La Adrada, 90 km od Madridu, jako kdyby to byla ta úplně nejpřirozenější věc na světě. Svět je opravdu zvláštní! :-) Jdu domů, je mi trochu zima. Doma se zase zaseknu u pitomostí na internetu a jdu spát v 0.30. Zapadnu do postele, která je překrásná..je tak nadýchaná....tak tam zalezu že ani nejsem vidět. Tak dobrou!!
Žádné komentáře:
Okomentovat