Budím se celou noc. Budík je sice nastaven na 5:40, ale v 5.00 už nemůžu spát. Nevím, jestli mám zvracet, nebo si otevřít okno, nebo co. Budila jsem se celou noc, ale vyplavený adrenalin mi nedovolí cítit únavu. Nutím se spát do šesti, ale pak už vstávám. K dětem je naštěstí zavřeno, ale rodiče mají dveře stále otevřené, takže jdu s mobilem v ruce dolů. Na každém rohu čekám útok rozespalé kočky, takže adrenalin stále stoupá. Nakonec se zvládnu zavřít do kuchyně, kde do sebe vpravím hrneček vody a jeden toastový chleba. Mám dost, víc už rozhodně nesním. Proplížím se nahoru a jdu si čistit zuby. Celý dům naštěstí spí. Přemýšlím, jestli jsem nakonec nevstala moc brzy. Jsem tak nervní, že si jdu dokonce vybalovat kufr. Jojo, je to tak. V 7.00, kdy je venku neuvěřitelná tma, já jdu vybalovat. U toho čekám, až mi zaschnou všechny ty vrstvy krémů a rádoby přirozeně vypadajících make-upů à la svěží pleť a vybaluju. V 7.20 si říkám, že jsem se snad zbláznila a začnu se trochu krášlit. Vycházím v 7.50 a jsem tak rozčilená, že jdou ze mě hromy a blesky, protože to už jsem samozřejmě chtěla stát na zastávce. No nic, doběhnu včas, akorát jede bus. Číslo 499. Potřebuji do Móstoles. Prý tam nejede, říká paní. OK, čekám dál. Pak zjistím, že do Móstoles jezdí 498 ale i 499!! Další jede za dvacet minut. Jdou na mě mdloby. V 8.25 (autobus stejně přijede kdy chce) lezu do busu s nervozitou hodnou pouze státních závěrečných zkoušek z čehokoliv. Popravdě, takhle nervózní jsem nebyla ani na státnice. Jde to dobře do doby, než se bus přiblíží k dálnici, kde se prostě zastavíme. Jdou na mě už mdloby. Tak já hovadka si vybaluji kufr a kvůli tomu propásnu celý tenhle plán?? Do Móstoles central přijížídme v 8.50. Jako jediná v téhle zemi běžím na metro. Tady jinak nikdo nechvátá, stejně je většina lidí ještě v koupelně, nebo ještě hůř - v posteli.Makám jako o závod, a hlavou mi tak probleskne - Kam tohle ještě může jako gradovat? Netřeba připomínat, že Danovi jsem o své dnešní návštěvě už nic nehlásila. MetroSur popoháním myšlenkami a když v 9.10 vystupuji, tryskově běžím ke škole. V duchu si představuji že hraju v nějakém filmu. Já běžím jednou uličkou na tím mým milovaným a on zrovna dneska půjde jinudy a tak se mineme. No, musím se té představě už jenom zasmát. Cestou nevím, kterou uličkou se tedy vydat. Prší. Co když ho někdo sveze? Tak ho přiveze k parkovišti. Jestli půjde pěšky, a já budu u parkoviště, minu ho. Tak co?? Nervně stojím u školy, tam bych ho minout snad neměla. Všechny nápady co říct nebo jak drsně a nezúčastněně se tvářit se rozplynou, když ho uvidím. Přejede mě bezděky zrakem a vůbec si mě nevšimne. Samozřejmě to chápu, protože teď a tady mě čekat ani nemůže. Takže stáhnu deštník, už moc neprší, a jdu proti němu. Docela zálibně si mě prohlíží, ale pořád tak nějak nezúčastněně a až teprve když si uvědomí KDO že to vlastně jsem, zastaví se. Zkoprní. Kdybychom byli v kresleném filmu, zcela určitě by mu teď oči začaly vlát na takových těch vyskakovacích spirálkách. Jenom škoda, že ten výraz nemůžu vyfotit. Do smrti nezapomenu. Do téhle doby jsem ho u něj neviděla. Ani když jsme se setkali tenkrát v září. Co se říká po třech měsících nejen "nevidění se" ale taky "nemluvení"? Ano, ti z vás,kteří se teď chytají za hlavu se slovy "Proč už si ta hovadka nezapne ten internet v mobilu???" musí pochopit, že ta hrůza z toho, co tam je, nebo co tam může být, je tak velká, že předčí i pokušení zjistit, o co se tam jedná. A navíc-vím určitě, že dneska napíše. To je jasné. Ale ne, teď to nebude on,kdo bude psát, kdy se mu zachce, nebo snad rozhodovat o tom, kdy se uvidíme (pokud vůbec). Ne, to mu prostě nedopřeji. Takže jako kdyby se nechumelilo, přijdu k němu, podám mu malou taštičku a po třech měsících moje první slova jsou : "Na, vezmi si tuhle tašku". Ano, je to naprosto stejně inteligentní jako Přinesla jsem meloun.Jojo, bohužel. Kdo viděl, tak pochopí:-) Takže jo, po třech měsících se dá říct i Na, vezmi si tuhle tašku. Strašně mu to sluší. Vlasy hodně nakrátko, na dálku z něj jde parfém, až jsem se neubránila myšlence, od koho ho asi má. I to se může stát. Ten dopis co je v té tašce jsem mu psala několik dní. A rozhodla jsem se, že ho nepošlu. Že prostě nebudeme v kontaktu. Chtěl klid, měl ho mít.A že to setkání bez varování a po dlouhé odmlce bude jistě stát za to. No, opravdu stálo. Pár zmatených vět. Oči navrch hlavy. Evidentně se mu líbilo, co viděl, protoe jeho zálibný pohled mi naštěstí neunikl. Váhala jsem nad tím dát mu ledabylou pusu jakože Ahoj, ale nakonec jsem naštěstí odolala. Nevím, jestli ten dopis měl někdy vůbec číst. Možná, že jsem tomu všemu měla nechat úplně volno. Vyhodit to. Ale nejsou tam špatné věci, ani zlé. No, některé možná trochu ano.Možná jsem vytáhla špatnou minulost, když už třeba se sám rozhodl pro dobrou budoucnost. Porušila jsem tím všechny body všech příruček, a to se mi nemusí vyplatit. Ano, příručky tvrdí, že chlap nikdy nesmí vědět, že ho žena miluje, a žena nesmí nosit dárky (dostal české sušenky, které má rád). Hergot, ale já nechci hrát žádné hry! A jestli fakt každý chlap funguje jenom podle nějakých pravidel, která jsou tedy jaksi validní pro všechny, tak to tedy sorry, přestávám si jich vážit ještě míň než doteď. Třeba jsem tím dopisem zazdila všechno, co třeba mohlo být. Třeba moje jediná šance jak s ním být je přepadnout ho ráno u školy, ale nemůžu už dělat nic jiného. Prostě ten dopis nakonec má.I když jsem se zařekla, že to neudělám. Ale ten údiv v jeho očích, ten mi za to stál. A hlavně - dřív mi na posledních schůzkách vždy řek adiós. Vždy.Tvrdil, že to je jako sbohem navždy.A dneska, s otázkou v očích, jsme se loučili, teda on - Tak..tak tedy zatím? Nebo spíš Ahoj brzy?" Tím, že nemám ten internet, mu musí hlavou táhnout tolik otázek, že ho to musí zabít.A já, když jdu od školy, se cítím volná jako pták.Ten balvan, tu hromadu kamení, ty pochyby,to , jestli se uvidíme, to, co bude a nebude, ten horký brambor, ten jsem teď zvládla hodit na něj. I kdyby už nebyl sám, tento den není na celém širém světě člověka, který by na mě myslel víc než on. To vím jistě. Překvapení bylo totiž příjemné,to už naštěstí poznám. Ještě se mi omluvit, že nemá čas, že za 5 minut zvoní. Tak samozřejmě. To byl cíl. Cíl byl vyšokovat a nedat spát.Plán splněn na 120%. Cestou ze školy se usmívám jako hovado. Strašně prší. Já mám světlé džíny, bílé boty, a bílý kabát. Ano, kvůli těmto přesně 6ti minutám hovoru jsem vstala v 5.A nelituji. Jdu k jeho domu, a přijde mi, že jsem nikdy neodjela. Vzpomínky na mě padají na každém rohu. Všude jsme něco zažili. Někde jsme se líbali, někde jsme hráli na slepou bábu (ale ano, to hrajou i téměř třicetiletí:-) někde jsme spřádali plány, jak se budou jmenovat všechny naše děti,někde jsme řešili, jak se budu já jmenovat, až se vezmeme.jinde jsme svačili, jinde jsme se hádali, já brečela, on mlčel..prostě všude se stalo něco. A teď tu jsem. Po tolika měsících a zdá se, že jsem nikdy neodjela. Čas v hodině oběda nemá, takže co teď? Je teprve 9. 45.Prší.Zkouším volat Báře, mojí kamarádce, která tady studovala minulý semestr. Jdu na metro a jsem tak nějak klidná. Jedu cestou, kterou jsem jela snad milionkrát za celý svůj život a když uvidím za denního světla zastávku Príncipe Pío, musím se smát. Ve dne jsem tu snad nikdy nebyla!Vždycky jen v noci, a naháněla jsem další metro. Svezu se až na stanici Sol, a vylezu ven. Prší šíleně a zima je ještě větší. Zajdu do Corte Inglés, do obchodu SFERA a pak do knihkupectví, kde se začtu a jsem tak nějak šťastná. Klidná. Ve 12 už na mě čeká Barča a jdeme do Cien Montaditos, což je taková restaurace, kde se dávají zrovna dneska všechna jídla za euro, není to restaurace úplně v našem smyslu, dělají tam sendviče. Ale je to super, zaplatím 3,50 a sotva dýchám, a třeba v Burger Kingu stojí menu přes 6 euro.Pak se ještě přemístíme do Mc Donald´s na kávičku a jsem spokojená. Pak ještě zavítáme na Gran Vía, oblíbenou to mojí ulici, kde zalezeme do obchodu SFERA, něco vyzkoušíme a loučíme se ve tři hodiny. Mám to domů dost daleko. Vlastně obvyklou cestu, kterou jsem podnikala k Danimu.Akorát vystoupím o 4 zastávky dříve a jdu na bus. S těmi busy to do Arroyomolinos není žádná legrace, jezdí tak 4 do hodiny a to ještě ne všechny jedou přímo na tu moji zastávku, občas nějaký jede po dálnici rovnou do obchodního centra Xanadú. Domů dojdu tak nějak akorát včas. Jsem dost unavená a pokouší se o mě mdloby, ale to se nedá nic dělat. Ana mi ráno psala, že se můžu zdržet do 18ti hodin, ale to jsem ani nepotřebovala. Dáme si kávičku, pohraju si s malým Rafaelem a jedeme do školy pro Lolu. Opět mě čeká hra na kadeřnici, a na doktora. Má jít na nějakou hodinu gymnastiky nebo čeho, ale prý má hodně učení, tak nikam nejde. Ono v reálu je těch hodin dost málo, s těmi dětmi,ale jsou tedy velmi aktivní. I ty děti, i ty hodiny. V téhle rodině se cítím dobře,i když ty jejich zvyky, to je dost síla. Všichni jedí salát z jedné mísy, dětem to padá z pusy, zpět do té mísy a já mám z toho jíst. Jsem dost na čistotu a pořádek a tohle teda, to je dost síla. Po večeři s Anou uklidíme stůl, a dětem čtu pohádku. Není to legrace, je 22.30, a já už padám na ústa. Jdu si lehnout ve 23 a nechápu, jak jsem v září takhle mohla cestovat centrální Madrid-Fuenlabrada. No jo. Dneska byl ale hezký den. V metru hráli nějací indiáni, ale znala jsem jejich písničky, tak jsem si zazpívala..a zase jsem si připadala jako já-jako já dřív. Silná, odolná vůči všem a všemu, odhodlaná, klidná, a užívala jsem si každého momentu. Nemůžu pořád uvěřit, že jsem zase tady. Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat