Budík zvoní v 10. 15, ale jsem dávno vzhůru. Rafael byl vzbudit děti asi kolem 10.30. On je tedy dost ohleduplný, protože je občas dost okřikne, aby si uvědomily, že vedle spím a pořád je nahání dolů. Vstanu a jsem velmi příjemně překvapená svým vzhledem:-)Krásné dlouhé černé řasy, perfektní pleť..jojo to se často nestává, asi bych měla chodit spát nalíčená, ten pohled za to stojí:-)Jdu se nasnídat a Rafael mi říká, že není žádný spěch, že až se dá dohromady, že můžu vzít děti do parku. Jo takhle, takže rodinný den znamená, že je na krk dostanu já! Jdu si nahoru ustlat, vyvětrat, vyčistím si zuby a nalíčená už jsem:-)takže se trochu přiobléknu a kolem 11.30 odcházím. Dostanu na krk oba dva. Když míjíme asi pátý dům, Lolu pozdraví nějaká její kamarádka a ona od té doby začne otravovat a mlátit malého Rafaela. Ten se rozčílí a jde domů, takže během pěti minut nám z parku nějak sejde. Lola se po návratu domů přizná, že chce být raději u kamarádky, a tak ji tam doprovodíme a já tedy vyrážím jenom s malým. Dětem se rychle všechno přežene, to je výhoda. Uvědomuji si, že opět ty děti, stejně jako na podzim, vypadají jako moje. Ovšem teď je to ještě úplně jiné, protože malá Lola má blond proužky ve vlasech-stejně jako Ana, takže je taková dost světlá, ale malý Rafael je plavovlasý komplet. Oni jsou dost světlí, takže žádný div.Přemýšlím, jestli vypadá jako můj a asi ano. Občas si na fotkách připadám, jako když jsem někomu ukradla dítě, vůbec mi nepřipadá, že bych jako měla věk na svoje, ale samozřejmě měla. Připadá mi to až nevhodné, ale věk je neúprosný, bez ohledu na to, jak se cítím. Vzpomenu si, jak jsem jedno odpoledne viděla v parku jednu krásnou rodinku, kluk jak když vypadl z časopisu, holka normální, nádherná asi dvouletá holčička a zlatý retrívr. Jako z katalogu. Asi bych to taky někdy chtěla, nakonec proč ne. S malým si to docela užijeme. Cestou přehodnocuji svoje plány vzít ho do poměrně vzdáleného parku, a beru za vděk jedním, který máme blízko od domu. Tam sedí velmi zajímavý tatínek asi s dvouletou holčičkou. Chvilku si hrajeme spolu jenom s malým, dokud nespatří hračky té holčičky a jde jí je vzít. Ona si je samozřejmě vezme, takže v tu chvíli přichází tento velmi zajímavě vypadající asi těžko třicetiletý tatínek a nabízí mi, ať si to chvíli půjčíme. Je to fajn, ten život tady. Hrajeme si asi do jedné, když se malý začne vztekat a já ho nakonec zase zlákám nějakými květinami a Bůh ví čím ještě, a tak ho pomalu odtáhnu domů. Nebo tedy odnesu spíš. Doma je fajn, Lola je pryč a Rafael celý den kouká na fotbal. Umyju si ruce, za chvíli zvoní Lola a dostaneme aperitivo-takže každý džus nebo Coca Colu a chipsy. Za chvíli prý bude oběd. Uklidím věci na zahradě, chvíli jsme s dětmi a je oběd. Je vynikající maso, sním tři malé plátky a pak jdu dát do pořádku kuchyň. Nutno podotknout, že táta Rafael má alespoň snahu mi pomoct, ale Ana nikdy. Jak kdyby se jí to netýkalo. Po obědě naplníme myčku a protože vidím, že je plná skleniček a hrnečků, které jsou většinou čisté, nebo skoro, tak to všechno vyndám, a naplníme myčku nechutnými mastnotami a Rafael ji pustí. Tím pádem mám asi tunu nádobí na mytí. Když to umyju, dáme si s Rafalem kávu. Viděla jsem že mají přístroj od Nespressa (zdravím Danušku a Enyho do Prahy, haha:-DDD a říkám, že nevím, jak se používá. Což je pravda. Když jsem to viděla první den, tak jsem to chtěla vyzkoušet a vytopila jsem málem kuchyni:-D takže se ráda nechám poučit. Dozvím se, že je to velmi levná mašinka a že je to ruční, takže už chápu důvod té potopy před měsícem-já to prostě nezastavila. Když člověk vidí, že už slábne proud, prostě tu páčku musí ručně vypnout. Vaya. Lola je strašně důležitá a chce taky kávu. Takže jí Rafael vážně jde udělat kávu! Dá jí sice kapsli bez kofeinu, ale i tak! Dostane lžíci cukru a vamos. Ani kávu si nemůžu vypít sama:-(Jsem na dně. Včerejšek byl fajn, ale šla jsem spát poměrně pozdě a hlavně-dneska jsem si ještě nesedla, jen u oběda. Lola je strašně důležitá a přehrává a pošeptá mi, že jsme si musely udělat kávu, abychom si mohly říct věci pro dospělé když malý spí:-))po kávě vidím, že doprala myčka, tak ji jdu uklidit. Lola mě vidí, jde si vyndat utěrku a pomáhá mi. Je až neskutečné, jak ty malé děti kopírují dospělé. Neuvěřitelné. A cítí se u toho samozřejmě strašně moc důležitě. Když uklidíme myčku, ještě uklidím všechny ty hrnky a sklo, které jsem myla extra. Rafael vysvětluje Lole, že mě má nechat být, že taky asi si chci na chvíli vydechnout a že jí pustí nějaký film. Lola mě poprosí, ať jí alespoň z nějaké skříňky snesu panenky. A to je konec, protože pak mi říká, že tedy si s nimi musíme hrát.Malý se asi budí a Lola a tam chvíli jde. Ptám se Rafaela jestli si můžu dát sprchu (chci se probrat) a on říká, že samozřejmě, že si děti případně budou hrát samy, ale že stejně spí. Vlezu do koupelny a volá Lola, jestli prý "jdu na normální záchod nebo dělám hovínko". Stočeným brčkem přetočí takovou záklopku, která slouží k tomu, aby si člověk mohl zamknout (marně) a vstupuje. Stojím před zrcadlem a vidím, že moje plány na sprchu se rozpadly. Asi to dítě zabiju. Jdeme si tedy hrát. To spočívá v tom, že já sedím na židli a musím se koukat, jak ona vozí panenky. Ptám se, jestli si nemůže hrát sama. Prý-Ne!Chci abys tu byla!Tak nic. V 15.45 se zvedám a jdu se odlíčit. Jsem šíleně unavená a mám úplně přesušenou pleť. Lola si stoupne na vanu a pozoruje mě. Proč děláš tohle?A tamto? A kdy si půjdeme hrát? Dost mi to trvá, měla jsem linky a tak, ale už mám té holky plné zuby. V 16.00 se dozvídám, že nepůjde ke své kamarádce, jak bylo domluveno (to bylo na 17.00) ale až v 17.30. Asi omdlím. Domluvím jí, že je potřeba všechny panenky sebrat, než budeme dělat něco jiného. Uklidíme celý pokoj a jdeme stavět puzzle, když volá Rafael, že je čas jít. Hurá. Když chci vlézt do sprchy, probudí se malý Rafael. Už mi dochází trpělivost. Tohle má hodně daleko do toho, co slibovali-prý den v rodině, třeba na výletě a tak. Táta sedí u fotbalu a to je vše. Je mi to jedno. Posbírám ty tuny oblečení, co mám v pokoji a jdu žehlit. Za všechny ty dny jsem nebyla schopná to oblečení vyžehlit a dát do skříně. Do toho nesu jinou hromádku vyprat. Zavřu se v místnosti, kde pračka a sušička s rádiem a žehlím. Je toho hodně. Končím v 18.20 úplně na mrtvici. Vynesu to nahoru a jdu si pověsit prádlo. Když visí to moje, na malém sušáčku (pro jistotu, tady se nikdy neví, kdy bude pršet)seberu tuny prádla ze šňůry. Že mě ale už někdo nezastaví! Sbírám trenýrky a podobné chuťovky a nechápu. Pak si vezmu PC a prostě na nikoho nemluvím a píšu si svoje věci. Rafael jde na zahradu a naštěstí malý Rafael ho následuje. Pak bohužel přijde Ana, která byla celý den na nějakém kurzu a je mi jasné, že kdyby viděla můj PC, někdy v budoucnu bych se dozvěděla, že jsem v "rodinný den" měla zapnutý PC. Když se na ní sesypou děti, jdu pryč, alespoň na chvíli. Chtěla jsem zavolat kamarádce Lence, mamce, taťkovi, sestřičce- a nic. Prostě kromě oběda jsem si za celý den nesedla a už nemůžu. Zaslechnu, jak se rodiče baví o tom, co budou dělat na prodloužený víkend. Já upřímně doufám, že odjedou na vesnici. Moc se mi tam líbilo, ale já už bych teď nejela. Připravovat si kufřík, přehazovat věci ve skříni, cesta hodinu tam, hodinu zpět, pak prát prádlo, větrat zatuchlý kufřík, uklízet věci ve skříni, prát, žehlit, a hlavně-být s nimi 24 hodin denně, a nemít wifi-NE. Prostě NE.Sice jsem se samoty bála, toho, že mají všichni volno a já tu zůstanu sama,ale kéž by. Mám tu wifi, což je v poslední dny pro mě to nejdůležitější, pračku, sušičku, sluneční krémy a tak podobně a možná bez dětí. Bože, to je ten největší dárek. Otázka je, jestli dostanu celých padesát euro. Možná ne, těžko říct. Otázka dvě je, jestli neodjedou, co budu dělat .24 hodin s nimi. S dětmi. Bože. No nic, Eva chce koupat děti. Sice od 11 jsem se nezastavila a je 19.15, ale jdu je koupat. Pak je večeře. Vynikající. Fajitas.Sklidíme ze stolu a Ana mi přijde říct, že jí Rafael říkal, že jsem prý dnes dost pracovala. A že mi děkuje. Tak aspoň něco. O děti se nestarám, ať třeba usnou na schodech, je mi to je jedno. Je 21.40 a jsem vzteky bez sebe, protože jsem dnes ještě neotevřela počítač a mám věci, které jsou neodkladné. Ve 21.45 volám ze zahrady kamarádce Lence, protože doma usínají děti a já nechci křičet. Už je docela příjemně, jsem venku jen v triku. Ve 22.15 zalézám, už je zima a zjišťuji, že všichni spí. Zavřu se tedy do kuchyně a do půlnoci volám střídavě se sestřičkou a střídavě s kamarádkou Lenkou. Pak ještě beru do ruky PC, i když se hodně přemáhám. Nakonec neodolám. Zítra mám dost práce a kdoví, kdy bych to všechno udělala. Usínám v 1.15 vzteklá, protože zítra je potřeba vstát nejpozději v 8.15. No, to jsem na to tedy zvědavá.Tak dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat