Snažím se vylézt v těch 8.15, ale nejde to. Vylezu v 9. 30 a jdu si dát snídani. Ana čistí celý dům. No, aspoň to. Pak si vyčistím zuby, převléknu se a přemýšlím, že ani vlastně nemám žádný důvod se líčit, nějak hezky obléknout..až mě to mrzí. Když vylezu z koupelny je 11 hodin a já vlastně nevím, co dělat. Jestli se počítá s tím, že je pracovní den, a tak mám být s dětmi od 16 do večera, nebo jako s nimi mám být celý den...ty prázdniny jsou příšerně dlouhé, od pátku do dalšího úterý, to znamená tedy až 22.4. To už tu budu téměř měsíc, a Daniho jsem skoro vůbec neviděla. Vezmu si ven PC. Nakonec přemýšlím, že mě ty státnice z FJ snad ještě zachrání, protože jinak by mě ty myšlenky sežraly. Je někde doma, ale nemůžu uvěřit, že máme tolik volných dní, a netrávíme je spolu. Jenom si na to vzpomenu a je mi šíleně. Ana je nějaká zamlklá, nevím, jestli třeba zamlada nestudovala v Praze a neodposlouchává moje hovory:)Ale jisté je, že spolu prohodíme asi 4 věty a nabídnu jí, jestli nechce s něčím pomoct, nebo něco uvařit a říká, že je všechno OK. Je mi nějak divně.Přemýšlím, že ten můj poměrně klidný stav doma pramenil z toho, že jsem si myslela, že Danielovi vracím to, jak špatně se ke mně chovala a že jsem to teď já, kdo blokuje kontakt. Hodně bolelo, najít po 6 týdnech bez internetu jenom dvě zprávy. A to mě zase uvrhlo do smutku. Ta procházka minulý týden byla krásná, rozloučili jsme se dost neurčitě, takže to je u něj taky pokrok, ale nevím co bude. Už zase jsem nervní, protože mi utíká čas. Zbývají mi tu přesně dva měsíce. Tolik jsem na ně čekala. Když jsem si koupila letenku, nevěděla jsem, jak těch 6 týdnů přežiji. Jak si ten čas ukrátit. Uklízela, jezdila na výlety, učila se..ale bylo to jen proto, abych to šílené čekání už nějak přežila. A teď tu jsem. Doma mám všechno perfektní, na všech výletech jsem byla, a teď vlastně nemám co dělat. Jenomže nevím, jestli práce na plný úvazek by byla to, co bych jako chtěla. Můj problém je, že vlastně nevím, co chci. Z myšlenek mě vytrhnou holky, co si přišly hrát ven. Mám hlad jak vlk, ale když holky prosí Anu, aby jim dala něco najíst, dozvědí se ( a tedy i já) že zatím jenom sušenky, že oběd ještě není. A to ani nemluvím o tom, že vlastně ten oběd má připravený od včerejška od Rafaela! No nic, jíme ve 14.15, moje oblíbené, nebo spíš nejoblíbenější jídlo - rýži s tomato frito, a vajíčka. Vajíčka jsou domácí, z vesničky, kam zítra pojedeme, a je to znát. Jsou vynikající. Po obědě dostaneme kiwi a já si s Anou dám kávu. Je to takový zvláštní den, jak nejsou žádné povinnosti, je to jak prázdniny. Ale opravdu až děsivé, nemám nic na práci. Takže si vezmu PC ven a sháním si materiály ke zkouškám z FJ, ať mám alespoň nějaké zabavení. Malý Rafael je vtipný. Lítá pořád bez kalhot a když zařve, že potřebuje na WC, udělá to rovnou na dlažbě a ještě si dojde pro mop a vytře. Jsou mu dva roky, to bych chtěla podotknout! Fakt je vTak je mi tu nakonec dobře. Pravda je, že když jsou všichni celý den doma, čas utíká příjemněji, sama bych se tu asi stresovala. Je trochu smutné, že naše generace tak moc nechce být sama, a přitom jsme ti nejopuštěnější. Jsme generace singles, a málokdo to doopravdy chce. Já jsem myslela že to chci, z vlastního rozhodnutí, že mi jako nikdo nebude překážet, ale teď, po roce a něco s Danielem vím, že ne. Že to za to stojí, risknout to. A dát všechno. Někdy je mi smutno a trpím jako zvíře. Ale bylo to ono. Bylo to to "ono" co lidi nutí, aby šli bydlet do jiné země, kde se jim až tak nelíbí, nebo dělali práci, která je až tak nebaví. Je to to "ono", o čem jsem jenom četla. Jsem ráda, že jsem to zažila. Vím, že ne každý to zažije. A na mě to čekalo, i když teď to už není. Co se dá dělat. Je půl páté a dobrých 6 hodin vzhůru ještě přede mnou. Včera jsem byla klidná, šťastná a vydržela mi to až doteď. Jen mi vadí, že se občas nemůžeme slyšet s Danim. To mi fakt vadí. Chybí mi i fyzicky, to je jasné, vidět ho, vidět jak se mu kolem očí dělají takové maličké vrásky, když se směje, ale nejvíc mi chybí jeho hlas a jeho porozumění. Kdybysme si aspoň občas zavolali, asi bych byla klidnější.Ale co, jsem ráda za to, co je teď. Složené zbraně. I to je obrovský úspěch. S