Budík jsem měla natažený na 6.40, přesně podle toho devadesátiminutového propočtu, ale nevím co se stalo. Mám pocit, že jsem ho neslyšela,ale přesnější je, že jsem byla tak omámená spánkem, že jsem si ho přeřídila a ani si to nepamatuji. Dneska je Ana od 9.00 na nějakém školení v Madridu a tak do školy vypravuje děti Rafael. Ještě jsem se nabídla, že je odvedu já, jak bych to asi udělala, když mě ani budík neprobere? Dneska je mi úzko. Protože musím šetřit, zároveň mi tady zbyly nějaké životopisy ještě a hlavně-začíná jeden týden, příští týden druhý a to je vše. Ve středu 4.6. domů. Nechápu, kam ty dny utekly. Nevím, ale mám pocit, že u Evy snad ten čas letěl méně. Vždyť já jsem tady nic neudělala. Vidím jak dneska, jak jsem druhý den seděla na zahradě a rozmýšlela, co tu bud dělat a kdy uvidím Daniho. Neudělala jsem nic. Nebyla jsem na výletě, protože na něj nemám a tak podobně. Proberu se definitivně v 8.40, totálně omámená, asi i přespalá, oteklá, prostě prima. Jsem rozčílená, protože jsem opravdu myslela, že vstanu v těch 6.30 a napíšu maily, na které bych mohla dostat i odpověď.Jako ještě dnes. Teď už je to nemožné.Sejdu dolů, a musím zkonstatovat, že je tu více uklizeno, než když tu je Ana a také děti prostě skoro vůbec nekřičely. S Anou jsou nějak emotivní. Udělám si snídani, kávičku, a otevřu PC. Bože, mám toho tolik udělat, že je mi z toho zle a na druhou stranu, to zase budu dneska doma? Tolik dní, kdy jsem nebyla běhat. Mám nové běžecké oblečení, jak jsem to jako dřív dělala? Co se teď ty poslední týdny děje?? Jsem nervozní naprosto šíleně. Snídám a u toho vyřizuji, co se jenom dá.Mám totiž i výčitky, protože mám nějaké fyzicky vytištěné životopisy a nevím, kam je hodit. Dva týdny. I kdybych je hodila kamkoliv a někdo si mě zavolal na pohovor, kdy na něj asi půjdu??:-(((Když si připravím chleba v toastovači, protože ta vynikající bageta nikde není, vstoupí do dveří táta Rafael a strčí mi do ruky bagety. Ten člověk se vrátil ze školky dětí, aby mi podal bagetu! Je mi ze sebe zle. A z téhle rodiny já chci odejít? Dokonce mi jednou řekli, že tady můžu bydlet a najít si práci v létě. To znamená náklady na bydlení 0, a jím si tu co chci, a navíc, všechno je vynikající, zdravé a můžu jíst kdy chci a jak chci,nejsem padlá na hlavu??Děti tráví prázdniny u prarodičů, takže můj týdenní plat by se nekonal, ale tak počítá se s tím, že bych chodila do práce. Dokonce mi navrhli, abych si napsala do dokladů jejich bydliště ( což je mazec, takhle za mě ručí) abych měla nárok na zlevněnou dopravu. A já odejdu? Jsem asi na hlavu, fakt. Kolem 9.45 začínám mít pocit, že asi může i pršet a tak dojdu sebrat prádlo. Je to zvláštní, sbírám jim spodní prádlo, ponožky..mně to nevadí, ale je takové zvláštní, že to nevadí jim, protože já bych to nepřežila. Kolem 10.30 vyletím od počítače, protože je potřeba se pohnout. Dojdu svléknout postel, a jdu zapnout pračku. Nezajímá mě, že se tady perou postele v pondělí, zítra nejsem zvědavá na to, abych se s někým prala o pračku, nebo mi snad někdo sundal prádlo, a já ho pak nikdy nenajdu. Takhle budu mít klid a zítra mě čeká jen vysavač a vytření podlahy.Je 10.45 a já jsem příšerně nervozní. Potřebuju to tady využít na maximum! Kolem 11.45 už si dám obídek. Dám si tu vynikající cuketu, chleba se šunkou a ještě si udělám minisalátek z rajčat a tuňáka. Pustím si k tomu první republiku a jsem poměrně v klidu..pak jdu posbírat povlečení a zbytek věcí, vyžehlím všechno, povléknu postel a jdu si nanosit věci k sobě do pokoje, až sem někdo vleze, jako až přiveze Rafaela, nechci tu být. Mám v plánu si ještě dnes umýt vlasy a tak..když stahuju další díl první republiky tak zhruba kolem 14té hodiny dostanu mail, u kterého se rozpláču. Je z univerzity, kam jsem chtěla vstoupit od září a sdělují mi, že bohužel nemám právo. Nejdříve od školního roku 2015.To znamená že bych skončila v roce 2016. A v červnu v roce 2016 už se konají státní zkoušky pro učitele. Dost možná to ani nestihnu. Je to všechno v řiti. Stanovila jsem si vysoké mety,ale to nevadí, byly by i dosažitelné...ale jsou prostě věci, které jsou jenom jednou do roka a s tím se nedá nic dělat. Takže můj sen se rozplyne. K tomu za dva týdny jedu domů, nevím, jestli ještě někdy uvidím Daniela, prostě..dneska prostě není dobrý den.Vidím z okna odcházet Aninu matku a tak tedy Ana už musí být doma. Jdu dolů. Je asi 15.45 a ptá se mě, jak se mám. To není dobrá otázka, takže to na ní všechno nahrnu. Školu, rodinu, vinu, kterou cítím, Daniela, všechno. Povídáme si dlouho a já se tím pláčem cítím hrozně unavená. Jdu si namazat bagetu s nutellou a k tomu kafe. Najednou je 16.45 a ona mi říká, jestli neskočím pro Lolu. Vypadám šíleně. Bílá, rudé fleky kolem očí, mastné vlasy, které jsem si samozřejmě neumyla, prostě děs.Ale běžím pro ni. Jsem tam včas. Dneska dokonce vylezeme na takový děsný kopec, ale je to docela sranda, s tím batohem a tak. Doma se díváme na pohádky a kolem 18té Ana donutí Lolu se trochu učit na nějakou zkoušku. Přichází dědeček, Rafaelův táta a já jako nějak nevím, co vlastně mám dělat. Tak si hraju s Rafíkem. Dědeček kolem sedmé odchází a přichází pro změnu táta Rafael. Hrajeme si, Rafael mezitím dělá večeři a pak odchází na tenis. Kolem 20té se jdou děti koupat a mě nepřestane udivovat, jak málo stačí dětem ke štěstí, třeba pěna ve vaně. K večeři je ta podivná zelenina, ale dnes je chutně připravená, opravdu mi to moc chutná a pak steaky z kuřete s nějakým super kořením. Jako dezert meloun. Vynikající, bez peciček. A to jsem ještě odpoledne měla domácí jahodovou zmrzlinu a to bylo tedy opravdu něco. Po večeři mě doslova donutí něco zazpívat, protože so prořeknu, že jsem studovala zpěv. Celá zčervenám, ale nakonec ze sebe vysoukám Don´t cry for me, Argentina. Potom dostanu tip na jednoho řidiče kamionu, který by mohl domů odvézt palubní kufřík a tím by mi dost pomohl od poplatku za nadváhu zavazadla. Ale protože je prostě podělaný den, Ana mi oznámí, že zítra musí jet do Madridu a bohužel to nemůže odvolat. Takže mám 10km od domu kamion, ale nemám se k němu jak dostat. Radost mi udělá jenom to, že ve 21.45 zalezu do koupelny, napustím si trochu vanu a chvilku na vše zapomenu. Pak najdu vzorek nějakého tělového mléka a to mě nadchne. Mám vypranou čistou postýlku,v pokoji mám uklizeno, vytáhnu si čisté pyžamo a otevřu PC. A pak si řeknu, že bych ještě mohla najít nějaký mail, a že toho už prostě bylo dnes až kam. Ve 22.45 usínám. Jsem strašně vyčerpaná a vzpomenu si na to, jak pláč ohromně vyčerpává a jak moc jsem trpěla minulé léto. Dnes jsem už tak nějak vstala levou nohou,taková nevyspalá a oteklá, plus to vše kolem a do toho jsem myslela samozřejmě na Daniho a na to, že život běží a já nedělám žádné pokroky. Usínám totálně vyčerpaná, a bojím se úplně všeho.
Žádné komentáře:
Okomentovat