Vzbudím se opět v 7.30. Vlastně nevstávám přirozeně, jako že bych pomalu procitala ze spánku, spíš je to jakoby šok. Úplně se leknu. Ale co já budu dělat sama v cizím domě v 7.30? DOnutím se spát alespoň do 10ti hodin. Jsem trochu v šoku z toho, jak si moje tělo zvyklo, a to dokonce i tehdy, když se změnil čas.Když procitnu, vzpomenu si na Danielova slova, abych mu dala čas, aby se mohl připravit na to, že se uvidíme. A pak nějaká kousavá myšlenka řekne: "A když se neozve??" a po tvářích se mi začnou koulet obrovské slzy.Dostávám se do nějakého záchvatu, kdy ani nemůžu dýchat. Volám pak s mamkou a se sestřičkou.Z tohohle hovoru je mi docela dost úzko, protože cítím vinu za to, že nejsem šťastná. Celý můj život se moji rodiče snažili, abych všechno měla, aby se mi na světě krásně žilo a pak přijde jeden člověk, který převrátí naruby celý můj život a všechno je jinak. V půl druhé odcházím z domova. V tašce mám kabát, šátek, a dva sendviče. Na autobus čekám přesně hodinu, vítejte ve Španělsku. Mám dostanu zprávu od mojí mamky, která mě totálně rozpláče a je mi jedno, že kolem chodí lidi. Sednu do busu a dnes jede docela rychle. Vyskakuji na Fuenlabrada Central a pak jedu jednu stanici metrem. Jdu si číst do parku. Je krásný den, sundávám i boty a užívám si prvního dotyku trávy bosou nohou.Čtu dlouho, mám s sebou i jídlo a pak se vydávám do Burger Kingu pro kávu se zmrzlinou, což se nejeví jako dobrý nápad, protože jsou tam vyskládány veškeré rodiny z daleka i blízka a je tam tak narváno, že se sotva vejdu do fronty.Obdržím kávičku a jdu znovu číst. Slunečno je tedy dnes dost řádné, těžko věřit, že v pátek bylo tak hnusně. Až mě začíná bolet hlava. Jsem jediný člověk, který sedí na sluníčku, Španělé se schovávají v chládku.Před šestou se seberu a jdu na procházku, mojí oblíbenou cestou. Už jsem na sebe pyšná, jak to pěkně zvládám, když najednou mě zase stihne to slzavé údolí a nemůžu přestat. Myslím na rodiče a na to, jak si připadám nevděčně.Dneska netuším, v kolik ta moje familie přijede, takže sebou musím trochu hodit. Bohužel na autobus ve stanici Fuenlabrada central čekám celou věčnost. Domů dorazím přesně v 19.50 a jsem ráda, že jsem ráda. Asi mám nějakou sluneční bolest hlavy. Svléknu se a žuchnu sebou na postel. Asi do 21 tak nějak polospím a pak dorazí rodinka. Jsem ráda, že jsem měla prostor si chvíli odpočinout.Pomáhám jim s věcmi a nakonec jsem moc ráda, že přijeli, a můžu s někým mluvit.Pak je večeře. Udělám salát s rajčaty, tuňákem a cibulí, uklidím stůl a maminka Ana dá dělat pizzu. Vděčná to večeře. Zjistím, že se mi tak smrsknul žaludek, že sním úzký proužek pizzy a trochu salátu a lezou mi oči z důlků.Když jsem v pondělí přijela, řekl mi tatínek, že mají takový zvyk, vždycky v neděli si sednout s au-pair, a probrat, co by se dalo zlepšit, nebo jestli jsou všichni spokojeni. A tak se po večeři na chvíli, opravdu na pár minut posadíme na gauč a oni mi tedy řeknou co a jak. Jsem moc mile překvapená, protože maminka se celá rozplývá, že jsem prý od první chvíle padla všem do oka, že jsem nejlepší au-pair co kdy měli a že jsou moc šťastní.Dokonce se dozvím, že nejlepší je, jak se pořád usmívám a že jsem taková klidná a sympatická a já jenom myslím na to, jak tedy dokážu dobře hrát, protože je mi jinak dost na umření a trápím se jako zvíře. Dost se rozplývám a cítím se nějak doceněná, protože od Evy jsem nikdy nic hezkého neslyšela. Jsem plná dojmů, takže se neudržím ,a napíšu to Danimu, což je jedno, protože stejně neodpoví. Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat