Budík mám na osmou, ale to nepřichází v úvahu. Jsem po včerejšku úplně mrtvá. Slyším křik, Ana jde dnes na nějaký kurz, a Rafael jde do školy. Dělá dálkově nějakou logistiku nebo co to říkal. A děti budou celý den u babičky. Po škole se tam zastaví Rafael a potom i Ana. Ptali se mě, jestli mi nevadí, že budu celý den doma sama.Chtěla jsem zařvat: " No konečněěěěěěěě". No jako fakt, tohle je už moc. U Evy bylo skoro jisté, že na víkend někam zmizí. Aspoň na výlet, ale tady nic. Nakonec vylezu v 11. Prostě to nezvládnu. Jdu se nasnídat a beru s sebou počítač. Bohužel, předpověď nevyšla a venku je zima, 10 stupňů a prší. A to mělo být celý den slunečno! Uf, alespoň že jsem včera nezmokla. To bylo štěstí. asi do 13 vyřizuji maily, ale to už jsem dávno u sebe v pokojíčku, kde mám zapnutý radiátor. Pak uslyším Rafaela. Prý si jen pro něco zajel a jede k Aniným rodičům. Klapnou za ním dveře a já vyřizuji dál. Kolem 14:20 si jdu udělat oběd. Vůbec jsem neměla hlad, jak jsem vstala tak pozdě. Dám si fazolové lusky,brambory a tuňáka, naštěstí je vše připraveno, stačí ohřát. V 15 už sedím na posteli, zapnutý radiátor, puštěné rádio...a říkám si, jak strašně moc je neuvěřitelné, že sedím tady, když moje rodina určitě sedí právě v momentě, kdy já obědvám, doma u kávy a dost možná i na zahradě. A dost dobře nechápu, jak je možné, že člověk, kterého tak miluju, sedí 8 km ode mě, což je učiněný zázrak, sehnat v Madridu něco, aby to bylo tak blízko, a on sedí doma a je mu to jedno. Nebo se tváří, že je mu to jedno. Při jednom z našich setkání mi řekl, že pokud na mě nebude tvrdý, zůstanu tady kvůli němu a on bude mít celý život výčitky, že jsem opustila rodinu, která mě miluje. No, je to s ním síla. Jenom ta myšlenka, že je tak blízko, je doslova nepochopitelná. S nepříjemným údivem zjistím, že mi tu zbývá už jenom pět týdnů. Jenom pět. Jsem tu čtyři. Čtyři týdny!!!! Nic moc jsem se nenaučila a ještě méně jsem toho vyřešila s Danim.Je mi z toho nějak divně. Ale přesto pořád doufám. Pořád. V 15.20 se jdu učit a zaměstnat si hlavu něčím jiným. Kolem 16té mi volá sestřička a bohužel i zvoní zvonek. Přijede táta Rafael s oběma dětmi. Je to děs, Lola je vytočená, že nějaká její kamarádka nemohla přijít a seřve za to mě.(jak jinak). Vleze mi do věcí a oznamuje mi, že tohle je její pokoj a že se tu nesmí jíst (mám na stole jogurt). Tak jí mile řeknu, že ale teď je ten pokoj můj, a mile jí vykážu. Šíleně se rozčílí. V 17 mi píše Ana, moje asi nová kamarádka (uvidíme, jak to všechno půjde)že bychom se mohly dnes vidět. Sláva. Aspoň vypadnu. Jdu tedy ze sebe udělat člověka, bohužel kávičku už si nedám (moje ledviny mi jistě poděkují)a kolem 18.30 mám v plánu vyjít. Dokonce najdu jízdní řád, který mi kdysi darovala Ana. Z té vedlejší vesnice to vyjíždí v 18.40, takže snad za deset minut to sem nedojede, ne? Jdu plynulým krokem, nijak to nehrotím. Na zastávce je pár lidí..tak si hledám lístek a - v tu ránu bus! Takže wau, vlastním jízdní řády, které fungují! Jsem u vytržení. Nastoupím a jsem zvědavá, jaké to bude. Jen se tak krátce zamyslím a skoro hned vystupuji. Přemýšlím, že mám štěstí, ne? Sobota odpoledne, kdybych byla doma, seděla bych na gauči, s mastnými vlasy a koukala bych na televizi. Takhle jsem se dala trochu dohromady a jedu do Madridu na skleničku. Ale stejně..cítím něco divného v sobě. Takový jako žal, nebo jak to nazvat. Vystupuji po čtvrt na osm a říkám si, že ten náš sraz stíhám v pohodě. Stoupám do kopečka od Príncipe Pío a začínám se dost opocovat. Vylezlo sluníčko. Říkám si, že by bylo fajn mít nějaké předplatné na jízdy, protože tohle mě jednou zničí. No, aspoň pro sebe něco dělám. Dneska ráno jsem se tak pozorovala a zjistila jsem, že moje vyzáblá postava je pryč a vlastně mi dost chybí. Tak nějak podezřele jsem se zase zakulatila. Mám pocit že snad během posledních dní. Přítom jím samou zeleninu..nevím čím to. Možná mám moc velké porce, já fakt nevím. Nemůžu se poznat v obličeji, ale vůbec. Po propadlých tvářích ani památky. Tahle panika je nejhorší, když nevím jak a co jíst. A to jsem si říkala, že ve Španělsku přibrat nemůžu, sakra! Možná mám moc velké porce, co já vím. Každopádně to, co tu nachodím, to je opravdu úctyhodné. Stoupám do kopečka směr Callao a začínám se doslova "brodit" lidmi. Nedá se to. Ti lidi mě naprosto začínají vytáčet. Nahoře na Callao je asi nějaká demonstrace, nebo tak něco. Je tu lidí že se nedá projít nikam. Zastavuji se. Ah! Je to nějaké veřejné vystoupení lesbiček. Hudební. Spadne mi čelist uznáním, protože je vážně mazec. Opravdu pěkné. A potom se už blížím k Sol a když se chystám vstoupit na náměstí, volá mi Ana. Nevím, kde ji jako mám hledat! Po pár okamžicích se konečně najdeme. Strašně moc sympatická holka! Dvě pusy na tvář a říká mi, že dojdeme k Plaza Mayor a dojdeme do nějaké její oblíbené hospůdky. Ana jde objednat a mezitím začne pršet. A je pěkná zima. Objedná takový kyblík a v něm pět piv. Nevím, co je to ta velikost, jsou to snad třetinky, já nevím, takové hezké lahvičky. a k tomu hranolky a tu jejich bramborovou tortillu. Říkám, co jí mám dát za peníze, a ona, že nic, že prý vydělává víc a pro ni to nic není. Navíc, že jsem ve městě nová, takže mě zve. Já opravdu z těch lidí tady nemůžu. Neuvěřitelné. Ptá se, v kolik musím jít, abych stihla bus a když zjistí, že ještě devadesát minut času, objedná další. Cítím se velmi zavázaně, ale on jen kroutí hlavou a říká, že je to v pořádku. Vypovím jí ve zkratce celý příběh o Danim a ona mě o svém bývalém. Také vychází z problematického vztahu. Je to moc moc fajn holka a uděláme si spolu fotku a pošleme ji Brigitte s tím, že ji zdravíme. Akorát tedy její názory se mi až tak nelíbí, oni jsou tady se vším hned hotoví, a já to tak nemám. Prý když on nechce, mám si najít jiného, a chtít prý bude každý. A kde je upřímnost, kterou tu tak prožívají? Miluju Dana a budu s jiným, abych na něj zapomněla? A když ten "jiný" bude hodný a citlivý, tak jak k tomu jako přijde? Nevím no. Pak mi řekne, že jí moc pomáhá to, že vystudovala psychologii (stejně jako Brigitte) a že chodí k psychologovi. Kdyby nebyli tak drazí, jdu hned taky. Normální taxa za hodina je kolem 40-50 euro. Pak mi řekne, že mi musíme najít práci, a hned mi říká, že si chtěla najít profesora na přípravu B1 a že tedy si můžeme plácnout, když ona potřebuje přípravu a já peníze. Já z té holky padnu, je neuvěřitelná. Kouří a já mám chuť si jednu vzít a na vše zapomenout, ale nakonec odolám. Kolem 22.30 se zvedáme, rozloučíme se na Sol a já jí poděkuji za úžasný večer. Jdu ulicemi plnými lidí a prodírám se davy, až dojdu na Príncipe Pío. Dojdu přesně v 22.47, takže je mi jasné, že poslední bus jsem prošvihla. Čekám tedy do 23.30, dost unavená a nastupuji. Vybíhám z busu kolem půlnoci a jdu domů. Naštěstí ani neprší, ale dost fouká vítr. Usínám kompletně nalíčená, jenom jsem si vyčistila zuby. Je asi 1.15, protože jsem se začetla do svých slavných materiálů. Je to mazec. Usínám jako zabitá a naštěstí si zítra můžu vstát kdy chci, takže nařizuji budík na 10.15. Tak dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat