Budík mám na desátou, protože myslím, že se už zasloužím vyspat, ale stejně vstanu dřív. Dám si snídani, Ana je někde v trapu, jen tak lehce se zkulturním, uklidím pokoj a kolem jedné jdu ven. K obědu mi poslouží jen tak ledabylý sendvič se šunkou, a na cestu si ještě vezmu jogurtový nápoj. Napsala jsem Aně na dveře vzkaz, že se vrátím kolem 15.45. Jdu z kopečka dolů a říkám si, že je to tady opravdu krásné. Je to prostě satelit, jeden domeček jako druhý, naplácnuté na sobě. Vlezu do nějakého parku a stoupám výš a výš, je tam nějaká vyhlídka. Nedokážu se ale ubránit tomu, abych si všechna ta místa nezačala spojovat s Danim. Že tamhle bychom mohli jít na piknik, že tamhle bychom mohli jen tak posedět a obejmout se, prostě jen tak být spolu. Dojdu do jednoho parku, a mám pocit, že jsem si snad takový vysnila v dětství. Všude samé fontánky, gejzíry, jezírka,je mi z toho úplně krásně u srdce. Fouká ale dost silný vítr. Tak se obracím a jdu domů, protože to není zrovna blízko. Říkám si tak, proč mi pořád něco chybí? Můžu si vzít tady kolo, dojet si koupit výbornou kávu a sednout si s ní do parku. Tak co chci? Celý život jsem byla sama, a vlastně bohužel i když jsem byla oficiálně zadaná, tak jsem byla sama, sama se svými myšlenkami, sama se svými pocity, sama na světě. A pak jsem ho potkala.Daniela. Asi byl to, co mi celý život chybělo. Mohla jsem mu věřit, říct mu všechno na světě. Všechno. Kdo vlastně jsem? Co se to ze mě stalo? Měla jsem svůj život, svoje párty, výlety, jazykovky, studia a kdo ví co ještě. Měla jsem všechno a přesto mi chyběl někdo, s kým bych to všechno sdílela. Přemýšlím, kdo vlastně jsem. Otázky o smyslu životu mi nedávaly spát už jako malé holčičce, ale poslední dobou je to dost síla. Jsem Monika, co bydlí kousek od Tábora, cílevědomá holka, která šla přes mrtvoly, nebo jsem milá au-pair, co si hraje na to, že španělsky neumí ani slovo, a snaží se získat muže, který o to nejeví nejmenší zájem? Co je vlastně identita? Je to soubor všeho, čím jsme, čím jsme byli, nebo co vlastně? Vždyť mojí identitu každý uvidí takovou, jakou mu ji nastavím, jakou mu dovolím vidět. Horší je to se mnou samotnou. Přemýšlela jsem, že se vrátím, asi tak druhý den po příjezdu,ale prostě ne. Potřebuji změnu. Nový vzduch. Ne, jenom nechci nové lidi.Nikdo by mi nerozuměl. Já, taková hrdá náfuka, jsem najednou ztratila hrdost. Můžu ale na smrtelné posteli říct, že jsem milovala a že jsem pro to udělala všechno. To nemůže říct moc lidí. Jen Ti nejodvážnější. Ani to nevnímám a dostanu se domů. Jsem tak nějak unavená a představa milionu hodin s dětmi mě dost zabije. Přijdu domů ve 14.45,a jsem ráda, že o mě Ana neví. Jdu hned spát. Naštěstí vůbec netrpím tou smrtelnou únavou jako v začátcích mého působení ve Španělsku, tedy v září. Jen taková normální únava,ale ne smrtelná vyčerpanost. Ulehnu a v 15:30 vstávám. Ptám se Any a chce, abych už zašla pro Lolu sama. Sotva stíhám. Je šílená zima, asi 11 stupňů a do toho duje silný vítr, div mě to neodnese.V 16.00 počkám na Lolu. Než jsem odešla, Ana mi oznámila, že pokud malá bude chtít, ať se nevracíme domů, ale jdeme do parku. Tak to mi byl čert dlužný, protože malá domů nechce. Jdeme si hrát, ale je mi zima že bych umrzla. Je to šílené. U školy potkáme jednu paní, jejíž jméno jsem přeslechla a představila se mi jako "hlídačka dětí":)což mě pobavilo. Tady prostě je všechno postavené na hlavu. Hlídačku tu má každý. Nebo prostě někoho, kdo nějakým způsobem pracuje v domácnosti. Třeba na úklid nebo tak. Hlídačka, teda tahle konkrétní, pracuje pro rodinu, s níž se kamarádí i Eva. Paní se podivuje, jak to, že pro Lolu nemám v kabelce svačinu. Rozumím každé slovo, ale jenom tupě zírám, jako že nerozumím ničemu. Po chvíli dostanu nějakou tyčinku i já,tihle lidé bydlí kus od parku. Hrajeme si asi do pěti. Teda hrajeme. Já mrznu a tvářím se příjemně a děti běhají a hrají si na schovávanou. Takhle s těmi dětmi zjistím, že prostě některé Danovo chování není dílem toho, že je hlavu, ale prostě tím, že vyrostl v téhle zemi. Je až naprosto neuvěřitelné, co tady dětem projde a že se potom chovají beze změn i v dospělosti. Třeba se urazit na několik hodin za jedno špatné slovo a podobně. Prostě přehánějí. Píšu Aně, ať se zastaví v parku,a píše že ano, až se prý malý vyspí. Nikdo mi ale neřekl, že ho odmítá vzbudit, a opravdu čeká, až dospí!Přijede v 17.45. Mezitím už trávíme 45 minut v bytě této spřátelené rodiny, protože venku začíná šíleně pršet.Lola je protivná jako blázen, urazí se za to, že nemůže u svojí malé kamarádky Carloty zůstat déle a štěká na Anu jako blázen. Já bych jí jednu vrazila,ale to se tu prostě nenosí. Tvářím se báječně a myslím si svoje. Doma se dozvím, že úkoly si Lola udělá sama a my si dáme kávu. Přijetí, jakého se mi dostalo od této rodiny, jsem si nemohla ani vysnít. Eva by se měla dost co učit. Když dopijeme kávu, jdu s malou skládat origami.Je to docela zábavné, do té doby, než si uvědomí, že mi to jde rychleji a rozčílí se. Ach jo. A pak si hrajeme na aerobic, což jako spočívá v tom, že ona tancuje nějaké nesmysly v rytmu hudby co se line z rádia a já to jako po ní mám opakovat a pak se střídáme. Pokud je tam kamera, tak mě vyhodí, protože cvaklou aupair asi nikdo nechce. Ale ne, naopak. Malá je spokojená. A já nakonec tady. Ještě si zatancuju! Přichází Rafael, tedy tatínek. Nakoukne a je spokojen. Pak je večeře. Ale ještě před ní je koupání. Překvapilo mě, že Ana chce, abych asistovala i při tak intimních věcech jako je koupání, ale pobyt u Evy v rodině mě už naučil leccos. Nejdřív se Lola stydí,ale pak je to oukej. Nikdy jsem nekoupala dítě, kde bych ho taky vzala??Ale když si představím, že ten malý chroust je můj a já ho koupu, a pak i s ním i s Danem spím v jedné posteli, jdou na mě takové mdloby, že málem do té vody upadnu. Přítomnost dětí mi nedovolí se rozbrečet naplno a propadnout mému neštěstí úplně.Pořád se totiž ptají: Jsi smutná? Bolí Tě něco? Proč se nesměješ? A tak. Takže nic. Po koupeli je tedy večeře a máme tortillu de patatas, moje oblíbené jídlo.Pak se sklidí a jde se spát. Jsem šíleně unavená, a děti se dostanou do postýlek asi ve 22.30. Uf, ještě že mě čeká tolik dní volna. Rodinka totiž jede na výlet, který mají zaplacený dlouho dopředu a mě tak odpadá pracovní neděle. Mám před sebou tři dny volna. A jdu spát. Dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat