Budík zvoní v půl osmé. Mám i chuť vstát, ale prostě jak uslyším ty vřeštící děti, tak mě to zase přejde. V devět je pořád doma Ana. Nechci s nikým mluvit. Tak vylezu až v deset, ach jo. Svléknu povlečení, ustelu postel a jdu snídat. Táta Rafael byl včera nakupovat, a tak si dopřeju vynikající snídani. Končím s hodováním v 10.40. Ach jo. Jdu k sobě, vyřídit tuny e-mailů a do toho asi půl hodiny volám s mamkou. Fuj, to zase bude účet za telefon. Každopádně je mi líp než včera, možná že jsem to ze sebe potřebovala dostat. Po telefonátu s mamkou je mi ještě líp a kolem 12.00 jdu obědvat. Dneska malého vyzvedne Rafaelův táta, takže sebou musím hodit. Pak si musím vyčistit zuby, zapnout pračku, uklidit pokoj, a probrat skříň v koupelně. Všechno, co je moje, už musím nanosit k sobě do pokoje. Je potřeba pomalu chystat kufr. To, co mám u sebe v pokoji, to půjde snadno, ale horší bude to, co mám tak různě po domě. No nic, jdu obědvat. Nakonec se před obědem rozhoduji sebrat prádlo, které visí na šňůře. Pověsím ještě pračku, která doprala a pustím tu svoji. K obědu najdu rýži, kterou úplně miluji, steak od včera a k tomu si udělám vajíčko. Vynikající. Dojím v 12.55 a jdu pověsit zbytek prádla. Pak se konečně dostane i na mě, trochu se zkulturním a kolem 14.00 přichází Milagros. Jsem v šoku z toho, jak strašně najednou ubíhá čas. Naprosto příšerně. Jdu sebrat prádlo, povléknu postel, rozeberu zbytek prádla, protože předpokládám, že bude pršet a jdu domů. Doma je dávno dědeček, tedy táta Rafaela, a malý Rafa, který už dávno spí. Venku je krásně. Teplo, ale pod mrakem. To miluju. Udělám si kávičku a k tomu přikusuji zmrzlinu. Nevím, proč bych měla jíst nanuky po nocích, když si jich můžu užít do sytosti odpoledne:)Ana píše, že kolem 16.30 přijede domů a že pojedeme pro Lolu. Jestli zmoknu, tak mě to rozčílí. Zůstaly mi krásně vlnité vlasy od včera. Tak jako přirozeně, vůbec to nevypadá strojeně. Udělám z toho culík a musím říct, že vypadám opravdu jinak. A hodně se mi to líbí. Jestli zmoknu, o všechny ty vlnky přijdu. Já bych řekla, že bude pršet, ale těžko říct. Navíc jsem myslela, že dneska má Ana tu schůzku, co mívá každý týden, jak se tam vždycky zasekne. Minule jsem byla s malým doma, před tím jsem byla tam. Pane jo, už je to týden, co jsem byla v jazykovce na té hodině pro dospělé, bylo to super. Šla bych zas. Ale to prostě nejde. Nemůžu tolik využívat tuhle rodinu. Kdoví, co bude příští školní rok. Třeba budu ráda, že tu můžu zůstat, nemůžu moc provokovat. Kolem 15.15 se vlastně končí můj den, čekám na Anu. Nakonec jsem ráda, že jsem dnes zůstala doma. Vyprala jsem, uklidila..a vlastně to je asi naposled, co jsem tohle podnikala:( Ach jo.Cítím se tak nějak fajn, snad to vydrží. Ana mi napsala, že Lolu vyzvedne ona, takže když ji uvidím doma, tak nějak tomu nevěnuji pozornost, protože z toho vyrozumím, že pojedeme všichni. Ona na mě křikne nahoru, že mi jasně napsala, že jdu já. Pak si otevře zprávu a zjistí, že mi napsala, že Lolu vyzvedne cestou domů. Trochu se zakaboní řekne, že se tedy spletla. To mě namíchne. Je doma dědeček Rafaela a ten mě naštěstí hodí ke škole. Čekám na Lolu a pak potkáme babičku jedné její kamarádky, Lucii, jak jdou do parku. Lola hrozně naléhá, ať jdeme k nim. Volám Aně a za chvíli přijíždí. Domluvíme se, že tedy půjdeme všichni. V domě Lucie je to super, dostanu dokonce vynikající kávu Nespresso, s vanilkovou příchutí a hrajeme pexeso. Jsem ráda, že takhle pěkně strávím odpoledne a nemusím ho trávit v parku jako blbec. Pak dojedeme domů, uklidíme, dáme si večeři a já jdu nahoru. Je mi nějak divně. Je to úterý, tak co bych chtěla. Pošlu Danielovi jednu zpráv a zjistím, že mu zprávy nechodí. Takže mu napíšu klasickou textovou zprávu, jestli mě zablokoval. Okamžitě mi přijde zpráva, ať se ho nikdy nepokouším kontaktovat a že mě chce mít zablokovanou. Nějak se mi zbortí svět. Jdu zvracet. Okamžitě. Jdu ven, trochu se nadýchat čerstvého vzduchu. Ještě pořád mi píše. Že ho to mrzí, ale že musíme postoupit, že se oba trápíme, a kdesi cosi. Když přijdu domů, asi v jednu ráno, je mi divně. Kolem půlnoci jsem to už nevydržela a zavolala sestřičce. Nějak jsem ji potřebovala slyšet. Nějak mě to uklidnilo. A pak se rozhodnu, že až půjdu z praxe z jazykovky v pátek, že Danielovi napíšu pár řádek, kde já budu mít poslední slovo. Nejde mi o toho prosit, ani to nemám v plánu, jenom chci mít poslední slovo. Musím ho mít. I tak potřebuju vyjít jako vítěz, ne jako poražený. Je to otázka ega. Pak sleduju kdejaké kraviny na internetu a usnu asi kolem 3.30.
Žádné komentáře:
Okomentovat