Je 9.15. Nechce se mi vstávat:-( Uděláme si kakao, přikusujeme to sladké a povídáme. Ana mě hodně motivuje k dokončení studia a k vystudování jednoho kurzu. Jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Kolem 10.15 odcházím. Na metro je to kousek a já užívám toho krásného rána. Zahrádky jsou plné, všichni teprve snídají.:)Je nádherně, opravdu krásný den. Metro zvládnu rychle,ale když dojedu na Príncipe Pío, zjistím, že bus jede až v 11.40. Jenže je 11.05. Ach jo. Nějak to přežiju a když už skoro vystupuji, zvolá na mě nějaký asi tak osmdesátiletý pán: "No, koukám že ses za tu cestu krásně opálila!" A výtlem. Mám trochu chycenou jednu ruku. Čeho všeho si takový pán nevšimne!:-) Mám žaludek na vodě, dvě noci jsem pořádně nespala a je mi fakt na zvracení. Doma je Rafael a děti. Rafael mi oznamuje, že jedou obědvat k babičce a potom odpoledne že on s malým tam zůstanou a Ana, až přijede ze školení, jde někam s malou Lolou. Bože! Mohla jsem dostat lepší dárek? A tím, že je to jakoby jejich chyba, že tu nejsou, mi ani nevzniká povinnost odpracovat ty uběhlé hodiny. Sláva. Odchází a já se jdu osprchovat. Je šílené, jak se cítím zaprášená. Zabavím veškeré kosmetické produkty po bytě, ráchám se do sytosti a kolem 13.15 jdu obědvat. Hlad ani nemám, ale je potřeba zachovat nějaký rytmus. Dám si něco, co vypadá jako řízek a jdu nahoru. Zatáhnu rolety a od 13.45 natahuju budík na 17. To by ještě neměli být doma. Dobrou. Zazvonění mě úplně vyděsí, ani nevím kde jsem nebo co se děje. Protahuju až do 18. Celý den v čoudu, ale to je jedno. Dám si kávu a jogurt a v 18.20 vchází do dveří Rafael s malým. Chvilku si hrajeme venku, ale je na omdlení. Pak vymyslím, že si půjdeme kreslit a jsme nahoře, kde je poměrně snesitelně. Pak ho jdu vykoupat a jsem velmi příjemně překvapená, že se nekoná žádné divadlo, protože prostě jak tu Ana není, on je hodný. Kdyby tu byla, bude pořád brečet a běhat za ní. Vykoupu ho, dám mu čisté pyžamo a pak mě čekají zajímavé věci-poprvé v životě se musím postarat o dítě po použití WC. No jo, všechno je jednou poprvé. Pak je večeře a ve 20.45 jdeme číst pohádky. Musím uznat, že mě to s tím malým baví, protože Lola jak je důležitá, pořád vymýšlí nějaké kraviny. Malý Rafe je dost klidný. Ve 21.15 se jen tak natáhnu do postele a přemýšlím. Slyším klapnout dveře a křik, a nechce se mi mluvit s Anou ani s Lolou. Za prvé prostě nechci a za druhé bych se zase zakecala do ví do kolika hodin. Je 22.15 když jsi jdu vyčistit zuby a venku je 25 stupňů. Neodvažuju se odhadovat, kolik bude zítra. Tohle je Španělsko. Takovéhle teplotní skoky ze dne na den. Kdyby zítra bylo přes den 13, asi by mě to ani nepřekvapilo. Víkend utekl šíleně rychle a já musím říct, že se cítím opravdu šťastná. Tak nějak plná energie. Těžko říct, jestli si to nalhávám a namlouvám, ale od narozenin jako kdyby se všechno změnilo. Možná je to jenom náhoda, ale prostě jako kdyby ten nejhorší rok mého života prostě najednou skončil. Jen tak, ze dne na den. Samozřejmě vím, že to není pravda, že těžké dny ještě přijdou,ale cítím se super. Jen tak si cestuju po Madridu, jezdím busem zleva doprava, po trasách, které neznají ani místní, hledám si práci, plánuju další studium..všichni mě chválí..a možná, možná založím prozatím přátelský vztah s Danim. Rozpočítám ten slavný devadesátiminutový interval a nařizuji budík. Jdu spát ve 23 a budík mám na osm, tak jsem zvědavá.Tak dobrou!
Žádné komentáře:
Okomentovat