Budík zvoní v 8.30. Já už ničemu nerozumím. Když jdu spát v jednu a vstanu v osm, tak se budím ještě před budíkem, a když jdu spát v půlnoci a po velmi klidné činnosti, tedy po čtení, a ne po plačtivém hysterickém záchvatu, a vstanu poměrně dlouho, jsem unavená na smrt. Slyším nějaký hluk a rozhodně také hlas Rafaelova otce. Moc se mi nechce dolů, když nevím, kdo tam je. Ustelu si postel, otevřu okno a zjistím, že zase (nebo ještě pořád) dělají novou bránu. Slezu dolů a dole stojí nějací dva pracovníci a Rafaelův otec. Chci si udělat kávu v pressovači (chichi)ale netroufnu si, když pořád někdo leze kolem. Nakonec si tedy troufnu. Dám si dvě vynikající sušenky, a černý chléb se sýrem. Pak ser rozhoduji, jestli pojedu do nákupního centra Xanadú nebo ne. Chci se nějak upravit, protože mi opravdu chybí to, že se někam můžu vypravit. Tak jdu na věc a....neteče voda. Sakra, zrovna dneska? Takže bych nejela? Budu celý den doma? Přichází Ana. Říká mi, že to snad není takový problém (no možná pro ní ne) a natočí mi půl skleničky z koupelny dole, kde ještě voda trochu zůstala. Vyčistím si zuby, to zvládnu, ale pak se chci namalovat..a nakonec to zvládnu taky. Vyčíhnu autobus podle řádu. Tady je totiž takové záhadné. Časy odjezdů a jsou uvedeny jenom z výchozí stanice. Jenomže pokud člověk nezná vzdálenost mezi jednotlivými body, slouží mu to leda k prdu. Jízdní řád říká, že bus jede ze stanice Fuenlabrada v 10.59. Jenomže protože jsem už několikrát tímto busem jela, vím, že z Fuenlabrady k nám to trvá asi 40 minut. Vím tedy, že autobus můžu očekávat nejdříve v 11.40. Jo, takhle na hlavu to je. Takže se rozloučím s Anou a jsme domluvené, že budu doma kolem páté, a zůstanu s malým, mezitím co ona vyzvedne Lolu. Vzala jsem si ty nové šortky pro které jsem si kdysi jela do obchodu Stradivarius na Gran Vía, a k tomu bílé triko. Cítím se strašně moc dobře. Stihla jsem si i vyžehlit vlasy..vyjdu z domu a mám strach, jestli už ten bus vlastně nejel. Stačí dvě minuty špatný odhad a je to v čoudu. Jenom ve Španělsku se dá na ulici zaslechnout ¡Olé! a je to moc hezké. Pár obdivných pohledů a mířím na zastávku.No jo, nemůžu říct že mi to nedělá dobře.Mám štěstí, bus přisviští na dvě minutky. No vida, jak ty řády nakonec pěkně fungují! Vzpomenu si, že od mojí první procházky Arroyomolinos už uběhlo několik týdnů a je mi z toho divně. Naštěstí za 3 minuty vystupuji a myšlenky se mi už rozprchnou jinam. Nevím totiž, do kterého obchodu dřív vstoupit:-) Mám s sebou svetřík z H&M, který asi půjdu vrátit. Koupila jsem si ho a teď nevím, jestli ho chci mít. Stál 15 euro, takže dost a nevím, jestli ho nemám vrátit a koupit si kredit do mobilu. Taky budu potřebovat nový lístek na autobus,ten na 10 jízd..a tak dále. Takže nevím. Říkám si, že to udělám jako první, potom že si dám obídek a pak se uvidí. Vyjedu do prvního patra a první věc-jdu si umýt ruce. Nesnáším ten upatlaný pocit. Mezitím zvládnu zavolat i mamce a cestou uvidím regály s různými typy punčoch. Jedu dolů a pak si řeknu že vlastně ale jedny potřebuji. Víc jak 100Kč bych v Čechách za punčochy nedala, tak uvidím, jak si povedu tady. Jsem úplně zavalená, mají je roztříděné podle značek. Bože, chci ty nejlevnější a hotovo! Přichází prodavačka a sdělím jí, že chci punčochové kalhoty, přirozenou barvu, trochu lesku. Zavede mě k příslušnému regálu. Ceny kolem 10 euro, chce se mi utéct. Nakonec mi nabídne jedny, které mě opravdu zaujmou-dole jsou zakončeny rovně a je na nich jakoby malé očko. To se navlékne na palec a když bych měla sandále, konec punčoch by byl skryt a tak by to vypadalo že ty dokonalé hladké nohy jsou moje:-D Mají tu hodně punčoch na léto, což znamená různých "vylepšováků" právě k těm všem super krátkým kraťasům. Na rovinu..můžou si je dovolit tak holky do 15ti let. A pak ty, co dřou ideálně denně v posilovně. Ani jedno není můj případ, takže nakonec je kupuji, platím 8 euro a skoro pláču. Uf! Sjedu dolů, do Corte Inglés a jdu se trochu nalíčit. Nebo spíš vylepšit. Pak zase jedu nahoru procházím různé obchody. Je 12.45, měla bych něco sníst. V Corte Inglés mi dala k účtence takovou kartičku, že si můžu zajít do jejich kavárny a můžu si tam k dortu dát kávu zdarma,ale zjistím, že to platí jen v den nákupu, od 17.00 do zavírací doby, takže to se mě bohužel netýká. Ráda bych si koupila nějaké kraťasy na běhání, ideálně krásné a zadarmo, že:-)Procházím různé obchody a pak se zaseknu u jednoho sportovního, který jsem už dnes minula. Přišlo mi to tam tak normální s cenami. Vstoupím a jsem příjemně překvapená. Nejdřív vidím jen bavlněné hadry, což na sport nesnáším,ale v dalších regálech už jsou příjemné materiály a za relativně normální ceny. Nanosím co můžu do kabinky a jde se na věc. Jojo, když jsem studovala ve Francii, všechno, co jsem chtěla, jsem si i koupila. Teď musím hodně, hodně počítat. Líbí se mi jedno obyčejné tílko, ale nakonec ho tam nechávám. Poslední dobou jsem se s tím otáčením "éček" nějak rozjela. Musím se krotit. Musím šetřit a to hodně. Na druhou stranu šetřím od začátku, tak jsem si prostě udělala radost. A udělám si další. Vybírám kraťasy ke kolenům, už jsem se sháněla šíleně dlouho i v Čechách, ale všechny kolem tisícovky, hnus. Teď platím 10 euro a jdu. Mám taštičku s tím svetrem co chci vrátit, taštičku kam mi dali ty nové silonky, teď kraťasy, už si připadám opravdu jako v obchodním centru a ne jako turista bez peněz. Ve sportu jsem se značně zapomněla, je už 13.45 a začínám mít hlad. Procházím Stradivarius a různé jiné obchody, Springfieldu se raději vyhnu, na ten mám vzpomínky s Danim, to bych dneska nezvládla. Zamířím do obchodu Shana, který jsem do té doby neviděla. Moc hezké, a hodně levné. No, trochu hadry, uznávám, ale něco se najít dá. Nacházím jeden bílý svetřík, to je tak vzít s sebou na terásku v létě až člověk půjde na jedno:-)ale jenom XS, a potom XL. Zkusím první možnost a tuším, že ho natáhnu tak na jeden prst. Je mi dobře! Pro jistotu se ptám prodavačky, jestli nevypadám jako hovado a ona:"Jako proč, jestli to není Tvoje běžná velikost a máš divný pocit, tak se prostě smiř s tím, že máš novou velikost, protože tohle Ti sedí perfektně." Jo, to tedy koukám. Tak si jdu koupit svetřík za 4 eura! A jsem nadšená. Měla bych vrátit ten co s sebou už podruhé tahám. Viděla jsem totiž, že v obchodu Bershka mají o něco hezčí. Jenže jsem to viděla jenom na Sol a tam se teda nepotáhnu. Pak už jsem všude viděla jenom bílé. Tak nic. Je 14.00, už mám hlad jak vlk, jdu si projít patro s jídlem. Na KFC a podobné nemám vůbec chuť, dnes se těším do 100 montaditos. Je to taková hospůdka nebo jak to nazvat a každou středu a neděli tam mají vše za jedno euro. Proto jsem chtěla jet dnes a ne včera. Chichi.Odložím ty svoje nákupy, a zaškrtnu dva sendviče. Chodí to tu tak, že si člověk na takovém papírku zaškrtne co chce, odnese to, zaplatí, a pak ho zavolají podle jména.Vyberu si sklenku Tinto verano a jdu. Číšník mi oznamuje, že ale dnes jedna sklenička (tedy necelá třetinka) stojí stejně jako půllitr, tak jestli to nechci změnit. Tak tedy měním. Za chvilku někdo do mikrofonu vyhlásí moje jméno a já si jdu pro svoje sendviče. Jeden s jamón serrano, olivovým olejem a rajčaty a druhý se šunkou a sýrem. Je to vynikající. V momentě, kdy ochutnám tinto je mi jasné, že se asi trochu připiju, měla jsem pěkný hlad a je to znát.Zase na mě padne depka. Já fakt nesmím pít. Je to šílené. Stačí kapka a topím se v tom. Přemýšlím nad tím, že když jsem poznala Daniela, začala jsem úplně jinak vnímat čas. Prostě všechno přestalo běžet svojí přirozenou cestou. Můj čas se scvrknul na "čekání" kdy budu v Madridu.Na počítání týdnů a noční sledování cen letenek. Ale pořád jsem to byla já. Pořád jsem byla na koni a věděla jsem, že mě hluboce miluje a nevěděla jsem ani proč. Vlastně jsem mu nevěřila. Když jsem na to samé přišla i já, bylo už pozdě.Dneska se u nás pálí čarodějnice, za chvíli mám narozeniny..vždycky mi to přišlo jako skok od doby, kdy byly Vánoce,ale letos, letos mi to připadá jako pár dní. Od doby co znám Daniela, se čas zbláznil. Nepočítám čas na hodiny, ale na týdny. Za x týdnů státnice! Za x týdnů jedu do Španělska! Pak zase-za x týdnů jedu domů! A tak pořád dokola. Mám jenom jeden život a mám pocit, jako kdybych ho žila stylem, že bude ještě jeden pokus..žiju já vlastně? Co to znamená žít a nemrhat časem? Pracovat do úmoru? Mít děti? Obojí? Být sám a nic necítit a být v klidu? Na jednu stranu jsem ráda, že jsem poznala lásku, že vím co znamená milovat a obdivovat, že jsem poznala lásku, která hory přenesla, že jsem pochopila proč moje mamka odešla z města na vesnici, aby mohla žít s mým taťkou, protože já odešla z města, kde jsem vedla svůj poměrně úspěšný život do země, kde neznamenám nic, protože to, že jsem doma, mě udržovalo v takovém tlaku, že to nešlo vydržet. Kdyby ale existoval prášek, který by mi smazal v hlavně všechny vzpomínky, vzala bych si ho. Žila bych bez lásky,ale klidně. Byla bych doma, pracovala bych třeba v Praze, jednou za dva týdny bych jezdila k našim, o víkendu pila kávu s taťkou, občas jela s mamkou do města a na kole na výlet..a byla bych šťastná. Teď jsem poznala muže svého života, který mi totálně zamával s tím, co jsem do té doby zažila a co jsem si vybudovala a klidná tedy rozhodně nejsem. Přestala jsem totiž vnímat. Cítit. Necítím radost, ani žal, asi už nic. Jak já vždycky prožívala Vánoce, nebo svoje narozeniny. A svojí sestřičky. Abych všechno měla, krásné, nazdobené...stále to dělám, ale ten prožitek je jiný. Slabší, ne tak opravdový, nebo jak bych to řekla. Dopiju tinto a mám dost. V žaludku mám rybník. Jdu se podívat ještě po jiných obchodech a zjistím, že v 15.59 mi jede domů bus.Jdu se tedy konečně podívat, co se děje s tím mým svetrem. Zkusím si ho a ...najednou je mi to líto. Už jsem si ho jednou vybrala a ..a už jsem se do něj trochu zamilovala nakonec ho vracet nechci. Až mi bude sedmdesát, bude jedno, jestli jsem si v roce 2014 koupila zelený svetřík nebo ne. Tak tedy jdu domů. Mně se odtud nechce:-(Ale jdu, co mi zbývá. Na dálku vidím odjíždět bus. Príma. Takže mi ujel. Stojím na zastávce a v 15.59 opravdu přijede jiný! Za pár okamžiků vystupuji a jdu domů. Nikdo tam není. Sláva. Roztřídím nákupy, uklidím účtenky a říkám si, že nakonec to byl dobrý nápad, jet takhle brzy. Převléknu se, protože tuším zase pískoviště a jdu si udělat kávu. Dnes zbylo kávy málo, ale odhadnu přesné množství vody a vznikne něco naprosto lahodného. Vidím Anu, že zajíždí do garáže. Užívá si své elektronické brány, dneska už konečně funguje. Říká mi, že se rozhodli jet na vesnici, na těch pár dní. Já se vymluvím na ten pracovní pohovor a ona mi řekne, že ještě pojedou nějací přátelé Rafaelových rodičů (uf, takže jim bude přes sedmdesát)a budou bydlet všichni u nic v domě. V duchu se raduji, bude klid! Ana mi říká, že malý usnul v autě, tak že pojede s ním pro Lolu. A pak mi říká, ať jedu rovnou taky, že půjdeme do parku. Před školou nabereme všechny děti a já jdu s tatínkem Lucii, což je Lolina kamarádka. Moc fajn chlapík, bavíme se o jazycích a říká mi, že se od osmi let učí anglicky a začne se hrozně smát. Chápu, jak ta jeho angličtina asi vypadá. Pak jde domů a Ana mi říká, že má hroznou chuť na Coca Colu a on že pro ni skočí. A přijde dokonce s plechovkou i pro mě! Já pak malého Rafaela odvleču na pískoviště a stavíme bábovičky. Až do 18.30, kdy je čas jet domů. Myslím na zprávu včerejšího dne, a to na Ivetu Bartošovou. Její eskapády poslední roky bavily celý národ, a já samozřejmě jsem se taky nemálo bavila, když byly různě zveřejňována její videa,ale nějak mě to zasáhne. Asi hlavně to, nebo hlavně to, že vlastně nikdy nepřekonala smrt svojí první lásky a to mě opravdu vyděsí. Děsí mě to, že se mě to vlastně týká. Možná jsem až nechutně vztahovačná, ale mám strach z toho, že se do mě někdy zakouká nějaký chlap, já ho nebudu milovat, protože budu stále doufat, že se Dani vrátí, ale protože už třeba budu roky sama, nějak se uchlácholím, že to bude OK. A pak mi z toho hrábne.No nic, stavím bábovičky a pak jedeme domů. Lola se převlékne a mizí spolu s Anou. Já zůstanu s malým, a doma je už i táta Rafael. Chvilku si hrajeme a pak mi malý přinese kytičku, kterou mi utrhl. To je opravdu roztomilé, docela mě to dostane. Tolik lásky. Pak mu oznámím, že jdu na WC a on že mě doprovodí. Musím ho držet za ručičku. To mě dostane,když Ana je doma a mohl by být s ní. Pak je večeře. Jsou špagety. Miluju tuhle jejich směs. Už po pěti soustech mám dost a byla bych sytá, ale jako chuť je chuť. Sním to všechno a navrch ještě mandarinku. Malý je dneska moc hodný, dokonce si vykřičí, že bude sedět vedle mě. Pak sprcha. Ana schválně zmizí a nechá mě v tom. Ale k mému překvapení se chová úžasné.Dokonce se nechá i vytáhnout z vany. Ne že bych chtěla mít dítě, jako prostě ho mít stůj co stůj, ale chtěla bych ho mít s Danielem. Je to nový pocit, který jsem nikdy nezažila. Kdyby mi teď zavolal, že se choval jako idiot, jestli se můžeme vídat a dopadlo by to tak, že bysme měli dítě, já bych se nebránila. Nikdy se nebudu cítit připravená. Vím, že jestli se vrátím domů, a začnu pracovat v Čechách, stane se ze mě zase ten kus ledu a z dětí mi bude nevolno. Po koupeli je nechám být, natáhnu své nové kalhoty a konečně prvně vyběhnu. Obávám se, že poslední výběh se konal v srpnu před mým odjezdem do Španělska. Ano, pak jsem už neběžela ani jednou. Začínám pozvolna, rychlou chůzí dojdu směr Móstoles.Zpátky už běžím. A najednou se začnu usmívat. Venku je nádherně. Vše omamně voní. Jsem venku dlouho, přijdu až ve 22.15. Říkám si, že nejlepší by bylo jít hned spát, jsem příjemně unavená, ale nakonec otevřu PC, snažím se něco naučit, pak sprcha a jdu spát zase v 0.50. Fakt síla. Přemýšlím, že u Evy se mi líbilo to, že kolem 18té můj den končil, ten pracovní, a za odměnu, za všechnu tu práci, jsem vídala Daniho. Tady vlastně můj den konči v 16, protože pak se musím občas pěkně přetvařovat, aby bylo všechno oukej a nikdo si na nic nestěžoval. Ach jo, tak dobrou!
Žádné komentáře:
Okomentovat