Ráno mám
budík na 9.30. Víceméně vždycky taky kvůli snídani.... abych měla nějaký řád. Ale
dneska jsem se rozhodla že nic moc jíst nehodlám, takže nakonec na to kašlu.
V pokoji je příjemná teplota, a tak si ještě položím. Asi do 10.30. Je mi příjemně. Ani nespím, jen tak ležím a přemýšlím. Pak vylezu a tak nějak všichni
jsou vzhůru. Nejpříjemnější na tom všem je, že Lola není doma. Je to hodná
holka, ale někdy jí mám plné zuby. To malá Adriana, dcera Juana, to je zlatíčko.
V životě jsem neviděla hodnější dítě. Je strašně krásná. Netrpím nějak
extra velkou láskou k dětem (navzdory mé práci) , ale tahle holčička je
fakt úžasná. No nic. K snídani si rozkrájím úžasně vypadající mandarinku a
úchvatné kiwi. Je to neuvěřitelné. Ta chuť. Chutná to jak Slunce samo.
K tomu hrneček vody a i tak mám problém abych to vůbec snědla. Rodinka má
toasty. A pak přijde ta věta. Ana říká:“Proč jsi těch toastů udělal tolik????“
A táta Rafael říká:“ No tak snad si dá i Monika a je to akorát, ne?Vždyť jsme
tři dospělí?!“ Ana říká: „No ale Monika říkala, že přece dneska bude jíst jenom
tak trochu, tak proč toho děláš tolik??“ A táta:“ No dobře,ale tak jsem myslel,
že to jen tak řekla, jsme ve Španělsku, co se jeden řekne, druhý jako by už
nebylo.“ Jo, málem mi z toho upadne hrneček, co mám v ruce. Památná
to věta. Jo, tak to by leccos vysvětlilo. Po snídani mi Rafael sdělí, že domů
pojedeme dnes. Musím říct,že mám docela dost radost. Vesnička je to pohádková,
ale všeho s mírou. Nejvíc mi vadí, že tu není wifi. Že nejdu na facebook,
na mail a podobně, to je mi jako úplně jedno, ale že prostě nemám internet a
nemůžu hledat věci na státnice a tak podobně, to mě jako dost rozčiluje. Ale
hodně. Navíc ta sprcha ..ta je šílená. Mám obavu že jsem se od úterý sprchovala
jenom dvakrát. Prostě Španělsko je tvrdé. To, co plave v tom koutu, by
znechutilo i otrlé, nejotrlejší povahy. Fakt síla. No nic. Tak si tedy jdu
balit. Je 11.15, když si vyčistím zuby a Ana mi nezapomene říct, že mám na nose
čáru od make-upu. Mně to přijde, jako kdyby snad tady těm ženským vadilo, že se
někdo maluje, protože to stejné dělala Eva. A s přátelským upozorněním to
jako ale nemá nic společného. Jdu balit.
Spoustu věcí jsem přivezla zbytečně. Nevím jak se postavit k tomu, že
všechny spodní části oděvu - sukně, kalhoty, kraťasy, jsou mi velké tak, že je
potřeba si přesto vzít nějaké dlouhé úzké tílko, aby to jako „přichytilo“.
Nikdy jsem nemyslela, že dojdu do takového stadia. Otázka tedy je, jak jsem
sakra vypadala, když jsem to nosila? Vždyť jsem si připadala hezky, tak co to
teda sakra bylo? Daniel se mi ve slabé chvíli přiznal, že jsem se mu moc
líbila, když jsme se poznali, že bych se teď měla najíst. Ale jako, to, co jsem
snědla za tenhle týden mi fakt neudělalo dobře. S Anou se zapovídáme o
dietách a tak. Ona je vystudovaná porodní asistentka, ale jestli jsem to dobře
pochopila, má několik let všeobecné medicíny a pak teprve specializaci, spíš mi
to přijde jak studium lékařství. Pak jí Rafael říká, že by potřeboval shodit. A
začneme se bavit tak nějak o dietách …řeknu jí, že nechápu, když jím stejně
jako před lety, proč nepřiberu zpátky těch 20 kilo. A ona mi řekne, že pokud
3-4 měsíce stojí váha, že tukové buňky odumírají, a že ty nové jsou zvyklé na
ten nový režim a nemají potřebu se „ zvětšovat“. Váhu si držím tak nějak od
července. Tam to začalo. Pak strmý propad v září, v listopadu krize.
Tam jsem zjistila, že nemám nic na sebe ze starého oblečení. Pak Vánoce,
zkoušky z italštiny..trochu jsem nabrala. Pak únor, tragedie
s Danielem, pořád řešení na dálku, pak stres, a „čekání“ na odlet. Znovu
propad. Teď jsem stabilní. Ale nechápu to. Tolik let jsem se snažila a povedlo
se to teprve, když jsem se na to
vykašlala. Jdu si po chvíli balit a Ana a uklízí celý dům. Chci jí
pomoct, ale nejdřív si musím zabalit já. Není to jen tak, protože ten palubní
kufřík toho moc nepobere a nechápu, jak to tam zabalit. Poskládám se dobře a
Ana mezitím myje všechny podlahy. Čístí co jde vyčistit a nahoře se Rafael a
malý Rafa dívají na televizi. Tak taky možnost. Bylo by logické, když všechno
tak uklidili, že se bude jíst až doma, ale rozhodují se, že prý poobědváme
tady. Takže vypulírovaná kuchyň zase dostane. K obědu je vynikající ryba a
lusky,ale nemají na chuti nic společného s těmi našimi v Čechách.
Tyhle jsou opravdu vynikající. Po obědě se chystám dát si kávu, protože nemůžu
už ani koukat, když tu přijde Lola a začne mě „ z legrace“ plácat po zadku.
Už jich mám všech dost. Jsme spolu od pátku 11.4. a je neděle 20.4. Ani minutu
pro sebe. Pořád falešný úsměv „aby se děti cítily báječně“. Nejsem rozhodně
zastáncem toho, že rodiče se mají přetvařovat kvůli dětem, ale tady ve
Španělsku to tak je. Nechápu na co to¨je, že rodiče tady poslouchají děti,
protože co potom z těch dětí vyroste? Až přijdou do práce, tak co?
Z toho plyne i to nedorozumění ve vztazích, protože přece každé dítě bylo
zvyklé, že všichni udělají to, co ono chce, takže jak je možné, že partner
neposlouchá? Fakt síla někdy jako. Rafael, jako táta, si ke mně sedne a řekne
mi, že musím mít mnohem víc trpělivosti. A že to je všechno jenom legrace. Ale
že on ztrácí nervy dost často. Ale že to je něco jiného, protože on je otec. To mě nadzvedne. A dost. Protože on normálně bývá doma asi tak tři hodiny a dětem
se vůbec nevěnuje. Kouká na fotbal, děti usínají buď se mnou nebo
s Anou. Mám chuť mu něco říct a je to vůbec poprvé, kdy se v jeho
společnosti necítím dobře, protože nesnáším lidi, co poučují a ani si nezametou
před svým prahem. Já poté, co rodinka dojí, vždy jdu všechno uklidit, protože
se na ten hnus nemůžu ani podívat a oni neřeknou ani děkuju. To mi přijde
takové divné. No nic, káva bude až doma. Je asi půl třetí, když dojíme. Před jídlem
jsme ještě museli na vycházku, aby
Rafael mohl v klidu dovařit oběd. A to je zajímavé! On snad nemůže
být v klidu se svými milovanými dětičkami? Ne, protože by je už musel
zabít. Jsou příšerně nevychované. Tedy takhle-mnohem víc než ti kluci co jsem
měla na podzim, ale jako že malá Lola něco řekne a Ana ustoupí, protože jí
nechce říct NE a nechce být ta špatná (jak vyslechnu z rozhovoru mezi
rodiči) to mi přijde dost drsné. Já jsem asi moc tvrdá. Všichni říkají že
s vlastními to je jiné, ale nevěřím tomu. Znám pár lidí, kteří nepolevili
ani s vlastními. Nakonec vlastní děti jsou snad i trochu moje vizitka, ne?
Neříkám, že z nich mají být vojáci, ale od útlého věku je zvykat na to,že
všechno bude tak, jak oni poví, s tím nesouhlasím, a mám s tím osobní
problém. Ta zkušenost s Evou z podzimu mi posloužila k tomu, že
prostě vím, že to je jejich problém a já jsem tu jenom přes angličtinu a nic
víc. Celý týden jsme mluvili španělsky, ale jak včera vyplynulo, nikomu to
nevadilo a to je to úplně nejdůležitější. Že z toho nedělají vědu, jako
Eva. Často na ní myslím, jak byla umělá. Důkladně projdu celý domek, poctivě
prohlédnu každý kout a odnáším kufr do auta. I tašku s botama a tak dále.
Mám malé Loly plné zuby, protože když
jdu do auta s věcmi jako Ježíšek, naleze do auta a odmítá
vystoupit. Nakonec tam musím zůstat s ní a Ana mi nese věci, že prý už
jedeme. To mě vztekne, protože jsem neprošla „svůj“ pokoj ale co můžu dělat.
Kolem 15.30 odjíždíme. Dvěma auty, protože kvůli tomu, jak jela s námi
původně malá Adriana, musel jet Rafael zvlášť. Ještě že tak. Hodinovou jízdu
zmáčklá vzadu mezi sedačkami bych asi nedala. Zastavíme se u domu Juana,
zamáváme jeho ženě a dětem a jedeme. Zavřu oči. Aspoň nějaké minisoukromí.
Vzpomenu si na to, jak ráno na ulici dvě malé holky prodávaly nějaké barevné
kamínky a nějaká paní to koupila a dala to Rafaelovi a Lole. Zůstal mi nad tím
rozum stát. A Aně to přišlo normální. No nic, pokouším se spát. Z rádia
jdou písničky, které znám z paměti a po tváři mi stékají slzy. Vracíme se
do Madridu a já nevím, jestli vůbec někdy uvidím Daniela. Je mi z toho úzko.
Nakonec opravdu usnu. Pere do mě sluníčko a jsem moc ráda, protože ráno už byla
zima. Nechápu, jak jsem se mohla opalovat. Dneska je 13 stupňů a fouká vítr.
V autě je teplíčko a usnu jak zabitá. Stejně jako děti. Vzbudím se
v 16.20, kus od našeho domova. Když Ana zaparkuje, vynosíme věci a ona
chce moje prádlo, aby prý mohla vyprat. Sakra, tak strašně nedůvěřuju jejímu
praní a tak strašně nesnáším smrad z toho prášku, v čem pere, že jí řeknu, že toho mám moc
a že si vyperu zítra. Možná si myslí, že jsem prase a nechci prát, ale prostě
ne, svoje hadry jí nedám. Jdu nahoru a jdu si vybalovat. Sice celkově toho tady
mám málo, ale i tak mi tady ten malý kufřík nadělá neplechu. V tom kufříku
totiž normálně mám věci, takže to nasypu na postel, uklidím dvoje kalhoty,
které jsem si prala extra s sebou, naštěstí nenačichly tím divným pachem
toho domu a můžu je uklidit. Vše ostatní, nošené i nenošené, se musí vyprat.
Pak kosmetika, knížky, učení..musím to uklidit. Do toho přijde Lola. Co děláš??
Dotazuje se. A začne se probírat věcmi, co mám na posteli. Asi jí zabiju, fakt.
Do ruky si kydne mojí bázi pod make-up, prohlídne si vložky a důležitě mi
oznamuje, že ví, jak se to používá a proč a neváhá jednu otevřít a názorně mi
to ukázat. Jsem mrtvá, fakt. Pak se dotazuje, jestli jí pomůžu s úkoly
z angličtiny. Řeknu jí, že musí počkat, že uklízím. Řekne mi, že si snad
můžu uklidit jindy, když ona něco potřebuje, ne? Mile jí opáčím, že když jsem
se pustila do úklidu, rozhodně to dokončím, a že ona, pokud něco chce, musí
počkat. Jde do pokoje a přemýšlí. Uf. Já dokončím práci v 17.45 a jdu
s ní dělat angličtinu. Jsem mrtvá, nejradší bych šla spát, ale bohužel.
Můj režim je takový, že žádný režim není. Už toho mám dost. Nakonec vybarvujeme nějaký
obrázek podle zadaných barev. Jak dlouho už jsem nevybarvovala! Potom už nemůžu
ani existovat, navíc je mi dost velká zima, takže si jdu udělat kávu. Pěkně
silnou. Rafael připravuje k večeři mangold, což je divná zelenina. Když
jsem zjistila, co to znamená česky, musela jsem to i tak hledat ve slovníku.
Vlezu si na houpačku (jo, v obýváku je houpačka, ta velká, zahradní)
s PC, a konečně si užívám wifi. Za chvíli přijde malý Rafa a přinese mi
malou knížku, kde jsou mořská zvířata. Napadne mě mu je ukázat na youtube.
Takže místo abych dělala svoji práci, ukazuju malému zvířata. Lola šla
k sousedce, takže je doma relativní klid. A rodiče se rozhodnou jít na
procházku. Naštěstí si malý ani nevšimne, že zmizeli, protože jinak by byl řev,
že by jsme se z toho všichni zbláznili. Když přijdou zpět, malý Rafa začne
brečet a Ana jde věšet prádlo. Říkám jí, jestli nechce být s ním že to
dojdu pověsit a ona neřekne ani děkuju. Věším trenýrky a podobné lahůdky a začínám
být opravdu na dně. Jsem šíleně unavená, a mám toho akorát tak plné zuby.
Snažím se vrátit se k PC, ale malý Rafa mi to dost znemožňuje. Pak se jdou
děti koupat. Jdu tedy pomáhat, aby se neřeklo. A nakonec mě v tom Ana
nechá a jde pryč. Síla. Děti se trochu bouří,ale nakonec to zvládnu. Mezitím se
koupou oni a pak Ana řekne: No, už jenom Monika. A přitom čas celý den
nebyl!!Šílený. Prý na mě počkají. Takže ve 20.45 zalezu do sprchy a konečně si
užívám teplé vody a čisté koupelny. Kolem 21.15 vylézám a jdeme večeřet.
Nechápu, jak to tu funguje, ale prostě ten táta jde vařit a všichni načuchneme
jídlem. Ble. Mizím k sobě nahoru. K večeři je zelenina a plátek masa.
Vynikající. Dám si ještě kiwi a je to. Kolem desáté se ubírám spát.Ale neodolám
počítači, i když si ho zakazuji a nakonec usínám ve 23. Myšlenky mě nenechají
spát. Kdoví v kolik opravdu usnu.Netuším.
Žádné komentáře:
Okomentovat