Ráno mám
budík na 9.40, protože takhle to už dál nejde. Dám si hrneček vody, a něco
sladkého. Když všichni vstanou, už si čistím zuby a tudíž si krásně šetřím čas.
Pak se obléknu a akorát končím, když všichni potřebují nutně do koupelny. Před
dvanáctou přichází Juan s rodinou a všichni, kromě Any, jdeme pryč. Ana
pere a říká, že potřebuje počkat, až pračka dopere a bude moct pověsit prádlo
ven. Takže jedeme v autě já, Rafael, malý Rafa, Lola a kamarádka
Loly-Adriana. Ve druhém autě Juan s rodinou. Ana pak musí přijet dalším
autem. Jedeme kousek za vesnici, na takový statek, kde člověk může jezdit na
koni, dát si oběd..prostě vydechnout. Místo je to nádherné, ale hrozně
zanedbané. Kdyby tihle lidi měli o mnoho víc peněz, je z tohohle místa ráj
na zemi. Do jedné hodiny máme zarezervované koně, což v praxi vypadá tak,
že Rafael a Juan vodí každý jednoho koně a na těch koních se střídají děti.
Každé chvíli a nakonec to nabídnou i mě. Já mám teda chuť velkou, i jsem na to
už myslela, ale nakonec se neodvážím. Kolik věci v životě nám zkomplikuje
strach!!! Pak na mě Juan volá, jestli prý nechci využít volných jízd, že by mi
to slušelo, že mám na to super ohoz. Mám minisukni a tílko. Vtipálek:-) Když skončí rezervace, všichni jdeme na procházku.
Sluníčko praží a je krásný den. Pořád myslím na Daniela, tento den ještě mnohem
více, než jindy. Nevím proč. Je mi hrozně teskno. Už ráno mě to doslova
probudilo. A když jsem viděla Juana, trochu mě ty černé myšlenky přešly. Věděla
jsem, že mě čeká super den plný smíchu. Procházka je vtipná, jako vždy. Kolem
13.40 se vracíme a jdeme do restaurace, kde máme rezervovanou paellu.
Restaurace je to opravdu venkovská, to ano. Ale tabuli prostřou pěknou. Předkrm
vynikající salát, naprosto dokonalý, a nějaké kousky masa a pak přijde paella.
Děti poté dostanou dezert, který vytáhne Ana z tašky, nějaké jogurty a
jsem v šoku, že to nikomu nevadí. To by si někdo v Čechách zkusil! Vytáhnout
z kabelky jogurt! Španělsko je prostě unikát ve všem:-) Potom přijde číšník a všichni si jako dezert
objednávají jahody se šlehačkou a já flan. Je to vynikající. Mám takovou chuť
to poslat Danimu, rozdělit se s ním o to…až se mi začnou uprostřed toho
všeho veselí kutálet po tváři obrovské slzy. Sedím v čele stolu, a naproti
mně Juan. Neujde mi jeho zkoumavý pohled. Dělám, že ho nevidím, a tím víc mě
zkoumá. Odcházím, nemůžu dál. Ještě když včera říkal, že se se ženou znají
dvacet let. Já na tyhle celoživotní příběhy dost trpím, takže jim otevřeně
závidím. Pak se všichni odeberou ven, teda kromě tatínků, a já jdu taky. Tam už
mi totálně rupnou nervy, a aspoň se odklidím na sluníčko a nasadím brýle.
Opaluje to jako divé, takže za chvíli mám na sobě vypálený tvar tílka. Pak se
odebíráme k domovu. Tatínkové sice zkusili prosadit něco jako procházku,
ale naštěstí to neprojde. Naskáčeme do
aut a Juan se strašně směje. Prý si vzpomněl, jak nás ráno předjížděl a že
viděl vzadu tři děti, Rafaela a mě, a že jsme vypadali jako dokonalá rodinka.
No nic, vydáváme se směr domov. Jsem totálně
vyřízená, i když jsem spala dost dlouho,ale prostě tenhle rytmus je dost
síla. Tragedie. Rychle si sundám čočky a skáču šipku do postele. Holky jsou
k neutahání, jdou si malovat nebo co. Já nakonec do pěti zase lovím na
internetu krávoviny o tom, jak přilákat zpět ztracenou lásku a do šesti zkusím
spát. Pak uslyším hluk. Přijela maminka Adriany, kamarádky Loly, se svým
tatínkem. Naskládají věci do auta a brzy odjíždí. To vyřeší spoustu věcí,
protože teď budu vzadu mezi sedačkami sedět já a není potřeba tahat dvě auta. Po
odjezdu Adriany se trochu přiobleču a jdu si dát rychlou kávu. Těším se Juanovu
rodinu, na to, že moje mysl bude chvíli zaměstnána a nebudu myslet na Dana.
Chtěla jsem mu psát nějakou zoufalost, protože ta bolest byla šílená, ale
udržela jsem se. Když si potřebuju „ulevit“ píšu mu fiktivní dopis. Těším se,
až si vyrazíme ven, ale v kuchyni mě přemůže strašný záchvat pláče. Skoro
nedýchám. Je to první pomoc, nemůžu ten smutek v sobě už nosit. Dám se do
pořádku během pár minut a vyrazím ven, jakože se nic neděje. Mám strašný hlad.
Sním cestou kde co. Dva nějaké čokoládové bochánky, croissant a pak konečně
naskáčeme do auta. Jedeme takovou děsivou lesní cestou, že nadskakujeme až ke
stropu. Když vystoupíme, rozprostře se před námi nádherná krajina. Juanova
manželka mi nabídne mandarinku a jdu si ještě pro druhou. Jsou vynikající.
Chutnají jako Slunce. Pocházejí z Murcie, což se dozvím, je takový skleník
Španělska. Dneska jsem tedy svačila vydatně, vlastně v čase naší večeře,
kolem 19. Když jsem doma večeřela kolem 20té, už jsem měla trochu výčitky a teď
tohle. Plánuju si tedy, že nebudu už dnes nic večeřet, je to příšerné.
Procházka je úžasná, Juan pořád trousí nějaké vtípky, krmíme koně, a
nejkrásnější dítě na světě je jeho dcera, čtyřletá Adriana, které se taky
líbím, a tak jí pořád nosím v náručí a děláme hlouposti. Když se trochu
přiblíží večer, asi tak kolem 20.30, jdeme zpět k autům. Juan se rozhodne
vrátit napřed a vyzvednotu děti, a já, Rafael a Ana, jdeme sami k autu. Ana
skoro běží, ale procházka je to nádherná. Když dorazíme k autům, někdo
pustí rádio a všichni tancují Prostě uprostřed lesa si uděláme diskotéku.Není
to ale nic až tak neobvyklého, kus opodál dělají to samé. Naskáčeme do aut,
malá Lola se sveze ve druhém autě a jedeme směr domov. Juan s rodinou
pokračují k sobě domů a dneska přijdou k nám na večeři. Dáme dohromady
nějaké jídlo, a prostřeme stůl venku. Je moc krásný večer. Opravdu nádherný.
Jsem šíleně unavená, je jedno, že vyspávám do jedenácti, prostě moje tělo
potřebuje spát jinak. A navíc to že spím do jedenácti mi vyloženě vadí. Strašně
mě to rozčiluje. Padá na mě únava jako blázen. Nejdřív se najedí děti, Juan jim
pak pustí nějaký film a my dospělí
zasedneme k večeři. Zase nikdo nemá konkrétní jídlo, prostě se dá vše
doprostřed a každý si bere co a jak chce. Chlapi načnou víno, takže si trochu dám a zase jím na co mám chuť. Ono
ve výsledku toho nesním tolik, ale je to tolik různých věcí, že mi prostě není
dobře. Jenomže mám pořád v hlavě nějaké myšlenky, že jsou to jenom
prázdniny, takže si jako můžu jíst co chci. No, něco na tom bude. Až se vrátíme,
tak se zase vrátím k těm jejich zeleninám a půjde to samo. Kolem dvanácté
se zvedají. Jestli jsem si myslela, že je lepší, když jsou oni u nás, že jako
potom rovnou skočím do postele, to jsem se tedy nechutně přepočítala. Pěkně
všechno nastrkat do myčky, zbytek umýt, uklidit kuchyň..padám na ústa už, fakt.
Do postele padnu v půl druhé a jde mi už fakt o život. Vzpomenu si, jak mi
bylo na podzim, když jsem takhle chodila spát a opravdu se k tomu nehodlám
vracet. V noci se několikrát budím. Lépe řečeno můj mozek běží na plné
obrátky a nenechá mě spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat