Ráno mě moje tělo nezklame, vzbudím se v 5.50. Usoudím, že si opravdu zasloužím víc spánku a nějak se mi podaří zabrat do devíti. Pak mě probere nepřijatý hovor a jdeme volat s mamkou a se sestřičkou. Beru si telefon dolů a dělám si snídani, kávu a chléb s nutelou a odrážím útoky neurotické kočky. Přemýšlím, co asi budu dělat. Včera mě domů zahnala zima,ale dneska už to vypadá, že bude konečně pěkně. Zjistím si autobus směr Fuenlabrada a jdu se vypravovat. Jen si vyčistím zuby a makeup nepřeháním, zjistila jsem, že už nemám proč. Kolem 15.30 byl měl jet bus. Tak to ani náhodou, přijede si opět kdy chce. A já si poměrně užívám jízdy tímto busem, protože krouží po celém Arroyomolinos a já vidím, jak moc upravená vesnička, nebo spíš městěčko, to je. Tady bych se svojí rodinou žít dokázala naprosto bez problémů.S manželem, něco si budovat, jednou za dva měsíce jet za našima do Čech..rozhoduji se, že zalezu do nějakého obchodního centra a udělám si nějakou radost. Autobus dost trvá, téměř 40 minut. Mohla jsem to nicméně chytnout daleko hůř. Když bus projíždí Fuenlabradou, jde na mě děs.Leganés tedy opravdu také není místo kde bych chtěla žít. Všude spousta Arabů, nepořádek, děs. Když prokroužíme kolem obchodního centra, přestávám dýchat..tady jsem toho tolik prožila...vystupuji na zastávce Hospital de Fuenlabrada a musím se usmát. Tady jsem zažila tolik zážitků, tolik polibků a tolik plánů, že je mi z toho úzko. Zalezu do metra a vylézám po pěti minutách jízdy. Vystupuji a trousím se parkem. Jdu do obchodního centra. Je malé, ale příjemné. A ano, ve čtvrti kde bydlí Dani. Zjistila jsem, že mě to místo uklidňuje, i když se domnívám, že on je doma u rodičů. Že moje vzpomínky neumřely. Otázka je, jestli je dobré je pořád takhle živit, ale v současné době si nemůžu pomoct.Projdu křížem krážem obchodní centrum a zapadnu do obchodu Bershka. Objevím zajímavé triko, navíc ve slevě za 10 euro, tak ho zabavím. Pak si koupím v Burger Kingu kávu se zmrzlinou a zůstanu s pusou dokořán, když zjistím, že rodina přede mnou platí 50 euro, což mi přjde absolutně šílené. Tohle bych tedy za hamburgery nedala, ale dobře.Pak se svým novým trikem a kávičkou odklidím do parku, sednu si na kabát a je mi blaze. Tady všude jsem byla s Danim. Je tu nádherná příroda, to Arroyomolinos jsou proti tomu jenom domečky a kde nic tu nic. Ani jsem tam nepotkala žádné lidi. Hromady lidí jako jsou třeba na vánočních trzích opravdu nesnáším, ale občas někoho potkat v kavárně nebo tak, to je fajn. Tady v tom parku je lidí až kam. Dneska je nádherný teplý den. Když už mě vyžene trochu zima, vrátím se do obchodního centra pro něco k pití a jdu se projít. Dojdu daleko, až skoro na výpadovku, a pak jdu zase zpátky. Autobus bych snad měla stihnout OK. Je půl desáté. Venku je příjemně rušno. Jdu na metro, a domů se mi vůbec nechce. Vystoupím a čekám na bus, který mi měl přijet v 21.45. Omyl. Měl neznamená, že přijede. Čekám hodně dlouho, předlouho. Ve 22.30 se konečně ukáže. Za zastávkou je Burger King, který praská ve švech, a mě je stejně smutno jako když jsem byla ve Francii, stejně jako když jsem žila v Praze a stejně, jako když jsem žila v Cuence. Není s kým jen tak zajít na vínko a na druhou stranu, i kdyby bylo, co bych komu vyprávěla? Ztrapňovala se tím, že jsem se poprvé v životě zamilovala a neumím to překonat? Ani nevím co chci. Bus trvá šíleně a jsem ráda, že v něm sedím. Už jsem čekala, že budu nocovat na ulici. Nemůžu uvěřit, že se včera Daniel ani nezajímal o to, jestli jsem se někde neztratila. Je fakt šílenej. Řekl mi, že prý musí být tvrdej, abych ho přestala milovat. Cvok. V Arroyomolinos je poměrně rušno. Autobus krouží všemi zastávkami a všude je docela dost lidí, popíjejících pivo. Další věc. Úplně jsem přestala pít. Já, takový party člověk, investující do nejdražších drinků, jsem přestala pít. Ani nevím jestli z nedostatku příležitostí nebo z přesvědčení.Asi hlavně z přesvědčení. Bohužel bydlím na předposlední zastávce. Vystupuji dost pozdě a umírám hlady. Jdu si udělat nějaký salát, když zjistím, že v lednici se nedá nic použít. Jsou tam jen salámy a pizzy. Sním pár plátků jamón serrano, k tomu rajče, pustím si zprávy a trpím agresivní kočku. Jsem smutná a rozrušená a jdu nahoru. Když uvidím to krásné oblečení, které jsem si sem dovezla, rozbrečím se. Všechno jsem to kupovala proto, abych až půjdu s Danem ven, abych se mu líbila. Celý život jsem se zdobila pro sebe, chodila do solárka a cvičila, abych ze sebe měla dobrý pocit. Ale pro něj mě to bavilo ještě víc.A najednou nevím, proč jsem si tom všechno vezla. Bohatě by stačily jedny džíny a dvoje tepláky.Jedny doma, druhé do parku a konec. Vystačila bych tu prakticky s batohem. Tohle pobývání doma mi nedělá dobře. Potřebuji ráno vstát, hezky se namalovat, někomu říct ahoj jak se máš. Tady budu pořád sama, stejně jako jsem byla doma a odpoledne budu s dětmi. Vlastně ty dny šíleně letí, protože od čtyř až do večera mám práci. Všechno co jsem byla, co jsem dokázala, jsem rozmělnila ve vidině toho, že pro lásku je potřeba dát všechno. A pořád si to myslím. Vztah, kde jako žijí dva lidé vedle sebe a ne pro sebe, takový neuznávám, nepotřebuji a ani nechci. Jdu se pokusit usnout. Takový to byl hezký den, park, nákupy, kávička a přesto mě stihnou obrovské slzy.Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat