Ráno vstanu v 10. Už zase. Vlastně jsou to prázdniny. Opravdové. Akorát začaly už v dubnu. Vzpomínám na poslední měsíce ve Strasbourgu. Tam jsem pořád jenom psala nějaké eseje a byla pořád sama v pokoji. Jako tady. Jsem ráda, že bydlím v domečku, který má zahradu. Vstanu a Ana mi nabídne, jestli nechci hodit do jednoho obchodního centra, které máme necelé 4 km od domu. Prý jede hned,ale to ještě netuším, co je hned. Jdu si čistit zuby, trochu se nalíčím, a když vidím, že ona moc nechvátá, trochu se ještě přizdobím. Dokonce přijedou její rodiče a ona pak na chvíli někam zmizí, takže já se ještě naobědvám a dám si vynikající chléb, co jim denně vozí domů. Dobrá služba. Jsem připravená, a čekám na ni, když se ozve, jestli tedy jedu. Aha, jako kdybych snad já zdržovala. V obchoďáku jsme ve 13, což mě dost mrzí, protože to je obrovské nákupní centrum a já mám být v 16 pro Lolu. Projdu si Corte Inglés a potom jdu do Casa del Libro a sprostě si nafotím další kapitoly jedné knihy. Pak jdu do obchodu Stradivarius a zkouším kabátek. No, mám sto chutí, ale stojí 30 euro. Musím šetřit. Nesmím rozhazovat. Navíc včera jsem si koupila nové kraťasy, takže co. To by takhle nešlo. Tak tedy vylezu a minu obchod Springfield, kde jsme s Danim vybírali pro něj nějaká trika. Píchne mě u srdce. Kolem půl třetí minu Starbucks a rozhodnu se zavítat. Dám si nějakou dobrotu s vanilkou, a posadím se tam. No jo, jsem celý život být sama, takže žádná změna. Pak se vydám do jednoho obchodu a koupím si aviváž. V Mercadoně mají samé divné. Pak se vydám na bus. A nastane problém. Centrum je tak obrovské, že netuším, kam jako mám jít. Jdu se zeptat do informačního centra a slečna mě nasměruje. Vylezu a nic. Čekám docela dlouho, když kdesi v dáli vidím bus. Tak se dovtípím kam asi míří na zastávku, a tudy se vydám. Mám štěstí. K jedné zastávce dojdu. Netuším kdy ten bus přijede, takže píšu Aně smsku. Mám štěstí a vystupuji za dvě minuty jízdy blízko domu. Běžím domu, převléknu se do kraťasů a trika a běžím do školy. V 16.00 vyzvednu Lolu a mám jí už za těch pět minut plné zuby. Je vzteklá a odmítá se mnou odejít ze školy, dokud nepřijde maminka. Dovleču jí k pískovišti. Sedím na lavičce a ona jde zazvonit na svoji kamarádku Carlotu. Mám prý jít dovnitř. Holky se zabaví a tak se začínám bavit s Mary, což je "hlídačka" Carloty a jejího brášky Simona. Mary je super, je jí 42, vypadá na 20 a je moc fajn. Cítím k ní důvěru a vyklopím jí všechno co mám na srdci. Řeknu jí, že Lola je paličatá a ona obrátí oči v sloup, že by to s ní prý nepřežila. Povídáme si až do půl šesté, kdy přijede Ana s malým Rafaelem. Lola je v obklopení dětí, takže ji pouštím z hlavy. Věnuji se malému Rafaelovi a jeho kamarádoví Hugovi. Je to zvláštní, je tam tolik lidí, a já jako mám hlídat děti. Jednu chvíli jich mám na starosti asi 5. V osm (!!!!!!) mi Ana navrhuje, jestli nechci jít domů, nebo prý s nimi na večeři. Připadám si, že tam rozhodně nemám co dělat, takže se rozhoduji pro cestu domů. Ana se i s dětmi zdrží v domě jedné své kamarádky a já mám klid. Jdu domů a napadá mě, že si půjčím kolo a pojedu na projížďku. Když přijdu domů, najdu Rafaela, jak se dívá na televizi. Jdu si nahoru dát kratičkou sprchu, protože dneska mám písek z pískoviště až ve vlasech. Pak na mě volá, jestli jsem něco jedla. Prý udělá jenom květák. Ten puch po domě je naprosto šílený. Vzpomínám na svoje zážitky z pískoviště, kde jsem třeba viděla, když malý Rafa chtěl smrkat, že mu Ana dala smrkat do svého trika, které měla na sobě. Nebo že mu dala vysmrkat do látkového obalu na telefon. Je mi z toho zle ještě teď. Uděláme si večeři a nakonec to strávíme super. Tenhle chlapík má dobrý pohled na svět a musím říct, že takhle jsem si s nikým u Evy nikdy nepovídala. Nikdy. Probereme politiku, ekonomickou krizi, školní systém a mě jenom šokuje, že jemu se nezdá divné, že jedeme španělsky, skáčeme si do řeči a ne anglicky, tak jak si přál.Musím se krotit, ale co si budeme povídat, na rovinu, lítá to ze mě samo, anglicky bych musela přemýšlet víc. Zapovídáme se až do 23, kdy si ještě dám jogurt a sklenku mléka a mám pocit, že prasknu. S hodně příjemným pocitem jdu spát. Zase se začtu do starých zpráv s Danem, takže usnu v 0.40. Ach jo. Zítra to už dorovnám a půjdu spát brzy!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat