Mám
budík na 8.40, ale celý dům ještě spí. V 9.30 mě probere šílený řev dětí,
takže jdu snídat. Máme španělskou specialitu, churro. Je to těsto jako na české
koblihy a můžou mi říkat, co chtějí, že je to španělský vynález, já vím svoje:-) Po snídani se trochu upravíme a kolem 10.30
naskáčeme do aut a jedeme směr pravá příroda. Kolíbáme se prašnými cestami do
hloubky lesa a ta trocha nepohodlí za to
ovšem stojí. To, co uvidím po výstupu z auta, mi vezme dech. Všechno
nádherně zelené, plné lučního kvítí, obklopené horami. Je to nádhera. Najednou
přejedou cestu dva cyklisté. Málem spadnou z kola. Pěkní kluci. Představím
si, jak to asi vypadá. To je jako kdybych šla na procházku do lesů mezi Horní a
Dolní Zlámanou Lhotou, a uprostřed houští bych našla černocha jak sbírá houby.
Takže docela vtipná situace. Děti táhnou kola a kde co, a když navrhuji, že je
to snad lepší bez toho, dozvím se , že ne. Že musí mít zdroj zábavy. OK. Po půl
hodině cesty my tři dospělí táhneme kola a koloběžky, a tak se tatínek Rafael
rozhodne s tím vším harampádím vrátit se do auta. On si jde potom hledat
nějaké květiny a já pokračuji do nitra lesa, stezkou, která je jako
z pohádky. Nemůžu jít moc daleko, protože Ana a děti se už dávno
zastavily, je to šílené. Malá Lola potřebuje kakat, malý se počůral, osmiletá
Adriana skučí, že je moc vedro…děs. Rodiče musí mít zlatou trpělivost, fakt že
jo. Když jsme venku tak dvě hodinky, vracíme se k autu a absolvujeme tu
šilenou hrbolatou cestu autem zpět. Vystupujeme brzy u domku a jdeme rovnou do baru.
To je mi tady sympatické. Každý si dá Coca Colu, přinesou brambůrky a povídáme
si, a tak. Je to super. Ten bar máme rovnou za domeme a je tam wifi, takže toho
jistě brzy půjdu využít :-) Vracíme se domů a já mám šílený
hlad. Tohle se mi tady tedy nelíbí. A když maminka navrhuje, že půjdeme už
v půl druhé, tatínek se ptá prý proč tak brzy. Takže oběd se servíruje
v půl třetí. Máme vařenou zeleninu, to nic moc, ale potom máme maso a
naprosto vynikající salát. Nedokážu slovy popsat, jak moc je to vynikající.
Zrovna když se malá Lola chystá přinést ovoce, upustí táta mísu, kde je tuňák.
Síla. Ocákne to celou kuchyni. Takže vystrkáme děti a já jdu vytírat podlahu.
Je mi divně, že tu vlastně nic nedělám. Tak to celé utřu a kolem 15.00 si beru
počítač na sluníčko. Není to úplně dobrý nápad, protože kolem 16 na svém těle
rozeznávám viditelné pruhy trika, sukně, a bohužel i židle a vypadám jako
zebra. Tady ve Španělsku prostě život plyne jinak. Ale úplně. Dny jsou tu
šíleně dlouhé a já každou chvíli lituji toho, že když jsem minulé léto na tom
byla tak šíleně, že jsem si nevzala na dluh letenku a nejela za Danim. Třeba by
to něco vyřešilo, to se už nikdy nedozvím. Minulé Velikonoce jsme plánovali,
jak celý červenec budeme v Čechách, a celý srpen ve Španělsku. Nic
z toho neproběhlo. Ale nic. Strávili jsme oba naprosto šílené léto. A je
mi to moc líto. Na podobné vesnici jsem mohla strávit celé minulé léto,
v klidu, s ním, a řešit věci, které nás potkaly, s ním. Osobně.
A ne se vztekat po telefonu. No nic, s tím se nedá nic dělat. Jsem tu
šťastná, a kdybych už měla za sebou ty státnice z FJ, vlastně bych měla
prázdniny. Přemýšlím občas, jestli nějak „plýtvám“ svým životem. Ale vždycky
dojdu k závěru, že ne. Že ho prostě akorát mám jiný. Že nevydělávám na
auto, ani na byt, jen něco málo pro sebe, a že to neznamená, že je to špatně.
Prostě to mám jinak.To je všechno. Uklidím židličku a zrovna přijdou holky, a
začnou mi mlaskat do ucha. Super. Kolem půl páté se zahrabu do postele. To
sluníčko mi fakt naložilo. Spím jako mrtvola až do 18, kdy vylezu a zjistím, že
Ana s malým teprve vstávají. Což je šílené, oni spali od 14.45. To mi
připadá jako ale opravdu ztráta času už. Kolem 19té se všichni připraví a jdeme
do parku. Mám šílený hlad, že bych omdlela, takže si utrhnu kus bagety a
v lednici najdu tuňáka. Ještě to celé zapiju kávou (jojo, ve Španělsku je
všechno možné) a vyrážíme do parku.
Pořád do toho stejného. Chvíli si čtu maily v mobilu a jsem
šťastná, že ten mobil mám. Nejdřív jsem byla vzteklá, protože jsem ho chtěla
víceméně kvůli Danielovi, ale poslední dobou mi vážně hodně usnadňuje život.
Potom tedy jdu za dětmi, aby se jako neřeklo. Zamiluje se tam do mě asi tříletý
arabský chlapec, pořád mě chodí objímat, nebo tedy spíš mojí nohu, protože výš
nedosáhne a já si tedy hraju i
s ním. Kolem půl deváté jdeme domů. Ani nemám hlad. Přijdeme domů, děti se
jdou koupat a já jdu prostřít stůl. Ten tatínek mi jako dost připomíná mého bratrance,
ale ještě o něco těžšího. Je to takový bodrý chlapík, samý vtípek a je vidět,
jak má rád život. Vycházím s ním dobře a opravdu dost jsem se od něj
naučila, Ana prostě takové vědomosti nemá. Je hodně fixovaná na děti a okolní
svět moc nevnímá. Prostřu stůl, táta Rafael dělá večeři a je příjemný klídek.
Dneska má přijet nějaký Rafaelův známý i s rodinou, takže nás má být
hodně. Netuším, jak mám tedy prostřít. Nakonec jí malý Rafael, Lola, já a Ana a
když skoro dojíme, přiřítí se další dvě děti a jíme všichni dohromady. Tátové
si vezmou jídlo k fotbalovému přenosu do obýváku. Manželka toho jeho
kamaráda je moc fajn,takže je to příjemný večer. Chlapi řvou jako blázni, nedá se
to vydržet. Kolem desáté se odebírám na procházku, ale dnes tomu něco chybí.
Nebo přebývá. Nemůžu uklidnit myšlenky, v ruce mám mobil a pořád čtu
nějaké kraviny, takže vlastně tu procházku ani nevnímám. Všude je příšerně
lidí, a všichni sledují fotbal. Vracím se docela brzy, ještě chvíli sedím
v zahradě, ale prostě dneska to není ono. Přijdu domů a tam je Boží
dopuštění. Všechny děti vzhůru, kuchyně vzhůru nohama, děs. Převléknu se a
nechám si otevřené dveře do pokoje, kdyby jako někdo něco potřeboval. Pořád se
mi tam tedy trousí nějaké děti, ale jinak je klid. V 0.45 popřeju všem
dobrou noc a ještě do 1.30 čtu staré zprávy s Danim. Tentokrát staré maily
na PC. Je mi z toho dost příšerně, ale zároveň aspoň nějaká naděje.
Objevím zprávy, které mě povzbudí a já tedy neklesám na mysli. Těm z vás,
kteří teď právě kroutí hlavou, proč už proboha neobrátím list a nerozhlédnu se
kolem sebe bych ráda sdělila, že jsem více než tradiční člověk. Mám na všechno svůj čas, svoje metody a
tisíckrát si všechno rozmyslím. Jsou sice věci, které dělám bez zamyšlení (jako
třeba odjet před státnicí z FJ do Španělska:-))) ale jinak se do ničeho extra
nepouštím. Tudíž když už jsem se jednou rozhodla, že tomuhle vztahu obětuji
všechno, není pro mě tak úplně možné, abych si jen tak obrátila list. Člověk,
který sdílí s někým svůj život třeba deset let, a pak najednou za měsíc už
má někoho jiného, je pro mě silně podezřelý a od takového co nejdál. Co to tedy
bylo, těch 10 let ?? Nic? Nebo smůla, to se nepovedlo, a jedeme dál?? Nic pro
mě. Stejně jako opustit vztah kvůli někomu jinému. Nerozumím tomu. Jednou se
snad rozhodnu a podle toho se chovám, ne? Což v praxi znamená asi
tolik - pokud jsme se jednou milovali, plánovali spolu rodinu, a život, někde to
tam pořád je. Znám ho. Mně nevadí, jestli budu čekat několik let. Vůbec ne.
Tomuhle vztahu jsem dala všechno, s tím, že když jsme spolu byli asi dva
týdny, nebo něco podobně směšného, rozhodla jsem se, že pokud tohle nevyjde,
zůstanu v životě sama. Někoho poznávat, jeho rodinu, trpět zlozvyky,
čekat, jestli on zkousne ty moje, bát se jestli „jsem teď v práci“ znamená
opravdu být v práci nebo pracovat na cizím těle, trápit se zkoumat každé
slovo? Už potřetí?? Ne ne, to nechám někomu jinému. Někomu, koho to tak netrápí
a kdo po rozchodu mávne rukou a řekne Neva, přijde lepší. To ale není můj
případ. Nejlepší jsou takové ty řeči, že jinde čeká lepší, a že to přebolí a bla
bla. To, že někdo nemiloval dostatečně a měl povrchní vztah, který mu umožnil
přejít bezbolestně do dalšího, neznamená, že já to mám stejně. Pokud je on
někde s jinou, není mi to jedno, to opravdu není, ale když je mu teď takhle
líp? Je potřeba počkat. Pokud se budeme občas vídat jako přátelé, ideální. Dostačující.
Nejlepší by bylo, kdybych našlo něco, co by způsobilo, že bych si ho přestála
vážit, to by mi dost pomohlo, bohužel jsem nic takového neobjevila.A takové ty
psychologické triky, napsat vše špatné co mi na něm vadí, to mi tedy nepomohlo.
No nic, usínám s hlavou plnou myšlenek v půl druhé.
Žádné komentáře:
Okomentovat