Budík zvoní v osm, ale vstanu po dlouhém přemáhání až v devět. Tohle tedy musím okamžitě změnit. Zlepšit. Mám v plánu si dneska dát dobrou snídani ale tuším, že doma není máslo. Vstanu, ustelu postel a dám do pořádku pokoj, protože včera jsem to zvládla až kolem dvanácté. Dojdu i ven pro prádlo a při té příležitosti si dám hrneček vody a sušenku. Jdu se převléknout a jdu do Mercadony. Na půl jedenáctou mám domluvený Skype s jednou mojí kamarádkou, takže sebou musím hodit. Letím tam a ještě si nesu dvě čokolády, v tomhle režimu budou třeba:-) Dojdu domů, a dám se trochu do kupy,vyčistím si zuby, uklidím koupelnu a jdu volat. Eliška nakonec nemůže, takže vyřídím všechny maily, dojdu sebrat zbytek prádla a jdu si mýt vlasy. Když končím, akorát slyším Anu a jdu se najíst. Dneska obědvám už ve 12.20! Když dojím a kolem 12.45 se posadím k PC, a chci se učit, vejde Ana jestli se mnou může mluvit. Do 13.15 nezavřu pusu, protože mi prý chce říct, jak jí připadá naše soužití. Prý jí až obtěžuje jak jsem pořádná. Že jsem prý moc fajn a bla bla, ale prý moc vychovávám děti. Pfff, to měla vidět teda ty časy u Evy. Prý nemám vůbec hodnotit děti, jenom se pořád usmívat. Pak se taky dozvím, že čistota není důležitá, a že včera, dkyž se malý počůral na skříň (jo:-( ) jsem se prý tvářila, jako kdyby to bylo nechutné a s tím prý musím něco dělat. No, s tím mám velký problém, protože usmívat se a ukazovat dětem, že můžou všechno, na co jen pomyslí, to mi přijde fakt divné, ale co. Prý to tak mám dělat. Po včerejšku jsem tušila, že něco přijde, protože ten přízvuk dětí té Gemy, to byla dost síla. Takoví malí Američánci. Takže to se vlastně dalo čekat. Pro ty z vás, kteří si myslí, že si ty storky o tom, jak ten dům tady vypadá, snad vymýšlím, přikládám důkazní foto.
Ve 13.30 si jdu foukat vlasy a těším se na to, že vlastně už pracuju jenom zítra. A pak dva dny klid. Nejradši bych někde přespala, třeba v nějakém hotelu nebo tak, protože rodinka bude doma, což znamená že to, že mám volno, je jen relativní pojem, ale jako zase si tahat věci a pak prát a podobně, na to prdím. To raději zmizím v pátek po obědě, přijdu se vyspat a zkusím se ztratit někam v sobotu. Do toho mi přijde mail. Pozvání na pohovor. Bože. Hurá. Alespoň jedná dobrá zpráva v tomhle blázinci! No, pustím si poslední díl kriminálky, kterou jsem neviděla ani nepamatuju a mezitím Ana s malým usne. Když ho uspí, tak já jsem už dole v kuchyni a přemýšlím, že bych si možná udělala kávu. Pak mi Ana nabídne, jestli nechci kávu. No, tak si tedy dám s ní a ne sama. U té příležitosti mi řekne, že dnes je Mezinárodní den knih a že v místní knihovně je nějaké čtení pohádek pro děti a že já bych se klidně mohla vydat do Madridu. Kolem 15.15 se Ana odebírá na nějakou schůzku rodičů a malý spí. Já jdu tedy nahoru, vyřizuji nějaké věci a mám otevřené dveře, naštěstí ale spí jako zabitý. Kolem 16.30 se vrací Ana a já jdu pro Lolu. Dneska mám nějak pozitivní náladu. Venku je nádherně. Fouká trochu vítr, je to normálně na kabát,ale je fakt pěkný den. Říkám si, že když mě Daniel nechce, tak jeho chyba, když jsem se tak viděla v zrcadle, tak nic špatného jsem neviděla, starám se o sebe sama v cizí zemi, tak co. Jeho mínus. Cestou potkám nějaké pracovníky, co pokládají nějaké potrubí. Vidím dva, ale když odjede kamion, vidím jich asi dvacet. Skoro ustanou práce na silnici. No, docela se mi tu líbí!:)Jdu pro Lolu v super náladě a na Daniela nemyslím. Lola je dnes fajn, povídáme si a domů dojdeme za 40 minut. Docela síla, jak to těm dětem trvá. A když už jsme skoro u domu, Lola si vyhlídne toho nej pracovníka a jde se ho zeptat, co jako dělají. To tady každý normálně praktikuje, já si to teda moc představit neumím. Že bych se jen tak šla někoho zeptat:-) Aby bylo jasno, pracovník tady není to stejné co pracovník u nás v ČR. Konkrétně tenhle vypadá, jako kdyby vypadl z nějakého katalogu a upřeně se mi dívá do očí. Trochu mě to znervózňuje. Popadnu Lolu a jdeme domů. Uděláme úkoly a už kolem 18, tedy za dvacet minut Ana chce jet na čtení pohádek. Svezu se s nimi dolů do centra a jdu si koupit lístek na 10 předplacených jízd do Madridu. Tam, kde Ana myslela, že bude stánek, není nic. Takže si poradím sama a zaplatím 23 euro. Je mi z toho nevolno, jak je to drahé. Na druhou stranu, jedna jízda stojí téměř čtyři eura, takže ano, samozřejmě se to vyplatí. I tenkrát na podzim jsem si raději kupovala jednotlivé lístky a ne takhle těch 10 jízd, protože mi bylo moc líto dát tolik peněz najednou, ale nakonec to člověk přeplatí milionkrát. Zpátky musím pěšky a značně se u toho zapotím, sice fouká vítr, ale pere to řádně. A navíc Arroyomolinos je samý kopec. Dojdu splavená domů v 18.30 a jdu si udělat rychle něco k večeři, nechci si nic kupovat. Zvládnu to podezřele rychle, i se dost rychle nalíčím a v 19 odcházím. Akorát potkám tátu Rafaela. Nicméně nepočítám s tím, že zrovna dneska bude nějaký problém a čekám na zastávce přesně 45 minut. Dost síla. Je tam už dost lidí a všichni jsou naštvaní až kam. Najednou přijde nějaký kluk. Když ho vidím zezadu, jdou na mě mdloby, protože vypadá jako Daniel. Má strašně široká ramena, a to jak má učesané vlasy..a pak se otočí. Hotové dvojče. I vousy má stejně. Zaujetí je zjevně vzájemné. Když se čeká fronta na bus, stoupnu si za něj. Asi tak dva centimetry. Doslova mu dýchám na krk. Bože to je podoba. A pak si štípne lístek a já si všimnu, že má tak nějak podivně vybočený pravý palec, což jsem taky viděla jenom u Dana. Sedne si přes uličku vedle mě. Svítí sluníčko a já se vydávám do ulic Madridu a je mi krásně. Kolem 20.10 vystoupím na Príncipe Pío a jdu pěšky až do kopce na Callao, je to dost štreka ale i tak je to rozhodně rychlejší než přestoupit stokrát v metru. Na ulici jsou stánky s knihami, a jsou na to zvláštní akce- třeba pět knih každá za euro, nebo jedna za tři, a tak. Prohrabuji se tím a jsem vážně spokojená. Já tak miluju knihy! A chci si koupit všechny! Do mojeho oblíbeného obchodu s knihami - Casa del Libro - ani nestihnu dojít, protože stánky jsou všude. Pak se pustím dolů směr Sol. Vezmu do ruky jednu knihu a začnu číst. Vím dobře že bych neměla. Jednou na podzim, když jsem měla takovou "odtažitou" náladu, takovou studenou, kdy jsem si řekla, že pokud Daniel nechce, tak teda OK, tak on byl strašně milej. Asi to vycítil. Pořád mě objímal, líbal...a pak jsme šli do knihovny. A tam jsem se začetla do knihy kterou vracel. A začala jsem brečet. Protože to přesně jsem cítila já, a netušila, že taky někdo jiný na světě si to myslí. A teď, o mnoho měsíců později, držím v ruce tu stejnou knihu a po tváři se mi koulí slzy. Obrovské, těžké, které mi máčí šátek. Dočtu tu šílenou kapitolu a je mi zle. Jdu dolů směr Sol, kde je nějaké taneční vystoupení a tam jsem už v pohodě. Najednou nevím co dělat, je dost zima. Mám triko s krátkým rukávem a na to kabátek, takže jako vydržet se to dá, ale nic moc. Zapadnu do Starbucks a poručím si kávu. Je to tu předělané. Pěkné. Ale už sem nikdy nepůjdu. Je to tu samý Američan. Samý turista. Nemám náladu na turisty. Seberu kafe a jdu pryč. Bus má jezdit každých 4O minut a já nějak tuším, že určitě pojede 22.45. Jdu svižně ale přijdu ve 22.46. Akorát vidím bus odjíždět. Hmmm tak jsem měla pravdu:-(Poslední jede ve 23.30. Sednu si a čtu nějaké rady, zase z toho materiálu, který nedává spát. Pak se přiblíží bus a najednou, najednou se objeví to Danielovo dvojče. Překvapení je na obou stranách. Sedne si za mě, takže má dokonalý přehled o tom, co čtu. A pak někdo otevře okno a jak foukne vítr, zavane na mě jeho parfém a je značně podobný tomu, co měl Daniel. Slzy mi kanou dál. Říkám si tak, kdyby mě ten kluk někam pozval, šla bych? Jo šla, jenom protože vypadá jako někdo, koho miluju. Nejhorší je, když si vybavím ten jeho zvonivý smích. Z toho se mi asi nejvíc svírá srdce. Za chvíli vystupujeme. Poslední otočení, kývnutí hlavou a mizí ve tmě. Já přijdu domů asi v 0.10, sezobnu něco v lednici, jdu si dát rychlou hygienu a v jednu usínám. Je mi strašně, už zase, a to jsem myslela, že to už mám za sebou a budu v pohodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat