Budík zvoní v 8.30 a dovnitř jde trochu světla. Odvykla jsem si spát s naprosto staženou žaluzií, protože to potom člověk neví, která bije, takhle má alespoň tělo šanci nějak přirozeně se probudit. Otevřu okno, a slyším děti ječet dole. V klídku si ustelu postel, protože to je to, co po ránu nejvíce trvá a když klapne branka, scházím dolů. Jdu si rychle dát vyprat bačkory a jedno triko, opravdu bych nerada aby to někdo viděl. Mezitím si dám snídani, prostě neodolám a zase si dám nutellu. Dnes v mám plánu jet do místa, kde bydlí Dani, protože jsem tam kdysi obcházela jazykovky a dvě byly zavřené. Pak jsem se tam už nikdy nedostala.Chci nejdéle v jedenáct odejít z domu, pak to protahuji na dvanáctou, no uvidím, jak to stihnu. Ještě ven pověsím prádlo, které se mi od včera nezdá dost suché, a jdu tedy už snídat. Několikrát jsem od toho vstala a už toho mám dost. Pračka dopere, rychle to vyndám a jdu si uklidit prádlo, které jsem hned po snídani vyžehlila. Pak si jdu vyčistit zuby a když vejdu do pokoje, zdá se mi nějak zaprášený. Asi není vhodný den, když chci jít pryč, ale popadnu vysavač a pak i mop a jdu vše uklidit. Umyji i stůl. U snídaně jsem vyřídila pár věcí, ale raději se klidím nahoru, abych měla klídek. Tajně si udělám kávu v "Nespressovači" :-DDD a pro jistotu odklidím jednu kapsli, kdyby to snad někdo počítal:-D Obléknu se a jdu na šílenou věc-asi 35 souborů Wordu jdu kopírovat do jednoho, aby se to dalo vytisknout najednou. Dělám tam nějaké úpravy, přepisuji nadpisy a tak podobně. V tu chvíli přichází ke mně do pokoje Ana a říká mi, že ji mrzí, že posledně když jsme spolu mluvily, že na mě byla tak přísná, a že se mi omlouvá. Že je moc ráda, že jsem s nimi doma a že si ve skutečnosti nemyslí, že bych neměla ráda děti (což na mě skoro řvala)jen že nad tím přemýšlela a že mi asi křivdila. To mě dost uklidní a dodá dobrou náladu. Už jsem nalíčená, načesaná, jen vyrazit. Je 12.15. Jdu tedy něco sníst. Dám si rýži s rajčatovou omáčkou, moje oblíbené jídlo, a utíkám na zastávku. Sice s sebou mám jízdní řád busu 498, ale nakonec čekám kousek za domem na 499 a mám štěstí. Bohužel nemám kupon na 10 jízd, tak platím :-(Vystupuji téměř za vteřinku (15 minut:) v Móstoles a jdu na Metro Sur. Čtyři zastávky a jsem "doma".Volám do jazykovky, ale nikdo to nebere. Je dost daleko, a určitě se tam nechci vléct, jestli tam nikdo nebude. Neodolám a projdu se. Já to místo tak miluju! Vždyť jsem sem jela několikrát, i když tu nebyl Dani. Není to už úplně o něm, je to taky o tom místě. Procházím známými ulicemi a jdu ke škole. Vím ale jistě, že ho nechci potkat. Nechci ho vidět, mluvit s ním. Chci si připomenout všechny ty momenty, vdechovat tu vůni lesa, a zvláštního horkého vzduchu. Tady je vždycky až od dva tři stupně víc než u nás v Arroyomolinos. U školy vidím dost lidí, poměrně nezvykle v tuhle hodinu, je 14.20. V klidu si sednu a rozhlížím se. Je to jako kdyby žádný čas nikdy neuběhl. Rozhodnu se, že zajdu do obchodního centra, když už jsem tady. Jdu a je to skoro kilometr.Je nádherně, konečně teplo, 25 stupňů. Zalezu do pár obchodů a pak jdu do Burger Kingu, kde si dám kávu se zmrzlinou. V tu chvíli volám znovu do jazykovky, kde už mi to konečně někdo zvedne,a dozvím se, že životopis můžu nechat v kaslíku, že ho hned jak otevřou, tedy v 17.00, vyzvednou. Je 15.15. Co já tady dělám? Takovou dálku před sebou? A hlavně mám boty na podpatku a začínají se mi dělat puchýře, jak jinak. Kávu beru s sebou. Sedím u stolečku, kde jsme sedávali s Danim. A nic necítím. Asi budu chodit častěji. Tím, že sem občas zajdu, jsem těm místům ubrala na atraktivitě. Už na mě nepadnou vzpomínky jako poprvé nebo podruhé. Není to místo, kam se nedá vstoupit, protože je lemováno vzpomínkami. Naopak. Je potřeba si tu udělat vzpomínky nové, i když sama. Potřebuju to "odžít" jinak, nanovo. Odcházím a usmívám se. Z hloubi duše, z hloubi srdce. Nakonec tohle místo je stejně moje jako jeho. Vždycky se mi tu líbilo. Můžu si tu dělat co chci, on je ve škole, potkat se nemůžeme, a já se cítím opravdu šťastná. Což mě vede k úvaze, co teď vlastně k němu cítím? Jdu svojí známou trasou a dojdu na "naší" lavičku. Jsou tam vyryté vzkazy, které jsem tam drápali propiskou (ne nepsali, jsou tam opravdu vyryté) a tak vytáhnu fix a dodám tomu trochu barvy. Ať si třeba někdo počte. Jdu směr jazykovka. Je to pěkná dálava. Další kilometr.Ale nevím, kolik jsem jich už ušla. Dorazím kolem 16té a okukuji to zvenku. Přijde mi otevřít Japonec. Já už z těch kultur tady fakt nemůžu. Mluvím na něj španělsky,ale evidentně je to Američan. OK, předám životopis, proběhne pár vět a nazdar. No, jsem zvědavá, jestli, tohle vůbec někdo někdy najde. Přemýšlím, jestli mám čekat na bu, kterým jsem nikdy nejela, nebo co mám dělat,ale nakonec jdu zpět. Stejnou cestou. Aně jsem dnes psala, že nevím, kdy to skončí, a ona mi odepsala, ať se zdržím, jak dlouho bude potřeba. Je to vážně moc fajn. Ona je fajn. I když bordelářka. A tak se vlastně náhodou octnu v 16.30 blízko metra a uvědomím si, že klidně může jít Daniel domů. Je mi z toho mdlo. Nechci ho potkat. Vidím nějakého vysokého kluka s taškou přes rameno. Je mi na omdlení. On je tedy takový jako slepý, když jsme spolu nebyli domluvení a já přijela jen tak, často šel proti mě a nezaregistroval mě, takže možná by si mě ani nevšiml, ale potkat ho nechci. Ne, to není on. Mizím na metro. Čtyři stanice, Móstoles central a šup na bus. Bohužel se to sune jak želva, všichni se tlačí domů, takže vystupuji kousek od domu přesně v 18 hodin. Nohy mám jeden velký puchýř a doufám, že dětičky budou někde v parku. Auto stojí před domem. Přijdu domů a Lola píše úkoly. Vůbec mi nedošlo, že ona má každé pondělí od 19 nějaké tance. Super! Napíšeme úkoly, já se převléknu, rozbalím balíček od maminky /jéééé/ dám si něco sladkého a jdu si hrát s malým. Asi za 10 minut přijde Rafael a Ana s Lolou jedou pryč. Sláva. Malý Rafael je docela vtipálek a navrhnu mu výlet do parku. Co se budu pořád válet doma. Bereme kolo a jde se. Táta Rafael mizí na tenis, udělá večeři a my jdeme do parku. Já si pořád strašně naivně myslím, že jako musí být jasné, že to dítě není moje, že jako na něj vypadám nepatřičně mladá, ale fakt mi není 15! To je třeba si uvědomit:-D Malý Rafa je dnes hodný, jdeme do parku a tam se do těch opravdu vložím, protože to co je tam dneska za tatínky...to je vážně mazec. Pak se rozčiluje a chce domů, tak začneme zpívat a jde se domů. Málem zapomene proč. V tu chvíli zaregistruji, že mám zmeškaný hovor. Volám zpět. Jazyková škola! Wau! Prý že dostala můj životopis, ale že aktuálně neshánějí, prý asi od září. To je moje chvíle. Říkám, že od června jsem mimo Španělsko, že jedu do Anglie (co mě to proboha napadlo????)a že pokud má zájem, že je potřeba to řešit hned. Chápu, že jako jsme ve Španělsku a řešit v dubnu něco, co má být v září, je jako těžce nepředstavitelné, ale ona mi říká, že nové profesory bude přijímat koncem června, takže je potřeba zasáhnout. A hele! Ve čtvrtek začíná prodloužený víkend, moc tomu nedávám, ale ptám se, jestli tam nejsou v pátek. A ona že ne, ale že učí jednu hodinu, tak na mě pak počká! A pak otevřu mail, kde se dočkám kladné odpovědi i z jiné jazykovky! Pane jo. Zářím jak měsíc na hnoji. I kdyby mě nakonec nevzali, prostě to, že v 16 člověk hodí životopis a v 19 volají, to je nádhera. Daniel mi vyprávěl, že se mu to jednou stalo, a byl z toho úplně na větvi, takže co mám říkat já! Dojdeme s malým domů, a vidím večeři. Mám hlad, ale počkám na Anu, jela někam k lékaři. Kolem 20.30 je doma a jdeme jíst Naštěstí malý Rafa se dívá na pohádky, tak je klid. Pak se najíme, přijde Rafael s Lolou, kterou vyzvedl na tancování a zasednou ke stolu. Večer je blázinec, děti brečí, jsou unavené a já si říkám, že se už chci vykoupat, v kliduuuu. Musím Aně pomoct povléct postele, děti skučí a nemají si kam lehnout a já už vzteky kvetu. Ve 22.15 se rozhodnu, že i když tedy je tak pozdě, jdu se prostě koupat. Už toho mám dost.Ráchám se dlouho, vylezu až ve 23 a jsem rozčílená. Ana jede zítra k lékařce do Madridu, takže se chci svést, čtyři eura ušetřená dobrá a navíc chci vystoupit někde, kde to neznám, ať se poučím. Takže je potřeba stát v 9.20 před domem. A já chtěla jít spát v deset, sakra! Tady se to nedá. To můžu být jenom ráda, že někde po večerech ještě nenaháním Daniela. Nutno podotknout, že tady se ten režim nedá srovnat s tím u Evy, to byla otročina,ale někdy na to ráda vzpomínám. Nakonec člověk na ty tvrdé zkušenosti vzpomíná rád. Vezmu do ruky PC, který je plný nevyřízených věcí, nařídím budíka na 7.20, netuším jak budu vstávat, aniž by o mě kdo věděl a v 0.00 uléhám. Ach jo!
Žádné komentáře:
Okomentovat