Tak tedy ano. Španělsko. Opět. Zase. Včera, tedy
v neděli, jsem strávila nad očekávání klidný den, to, že jsem si kdysi
v poklidu uklidila pokoj je znát. Protože jsem při tom úklidu rovnou
odhazovala všechny věci, které bych mohla potřebovat, stranou. Tudíž teď mám
takový klidný pocit, že mi nic nechybí. Ráno zjistím, že můj kufr má 30 kg, ale
nenechám se nijak znepokojit. Potřebuji ještě dodělat různé jiné věci, takže až
bude vše hotovo, kufr v klidu přeskládám. Během dne uklízím, ale i
relaxuji s rodinou, je překrásné počasí, všechno kvete a voní a já si
nakonec říkám, že odlet v tuhle dobu bude asi pěkně těžký. Odjíždět
v září, když tady už se daly čekat jenom plískanice, do Španělska, byla
hezká představa. Ale odjíždět na jaře, představovat si jak jsem si mohla vzít
kolo a nebo jen tak sedět na zahradě, když všechno kolem voní, se zdá být těžké.
Odpledne se přemístíme se sestřičkou do Prahy, abychom se na pondělí dobře
vyspaly. Stihneme to na chvilku i na Zličín, dáme si večeři a jdeme spát brzy,
kolem 22.15, ale po počátečních minutách, kdy si opravdu užívám toho, že ležím,
nějak ožijeme, povídáme si dost dlouho a nakonec spíme nějak neklidně, takže
ráno vstaneme jak zombíci. Jsem tak nějak divná. Nevím, co si mám myslet. Včera
odpoledne jsem se stavila za jednou super slečnou, kterou jsem potkala úplně
náhodou, a včera jsme si začaly tykat. Včera, po všech těch týdnech!:) Když jsem
seděla v autě, říkala jsem si, že jsem taková rozhodnutá, protože ona
zvažuje práci v Německu a já přece už mám všechno zařízené, takže co
řeším, ale večer to na mě nějak padlo. Když jsem odlétala v září, byla
jsem taková veselá, smířená, na letišti jsem neměla pocit, že bych měla uronit
slzu, loučení s rodinou probíhalo nějak poklidně a já byla plná optimismu.
Teď si spíš připadám jako pětiletá holčička, co jede prvně někam bez maminky.
Slzy na krajíčku, z toho všeho co jsem zažila, unavená, nevyspalá a
nakonec s těžkým kufrem, jehož hmotnost jsem nedokázala snížit a rozhodla
jsem si tedy připlatit nadváhu zavazadel. To mě ale paní u přepážky ještě
překvapí, když si řekne ještě o 350 Kč více než píší na internetu. Takže to jsem už
na zhroucení úplně. Nevím, co se vlastně stalo, ale nic mě neděla šťastnou. Kdysi
jsem byla taková drsná, věděla jsem že chci pracovat v Bruselu, mít krásný
vlastní byt, plný krásných věcí, a že nechci mít partnera a rodinu. To jsem
věděla jistojistě. A i když jsem toho partnera nakonec měla a to dokonce
vlastně celý život, tedy od 16ti až do 24 let,nějak to bylo zvláštní. Sice jsme
spolu byli, ale každý jsme žili v jiném městě a volali jsme si třeba
párkrát týdně. Bylo to klidné. Myslela jsem, že to tak má každý, že to tak má
být. Nechápala jsem, jak spolu lidi můžou bydlet, nechápala jsem, kdy jako žijí
ten svůj život. Nikdy jsme si v ničem nebránili, nekontrolovali se, a já
myslela, že proto, že si věříme. Až teď, po letech, po třech letech samoty a
jednom roce s Danim jsem pochopila, že to bylo proto, že mi to bylo jedno.
Že jsme nesdíleli žádné hluboké myšlenky, a že vlastně to, že jsem se cítila
tak obrovsky svobodná bylo jenom proto, že jsem vlastně nemilovala. Ale to se
člověk dozví až po letech. Každopádně jsem ráda, že jsem to zjistila ve 24, a
ne třeba v padesáti po polovině života s tímto člověkem. Když jsem
potkala Daniela, už jsem prožívala docela slušnou krizi identity a nevěděla
jsem, v jaké zemi chci žít ani jakou práci chci dělat. S ním mi
najednou připadalo, že všechno do sebe zapadá. V prváku na magisterském se
ze mě z ničeho nic stala opravdová party girl. Kupodivu mi to pomohlo ve
škole, nějak jsem prostě tu školní nudu vždycky protančila a mohla existovat.
Tři akce tři dny po sobě nebývaly problém. Chodila jsem i do práce, takže jsem
byla tak nějak multifunkční, zvládala jsem práce za několik lidí, a byla jsem
na sebe pyšná. Učila jsem ve třech jazykových školách, dělala dvě magisterská
studia, a tančila s nejdražšími drinky v ruce až do rána bílého.
Vzpomínám na to období asi jako na nejšťastnější nebo na jedno z nejšťastnějších
v mém životě. Teď jsem nějak na mrtvém bodě. Když si představím, že jdu
někam tančit, vůbec mě to žádným štěstím nenaplňuje. Nevím, jestli chci žít
v lese daleko od civilizace,nebo žít ve větším městě a chodit do nějaké
fajnové práce, nevím ani kdo jsem. A to letos oslavím 28 let. Dost tragedie.
Moje mamka už měla v mém věku dvě děti. A mně bylo 6! Asi před něčím pořád
utíkám. Nevím před čím. Dělám toho hodně a vlastně u ničeho nevydržím. Jsem
doma, šťastná, dělám si pořádek ve věcech, chodím na masáže, s mamkou a
ségrou na kávičky a přitom vnitřně nejsem šťastná. Chci do Španělska. Nějak to
vysvětlit s Danem. Když jsem ve Španělsku, chybí mi naši, tak nějak moje
pohoda a to, že nežiju úplně vlastní život, ale musím se podřizovat někomu, kdo
rozhoduje o tom, kdy kam půjdu, aby se to jemu hodilo. Byla bych ale šťastná
v nějaké klimatizované kanceláři v Praze? A co bych dělala až bych
přišla do toho super bytu? Četla si? A zase sama? Vzpomínala jsem na všechny
moje osamělé cesty do světa. Že vlastně někde hluboko v duši bych uvítala, kdyby
tam někdo byl se mnou a dal by si tu kávu v těch Benátkách se mnou a mohli
jsme se kochat tou krásou společně. Jenom musím zjistit, v čem přesně
tkví ten můj vnitřní problém. Nejhorší na tom je, že z venkovního pohledu
můžu vypadat až zhýčkaně, nebo rozmazleně. Někdo by mi řekl-tss, lítáš si po
světě, děláš si co chceš ,tak co? Ano, to je pravda. Možná lpím moc na rodině,
nebo spíš na domově. Možná mám až enormní strach založit vlastní, protože se
podvědomě bojím, že toho výjimečného muže nepotkám, toho, který mě podrží za
každé situace, bude se mnou když to budu potřebovat a nebude mít potřebu si
něco dokazovat. A vlastně myslím, že jsem ho už potkala, ale co pak? Co když
potřebuju v životě pořád jenom něco vybojovávat a mít pocit, že si to
zasloužím? Jo, to je moje slovo, zasloužit si. Když jsem šla na certifikát
z francouzštiny, šla jsem tam s tím, že ho nemůžu dostat, protože
jsem dostatečně dlouho nestudovala, takže si ho nezasloužím. Takže samozřejmě
jsem ho taky nedostala. Přitom ve studiu to není, studovala jsem dost, jen
prostě jsem nevěřila že na to mám. Přitom nanečisto jsem vždycky dosahovala tak
super výsledků. Nevím proč, ale podvědomě vyhledávám překážky a jednoduché věci
jsou mi podezřelé. Co je jednoduché, to může mít každý. Proč bych si jich měla
vážit? Otázka je, když už tolik bojuju, jestli už bych taky neměla přestat a
užívat si toho „vybojovaného“. Taky nevím, proč chvilku nedokážu posedět. Vlastně
neumím ani odpočívat, pořád mě pronásledují myšlenky na to, co bych všechno
měla udělat. A tak tu sedím,v letadle Praha-Madrid, slzy v očích,
z hrůzy co mě tam čeká. Daniel nic neví, poslala jsem mu suchou zprávu
z telefonu těsně před nástupem do letadla. Chci s ním mluvit,vyjasnit
si to. Potřebuju mít v duši klid. A nemám. Prostě nemám. Možná, že kdybych
ho tenkrát nepoznala, už bych pracovala někde v Praze a neřešila
nesmrtelnost chrousta .Ale možná bych byla takový ten prázdný člověk, co si
myslí, že práce a peníze je to nejdůležitější. A určitě bych nebyla taková,
jaká jsem teď. Sice trochu smuná,ale pokorná, obětavá, a asi bych nežila tolik
v přítomnosti jako teď. I přes to všechno si prostě připadám tak nějak víc
živá. Ve 13.15 vystoupím a uvidíme, co z toho bude.
Tak jo.Tak si poberu svoje kufry a je to. Čekám. Tatínka, tedy
Rafaela, uvidím už z dálky. Přivítáme se, a jdeme do auta. Mluví anglicky
naprosto šíleně, což mi vyhovuje.Žádný zcestovalý rádoby všeználek,jako byl
Pedro. Normální chlap. Když myslím normální, myslím tím asi 110 kg živé váhy na
těžko 180 cm, vousatého bodrého taťku, což je mi taky sympatické, tamti rádoby
modelové to bylo o život. Když mi Eva začala tenkrát radit, co bych měla nosit
za oční stíny a podobně, to už bylo moc i na mě. Naskládáme se do auta a vyrážíme. Směr-Arroyomolinos. Jedeme po mně již známé cestě. Je mi tak zvláštně. Nostalgicky. A taky úlevně. Celou tuhle cestu absolvuji jenom teď a potom zpátky na letiště. Ale ne storkát týdně. Když si představím, kolikrát jsem tuhle cestu absolvovala od září do prosince, jenom tedy s tím rozdílem, že to bylo metrem, tak je mi zle. Pak to přijde. Odbočky na Móstoles, Fuenlabradu, obchodní centra, kde jsme spolu s Danim byli. A pak odbočka na Arroyomolinos. Takže je to kousek. To je paráda. Není jednoduché najít rodinu, která by mi vyhovovala. A tihle jsou super. Jo, mají kočku v bytě a já zvířata v bytě nenávidím, ale to je moje oběť. Taky 50 euro za týden je taky moje oběď. Ale 10 km k Danielovi, to je luxus, který si nikdo, kdo to moje cestování nezažil, neumí ani představit. Žádné složité přesedání a cestování do 3 do rána. Nic takového. Nikdy. Už nikdy.Arroyomolinos je moderní satelit, kde ovšem nic není. Jo, milion škol pro děti, nějaká jazyková centra, překrásné parky,supermarket. Tečka. Naštěstí na kraji,blízko dálnici, je jedno z obrovských center Madridu - Xanadú. Mám ho prakticky za barákem. Domeček se mi moc líbí, dostanu pozdní oběd a hned mě vítá Rafaelova tchýně-Matylde. Řeknu jí pár vět a všichni se obdivují mojí španělštině, která je prý úžasná, na to, že nic neumím. Ano, spustila jsem dvě věty a pak pracně přestávala a vracela se do angličtiny, protože takhle se prásknout, to by byl fakt hřích hodný vyhazovu. Doma je maličký Rafael, jsou mu dva, krásné dítě. Je s ním sranda a zvykne si na mě asi tak za 10 minut, což všechny včetně mě šokuje. Podpírám si tvář, aby na mě nebylo vidět, a padají mi oči. Brutálně. Jsem zralá na postel a to hned.ALe kdepak, já chyby nedělám. Žádné že si půjdu vybalit, nebo odpočinout. Prostě nástup. To by tak bylo, Eva to pak všechno použila proti mě. To se teď nestane. Kolem půl páté přichází Ana, maminka. Hned mě obejme a dá mi obrovskou pusu. Jsem z nich paf. To bylo u Evy pořád keců, jak oni jsou milí a mě tam jakože trpějí, a hele, tady je všechno normální. Projdeme docela prostorným domkem.Úplně dole garáž, kterou nikdo nepoužívá, protože všichni používají auta asi milionkrát denně a tak se parkuje v ulici, vedle garáže pokoj plný harampádí, který prý má v létě sloužit jako pokoj pro hosty, protože tam je chladno a ještě jedna místnost, kde je pračka, sušička a žehlící prkno. Potom přízemí, kde je obývák a kuchyně. A kočka. Ach jo. Při prvním vstupu mě zaujal nepříjemný zápach, ale po delším pobytu už to ani nevnímám. No jo, no. Vzpomínám na Evu, ta by teda tohle nedala. Všude je šílený nepořádek, ale nakonec, nakonec vidím, že se tu budu cítit dobře. Já jsem teda až šíleně na pořádek a čistotu, a tohle bordelaření mě zabije, ale zase...tam u Evy jsem se cítila jako na návštěvě, na skok. Ne jako u sebe. Pořád si pro něco lezla ke mně do pokoje. Občas jsem našla přeházené věci ve skříni, kde však ona neměla vůbec nic. V koupelně jsem neměla nárok si nechat jednu jedinou věc-nebylo kde. Nikdo mi tam místo neudělal. Tady je to jinak. Jo,je tu nepořádek. Někde až humus, na gauči se člověk snadno přilepí třeba k sušence,ale jinak je tu asi větší pohoda. Na co mít načančaný byt, když tam žijou blbci. A hlavně-je tu plno zeleně, klid, žádná auta, žádný centrální Madrid, žádní rádoby lepší lidé. No, zpět k domu. Nahoře je poměrně ložnice rodičů, kde mají koupelnu, potom další koupelna pro děti, kde už mám vyčleněnou poličku v regálku (hurá!), pokoj dětí a můj pokoj. Je maličký. Jsem dost hotová.Navíc tam není ani stůl!!Kde já budu psát?! Ale pak mi Ana ukáže, že postel se přiklopí do takové skříně a z druhé strany je stůl. Jsem z toho dost hotová,ale pak zjistím, že postel je stejně pohodlná jako ta moje. Ta tragedie u Evy to bylo opravdu šílené. Vůbec jsem se tam nevyspala.Nikdy. Hnus to byl. Ana mi říká, že jde pro malou Lolu do školy, ať si vybalím. Ne, kdepak. Nabízím se, že jdu taky. Škola je kousek, Ana mě představí učitelce, že budu Lolu vyzvedávat. Malá Lola mi hned dá pusu a asi za dvě minuty mě vezme za ruku. No, škoda že tu není Eva. Mně to s dětmi vždycky šlo a nechápala jsem, proč tenkrát u ní ne. Prý to byla moje chyba. Jo, tak to určitě. Ona mi samozřejmě tvrdila, že její děti s nikým nikdy problém neměli, až se mnou. Ale já taky do té doby s nikým neměla problém. Až s nimi. Já jim totiž odmítla lézt do zadku, což všichni očekávali a rozhodně jsem to nepraktiktovala ani s rodiči, za což jsem někdy dostala, protože jak říkala Eva "mám být ráda, že mě tam trpí, protože o zaměstnání je ve Španělsku velký zájem a na moje místo může vzít kohokoliv." Jojo, jistěže. Typická rodina navrch huj a vespod fuj. Tihle jsou takoví prostě bordeláři, ale klidní lidé, prostě pohoda, no, dítěti spadlo jídlo, no tak co, se to ofoukne, nevadí, že tam před tím seděla kočka,prostě se to vrazí dítěti do pusy a hotovo. A tak dál. Bude mi tu dobře, to je jasné, ale po tváři se mi stejně koulí slzy. Nejdraději bych to vzala přímý spoj Fuenlabrada,ale co, to prostě nemůžu. Navíc moje únava není zrovna sexy, takže co bych asi tak dělala? Vzpomínám na doby, kdy mi něco přišlo šílené a nemožné, a pak se z toho vyvrbily nejlepší zážitky života. Třeba letní tábor angličtiny v jednom šíleném statku. Brečela jsem ,že tam nevydržím ani den. Dodnes vzpomínám.S láskou. Nebo návštěva mojí francouzské kamarádky. V noci mi tekly slzy. Hrůzou. Jak tam někdo může žít. Už druhý den mi ta samota připadala romantická a chci se vrátit. A tak dál. Tady by to mohlo být snad stejné. Tatínek je doma, vzal si kvůli mě dovolenou, ale jinak prý doma skoro nebývá. No, taky fajn. Čím míň lidí mě bude pozorovat a hodnotit, tím lépe.S dětmi si chvíli pohraji, a už na 19 vezeme Lolu na nějaký sport či kam to jde. Ve 20.30 mi jde o život, už vrážím do věci a nic nevidím. Ana mi dá pusu na dobrou noc a říká mi, ať si jdu odpočinout. Lehnu si, postel mi moc nevoní, a raduji se z toho, že ležím. Asi deset minut to vypadá, že usnu jako nemluvně,ale nemůžu vůbec zabrat. Co bude s Danim? Zítra se za ním chystám. V pauze na oběd. Je to risk jak blázen, za ty čtyři měsíce co jsem tu byla, jsme se v tomhle čase viděli jenom jednou, protože jindy neměl čas. Takže i kdyby snad třeba chtěl, je dost možné, že nebude mít ani minutu, protože v čase oběda má nějaké rodičovské schůzky. Takže možná nepřijde. Musím s tím počítat. Nemůžu si dělat velké naděje. Rozbrečím se. Už nemůžu. Píšu sestřičce. Chci být doma. Mám tam velký strach, že zapomínám dýchat. Stýská se mi po domově, jak malé holce. Nechápu, co tu dělám. V noci se vzbudím asi každou půl hodinu. V noci se budí malý, asi pětkrát a řve na celý dům. Mám pocit že jsem snad ani nespala.
Žádné komentáře:
Okomentovat