ním ano. On za to vlastně ani nemůže, když vidím, jak a v čem tu vychovávají děti, vidím, že spoustu věcí má prostě naučených a já jim nerozuměla. Nic víc. Ale přesto přese všechno, nebyl to ten typický ukřičený Španěl, co pořád leze tančit, to ani náhodou.Byli jsme si podobní. POřád jsme. Máme oba strach. Žít. Sdílet. Bolesti bylo už strašně moc. Je 17.00, Slunce pálí, mám už takovou poměrně zdravou barvu a jdu se chvíli učit. Jsem taková nesvá z toho, že pořád nevím, co se ode mě čeká v době, kdy jsou děti takhle doma celý den. Kolem 18.00 maminka Ana vymyslí, že bych mohla vzít holky do parku. Naštěstí ne do toho, co vždycky. Ta mtotiž nic není, a je takový divný. Dneska jdeme do takového krásného, evidentně komplet nového, je tam spousta atrakcí. A spousta lidí. Nesnáším davy lidí, ale nějaké lidi vidět můžu. Je tam docela sranda a pak přejdeme k dalším atrakcím a já mám i čas si číst. Je tam hodně rodin a neujde mi jeden tatínek, a naše zaujetí je evidentně vzájemné. Nicméně, tím že jsem měla vztah s Danielem, mám značně zdeformované myšlení. Normálně bych úsměv oplatila a nepřestala hypnotizovat, zatímco teď cítím vinu. Proč na mě civí nějaký chlap, který si hraje s dítětem? Není to spíš nechutné?? Ať už na mě vztah s Danielem jednoho dne čeká, nebo ne, jisté je, že jsem přejala jeho struktury myšlení. Dřív by se mi líbilo, kdyby mi na rande jen tak přinesl třeba kytku, nebo mě někam pozval, jen tak, ale teď, kdyby to udělal, on nebo vlastně kdokoliv jiný, budu se ptát proč to dělá a co tím vlastně sděluje a budu tak podezřívavá, že to ten dotyčný nezvládne. Stal se ze mě Daniel a nemůžu s tím nic moc dělat. Stalo se pro mě najednou nepřijatelné, aby se něco dělo "jen tak" a nemám k tomu důvěru. Dřív jsem takové věci dělala a teď jsou pro mě nepřijatelné. Ale nejde s tím nic moc dělat. Měla jsem svůj život, svoje myšlenky a nechtěla jsem do nich nikoho pustit. A najednou nevím co s tím vším mám dělat:( Když se rozhoduji, že už půjdeme domů, přijde Ana s malým Rafaelem, a dokonce přijde i maminka malé Adriany. Tak hubenou ženskou jsem nikdy neviděla. Malá Adriana je moc hezká, zaujala mě, má zvláštní oči, ale ta maminka, to je síla. Těžká anorexie. Žijou samy, bez otce, takže ta těžká situace vysvětluje vše. Pak tedy jdeme domů všichni společně .Je mi hezky, docela dost si to tu užívám. Přijdeme domů a jdeme všichni večeřet. Dáme si jídlo ven, a je to neuvěřitelné. Je 20 stupňů, máme špagety a pak dokonce čokoládovou buchtu. Přejím se až je mi zle. Uklidím celou kuchyni a odcházím na procházku. Vím, že i kdyby Daniel stokrát chtěl, nikdy mi první nezavolá. Ale já taky nemůžu. Myslel by si, že každý můj telefonát je snaha o návrat a já vlastně ani na návrat nejsem ready. Jsem nemocná. Moje myšlenky jsou stejně destruktivní jako ty jeho. Vzpomínám na super večeři, bylo to super, ten tatínek je fakt vtipnej a takovej hlučnej, no prostě Španěl, to bez debat:))Přemýšlím, komu bych cinkla a po dlouhé době, asi po roce, mě napadne, že cinknu svojí kamarádce Brigitte, kterou jsem poznala v Cuence. Je z Chile, žila ve Španělsku a teď je zase doma. Mám opravdu štěstí, zastihnu ji v době, kdy má čas a voláme asi před hodinu. Naložím to na ni, všechno to co zažívám, to, co mi Daniel někdy řekl a udělal až i ona dojde ke stejné diagnóze jako já. Ona studovala psychologii a sociální práci a tak moje otázky jsou zodpovězeny dříve, než je položím. Nakonec se mě zeptá, jestli není lepší trpět i třeba dva tři roky proto, že nebudu mít život s ním, než trpět celý život, právě proto že ho s ním mít budu. Zajímavá otázka. Má pravdu, to samozřejmě. I když jsme byli spolu, nebyl to ráj. Nebyl. Ale kde je? A bavilo by mě to vůbec v ráji, kde je všechno perfektní? Vždyť tady, kde není co dělat, a život jen tak plyne, mě to skoro nebaví. Když zavěsíme, zjistím, že mě ten hovor nějak uklidnil. Jsem strašně šťastná. Pozoruju hvězdy, prohlížím si květy různých stromů a ano, myslím na něj. Samozřejmě. Jinak to nejde. Ale jsem šťastná. Domů dojdu úplně vyčerpaná, přesně o půlnoci. Vstávám dlouho, to ano, ale to slunce opravdu vyčerpává. Lehnu si v 0.15 a usnu málem ještě vestoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat