Budík
zvoní v deset, ale celá rodina řve po domě, tak vylezu až v 10.15.
K snídani je poměrně dost hnusná bageta s marmeládou, ale tak lepší
než drátem do oka. Po snídani naštěstí rodinka odchází na nějakou farmu a já
zůstanu doma sama. Vyčistím si zuby a když se chci jít sprchovat, a podívám se
do čeho bych si to měla stoupnout, naženou se mi do pusy kyselé sliny a málem
na místě vrhnu. Ano, včera jsem se nesprchovala, protože jsem myslela, že ten
kout někdo uklidí, že to je momentální indispozice, ale bohužel. Jsem doma
sama, takže nahá jdu pro jar a pro kartáč a nejdřív to celé umyji. Je mi zle,
úplně jsem se zpotila. Líčit to tu nebudu, ale zaschlé vlasy blokující odtékání
vody, písek, síla. Pak se rochním a vylezu v 11.15. Celý den v čoudu,
fakt že jo. Pak vytřu mopem, protože to tam je na zabití a poté přichází na
řadu mytí vlasů, což je síla. Musím znovu do kouta, protože dveře jsou příliš
těsné. Krize. Nakonec to zvládnu a když si fénem (hurá, našla jsem fééééén)
suším poslední partie vlasů, přijde rodinka. Jdeme připravovat oběd. Připravím
stůl. Malý Rafael sedí na stole a z nohou, tedy spíš z ponožky si
vyndá protézu na rovnání prstů. Prý mu to mám nandat zpět. Říkám, že nevím jak.
Táta mu to nasadí, a jde vařit. To je fakt na zvracení. Pak se strhne něco šíleného. Řev jak ve Vymítání
ďábla, jak pohotově poznamená Rafael. Děti řvou, že je Ana potrestala tím, že
šla koupit ani nevím co pouze s Adrianou, a svoje vlastní dítě nevzala ani
jedno. Refael říká, že tohle je největší krize, kterou děti měly. Je to
naprosto šílené a to tak, že si v mobilu zapnu záznamník a dám si ho do
kapsy. Tohle by mi totiž nikdo neuvěřil. Kdy se všichni uklidní, pokračuje se
v nandavání protézy. Mám dost, dneska snad vážně vrhnu. Kolem 14té je
oběd, ale já vlastně ani nemám hlad. Je vynikající maso a dušená zelenina,
k tomu na stole salát pro všechny a potom ještě zmrzlina. Když jíme
zmrzlinu, malý se počůrá. Teče to po židli, a všichni se smějí. Odkládám
zmrzlinu. Po obědě, tedy v 15.15 jdou všichni spát. A já jdu čistit
kuchyň. Já vlastně nevím, jak si to ta Ana představuje. Jako jestli by to
udělala až vstane, nebo se počítá s tím, že to udělám rovnou já..netuším,
výsledek ale je, že na stole je fůra humusu a nikdo poblíž, kdo by ho uklidil.
Rafael mě pak sice přijde vyhnat od nádobí, ale taky mohl přijít dřív, ne? Mazec.
Kuchyň po mém zásahu nicméně vypadá mnohem líp, než když jsme sem vůbec
přijeli. V 15.30 jdu ven s PC, něco se naučit a všichni spí jak
mrtvoly. Před usnutím se mě ptali, co budeme dělat odpoledne, tedy „esta
tarde“. V Cuence jsem pochopila, že
to neznamená kolem druhé, jak jsem se chybně domnívala,ale spíš kolem osmé. Na
fotkách vidím, že pořád hubnu, ale jako tohle jídlo mi prostě nevyhovuje. Je to
šílené. Takhle pozdě. Víceméně na ty procházky tady chodím proto, že bych
s tím nacpaným břichem ani neusnula. Mám vždycky pocit, že mi praskne kůže
na břiše. Je to šílené. Teď jsou prázdniny, OK, ale až se vrátíme do Madridu a
nebudeme jíst všichni spolu, protože děti budou ve škole, najíždím na svůj
režím. Když jsem na podzim začala jíst ve 12, nakonec jsem ještě pěkně shodila.
Teď už mi o to snad ani nejde (jo, mohla bych ještě ) ale jako fyzicky se necítím dobře. Nakonec to
nechápu, takhle jsem jedla i v Cuence, a tam jsem za měsíc nabrala 7-8kg ,tady
to jde pořád dolů. Nevím proč. Asi ten Daniel. Přitom už jím normálně. Ale moje
hlava je prostě zaměstnaná jím a to natolik, že asi nestíhá přijímat kalorie:-) Kolem půl páté, když jsem venku hodinu, vypadám
jako idiot. Na břiše vypálený přesný stín počítače, na obličeji vypálené
brýle..takže odkládám PC do stínu, tohle mu asi stejně nesvědčí a jdu si pro
materiály na státnice. Tak vzhůru do toho. Myslím, že jsem tady nakonec
klidnější. Doma bych pořád „čekala“ kdy našetřím na letenky, kdy mu můžu
zavolat, a tak. Tady sice taky, ano, čekám taky,ale pořád ho můžu někam pozvat,
nebo tak. Prostě jsem tady. A to mi dovoluje mít hlavu tak klidnou jako nikdy a
občas se „rozptýlit“ při té nudě i studiem. Chci už skončit úspěšně a udělat si
trochu svůj život. Ty povinnosti k mojí škole mě prostě brzdí. Ani ne tak
fyzicky (jsem tady) ale v hlavě mám pěkný blázinec. Nejlépe dopsat vše a
dodělat před létem, ale nevím, jestli je to vůbec možné. Tak uvidíme. Vzhůru do
boje.Přemístím se ke kuchyňskému stolu v naprosté tichosti, protože
všichni ještě vyspávají. Otevřu si státnicové otázky a je mi trochu nevolno. Na
druhou stranu ale alespoň zaměstnám mysl. Pak vstanu a jdu uklidit myčku. Díky
tomu, že to tam namrskali jak to leželo a běželo, se ta vrtule nemohla hýbat a
tudíž se horní patro plné skla neumylo. Tak nic. Jdu mýt skleničky. Vrchol toho
všeho vlastně je, že mě o to nikdo nežádá, a dokonce myslím, že je to všem
jedno. Pro mě je to poměrně vděčná činnost. Na sedmou má přijít rodinný přítel
s rodinou, ten, co tu byl včera. Ptají se mě, jestli chci jít na vycházku s nimi
a odpověď je jasná. Co bych tu sama asi dělala? Ani není kam jít. Kolem 19té
všichni vyrážíme směr místní hrad. Je moc hezký, byl vidět již při příjezdu do
vesnice a opravdu se těším. Cesta ubíhá moc příjemně, všude lidí jako o pouti,
je to neuvěřitelné. Touhle dobou jsem já minulý rok brodila v Českých
Budějovicích s Danielem asi metr sněhu. No pokud se vrátil do tohohle, tak
to tedy potěš. Ani nevím jak to vznikne, ale jdou děti s Anou a
s manželkou toho rodinného přítele a pak já, Rafael, a Juan, tedy ten
rodinný přítel. Strašně si s nimi rozumím, jsou to prima chlapi. Sice jiná
generace, jiná národnost, ale povídá se s nimi super. Potom vezmu malého
Rafaela do náruče a stoupám do kopce směr hrad. Síla. Dolezu nahoru pěkně
propocená, je to jako kdybych lezla s batohem:-) nahoře si uděláme nějaké fotky, docela se zdržíme.
Krajina mi opět vyrazí dech, jsou to scény jako z kalendáře. Je to
nádhera. Tam nahoře se nějak rozházíme a opět jde Ana, manželka Juana, a
děti. Pak jdou chlapi a pak nějak já, sama. Musím tu krásu vstřebat sama.
Zastavím se, abych si to užila a dojde mě Juan. Je to strašně vtipný člověk, má
mraky energie a pořád vtipkuje. Má super anglickou výslovnost, to je něco, co
tady nikdo nemá a vypráví, jak kdysi studoval v Oregonu. Dolů z hradu
už jdeme ve třech. Povídáme jeden přes druhého a je mi super. Tohle uskupení mi
připomene, že jsem se s klukama vždycky cítila líp, tak nějak „mezi svými“
ale na druhou stranu vztahy mi nějak prostě nešly. Pak se mě Juan zeptá, jestli
mám ráda filmy a případně jaké, například sex movies. Občas udělá dvojsmysly a
já se aspoň po docela dlouhé době zasměji. Dolů už jdeme jenom ve dvou a musím
říct, že já jsem stejně nemocná jako Daniel, protože udělat tohle on mě, motat
se kolem nějaké mladé holky, když se počítá že jsme na výletě s rodinou,
mně by to vadilo. On nic nedělá, jenom si povídáme, ale já prostě s tímhle
mám problém. Pak mě totálně uzemní, když se mě zeptá, v jaké části
Španělska jsem se učila španělsky. Říkám že v žádné, protože jsem
španělštinu nikdy nestudovala. Ale
řeknu mu, že na univerzitě jsem potkala jednoho Španěla, se kterým jsem
chodila. Na mysli mám samozřejmě Daniela, ale musím dodržet tu historku, co
jsem napovídala „své rodině“. A on se mě zeptá, jestli nebyl odněkud
z Extremadury. Tím mi trochu vyrazí dech, ale to už se mě někteří lidé
ptali, ale pak mi řekne:“ No, ale určitě bych neřekl Cáceres nebo něco
podobného, spíš střed, tak kolem Navalmoral de la Mata. To mě odrovná, protože
kus odtud pochází Dani. Pak nás dojde Ana a debata se nějak ukončí. Je už
docela pozdě, jenom se zastavíme doma pobrat nějaké jídlo a jdeme do jejich
domu na večeři. Dům je starý, je to spíš činžák, by je ve druhém patře. Je
odtud nádherný výlet na celé okolí, až se tají dech. Nanosíme židle a stoly na
terasu, a já prostřu pro všechny. Ana
pomáhá hostitelce v kuchyni, a chlapi loví láhve vína. Kolem 22.15
zasedneme. Jídlo je výborné, vlastně to není ani večeře v našem smyslu, že
každý dostane něco na talíř, talíře vlastně ani nemáme. Na stole je prostě
všechno a každý si bere. Jsou tam brambůrky a podobné pochutiny,ale potom
i bramborová placka, nebo jak to
nazvat,je to vynikající. Juan načne vynikající bílé víno a všichni hodujeme.
Děti se pak unaví, takže se všechno uklidí, nanosí do myčky a podobně a když to
vypadá, že jdeme domů, tak Juan pustí dětem film, jsou už všechny
v pyžamu, a nabídne nám nějaké ostřejší pití. Nejdřív donese koňak, a
potom udělá vynikající nápoj z ginu a Bůh ví čeho. Docela mi to stoupá do
hlavy, ale tělo si vzpomene na ty kvanta alkoholu, vypitého na univerzitě a
držím se. Začínám být šíleně unavená. Kolem 0.30 se sbíráme domů. Naštěstí když
jsme šli tam, Rafael jel autem, protože řekl, že zpátky budou děti už spící a
měl pravdu. Je to super, vystoupíme a děti v pyžamech naskáčou do postelí.
Já si jdu vyčistit zuby a chystám se
spát,ale prostě mám takové divné nervy, že akorát na mobilu čtu staré zprávy a
je mi hůř a hůř. Usnu kolem 2.30. Příšerné.
Žádné komentáře:
Okomentovat