Budík je na osmou, ale prostě se mi nechce. Vylezu kolem desáté. Zrovna vstává rodinka. Povedené. Jdeme tedy snídat všichni, akorát Rafael je ve škole, dělá nějaké dálkové studium. U snídaně všichni kroutí hlavou nad mým chlebem s nutellou, oni si nalijí ten svůj olivový olej na toast a jsme všichni spokojeni. Myslela jsem, že ty rodinné dny strávíme spolu někde na výletě, ale protože v neděli jede Ana někam s dětmi bez Rafaela, tak chtějí abych s nimi byla v sobotu. Tedy dnes. Je to takový zvláštní den, kdy se vlastně nic neděje. Ráno si hraju s malým a malá Lola pořád dotírá. Nevím, komu se věnovat dřív. Potom jdeme do parku, jde i Ana, protože dva malé a ještě na kolech, to bych nedala.Asi za hodinku jdeme domů, je jedna hodina a Ana začíná připravovat oběd. Ve 14.15 obědváme a to, co máme na talíři, by nikdo dobrovolně nesnědl. Je to krém z veškeré zeleniny, zelený jak oliva a hustý jak krém na boty. Zařeknu se, že sním všechno. Nakonec to není tak zlé, ale jako vypadá to šíleně.Po obědě chci mít trochu klidu, protože akorát přijde Rafael a jde si s malým hned lehnout. Malá Lola nicméně pořád dotírá. Nakonec si lehnu na trávník a jdeme se opalovat. Předstírám spánek a ona zmizne. Když vylezu ze zahrady je 16.15. Dny jsou ve Španělsku neuvěřitelně dlouhé. A to i za předpokladu, že vylezu z postele v 10 ráno. Navíc to chci změnit. Netuším, jak tady využít čas. Jo, učím se, ale to je jako všechno? Připadám si tak jako nějak zvláštně, většinou čas není to, co mi přebývá a zase čelím tomu, že vlastně neumím odpočívat. Doma pořád přemýšlím, co je třeba napsat, přečíst, uklidit, nastudovat a tak dál. Tady není co uklízet, ani skládat, za chvíli ani nebude co číst. Stávalo se mi to už s Danim, že jsem neuměla vydechnout. On se chtěl dívat na telku, pak udělat oběd a nakonec jsme šli do parku, na procházku. A já pořád nechápala, kdy jako už bude nějaká ta akce, a ona žádná nepřišla. Až tady jsem zjistila, že žádná ani nebude. Že jsem se naučila žít až moc multifunkčně, jako studentka, pracující, a do toho jsem telefonovala na dálku s Danim, což se může zdát jako normální činnost, ale naše hovory trvávaly asi tak 4-5 hodin, denně. Takže to byla opravdu dost zásadní činnost. A najednou jako kdyby nebylo co. Jo, musím se učit. Jasněže. To musím. Ale prostě najednou je času tolik, že mě to stresuje. To je, co? Kolik lidí by se mnou měnilo!!A jestli se tu upíchnu na několik let, tak do toho našeho blázince se mi asi bude vracet hodně těžko. Odpoledne, tedy v 17, zazvoní na zvonek Natalia, což je sestra Rafaela a že vezme malou Lolu někam do obchoďáku. Ana se najednou rozhodne, že jede taky, a tak jsem zase sama. Ne že bych si sama neporadila,ale mám takové výčitky, takové divné, že jako nic nedělám. Po obědě jsme si dali s Anou čaj,a řekla mi, ať si už sednu a vydechnu. Že pořád kontroluji, jestli je všechno OK a nevěnuji se tomu, abych zjistila, jestli jsem OK já. Myslím, že tahle rodina mě naučila mít na sebe hodně času. Asi to tak mělo všechno být. Asi bych doporučila každému, kdo má za partnera cizince, aby se na chvíli umístil v nějaké rodině. Kdybych měla za sebou před tím, než jsem potkala Daniela, tuhle zkušenost, měli bysme perfektní vztah. Protože dneska vím, že spousta věcí pramenila z toho, že jsem prostě nerozuměla tomu, proč dělá určitě věci tak a tak, a ne tak, jak jsem já zvyklá. Jsem na PC až do 19, kdy se vrátí Ana, Natalia i malá Lola a přivezou mě a Rafaelovi obrovskou jogurtovou zmrzlinu. Je to takový obrovský kelímek, a na dně je mango, jahody, nasekaná čokoláda, meloun a müsli, to vše polité jogurtovou zmrzlinou. Je to naše napůl, ale on jde na zahradu a řekne mi, ať to sním sama. To neměl dělat. Dokonce tam ještě objevím kus tyčinky Mars a mám šilený hlad, takže to sním dřív, než si stihnu rozmyslet, jestli mu něco nechám. Bylo to vynikající, těžko říct, jestli jsem někdy jedla něco lepšího. Ani sama nevím. Rodinka hraje venku fotbal a já zaslechnu slovo chutar (tedy výslovnost čutar) a musím se pobavit, že jsem v minulosti někdy používala slovo, jehož původ jsem vlastně neznala. Vaří se večeře a já tak přemýšlím, co asi budu dělat zítra. Ana a děti jedou s nějakou kamarádkou do hor a Rafael bude doma. S tím chlapíkem vycházím na výbornou a nejraději s ním mluvím španělsky,protože jsem od něj pochytila takové výrazivo, že mě to až pobavilo. Má toho hodně co říct a ví spoustu věcí. Nicméně další den? A v pondělí to stejné? Až dodělám ty státnice z FJ, tak co?? Pane jo, to je mazec, kolik času tady lidi mají. Když jdu v 16 pro Lolu, vždycky tam čeká tuna lidí. V 16!A jdou do práce v 10!Mazec.Možná že tahle země by nás všechny mohla učit. Jo, jsou v krizi, a všichni tvrdí, že nechtějí pracovat a zcela určitě na tom něco bude,ale jejich přístup k životu je dost zajímavý.Po snědení té výborné jogurtově věci přemýšlím, že dneska už asi nebudu večeřet. Jenomže než se uklidí zahrada, dům a dá se dělat večeře, tak prostě hlad dostanu. Jsou nějaké ryby. Jsou tedy plné šílených kostí, snad ještě horší jak kapr, ale chuť výborná. Docela si to užijeme. Ana jde spát, děti taky, prý aby zítra byly fit na ten výlet a já se rozhodnu, že půjdu na procházku. Je pozdě, měla bych jít spát,ale jako tohle počasí bych asi měla využít nějak líp. Jdu jenom kousek, ale vycházím ve 22.40. Venku všechno nádherně voní a i když bych asi neměla, zkusím zavolat Danimu. Nepotřebuju aby tu byl, nebo ho držet za ruku, nebo nevím co, ale jen jsem s ním chtěla mluvit. Připadalo mi totiž vtipné, když se mě tatínek zeptal jestli mám klíče. A místo "keys" řekl spíš "kiss". Trochu mě to zarazilo, ale pak jsem pochopila. No nic, jdu jenom kousek, cestou si na mobilu hledám nějaké jazykovky, ale je to šíleně předražené, takže nic, jdu domů. Utopím se v nějakých starých zprávách a usínám. Přemýšlím, že tady asi bude každý den naprosto stejný a je jenom na mě, jak k tomu přistoupím.
Žádné komentáře:
Okomentovat