Úterý ráno. Ach jo. Úterý není dobrý den. To vím už dlouho. A dneska opravdu nepotřebuju, aby proti mě šly nějaké pověry!V noci jsem téměř nespala. Takové nervy jsem teda neměla už dlouho. Budík jsem měla na 9.00, ale nakonec zůstávám v posteli délo a to jen proto, že když bych vstala, začaly by po mě skákat děti. Jsem ráda, že se jim líbím,ale ráno mi začaly něčím mlátit za dveřmi s tím, že mám už vstávat a jít s nimi snídat! Uf, to tedy bude něco. Když v půl desáté vidím odjíždět tatínka s dětmi v autě, slezu dolů. Dám si hrneček vody a zoufale koukám, co si tak asi do toho nervózního žaludku hodím.Dám si toastový chleba a na něj vyliji banánový minijogurt. Jojo, to je snídaně. Není tu máslo, ani marmeláda, ani nic. Takže tak. Ještě na to dám lžíci medu a bude hotovo. Jsem dost nervózní. Dneska chci být kolem 14.00 u školy, kde učí Dani a počkat na něj. Psala jsem mu dopředu,ale pokud mi někam napsal, že je třeba s dětmi na exkurzi,tak o tom nevím. Prostě ne, prostě ty komunikační kanály neuvolním. Ještě ne. To se raději projedu zbytečně. Ana mi ukázala, kde se dá chytit bus a já už z domova, kde jsem to všechno zjišťovala,vím, že potřebuji 496 směr Móstoles.Tak jo. Mluvím už na sebe nahlas, protože bych jinak musela zešílet. Po snídani si jdu umýt vlasy, a přemýšlím, že tak ve 12 bych chtěla odejít z domu. No, než v tom kufru, ze kterého jsem ještě nic nevybalila někde objevím hřeben a make-up a tak podobně, čas plyne. Krásně upravená odcházím z domu ve 13.30. Ptám se všech, kam tedy na tu zastávku a ujišťuji se, že jdu dobře. Dokonce se ujišťuji i o správném směru, všechno vypadá dobře a dokonce i docela brzy přijede 499. U řidiče kupuji lístek do Móstoles za 2 eura, což mi přijde šíleně drahé a jedu. V autobuse se dotazuji, jestli na metro je potřeba jet až na poslední zastávku, a když to uvidí řidič, týpek se vzhledem Rickyho Martina (kterého tajně miluju už od deseti let) neváhá se za jízdy na mě otočit a znovu se zeptat, co potřebuji, aby mi poradil to stejné. Na konečně se ještě zeptá, co přesně potřebuji a nasměruje mě na metru. No, to jsou mi služby! Jdu na metro. To je vtipné. Když jsem jezdila příměstským vlakem za Danim, z Atochy, vždycky jsem si v Móstoles řekla, že to vypadá jako živé místo, kde je spousta uliček a plánovala si, že se tu jednou zastavím. Nikdy jsem to neudělala. A vida, život to naplánoval za mě. A já teď v jedné té uličce plné barů a obchůdků stojím. Pane jo. Jdu na metro, a za čtyři zastávky už vystupuji blízko Daniho školy. Když oznámí název stanice, skoro se mi podlomí kolena. Jdu těmi schody vzhůru,a vidím všechna naše místa, zeď s plánkem metra, kam mě poslední náš večer natlačil a vlepil mi poslední polibek; schody, na kterých jsme se naháněli a hráli na slepou bábu, a pak uvidím park. Park! Kde jsem si kupovala večeři a často tam sedávala buď sama, po rande, nebo když jsm na něj teprve čekala. A mám pocit, že se zastavil čas. Že se tu nic nezměnilo. Že jsem nikdy neodjela domů. Že jsem doma nebyla na Vánoce, ani na žádné zkoušky, prostě že se ten čas doma mi jenom zdál, nějakou noc, kdy jsem byla tady. Je to neuvěřitelné, je to jako halucinace a přece tak živá. Park voní, pár lidí popíjí kávu, prostě klídek. Přibližuji se ke škole a mám vyschlo v krku. Co když ty zprávy nečetl??Co když nepřijde? Procházím kolem školy a je ve mně minidušička. Co když na mě někde kouká z okna?? Škola je podezřele opuštěná. A já si ho představuji v nějakém buse na exkurzi. Obejdu to celé dokola a zkusím mu zavolat. Nic. A tak čekám, a každou minutou je moje očekávání větší a strach menší. Je 13.45. Čekám a čekám, je krásný den, a najednou je 15.00. A nic. Nepřišel. Nebo spíš nevyšel. Je mi divně. Možná to je ale dobře. Vstřebat ten zážitek, to, že jsem tam znovu, už bylo samo o sobě dost děsivé. Ale jo, mrzí mě to, to je jasné. Courám se na metro a píšu Aně, že asi dorazím trochu později. Jdu na metro, pak chytám bus a vystupuji v Arroyomolinos cca za 40 minut cesty celkem. Ach, kde jsou ty nervy z přestupů a dvě hodiny na jednu cestu! Tohle je luxus, navíc žádné nahánění dalších spojů, prostě klid. Vystoupím a jdu domů. Vítá mě Ana, že prý malá Lola šla po škole s jinou maminkou a jejími dětmi do parku a že si dáme kávu. Doma je i Milagros, starší žena, která Aně pomáhá s praním, žehlením a celkovým úklidem domu. Tady taky vidím, jak byla Eva šáhlá, měla maličký byt, a Juana chodila uklízet denně na 5 hodin!!!!!Tady je ten dům dost velký, a ano, tady by se těch 5 hodin denně náramně šikovalo, ale Milagros chodí jednou týdně. A co. Ano, ráno jsem se sice přilepila do marmelády, a některé věci mě nepřestávají šokovat,ale volím tenhle nepořádek a tuhle rodinu před tou Evinou. Jak tak přemýšlím, tak já vlastně celé ty měsíce u Evy strávila ve svém pokoji! Tím, jak byl ten den tak pitomě roztahaný, jsem ani jinou možnost neměla. Až poslední dny jsem občas někam jela a zjistila, jak šíleně to je drahé. Teď mám volna na rozdávání. Je to sice málo práce, 5 hodin denně,ale jsem s těmi dětmi mnohem víc než s těmi Evinými kluky. Je to síla, jsem strašně vyčerpaná. Po kávičce a povídání s Milagros naskákáme já, Ana a maličký Rafael do auta a jedeme do parku. Tam jsme do 18ti hodin a mám dost. Lola mě seznámí se svými kamarádkami, a musíme hrát divadlo, a hrát si na školu. Jsem totálně hotová. Pak mi ukážou celý park a já zjistím, že vlastně hlídám 6 dětí, protože rodiče sedí na lavičce a pozorují mě. Vím dobře, že mě hodnotí, že analyzují každý můj krok, každé moje gesto, takže milým dětem vymyslím hru na anglického učitele, a tak je všechny donutím něco říct anglicky. Když si přijde první maminka vyzvednout Lucíu, vidím tu spokojenost. Musím se pro sebe usmát, jak málo jim stačí ke štěstí.Navíc je dost zima a já navíc sedím ve svých kalhotách za 1200 Kč v nějakém parku. Mám dost. Přijedeme domů, a stejně jako včera, si hrajeme s Lolou na kadeřnice a na doktora. Obzvlášť ta poslední hra je vypečená, má mě jako bolet oko a ona vezme stříkačku, plnou vody a stříne mi jí do oka! Mám čočky, a nateče mi do oka řasenka, takže príma hra, jen co je pravda! Asi mě klepne. Hra na kadeřnice je OK, dělá mi copánek, takže relax. Kolem osmé následuje večeře, děti mi pak dají pusu a já odpadám jak mrtvola kolem 21.30 do postele. Mám v plánu počkat na Daniho v pátek,ale protože to už bych do té doby mohla od nervů začít zvracet, musím to vyřešit rychleji. Nemůžu čekat do pátku. Jak do té doby budu žít? Cestou domů jsem vymyslela jinou strategii. Je to ještě větší risk, protože stačí minuta a někde se mineme, ale...zítra na něj chci počkat ráno, v 9.00 před školou. Jen krátký mžík. Jen říct Ahoj, žiju a nechat ho, ať celý den přemýšlí nad tím, jestli jsem se mu jako zdála, nebo jsme se viděli opravdu. Doma jsem řekla, že tady je jedna česká kamarádka (a to navíc nelžu!) a že jdeme ráno na snídani. Nene, já už svoje chyby z minula opakovat nebudu. Nene. Takže ráno musím z domu v 7.45, to bude něco. Ale asi to bude menší problém než u Evy, tam byly pořád otevřené dveře, a dostala jsem vyhubováno i za to, že svítím. Zalezu do postele a ty nervy z toho setkání pracují tak, že snad ani tuhle noc si neodpočinu. Ale zkusit to musím. Uf, tak dobrou!!
Žádné komentáře:
Okomentovat