Budík mám na 8.10. Chtěla bych se v klidu nasnídat,a vypravit, dnes mám volný den a chci jet do Madridu. Ale slyším všude děti a rodinu a prostě s nimi nechci mluvit. Ne že bych byla po ránu vyloženě nepříjemná, naopak, rána mám ráda, ale ráda při nich mlčím a chci si udělat vše po svém. Nakonec vylezu v 8.50, když vidím Anu a děti nasedat do auta. Chtěla bych tak kolem 10.20 odejít z domu. Dnes mám ten pohovor! Docela dost se těším. K snídani si dám vynikající chleba s nutellou, ať mám na dnešek hodně síly a jdu ustlat postel.Ta mi vždycky zabere hodně času,ale zlatá postel tady, to ta u Evy, to byl opravdový děs. Často na ten byt vzpomínám. Vlastně skoro denně. Někdy mám chuť se tam vrátit. Na druhou stranu, ty děti byly příšerné. Nicméně malému Diegovi bylo pět a když jsem přijela, někdy v říjnu nebo kdy slavil šest a Lola má taky šest a ty děti jsou úplně totálně někde jinde. Diego byl i postavou malý, opravdu dítě na hraní, neměl ani žádné úkoly ze školy, psal strašně pomalu a Lola je proti němu skoro dospělá. Kdyby mi někdo řekl, že je jí třeba devět, nemám důvod tomu nevěřit. Je to zvláštní. Nevím, jestli je to jenom náhoda, nebo opravdu je tak vidět, že holčičky dospívají vážně o něco rychleji...každopádně kdyby se tyhle dvě děti setkaly, vizuálně by je od sebe dělilo několik let.No nic, dost přemýšlení, jdu konat. Jdu si čistit zuby, poslouchám rádio, venku svítí Sluníčko..vypadá to na krásný den. Tady nikdy nevím, jestli si mám s sebou brát spíš deštník nebo brýle. Většinou mi to druhé žalostně chybí, když to nemám. Nějak se zdržuji, sakra...tahám ještě životopis, pro jistotu, i když na jeho základě mě pozvali, a rozhlížím se po pokoji, co bych tak asi ještě mohla potřebovat.Nakonec odcházím z domu v 10.40 a to mě dost štve, to už může být průšvih. Ale tak jako..na Madrid to jezdí dost často. Když vyjdu domů, jsem vzteklá, že jsem se nenajedla, alespoň nějaký zeleninový salát. Vždycky to tak dělám, když jsem odcházela z domova, i kdyby to znamenalo obědvat v deset, protože pak už přes den nemám takový hlad a nemusím utrácet. No, jdu na zastávku, a je tam dost lidí, což vypadá na to, že tedy autobus pojede každou chvíli. V jedenáct začínám být nervózní a všichni lidi se mezi sebou dohadují, co se to jako děje, protože poslední dny ty autobusy jezdí naprosto příšerně. Čtu si staré zprávy od Daniho a přemýšlím, že až je zazálohuji (to srdce je smazat nemám) že je opravdu smažu. Navíc, zálohuji je nejen na památku, ale také proto, že když se po čase k nim občas vrátím, vždy v nich najdu nějaký nový význam. Je to jako kdybych ho poznávala i teď, když spolu nejsme. Připadám si tak...krásně...vzala jsem si takovou černou tuniku, světlé džíny, bílý svetr..tak jako v šatech tam nepůjdu, ale chtěla jsem si vzít něco hezkého. A v tu stejnou chvíli mě píchne u srdce, že proč vlastně mě nemůže vidět on? Můj Dani? Mám to tak vždycky..je to jako kdyby byl zavřený v mé hlavě a vždycky, když už chci jít dál, on se jakoby připomněl. Autobus naštěstí jede a v něm i moc hezký kluk. To tady není problém, samozřejmě, to by si člověk vytočil krk:-) ale tenhle vypadá zaujatě svým MP3 přehrávačem a nikoho si nevšímá. Má krásné vlasy..já měla k chlapům vždy trochu despekt a hodnotila jsem je jako koně..podle vlasů a podle zubů:-)) je to povrchní hnus a nic to neznamená, ale nutno podotknout, že kdybych potkala nějakého kluka, který by mě vzal za srdce, a všechno na něm bylo super, ale pak by se usmál černými zuby, všechno okouzlení by bylo pryč. Jo, taková jsem já. Abych se zamilovala, ztratila hlavu, musí ten člověk mít strašně moc věcí, a proto se mi to stalo jenom jednou za život. Svůj vztah s bývalým přítelem, se kterým jsem byla asi tak od šestnácti, jsem přehodnotila. Věděla jsem i v době, kdy jsme byli spolu, že je mi to jako by jedno a potom, když jsme se rozešli, jsem akorát litovala toho, že jsem to neudělala dřív.Byl to strašně moc hodný kluk, miloval mě, nepodváděl, asi nelhal (to se nikdy neví) ale z mojí strany něco pokulhávalo..nebylo k němu fér zkoušet se obnovit něco, co nikdy asi nebylo a tak, on ten náš konec nesl hůř než já a teď se asi otočil kruh a jsem to já, kdo má trpět, když Danielovi je všechno jedno. Mimochodem já nevěřím tomu, že je mu to jedno, ale umí to skrývat. Když jsme byli na procházce, tak jsem viděla, že je spokojený, klidný. Jednou mi řekl, že pokud bychom se měli vrátit, jako k sobě, že by se to snažil bojkotovat, aby se nezamiloval a nemohla jsem mu už ublížit. Ach jo, a neví že ubližuje on mě?? Najednou mě ta nálada plná energie rychle přešla a já sedím smutná v buse směr Madrid, já, holka z malé vesnice, a jedu na pohovor s Američankou. Je to celé tak absurdní, že se tomu dá asi jen těžko věřit. Tečou mi slzy a já tomu ani nerozumím. Je mi ale jasné, že přijdu pozdě. Abych nevypadala jako hulvát, píšu rychle mail, že budu mít zpoždění a že se moc omlouvám. Hned dostanu odpověď. Nutno uznat, že tenhle mobil opravdu nejen šetří čas, ale samozřejmě značně usnadňuje život. Vyběhnu z busu na Príncipe Pío a běžím na metro. Musím se smát. Nikdy jsem tu ve dne nebyla, ani nevím kam mám jít. Vždycky jsem tu v jednu ráno akorát čekala na přestup. Vidím směr metra Hospital Infantia Sofia a skočím do něj. Uf, jaké štěstí! Moment, tady něco nesedí. Linka 10 má nejnovější vlaky, co je tohle za šunt? Ježiši! Zase jsem to udělala. Naskočila jsem do linky 6. Už jednou se mi to stalo, v ještě horší chvíli-když jsem jela od Daniela na letiště. Málem mi tenkrát už nevzali kufr. No nic, na příští stanici vystoupím, oběhnu to a jedu zase zpátky. Ono tady se člověk snadno splete a obzvlášť ten, který nekouká (jako já:-)) protože když se sejdou schody, na jedno nástupiště přijedou dvě linky metra, pak se to někde dělí, takže poměrně snadno člověk vleze někam, kam nechce. No noc, teď už mám průšvih, nestíhám. Psala jsem že přijdu o 15 minut dýl, tak to asi spíš ne:-( Obíhám znovu Príncipe Pío, protože potřebuji druhý směr a mám štěstí, jede za 3 minuty. Pak musím jednou přestoupit. Na stanici Alonso Martínez.No, tam se dost zapotím, je to schodů jak...jako do nebe:-)Pak rychle přestupuji a vystupuji na stanici Goya. Chci vystoupit co nejblíže tomu domu, kam jdu, a docela se i trefím. Stojím před velkou budovou, a recepční mě pošle do prvního patra. A tam téměř za neprůstřelnými dveřmi je velké oddělení různých firem a jazykovek a tak podobně. A tam proti mě jde strašně hezký kluk. Je potřeba mít na paměti, že "strašně hezký" vystihuje zhruba 10% jeho vzhledu. Už dávno, asi tak od puberty se mi nelíbí takoví ti opravdu výrazně hezcí kluci. Co s nimi? Tenhle je spíš sympatický. Má jiskru. A ten úsměv! Proč nemám ten pohovor s ním?Akorát přichází Amber. Strašně sympatická holka, i když holka není na místě, může jí být taky perfektně 38, ale je hodně štíhlá, krásná, upravená, těžko říct, nedokážu to odhadnout. Možná je stará jako já, já vážně nevím. Posadím se, omluvím se za zpoždění a jedeme. Kde jsem studovala, co, jak, ve kterých zemích jsem žila ( dost zajímavá otázka, taky tam bude tuna uchazečů, kteří řeknou že v žádné!,uff mám výhodu)moje zkušenosti učitele, plány. Pak proč jsem si vybrala Španělsko. Řeknu pravdu- že jsem přišla kvůli lásce. Usměje se a řekne mi, že její manžel je Španěl,takže má velké pochopení. A pak říká: "Aaah, no Ty vlastně učíš i francouzštinu!Vadilo by Ti, kdyby přišel kolega a měla bys pohovor ještě s ním?" Málem mě omyjou,to je tedy důkladné. No tak jo. Dostanu deset minut na "přepnutí". A ve dveřích se prosím pěkně objeví tak super týpek, kterému jsem před půl hodinou věnovala úsměv. Ptá se mě, jakou mám úroveň a kdy chci začít kurz. Pak mu Amber vysvětlí, že ne, že chci učit. Amber odchází. Dostanu dvě pusy na tvář (takhle by měly vypadat všechny pracovní pohovory!!!)a jedem. Trochu mě stojí sil, to ne žen, ale nakonec mi to "přepne" dobře. Vysvětlí mi, že je Portugalec (to vysvětluje vše:-) ale že když byl ještě v kojeneckém věku, přestěhovali se rodiče do Paříže. Takže vlastně pochází z Paříže. Takže WAU. Strašně, strašně dlouho, jsem vlastně nemluvila s chlapem. S klukem. Který by byl ze mě okouzelný a došlo by k výměně nějaké energie, úsměvu. To radí každý psycholog a všechny ty materiály, které jsem načetla- že po rozchodu je strašně důležité rozšířit svoji síť o muže. Aby si každá žena uvědomila, že na světě jsou i jiní lidé než její bývalý. A já teď zářím jako měsíc na hnoji, protože energie, která mezi námi plyne, je strašně fajn. Není to snad o tom, že by někdo někoho měl balit, ale o profesním uznání od někoho, kdo ještě vypadá takhle. Strašně dlouho jsem nebyla oceněná za to, kdo jsem, nebo jaká jsem. Někdy mi to chybí. Na podzim se hodnotila moje rychlost ohřátí kakaa a způsob, kterým jsem stlala postel, takže to mi dost ubližovalo. A teď proti mě sedí krásný, mladý, sympatický Portugalo-Francouz, který je ze mě unešený. Cítím, jak se červenám. Omlouvám se mu, že asi nemluvím dobře. Že přijít ve Španělsku na pohovor s Američankou a mluvit na něm francouzsky je už trochu psycho. Strašně ho dostane, že jsem studovala ve Strasbourgu. To zase Američana nebo Španěla nemůže tak dostat, protože neznají ty podmínky,ale on ano. Ví, co znamená studovat IEP, co znamená pro cizince psát "disertace" (tímto zdravím Danušku:-)), co znamená bojovat jako Francouzi a psát pojednání o první světové válce, když se vás dotazují na druhou (haha). Takže udělám dojem. A to tak velký, že rovnou jde pro knížky, podle kterých bych učila a ukazuje mi jejich systém! Pak mi řekne, že mě asi bude nesnášet a hrozně se u toho směje, protože se v životě nesetkal s nikým jako já. A že jako chce umět tohle všechno! Je úžasný. Pak přijde Amber a on s ní mluví anglicky. Vím, že říkal že studoval v Anglii, ale prostě se pozná ten jeho francouzský přízvuk, ale hrozně roztomilý:-)Pak si tam tak ještě povídáme a po chvíli mě propouštějí. Jdu ven a usmívám se na celý svět. Bože, i kdyby mě nevzali, tak tenhle pohovor mi dobil baterky. Je něco neuvěřitelného být oceněný za hranicemi své země, rovnou dvěma rodilými mluvčími. Než přišla Amber, slyšela jsem za dveřmi, že si řekli, že mám úroveň téměř rodilého mluvčího. A to mi řekl i Rafael před pár dny! Bože. Jsem tak šťastná. Vím, že pád bude bolet. Já totiž když jsem takhle strašně šťastná, najednou potom "padnu" do reality a o co víc jsem byla šťastná, o to větší deprese přijde. Každopádně si tak říkám, jsem tady, všechno co tu dělám, dělám za svoje peníze, i když mi pomáhají rodiče,ale tady z místních mi nepomohl nikdo. Nemám tu ani známé, ani přátele a jak vidno ani přítele (Dana) který by mi pomohl v nejtěžších chvílích, zařídil mi práci nebo mě u sebe nechal. Do posledního eura mám vše poctivě odpracované a zařízené vlastními silami. Dost jsem shodila, dneska musím říct, že mi to opravdu sluší, dokážu se vykecnout v pěti jazycích (ano, i ten rodný se tu počítá, ten si taky napsali), studuju ve Španělsku na francouzské státnice, pracuju denně s dětmi, kteří občas mají svoji hlavu v bordelářských podmínkách, které mi občas hnou žaludkem a on mě nechce? Tak jo, vždyť to nevadí. Budu sama. Pokud budu dělat práci, která mě naplní, a to by tahle byla, budu šťastná i bez lásky, stejně jako jsem byla celý život.Úplně překypuji štěstím, tak volám mamce a sestřičce a je už skoro 14.10, když skončím a uvědomím si, že jsem dneska skoro nic nejedla,ale hlavně nepila. To mi na těchhle výletech vadí, že nepiju. Logicky, není pak kde chodit na WC. Úplně cítím, jak mě bolí ledviny, fuj. No nic, přemýšlím, kde se tedy najím. Rozhoduji se asi pro KFC, když si pak vzpomenu na jednu moc fajn kavárničku, kde jsem už několikrát byla. Nakonec cestou zjistím, že KFC už stejně zrušili.Tak vlezu do kavárničky kolem 14.20, tedy v čase oběda a mám si sotva kam sednout. Dám si sednvič se šunkou a se zeleninou, vynikající... a čaj. Kávu si dnes odpustím. Využiji zásuvky, dám "napít" i svému mobilu a jím. U toho čtu a jsem tak nějak v klidu. Když vylezu, žádnými obchody se už nezdržuji,a jdu směr autobus, ale ten asi 5 km vzdálený. Je větrno, ale svítí slunce, předpovědi na další týden už jsou zase kolem 24 stupňů a slunečné. Hurá. Když dojdu pomalým krokem k Puerta de Alcalá, neodolám, přejdu silnici a vydám se do Parku del Retiro. Hned po schůzce jsem si koupila nový šampon, těším se, až ho vyzkouším, procházím se v krásném parku, a jsem nějak klidná. Po chvíli to obracím, a vytahuji knížku. Najdu lavičku a čtu si. Najednou mi ty líbající se páry nic nedělají. Prostě mně to není souzeno a hotovo. Každý má něco. Oni třeba nikdy neopustili Španělsko a třeba by chtěli, tak co? Prostě je potřeba docenit to, co každý má. Je asi 16.15 když se zvedám. Je to zajímavé, tady prostě čas plyne opravdu hodně, hodně odlišně. Vyberu si jinou cestu, než kterou obvykle chodím a projdu se kolem Ambasády Francie. Pak pokračuji dál v cestě až už procházím po Gran Vía a uvažuji, že si někde musím dát něco sladkého a studeného. Padla na mě strašná, šílená únava. Ale taková, že jsem ráda, že jsem sebou někde nešvihla. A dost, chodím bez přestávky vlastně od 10.40, a to je už docela dost hodin. A samozřejmě, navíc bez vody. Prohlédnu si pár obchodů a mám radost, že už mě ani neláká, si něco kupovat. Pak najdu Starbucks a objednám si ledový koktejl s kávou. Těším se hlavně na šlehačku, která mi minula dodala mraky energie, ale dnes ji nedostanu a nevím proč:(No nic, sedím na Gran Vía, pátek odpoledne, popíjím koktejl, v tašce nový šampon, pracovní pohovor byl bomba, to by měl mít super den, ne? A přece to tak úplně není pravda. Mám chuť zvednout telefon a všechno to napsat Danovi. Na co tolik štěstí, když ho není s kým sdílet? A je to tady, to neuvěřitelné štěstí z dopoledne se postupně propadá do stále silnějšího smutku. Když se zvednu k odchodu, zajdu do pár obchodů a zjistím, že mě vlastně nudí. Že mě to nebaví. Kolem 17.40 přecházím ulici a zacházím do Casa del Libro, do jednoho z mých úplně nejoblíbenějších obchodů. Najdu dole knihu, poezii autora z Madridu. Autor píše,že je to jeho prvotina, že prožil těžké období a proto se vypsal v téhle knize. Vrhne mi to slzy do očí. Je to drsná kniha a mám chuť si jí koupit. Jedenáct euro. Za takovou miniknihu. Děs. Jedu do třetího patra, kde jsou knihy psychologické, o náboženství, spirituální a Bůh ví jaké ještě. Usednu na schůdky, které používají jen výjimečně, takové ty malé, posuvné, a čtu. Nanosím si tam mraky knih a čtu. Jedna mě dostane, je poměrně útlá, ale vypadá zajímavě. 15 euro. Šílené. Ty schůdky už dvakrát potřebovali. Docela ostuda. Nakonec to ten kluk vyřeší tak, že si přinese jiné:-) Já mám vybrané 4 knihy a nesu si je dolů. Je mi jasné, že si je všechny nekoupím, ale potřebuji si to nechat rozležet. Dole v beletrii najdu autora Fabia Vola, mého oblíbeného...jaká hanba že jeho první knihu jsem četla francouzsky a ty další španělsky, když on je Ital. No nic, to je už život:-) Kniha mě vtáhne, a to tak, že když zjistím, jaké knihy mám v ruce, vím, že dvě z nich nepotřebuji. Nakonec beru tu drahou a jednu levnější, od autora, který toho má hodně na srdci. Čtu jeden jeho román, ale tohle je taková zpověď, na co přišel, když se léčil z rakoviny. Drsná kniha, ale vlastně optimistická. Myslím, že lidé, co zvládli něco takového toho mají hodně co předat. Kupuji, a svítící jak žárovka se ubírám dolů směr Callao. Dojdu do Corte Inglés, tam si vyzkouším všemožné makeupy, parfémy a pak se jdu ještě podívat do H&M, kde vybírám svetřík, který jsem si vyhlédla už včera. Je už 20.40 a já už hlady a žízní umírám. Kupuji. Pak ještě projdu nějaké jiné obchody a ubírám se směr Príncipe Pío. Neodolám a zacházím k Palaciu Real, kde jsme s Danem poprvé políbili. Je tu mraky dvojic. Tenkrát jsme tu byli sami. Ani se mi neženou slzy do očí, což mě překvapuje. Pak dojdu přímo na ono místo. Je to strašně divný pocit.Jako kdyby ten čas ani neuběhl. Jako kdybychom tam pořád stáli. Úplně nás tam vidím. Jdu zpět. Potkám moc hezkého kluka. Usměje se. A přesně v tu chvíli v hlavě uslyším zvonivý Danielův smích. Je to jak jsem to říkala:-( Je to jako výčitka, která mě nenechá postoupit. Jeho hlas a jeho smích jsou věci, které enormně postrádám, protože když jsem je slyšela, věděla jsem, že je vše v pořádku. Mám štěstí, stíhám bus ve 22.10.Na to, jak bylo odpoledne vedro, je teď dost zima. Jdu domů, a doma je jen Rafael. Hurá. Dám si Actimel a jdu nahoru. Když vcházím do pokoje, ukáže se Ana s dětmi, že prý byli někde na návštěvě. Vyměníme si "dobrou noc" a já upadám do spánku dřív, než se stihnu přikrýt.
Žádné komentáře:
Okomentovat