Z postele vylezu v 11.15. Strašné. A to jsem měla na desátou domluvený hovor s mojí kamarádkou. Dám si rychlou snídani a jdeme si volat. Hanka je moje kamarádka už od dětství, poznaly jsme se ve školce a zvládly jsme spolu úplně všechno. I všechny vysoké školy a všechno moje cestování. A moderní technologie nám to značně ulehčují, to se musí nechat:-)Telefonujeme až do 13.30 a probereme kde co. Ana s dětmi jsou sice na výletě, ale Rafael zůstal doma a učí se. Jsem s tím chlapíkem fakt v pohodě. Nabídne mi takovou "přesnídávku". Jsou to brambůrky a v nich jsou nasypané mušle z plechovky. Chutná to jako rybník. Fuj. K obědu máme puré, čili ten strašidelný zelený krém, co dělala Ana, a k tomu krokety, což je mix nějakých ryb v mouce, osmažené na pánvičce. Je to docela OK, dostanu dvě skleničky vína, pěkně silného, červeného a stihnu se řádně opít. Venku je asi sto stupňů a v kombinaci s tím sluncem, vedrem a s tím, že mám dost hlad, se mi fakt motá hlava. No jo, vyšla jsem ze cviku:)Uklidím kuchyň a Rafael si jde dát siestu. Já volám dost dlouho s mamkou a kolem 16.30 se jdu opalovat. Vydržím venku až do 19, a mezitím přijde někdo spravit internet, takže super. Dneska byl tedy mezinárodní den volání, to tedy fakt že jo. Přijede Ana i s dětmi, a seznamují mě s malou Adrianou, což je dcera nějaké Aniny kamarádky, která si nemůže vzít dovolenou a tak malá nemá kde být. Ve 21.15, kdy už umírám hlady, je večeře. Špagety s nějakou výbornou omáčkou. Neodolám a přidám si. Mám hlad na umření. Po večeři sklidím stůl a i když jsem z toho slunce dneska totálně vyčerpaná, jdu se projít. Cinknu pro změnu mojí kamarádce Lence a celou dobu, co s ní volám, jdu. Pak přemýšlím kudy zpátky.:) Voláme asi 70 minut a já se pak sama vracím. Je to takový zvláštní pocit. Když je člověk sám, je mu smutno, že nemá s kým být a tak, ale když je ve vztahu a nemá to s kým sdílet, to je teprve smutné. Vlastně když jsem tu byla na podzim, tak jsem s Danim taky nemohla sdílet. Neměli jsme jeden na druhého čas a bylo mi z toho smutno. Tolik odpolední jsem se toulala sama s foťákem a nemohla být s ním. Teď večer je to zvláštní. Ale jsem šťastná. Vlastně moc. Koukám na oblohu a říkám si, že když to se mnou žádný chlap nechce sdílet, tak prostě nic. Nechci povrchní vztah, chci něco víc a obávám se, že to, co chci, mi není nikdo schopný dát. Tak nic. Domů se vraícím v 23.15 a Rafael zrovna vaří oběd na zítra. To je tady prostě dost populární a musím uznat, že to má smysl. Proč, když jsou všichni doma a nikam nechodí, nevyužít času a mezitím neuvařit, aby se zítra mohl užít krásný den bez starosti a jídlo? Přečtu pár starých zpráv a kolem půlnoci usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat