Vzbudím se, a zjistím, že mi ani ještě nezvonil budík. Je 7.30. To se mi už dlouho nestalo! Venku slyším děsivý hluk. Vykouknu z okna a zjistím, že dole nějací pracovníci opravují dveře od garáže. Síla. Včera jsem si s Anou domluvila výlet do Madridu, že vystoupím někde při cestě, protože ona jede k lékařce. Vzbudím se a vím, že se mi nechce. Zítra se chystám tak nějak na celý den do obchodního centra. V pátek mám ten pohovor, takže rovnou zůstanu v parku nebo tak něco, udělám si s sebou sendvič a domů se zrovna nepoženu. A dneska? Ana mě vysadí kolem 10.30 v centru a nejdéle ve 14.30 bych musela být na Príncipe Pío. Projedu jednu jízdu z lístku a budu muset jít domů, převléknout se (protože do parku prostě v tom, v čem chodím ven, nepůjdu) a v 16.00 pro Lolu. Takže ne. Navíc udělám něco, co jsem měla udělat už na noc-ošetřím si všechny puchýře nějakou mastí, takže o procházce Madridem nemůže být ani řeč. Jdu se omluvit Aně, že nejedu, ať na mě nečeká a jdu zalézt do postele. Zatáhnu žaluzie a spím asi do 9.30. Nejsem ani unavená, není to úplně hluboký spánek, spíš jen tak ležím. Slyším hlas Aniny matky a malého Rafaela. Naštěstí malý jde do školky. Ale maminka zůstává. Vylezu a do 10 se nasnídám. Jenomže je mi trapné odejít, takže si povídáme a je to super. V 11.15 připravuje babička tu jejich bramborovou tortillu tak toho využiji a chci se dívat. Je mi zle z toho, že jsem zůstala doma, abych něco udělala a je už 11.15 a navíc kolem 15.45 musím odejít z domu. Včera se ještě odehrálo nějaké divadlo, kdy Lola brečela jak blázen a tak jde zítra naposledy na ty svoje moderní tance, což bylo něco úžasného, protože každé pondělí a středu zmizela od 19 do 21 a doma byl klid.Nemusela jsem vymýšlet žádné aktivity. Dneska je zase jeden z těch dní, kdy mi Daniel chybí tak, že bych umřela.Včera jsme o něm mluvily s Anou, dneska s maminkou Any a i když mi říkají, že tenhle člověk není normální, a není, já ho miluju. Je to jeden z dní, kdy přemýšlím, proč když je venku tak nádherně, nemůžu být s ním. Uvědomím si, že je konec dubna. Doma se budou pálit čarodějnice. Bude to dva roky co jsem byla na Magnetic Festivalu kde byl Avicii. Vždycky v tuhle dobu mám takové zvláštní očekávání. Vždycky jsem už skomírala ve škole a těšila se na léto, na to, jak budeme jíst zmrzlinu a koupat se v bazénu. Byla jsem v srdci a v duši klidná. Teď nejsem. Vlastně se pořád vnitřně třesu, nebo spíš otřásám. Já totiž nic nevnímám. Necítím. Budu mít narozeniny, tolik jsem je chtěla minulý rok slavit s ním a teď tu jsem, a nic. Když jsem byla doma, všechno mělo řád. Než jsem ho poznala. Bylo jaro, léto, pak byla škola, povinnosti, sníh a plískanice. Ve Španělsku nic z toho není, vlastně se tu jakoby nemůžu zorientovat v čase. Bude mi 28 let. Už jsem i starší než moje vlastní mamka, když měla druhé dítě. Kam vlastně směřuju? Pokládám si otázku, co bych dělala, kdybych neznala Daniela. Asi bych měla hotové státnice a celou školu, to si jako nebudeme nalhávat, protože nakonec jsem se vždycky hecla a vše dodělala. Teď se to vleče částečně i kvůli němu, i když na něj to jako úplně házet nemůžu, to ne. Možná bych jela jako au-pair do Francie, nevím. Možná bych dělala v nějaké té báječné firmě v Praze,ale nakonec, nakonec vím že ne. Možná bych nastoupila, možná by se mi líbily peníze a že každý den můžu nosit hezké oblečení, ale pak, třeba za rok, bych zjistila, že mi chybí život. Že nejhezčí věci jsou ty, které nic nestojí, a že mi ty peníze k ničemu neslouží. Takže nemůžu říct, že bych nežila vlastní život, takhle to říct nejde. Žiji ho. Ale je těžké přesně "rozříznout" moje myšlenky a ty jeho. Ovlivnil mě víc, než by se mi líbilo. V 11.40 se vytrhnu z myšlenek a jdu si konečně vyčistit zuby a umýt vlasy, už mám pokrk toho, jak tu nic nestíhám. Ty odpoledne mi dost chybí. Raději bych se starala třeba o toho dvouletého, kdyby byl celý den doma a měla v 16.00 padla. Protože každý pracuje přes den a odpoledne bych měla volná. Nevím no, každý režim má něco. Zase kdybych musela vstávat v 8, tak taky nic moc, musela bych chodit spát mnohem dřív a to nevím, jak bych to dělala. Takže asi mám vlastní to nejlepší, co mít můžu. No nic, zvednu se, a jdu se dát do kupy. Přece jen jsem se dnes zapovídala vážně dlouho. Jdu si vyčistit zuby a konečně mýt vlasy. Kolem 12.15 babička odchází pro malého, a já si jdu pustit pračku s povlečením. Pak se jdu naobědvat. Naložím si různé typy zeleniny, co najdu, a musím říct, že tohle, co tu jedí naprosto běžně, u nás jedí lidé při těžké žlučníkové dietě a vydrží to jenom pár nejnutnějších dní. Já už jsem si zvykla, ale občas to stojí dost sil i mě. Dám si k tomu lososa od večeře a jdu ven, je nádherný den a je potřeba si ho užít. Dojím, uklidím a je jedna hodina. Akorát sundám prádlo, které bylo na šňůře, pověsím to moje nové a jdu si sušit vlasy, když do dveří vběhne malý Rafael s babičkou. Okamžitě na mě skočí a jestli prý si půjdeme hrát. Vím, že k tomu nemůžu přistupovat jako k práci, ale svůj čas si nechci nechat vzít. Naštěstí se ho ujme babička a pak přichází Ana. A veze v autě sestru svojí matky. Nabídnou mi kávu, takže se s nimi zapovídám a babička mi dává svoje číslo, prý kdybych byla někdy v Madridu a měla nějaké problémy, abych měla kam se vrtnout. Lidi jsou tu neuvěřitelně milí, to se musí nechat. Mám jen hodinku, je už půl třetí. Jdu nahoru vyřídit nějaké maily a když scházím dolů, tak mi Ana říká, že prý mám chvíli počkat, že pojedeme všichni autem. Lolu vyzvedneme všichni a ona pak veze svojí matku a její sestru na bus. Já jsem v parku. Je krásný den, teploučko. Potkám se s Mary, což je "hlídačka" dvou prima dětí a spousta jiných lidí mě zdraví. To jsem za celou dobu na podzim nezažila. Je pravda, že tam jsem občas měla ještě větší záchvaty než tady, protože ten režim byl zabijácký. Vidím na dálku jednu paní s krásnou holčičkou a vsadím botu, že to je žena toho krásného chlapa, co jsem ho posledně viděla, s tím zlatým retrívrem. Jo, jasně, už jde. Je mi nějak úzko. Rafa si hraje, a já s ním a přijde k nám tak asi sedmdesátiletá babička s vnučkou a ptá se mě, kolik je Rafaelovi. Nepochybuje tudíž o tom, že je to můj syn! Ptá se mě na spoustu věcí, takže mazec. Takže tady to mám potvrzené, opravdu nevypadám na patnáct (no, nevím proč jsem si to vsugerovala:-D a on nevypadá jako moje panenka, ale vypadáme jako máma se synem. Poslední dobou začínám být taková divná, nevím, jestli bych teď chtěla mít dítě. Asi určitě nechtěla. Ale na druhou stranu..tady ten koncept vypadá jinak. Není to být zavřená někde na vesnici nebo v bytě, a strávit život mezi čtyřmi stěnami..je to tu jiné, navíc prostě děti tu má každý, Any bratr jich má dokonce osm! Mazec. Já nevím, já kdybych měla dítě, nějak víc bych se o něj starala, nenechala bych ho v zapatlaných hadrech jako chudáka, já bych si ho piplala. Navíc Rafa je strašné krásné dítě, to by šlo samo. Někdy se té Aně divím. A když tak mám toho malého v náručí, představuji si, jak bydlím v tom domku naproti, jdu domů, a tam sedí u stolu Daniel a čeká na nás..a musím odejít z pískoviště abych tam nemusela odpovídat na žádné otázky.Vlastně jsou ta odpoledne dost smutná, protože přes den mám svoje věci, ale tam v tom parku není nic moc dělat a nesnáším to tam. Mám mnohem raději, když mám na starost jenom jedno dítě a jdu třeba do parku s ním sama, bez Any. Takhle je to takové divné. Přijedeme domů kolem 19.15, a vezeme s sebou Lucíu, kamarádku Loly, která u nás bude spát do zítra. Naštěstí malý Rafa hned usne,a holky si hrají spolu. Je 21.15 a je krásně vidět a přemýšlím, že půjdu na procházku, už jsem dlouho nebyla, ale nakonec si říkám, že je to první večer po šíleně dlouhé době, který mám pro sebe. Potřebuji dočíst nějaké materiály. A mám naději, že je stihnu dočíst a ještě snad půjdu spát včas. Asi od 20.30 jsou u nás Rafaelova rodina-rodiče a sestra s přítelem. Ještě že jsem si umyla vlasy a nějak se zkulturnila-je tu lidí jako o pouti. Dívají se na fotbal a řvou u toho jako koně. Zůstanu nakonec doma a vytahuji ty zázračné materiály.
Žádné komentáře:
Okomentovat