Budík je 8.30. Asi bych i vstala,ale slyším hulákat děti a já je prostě nechci potkat. Prostě nechci. Vylezu v 9.15, uklidím pokoj, ustelu si a jdu do koupelny...po celém bytě je šílená zima, takže si do pokoje přitáhnu topení. Nakonec si vezmu PC k snídani a vím, že mě to asi dost zdrží. Venku šíleně prší a já jsem ráda, že jsem včera dosušila prádlo, co mi ještě zbylo, že jsem vyprala bačkory a tak podobně, protože nevím kde bych to jako měla. Jsem fakt šťastná. Do 11 se dám do kupy, líčit se nebudu, vůbec mě to nebaví a do 12 odepisuju na zprávy. Brigitte, moje kamarádka z Chile, mi psala, když jsem v Madridu tak osamělá, jestli nechci číslo na její kamarádku. Jmenuje se Ana. A hned si začneme psát a dokonce ta osoba mi napíše, že ať se nestarám o busy, že můžu kdykoliv být u ní v bytě. Já ty lidi nechápu. To jenom my Češi máme myšlenky na to, že nás někdo okrade a tak..ona mě nikdy neviděla a už mě zve domů. Mazec. Jsem tady už tři týdny. A Daniela jsem viděla vlastně jenom jednou, tamty dva záchvaty nemůžu snad ani počítat. Je to šílené. Stalo se přesně to, co většině: Nejdřív je to ten chlap, který se snaží, téměř pronásleduje, a slibuje, a žena váhá. Nechce nebo se bojí nebo cokoliv. A pak ji zlomí, ona se zamiluje, začne být citově závislá, bojí se víc a víc až ji ten její milý opustí, a ona pak začne pronásledovat jeho. Dojený příběh, který jsem slyšela milionkrát a teď ho zažívám. Hnus. Ve 12 si jdu chystat jídlo a doufám, že nepotkám Ano, mám takový divný pocit jíst jejich jídlo, nebo si připravovat věci z jejich zásob.Dám si zeleninku, nebo spíš takovou zeleninovou směs a k tomu si udělám vynikající salát. Když dojím, jdu nahoru. Padla na mě šílená únava, úplně mrtvolná. Myslím,že je to z toho jídla, jako že jsem ho snědla tolik, protože vím, že tohle se mi stávalo u Evy. Když si na postel položím počítač, slyším nějaké hlasy. Do pokoje vběhne Lola. Prý musí k lékaři, tak ji ze školy vyzvedla babička. Po chvíli přijíždí Ana s malým Rafaelem a já mám hlavu na prasknutí. Naštěstí jsem už jedla a nemusím tam s nimi být. Chvilku tam jsem ,aby se jako neřeklo, kdysi když jsem odcházela od Evy, mi nezapomenula připomenout, že jí vadilo, že jsem to brala moc jako práci "od-do". Jako sorry,ale jak jinak? Vždyť ty rodiny by člověka sežraly! Pak Ana s Lolou zmizí k lékaři a já od 14.00 do 14.30 zmizím spát. Je mi nějak divně. Pak sejdu dolů, a omluvím se babičce, tedy Anině matce, že jsem zmizela,ale že mi není dobře. Nějak se mi motá hlava. Malý Rafael naštěstí usnul u pohádek. Já se posadím s PC do houpačky a Anina matka si pustí nějaké zprávy. Je nám tam spolu fajn. Je vidět, že Anina matka ten bordel tady taky dost těžko snáší. Pustí jí pračku, umyje podlahu, všechno vyčistí a utře..já to chápu:-)Kolem 15.15 přichází Ana a začne mi říkat, že příští rok bych se klidně mohla zapsat do nějakého kurzu na univerzitě. Takže ona se mnou tedy příští rok počítá? Po tom, co mi řekla včera??Já ty lidi nechápu, fakt ne. Kolem 15.30 se zvedám a jdu pro Lolu. Naštěstí je dnes šílený vítr a máme jít hned domů. Žádný park, hurá. Vyzvednu Lolu a ta protestuje, že musí přijet její máma autem. Musím dokonce kvůli tomu Aně volat. Dítě zpacifikuji v mžiku. Nevím proč, ale mě ty děti nakonec vždycky začaly poslouchat! Jaký je je jediný prostředek k vyvolání zájmu? Ano, nezájem. Tak praví mnoho knih a mají pravdu. Nechávám vztekající se Lolu a jdu domů. Samozřejmě mě za chvíli doběhne. A nakonec mě i obejme! V náručí jí nesu domů. Když jsme na kopci, já už značně propocená /váží 22kg:-) / řekne mi: "Už mi nevyprávěj tohle, mě to teď nezajímá." A já si uvědomím, že tohle mi několikrát řekl Daniel.Takže mazec, když to v nich pěstují od dětství, co se pak dá čekat v dospělosti?? Dojdeme domů, cestou se zastavíme ještě v nějakém obchodě a jdeme svačit.Mezitím Lola dělá úkoly. A pak se mě Ana ptá, jestli může jet s kamarádkou do nějakého obchodu a že by si s sebou vzala jenom malého, jestli budu s Lolou. V tom momentě se spustí šílené divadlo. Nakonec to zase ustojím s grácií a malá Lola asi do pěti minut zapomene, proč vlastně brečela. Malujeme si, skládáme, tancujeme, ty čtvrtky jsou poměrně dost pohodové, nevím proč. Pak přijde Rafael, to je už dost pokročila hodina, asi 20.15 a jdeme večeřet. Udělá nějakou vynikající zeleninovou směs, k tomu vaječnou omeletu a je to. Ana s malým přijedou dost pozdě. Najedí se a kolem 21.30 už leží děti v posteli. Sláva. Na procházku se jít nedá, prší naprosto šíleně, a nikdo nesebere prádlo, které vyprala Anina matka, kdyby ta to chudinka věděla..takže stejný příběh, nechá se to doschnout doma. Brr. Já jdu zase číst, jsem už jako posedlá. Ale spát jdu včas, už ve 23.
Žádné komentáře:
Okomentovat