Ráno
vstanu klasicky kolem 10.30, dřív to prostě nejde. Po snídani, ke které si dám
sladký croissant a kávu, a kde jsme zase všichni spolu, se klidím o něco dřív a
jdu si čistit zuby. Když potom jdu sebrat věci ze stolu, táta Rafael obaluje
nějaké maso. Moc nerozumím. Pak uklidí celou kuchyni a to maso nechá na talířku. A pak přijde Ana
a říká mi, že dneska bude piknik, jestli taky jedu. Jako..ve vzduchu byl už
večer cítit chlad a zároveň i voda, a ráno opravdu pršelo. Všechno je mokré,
nechápu kde jako? A to pomlčím o té šílené zimě. Půjčím si nějakou bundu, co
visí na věšáku, a naskládáme se do auta. Naštěstí už jenom do jednoho.
V tu chvíli přijede Juan. Jedeme do lesa. Poměrně hluboko a pak se
kolíbáme po různých prašných cestách. Dojedeme na pěkné místo, které je
chráněno stromy, ale nakonec pokračujeme dál, na nějakou planinku, kde teda
fouká tragicky. Všichni rozhodnou, že se bude hrát fotbal. Říkám, že vlastně
ani nevím jak to mám hrát. Prý se naučím tím, že si zahraju. Nakonec se do toho
tak opřu že je to fakt sranda. Hrajeme dlouho, dokud se všichni pořádně
nezahřejeme a nezapotíme. Pak se hraje ještě jedna divná hra se šátkem, která se
mi moc nelíbí. A pak, kolem 14.15 jdeme jíst. Rozprostřeme deky a mraky jídla.
Takovýhle piknik jsem vždycky chtěla udělat! Je tam všechno. Chlapi naříznou
bagety a nadělají sendviče, my
připravíme pití..je to paráda. Jíme dlouho a dokonce jsou i dezerty. A
pak jsou všichni tak nějak unavení a chtějí si dát siestu. Je půl čtvrté a
teprve jsme dojedli. Táta Rafael říká, že jestli usne, pustí se do něj šílená
zima, takže chce jít na procházku. Skoro všichni ho doprovází, ale mně se prostě
nechce .Všimla jsem si, že Ana na Juana taky nějak bere. Pořád se kolem něj
motá a dokonce Rafaelovi občasřekne, jak moc je Juan super. Občas mi to přijde až
nepatřičné, třeba se přikryjí pod stejnou deku a Ana si k němu lehne.
Nevím, no, tohle bych já neudýchala. Pak se Ana zvedne. Zůstanu tam já a Juan.
Předstírám spánek a Juan asi spí doopravdy. Pak se odněkud vynoří Ana a dá mi
pod hlavu nějaký polštář a něčím mě přikryje. Ale potom vstane Juan a cítím, že
se na mě dívá. Je to divný pocit, ale nechci otevřít oči. A pak se přiblíží, a
přikryje mě svojí dekou. Je to šíleně zvláštní pocit, že prostě otevřít oči
nemůžu. Pak odejde. A já snad asi opravdu usnu. Vzbudím se v půl páté a pak přijde Juan a ptá se Any, jestli mě hlídá.
Nechápu co to říká, když v dálce uvidím toulavého psa. Jde z něj
strach, ale naštěstí se nepřibližuje. Pak zmizí. Pak mám opravdu životní
zážitek-valí se na nás divoké kozy. Opravdu valí. Je to jako lavina. Jsou na
pár kroků od nás. Divný pocit. To se taky může asi stát jenom tady. Pak se
přeženou- Zvláštní pocit. Kolem šesté Juan s dětmi hrají nějakou hru a pak
všichni hrají vybíjenou. Od základní školy tu hru nenávidím. Pak následuje
posbírání věcí, dětí a skáčeme do aut. Domů přijedeme všichni dost unavení,
hodiny ukazují 19. Prý si dáme něco v blízkém baru. Dojdeme tam a táta
Rafael je rozčílený, kde prý vězí obsluha, takže zase jdeme domů. Máme přijít
k Juanovi na večeři na 20.30, pak volá že ve 21. Prý jestli půjdu taky. No
ano, co tam sama a navíc bez wifi?? Udělám si kávu a sednu k PC. Jde ke mně
táta Rafael, který mi říká, že jak každý týden mluvíme o tom co se nám líbí a
co ne, takže toho můžeme využít teď. Ptá se mě, jestli jsem spokojená, já říkám
že moc. On říká že taky, že mu nevadí, že tenhle týden víceméně proběhl celý
španělsky, a že chápe, že jsem z tolika lidí pěkně zmatená, a že to nevadí.
Říká mi, že vidí, že jsem strašně pořádná a že to je vítaná vlastnost, i když
to vlastně nepožadují. Že je to ale moc fajn. Cítím se moc dobře, tak nějak
jako..že to všechno vidí. Pak mi chválí španělštinu a navrhuje, že mi sežene
nějaký přípravný kurz, protože je škoda nemít nějaký certifikát nebo tak něco.
No, já nejdřív musím dotlačit státnice z FJ,což on neví. Certifikát ale
v plánu je, to rozhodně ano. Někdy. Pak mi řekne, že jestli už těch všech
lidí mám dost, že si můžu dát oraz a zůstat doma. Nakonec ale říkám, že ráda
půjdu. Jedeme autem, a ještě že tak, protože zpátky je vždycky dost velká zima.
Juan vtipkoval že si uděláme pyžamovou party ale ani ve snu mě nenapadne, že by
to mělo být myšleno vážně, takže když otevřu, a celá rodina připravuje večeři
v pyžamu, v duchu se pousměju. A prý kde máme pyžama. Večeře je opět
nacpaná do různých mís a každý si bere co chce, a navíc pak každý dostane
opravdu vynikající opečený toast se šunkou a sýrem. Tentorkát sedím v čele
spolu s Juanem. Strašně divná věc. Večeříme a když dojedí děti, dají jim
do jejich pokojíčku počítač a tím pádem některé z nich usnou a je klid.Pak
Juan udělá drinky a sedíme na gauči a povídáme. Je mi moc fajn. Pak Rafael
zavelí odchod a jdeme domů. Když dorazíme, je 0.30 a já nevěřicně koukám, že to
je dost brzy na to, že je sobota. Dost mě vzteká ten internet, ale co se dá
dělat. Na mobilu si čtu staré zprávy a kolem 1.10 usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat