Nějak se mi bortí ta moje zajetá rutina. Všechno je tu pěkně posunuté, a to tak, že řádně.Vstanu v půl desáté a přemýšlím, co podniknu. Od včera mám rezervované kraťasy v obchodu Stradivarius, tak přemýšlím, co s nimi. Měla bych si umýt vlasy, celý život jim věnuji úterní a páteční ráno, ale ač je to k nevíře, tady to snad není potřeba. Nebo je, ale přesně z opačného důvodu. Mám vlasy tak strašně suché, že si je musím umýt, abych je trochu hydratovala. Ale není čas, ztratila bych celé dopoledne. Ustelu si, dojdu se nasnídat, vyčistím zuby, lehce se nalíčím a nakonec vlasy nechám tak jak jsou, a pro "plážový efekt" je natočím na loknovač, jen tak pár vlnek, rozčešu to a koukám z okna. Tohle mě na létě baví, žádné zdržování a vypravování. Přemýšlím, že určitě nechci vyhazovat peníze za jídlo, takže mrknu do lednice a dám si nějakou zeleninu v omáčce, co včera vařil Rafael. Kolem 11.30 jdu na zastávku a jedu tedy do Madridu, do centra. Cesta busem trvá přesně 18 minut. Jen mě mrzí, že je to tak nechutně drahé, jedna cesta stojí 3,60 e. Pořád vzomínám, že u Evy jsem prostě nikam celé dny nešla a ani mi to nijak nevadilo, protože nebylo kdy. Byla jsem ráda, když jsem si stihla umýt vlasy nebo dát sprchu a dny, kdy jsem potřebovala obojí, tak ty jsem strávila v koupelně celé. Veškerý volný čas, však jsem taky žádný neměla. Byl to blbinec.Tady mám opačný problém-spousta volného času. A ano, může to být i problém. Nikdy jsem to s časem neuměla. Buď jsem chodila do školy, jezdila mezi Prahou a Českými Budějovicemi, nebo studovala v Budějovicích dva magistry, chodila do práce a na party...takže jsem nespala a o osmihodinovém spánku jsem si mohla leda nechat zdát. A nebo potom přišly prázdniny..čas ničeho. Až jsem dospěla k názoru, že nemám ráda léto a že mě teplo šíleně rozčiluje. Tady je všechno jiné. Často jsem léto trávila tím, že jsem dávala dohromady věci, na které nebyl napřesrok čas. Uklízela jsem pokoj, dávala dohromady materiály ke zkouškám a tak podobně. Byly časy, třeba když jsem se vrátila z Francie,že jsem byla tak uzavřená, že jsem odmítala vyjít z domu. Celé léto jsem strávila na zahradě s knihou. A nikoho jsem neviděla a vidět ani nechtěla.Každé léto jsem vlastně strávila zavřená doma a nechápala lidi, kteří v červnu odjeli do Ameriky a vrátili se v září. Nechápala jsem, kdy dělají ty "svoje věci". A pak jsem byla jednou v létě u babičky, která bydlí v paneláku, a zjistila, že člověk úklidem věcí a všelijakých materiálů může strávit maximálně týden a to ještě dost přeháním, ale že tedy potom už vážně doma nemá co dělat. A já jsem za tyhle tři měsíce, co jsem strávila doma dala dohromady celý svůj pokoj a hlavně celý svůj život. Vyházela jsem skříně, tuny věcí, které jsem myslela, že musím mít a najednou jsem nevěděla, co s nimi. Vyházela jsem staré materiály a vlastně jsem si tak říkala, když už je všechno vyřízené lépe, než za posledních deset let, co budu dělat v létě?Najdu si práci? Budu učit někde v jazykovce?? Nebo budu ve svých 28 letech sedět doma u rodičů?? Věci, které jsem udělat chtěla posledních pět let, jsem udělala za poslední tři měsíce, vyřídila jsem si doklady a tak podobně,a tak zkrátka tohle léto chci strávit jinak. Chci na něj vzpomínat hezky. Na to minulé vzpomínám s hořkostí. Byla jsem doma, měla jsem tedy být šťastná a nebyla. No nci, myšlenky se mi rozplynout, jakmile vidím konečně bus do centra, který přisupí v 11:50. Vystoupím a stoupám z Príncipe Pío do kopce. Je mi hezky, tak nějak klidně. Doma je doma, to ano, ale zase v té mé malé vesničce nebylo kam jít, prostě se obejde a hotovo. Tady je možností trilion. Jdu směr Sol, a zalezu do svého oblíbeného obchodu SFERA. Hned si zkouším šaty, jsou bezva, ale za 50 euro, takže nic. Nechci tu vyhazovat za oblečení. Mám jeden kufr a pokud si nechci opět platit nadváhu zavazadel, prostě si nemůžu koupit nic. A navíc chci šetřit. Skříň mám plnou krásných věcí, které si stejně nemám kam vzít, na pískoviště jsem se dostatečně poučila, a tak vždy po návratu z města se snažím zastavit doma a převléknout se.Zabíhám i do Corte Inglés, kde ztratím hoodně času v oddělení knih. Moc se s tím nes..a sprostě si fotím kapitoly španělské gramatiky do telefonu. Není to tak úplně legální,ale já si ty knihy kupovat nechci. Navíc knihy!!Kam bych je asi pak dala??Nicméně je pravda, že takhle daleko od domova, kde není co uklízet a čemu se věnovat, se ze mě stal konzument neskutečného množství jakéhokoliv textu. Čtu všechno co mi přijde pod ruku. Takže dost zvažuji, že se zaregistruji do knihovny. Tohle bych prostě nemohla nikdy zaplatit. A navíc, člověk to dočte a co?? Založí knihu do sbírky knížek. Tak to ne. Kouknu na hodiny a je poměrně dost. Jdu tedy směr Stradivarius. Tam si vyžádám rezervované kraťasy. Ani nevím proč jsem tušila, že mi nikdo žádnou rezervaci neudělal. Včera tam bylo dost lidí a ten týpek, je prostě někam založil. Takže akce. Jsem na sebe hrdá, protože jsem zjistila, že španělsky už myslím a tak těm dvěma týpkům vysvětlím situaci. Dokonce jsou tak laskaví, že mi zavolají do okolních obchodů poblíž, ale prostě ty kalhoty co chci nikde nemají. Přesto mi něco ve mně říká, ať se nevzdávám bez boje a tak jdu doslova prolézt celý obchod. A narazím na ně. Přitom mi ten na pokladně tvrdil,že mu počítač ukazuje, že už je nemají!!Blbinec příšerný. Jdu si je zkusit. Kraťasy jsou opravdu řekněme úsporné. Ale díky Danielovi a vztahu s ním si je můžu dovolit. Možná jeho role v mém životě byla jiná než být mít partnerem, třeba mi měl pomoci shodit:-D fotky ze včera jsem poslala i mamce i sestřičce, dostala jsem souhlas, tak co. Kupuji a jdu pyšně jeeště do SEPHORY, kde se trochu nalíčím. Mám takovou hezkou, klidnou náladu. V jednom obchodě vidím naprosto překrásnou ochranku, prostě týpek, co vypadl z nějakého časopisu. Zubí se na mě. Cítím se vážně pěkně, jsem vděčná že mám tak pěkné nové světlé vlasy:-D a jdu zase zpět na Príncipe Pío abych vše stihla. Zastavím se ještě ve Starbucks, kde si dám ledovou kávu a když mi chlapec řekne rovných pět euro, je mi nevolno. Stýská se mi po Danim, a říkám si, jak by bylo krásné tohle všechno s ním sdílet, i když by to nemělo vést k žádnému vztahu a tak naťukám suchou, neosobní zprávu, to jako aby sis nemyslel....a napíšu, že je krásné počasí, jestli se mu nechce se projít. Jako kdyby naše minulost neexistovala. A navíc ani nečekám žádnou odpověď. Odepíše ihned. Že má čas pouze dnes. Tak tohle je mazec, to mě doslova porazí. Jdu, zářím víc než Slunce a ze samé radosti se zubím na každého kdo jde proti mě. Obzvlášť vřelý úsměv věnuji nějakému pracovníkovi, co stříhá stromy. On totiž není pracovník jako pracovník. Říkám si, i takový pracovník jednou shodí tu pracovní vestu a chce si večer dát večeři s přítelkyní, ne? Tenhle kluk je prostě krásný a já jsem tak šťastná, že mě dokonce zastaví asi i stoletý pán. Nastupuji do busu směr Arroyomolinos, v ruce drahou kávu a jsem šťastná a klidná zároveň. Autobus je totálně přeplněný.Ale stihla jsem ten v 15, o tom se mi ani nesnilo. Takže vystupuji v 15.30 a jdu domů. Anu zastihnu při zahradničení, a vypovím ji celou tu story, jen vynechám tu večerní procházku. To se musí zařídit jinak. Ona mi řekne, že když jsem tak šťastná, že se za mnou musela otáčet půlka Madridu, ukážu jí kraťasy, a ona mi nabídne kávu a sušenky. Tak strávíme čas až do 16.45, kdy je čas jít pro malou Lolu. Práce v téhle rodině se snad nedá nazvat prací, protože mojí úlohou je prý kulturně obohacovat život rodiny a moje přítomnost není nezbytně nutná. Což je super. Rodina, která mě chtěla zaměstnat od května, chtěla abych se o děti starala pořád, tudíž když bych například byla nemocná, museli by za mě hledat náhradu, což je síla. Takhle je to super, mám volnost pohybu a vím, že rodina na mě není závislá, což je super. Převléknu si oblečení, a natáhnu dlouhé džíny a volnou tuniku. Nutno podotknout, že tohle by mě opravdu nebavilo. Pořád být doma. Ani nemít důvod ráno vstát. V tomhle jsem si s Danem nerozuměla. Když jsem se ho ptala, co by dělal kdyby vyhrál Euromiliony nebo něco takového, řekl, že nic, že by celý život chodit do přírody a večer spal. Já jsem řekla, že bych dál studovala. Těžko říct, třeba bychom to ani jeden nedodrželi, ale trochu mě to zarazilo. No nic, jedeme do parku. Tím, že mě rodina životně nepotřebuje se ale občas dostávám do situace, že nevím, jak s tím vším naložit.Včera mě Ana požádala, abych se dnes hodně věnovala dětem, že jde s nějakou kamarádkou do kina,a že Rafael potřebuje studovat. A já jí nějak potřebuju sdělit, že chci zmizet. Jsme tedy na pískovišti, úplně cítím, jak mi kůže je cítit sluncem. Je to takový divný pocit, je duben,ale tady je, jako kdyby byl u nás červenec. Začínám se pálit. Kalkuluji aby mi vše vyšlo co nejlépe pro mě, ale co má vlastně být? Užila jsem si krásný den, takže celá rozradostněná (trochu přehrávám) Aně řeknu, jestli by jí nevadilo, kdybych se trochu ztratila, kolem sedmé, směr Móstoles. S Danim. Dojde to tak daleko, že malá kvůli tomu nejde na tancování, protože se jaksi počítalo se mnou a Ana jde do divadla. Říká mi, ať utíkám, že to není problém. Je 18.34. Je šílený hic. Ale šílený. Říkám jí, že rozhodně potřebuji domů. Dává mi klíče a já mizím. Běžela bych, ale přišla bych tak uřícená, že se ani nepokouším. Cesta je celá do strmého kopce. Mám relativně dost dobrý čas. Jsem doma 18.45. Nedá se nic dělat, sprcha mě nemine. Trvá asi 3 minuty, historicky nejkratší sprchování v mém životě. 5 minut mám na nalíčení, s čímž jsem počítala než jsme odešli, takže všechny "úžasné" krémy a báze a Bůh ví co ještě, už mám vstřebané, takže si dám make-up, řasenku a jsem vděčná za můj nápad s vlasy, takže přidám jen kapku vlasového oleje, a vypadám, že jsem právě přišla z pláže. Musí to vypadat tak, že jsem se moc nezdržovala s přípravou, ale že tak jako vypadám úplně normálně. Minuta na oblečení a běžím. Dole potkám Rafaela, poděkuji mu a běžím na bus. Tady se tomu běhu nevyhnu. Naštěstí z kopce. Přilítnu na zastávku v 19.10 a mám štěstí. Není problém se dostat do Móstoles, ale Metro Sur se dost vleče. No, musím uznat, že mi taky strážný anděl poslal tenhle bus včas, protože jinak nevím co by bylo. V autobuse přemýšlím, jak to bude vypadat. Dani mi řekl, že jde v Móstoles k lékaři, takže má pak chvíli čas, ale že prý to bude v řádu minut. Tak jistě, třeba tři hodiny jsou snad taky v řádu minut, ne? Je to přesně 180:-D Nedělám si iluze, počítám s 15ti minutami. Prý má naspěch. Dojde mi, že zítra začíná Semana Santa, čili Velikonoce, čili odjezd domů, na vesnici. Doufala jsem, že by to spíš vyšlo zítra, ale dobře, když mě pustili i dnešek je fajn. Čekám v Móstoles a je mi trochu divně z těch lidí. Samí černoši, Arabové, v oknech visí prádlo, přímo nad hlavní třídou..divné. Vidím ho už z dálky. Ale stoupnu si zády, abych ho nemusela oslovovat první. Jenže pak se otočím a vidím, že má zalepené oko, takže mě skutečně vidět nemůže. Zkouším ho nechat, aby to byl on, kdo mě uvidí, ale je dost možné, že chce to samé, takže když si stoupne čelem k nějaké ceduli, je jasné, že zase vyhrál. Tak tedy jo, no. Mám nervy a knedlík v krku. To je dobré znamení. Tohle se mi z chlapů nestává. Snažím se být co nejvíc ledabylá ale zároveň pevná v hlase. Vzala jsem si šortky a nové botky, co jsem koupila v Čechách, a vím, že o těch šortkách prohlásil,že se mu tak líbí, jaké v nich mám nohy, že neví, jestli je lepší když jsem v nich nebo bez nic. To bylo dávno, přesně před rokem, ale to nevadí. Výraz v jeho očích je nepřehlédnutelný. Jojo. Usmívá se. Žádný stres. Rozhodla jsem se přehodnotit taktiku, která kdysi platila i na mě. Je to těžké, ale snažím se tvářit, že jsem OK abychom se nedostali k debatě o jakékoliv naší minulosti. Vybírá lavičku, na procházku prý nemá sílu. Má zalepené oko a náplasti má až za uchem. Plyne to velmi pohodově, a to tak, že se dost smějeme a když mi něco vypráví, chce mi sáhnout na ruku, tak, jak to dělával vždycky, a když má ruku asi centimetr od té mojí, stáhne jí. V očích vidím strach. Dělám, že nic. Když vyprávím já, a on mi schválně skáče od řeči, šťouchnu do něj já a seknu ho přes stehno. Má záchvat smíchu. Tak, uf. Napětí jsme zažehnali. Po půl hodině mi řekne, že musí jít. Řeknu že samozřejmě a vyprávím dál. Nakonec je z toho slabá hodina. Jdu ho vyprovodit na metro. Když jede přede mnou na jezdících schodech, "nutně" mu něco potřebuji říct, a tak se nahnu asi dva milimetry k jeho uchu. Nedotknu se, ale je to těsně. Hned se zase odtáhnu. Takhle jsme to dělávali dřív, on stál na jednom schodě pode mnou a já ho vždycky zezadu obejmula. Když dojedeme dolů, nervozní jsme oba. Řeknu mu nervózní Tak ať Tě nebolí oko a zmizím. Ani jsme si nedali dos besos, a při rozloučení taky ne. Vím, že koukám. Ale neotočím se. Zmizím v davu. Dobře si vzpomenu, jak mi líčil, když se ho jeho bývalá pokusila získat zpět. I když ho zlákala do temných rohů, nepochodila. Tohle se mě nesmí stát. Mám skvělou náladu, a venku je přesně 25 stupňů. Je asi 20.45. Takže síla. Čekám na bus hodně dlouho, ale nakonec se dočkám. Venku je tak překrásně, že vystoupím o několik zastávek dříve a jdu domů procházkou. Mám dobrý pocit, že jsem už v Arroyomolinos, a tak si můžu chodit kde chci. Minulý týden mi Hospital de Fuenlabrada, tedy ta zastávka, dala dost zabrat. Ani mě neláká psát mu nějakou zprávu, musím to sama nejdřív vstřebat. Bylo to, jak kdyby se mezi námi nikdy nestalo nic špatného. Dani je tak plachý, že si musím dávat obrovský pozor, kde je hranice mezi "kamarádstvím" a pronásledováním. Rozhodně je potřeba říct, že kdyby se jednalo o každého jiného kluka, který by mi řekl ne, nechala bych všeho a zmizela bych mu ze života.Tady ale může být každou minutu všechno jinak. A proto že ho znám, lépe než kohokoliv jiného a zažili jsme toho spolu dost a dost, vím, že to co je ve středu, nemusí už být ve čtvrtek. Což bohužel platí i o tom špatném i o tom dobrém. Jsem v tak dobrém rozmaru, že dojdu do Burger Kingu, dám si kávu se zmrzlinou a sedím venku. Pak jdu domů. V dálce se blýská. Je nádherný večer. Ano, dala bych ledvinu za to, aby tu teď byl a šli jsme parkem spolu, ale co se dá dělat. Proházím různými parky, poslouchám radio a vzpomenu si, že kus od nás je Ulice České Republiky. Jdu ji najít. Je až u jednoho pole, necítím se zrovna bezpečně, ale co. Přijdu domů, je otevřená myčka a já mám tolik energie, že ji uklidím. Odlíčím se, přečtu pár stran knihy a jdu psát. Klidná, šťastná. Možná, že by mi prozatím přátelství s ním vyhovovalo víc než vztah. Žádný stres, žádné žárlení, jenom společný čas, a jinak každý svůj život.
Žádné komentáře:
Okomentovat