Tak já už fakt nevím. Mám budíka na 7. 45,ale mě se z té postele nechce. Ani nevím, co bych dělala. Budík mě vytrhne z krásného snu, takže jsem vzteklá a snažím se ten sen "dokoukat" dál. Ana mi včera řekla, že tedy počítá s tím, že budeme dneska od 16 nebo 17 spolu (ach jo, to mám za tu středu). Z postele se vyhrabu kolem 10.30. Je to zvláštní, takového času a já pro něj vlastně nemám využití. Jdu si udělat snídani a vezmi si ji ven. To je zase dost dobré, to se musí nechat. Ana je doma i s malým Rafaelem. Jde se se mnou rozloučit a že prý přijede až odpoledne. Tak to mi ovšem vůbec nevadí. Nemám náladu se sebou nějak zabývat, takže se jenom převléknu a vezmi si počítač ven. Mám dost věí k vyřizování. K obědu, který mám ve 13, si dám všechno, co najdu v lednici. Trochu zeleninové směsi, trochu květáku od včera, nakrájím jeden párek a najdu i trochu čočky. Nevím, jestli bych tohle doma jedla dobrovolně,ale když to dám do mikrovlnky, vznikne z toho poměrně dost chutný oběd. Rozhodnu se využít nepřítomnosti Any a jít si vyprat. Nechci nikdy, aby prala moje věcmi s těmi jejich. Prádlo suší tak, že ho normálně vrchem přikolíčkuje ven, v tom největším slunci a mě jímá hrůza. Když zjistím, v čem pere, tedy jak ten prášek smrdí, udělá se mi mdlo. Dám do toho vyprat jen ručníky a ponožky a mizím do Mercadony. Tam si vyberu tekutý prášek, kouknu co kde lítá, zabavím ještě tělové mléko a jdu domů. Je super, že tu nikdo není. Všechno prádlo totiž ještě na pár minut hodím do sušičky a pak teprve ho nesu ven. Je pěkně měkoučké a bez prachu. Takhle strávím celý den, protože pračky mám tři. Mezitím se venku sluním s počítačem, odpovídám na maily a docela si užívám klidu. Když to tak vezmu, stejně jsem byla celý život sama. To jen s Danielem jsme se sblížili tak, až to bylo jako z pohádky. A proto jsem tak trpěla. Byli jsme spolu v kontaktu tolik hodin denně a najednou prostě nebyl. Kolem 16té mi píše Ana, že jestli nejsem doma, že to nevadí, že jede ještě za nějakou svojí kamarádkou a že se vrátí kolem 20. No, jelikož nemám už žádné svoje peníze, je mi to fuk. Chtěla jsem si umýt už ty vlasy, ale když se mi tak strašně neeechcee..tak jen ležím celý den na sluníčku, s počítačem, a behám do pračky, do sušičky, a pak ven až je najednou 18 hodin a mě to přijde neuvěřitelné. Zajímavé je, že opravdu netrpím tou mrtvolnou únavou, co mě popadla na podzim.A jsem moc ráda, že mají zahradu, protože nevím, co bych dělala, kdybych teď byla pořád u Evy. Měli jen byt a ten byl dost ponurý. Přemýšlím, že dneska už to dodržím a půjdu snad spát včas. Měla jsem strávit odpoledne s rodinkou, ale jaksi se nikdo nedostavil. Kolem 19 přijde Rafael, dá vařit nějakou zeleninu a do chviličky zase zmizí, že jde na tenis. Takže jsem doma celý den sama, ale dneska mi to ani nijak zvlášť nevadí. Kolem 20té hodiny mě trochu zmáhá hlad, takže se rozhodnu udělat salát. Pořád nevím, jestli chci, aby se rodinka vrátila, nebo ne. Než se stačím rozhodnout, vlezou do dveří tak nějak všichni najednou.Mám připravený stůl, a rodinka nanosí nějakou jinou zeleninu. U večeře se děti chovají naprosto šíleně, takže mi nezbývá než se jenom smát. Ale šíleně. Nejlepší na tom je ten tatík. Ten ty děti fakt má na háku, fakt mě baví ho pozorovat.Po večeři sklidíme stůl, večeře končí ve 21.30 a mám dost. Chci jít spát, ale zase se začtu do starých zpráv s Danim. Pro svoje vlastní bezpečí bych je měla smazat. Usínám v 0.15.
Žádné komentáře:
Okomentovat