Budík zvoní v 8.15, ale mě úplně probudí pocit, že jsem spala dlouho. Je to takový pocit, že jako musí už být určitě poledne. Ale není. V pokoji je nádherně, voní to létem a já si jen tak poležím v posteli. Pak vyskočím, ustelu si, čímž hned celý pokoj vypadá uklizeně, a jdu snídat. Udělám si toasty, načnu vynikající marmeládu, a dám si kávičku. Uklidím v kuchyni a jdu nahoru. Nemám ráda čmárat do knih, ale v tomhle případě se neudržím a znovu procházím knihu ze včera, kterou jsem opravdu potřebovala dostat do rukou. Kolem 11, když vše vyřídím, volám s kamarádkou Lenkou. Zapovídáme se až do 12.30 a já potom rovnou jdu obědvat. Najdu těstoviny, dám si na to tuňáka, vařené vajíčko a hromadu zeleniny a je to. Kolem 13.15 si říkám, že nechápu, kam ty dny letí. Potřebuji si vyčistit zuby a trochu se zkulturnit. Včera jsem si po obědě dala sprchu, to dneska asi nestíhám. Chtěla bych si umýt vlasy, ale taky musím dodělat dotazníky na ten kurz španělštiny, a připravit si tři hodiny angličtiny, na zítra. Trochu se bojím. Každopádně můj stav mysli je velmi pozitivní. Je to jako kdybych našla sama sebe. To, co vidím v zrcadle, se mi líbí. Možná bych měla Danovi poděkovat za postavu snů. Za to, že si můžu koupit cokoliv a cítím se v tom super. Ale o to nejde. Líbí se mi KOHO tam vidím. Dospělou ženu. Ani památky po té zoufalé dívce z léta. Vidím tam někoho kdo zná svou cenu. Kdo toho zažil tolik, aby věděl, že nepotřebuje nikoho,kdo by ho měl shazovat. Že samota není trest, ale dar. Jsem smířená sama se sebou a ani nevím, jak to přišlo. Nechápu to. Nečekala jsem, že vůbec někdy do tohoto stavu dospěju. A děkuju Bohu a všem andělům strážným, kteří mi pomohli v tom, abych se dala dohromady. Z myšlenek mě vytrhne překvapivě Ana, která přiveze svoji maminku s malým Rafaelem. Nechápu, co tu dělají. Potřebuji prohrabat koupelnu a nanosit si věci, které mám jen po bytě, do pokoje. Kufr sbalím během dvaceti minut, ale musím to mít vše na jednom místě. Dnes k tomu bohužel nedostanu příležitost. Dojdu pozdravit Anu, pak mi volá taťka a kolem 14.00 konečně vstupuji do koupelny. Musím říct, že pokud to mám porovnat s Evou, tam jsem ve 14.00 měla už skoro půl dne za sebou. Tady sedím v pyžamu a přemýšlím jak co nejefektivněji využít ty dvě hodiny co mi zbývají:)No, nakonec ve výsledku toho moc neudělám. Kolem 15.45 já, Ana, její maminka a malý Rafael naskáčeme do auta a jedeme do školy. Babičku necháme na zastávce a jedeme. Cestou mi Ana řekne, že má zase tu schůzku co občas mívá, s nějakými rodiči ve škole, a že Lola bude určitě chtít zůstat s ostatními dětmi v jedné třídě, která je otevřená právě pro děti rodičů, kteří schůzují. Jsem trochu v šoku. Proč tedy já a malý Rafa máme jít do parku a nezůstali jsme doma? Co tam já sama s ním budu dělat? Doma bych mu pustila televizi, nebo bych mu dala svačinu a tak, ale co tady? Kroužíme autem pořád dokola a nedaří se nám zaparkovat. Nakonec zaparkujeme trochu dál od školy. Malý Rafa se vzteká a Ana mizí do školy. Malý Rafa začíná brečet a mlátit mě pěštičkami, takže nakonec jdeme do školy taky. Tam uvidíme prarodiče jedné holčičky, Lucii, která hodně kamarádí s Lolou. Jsou oba moc fajn. Snažíme se nějak zabavit malého, ale poměrně bezúspěšně. Pak všichni jdeme směr park. Řve jak na lesy. Pořád chce maminku. Dojdeme do parku, a tam řve dál. Jediná možnost je ho zabavit. Přijdou nějaké cizí děti a všichni si hrají spolu. Já sedím na lavičce a povídám si s Luciinou babičkou, dědeček někam jel. Je to zvláštní. Já si s těmi lidmi tak rozumím...a mají třeba 40 let navrch. Nebo Ana 10. Proto jsem byla tak upnutá na Daniela, měla jsem pocit, že v tomhle světě, kde je všechno vzhůru nohama, mi on rozuměl a byl v mém věku. Nelíbí se mi, co si myslí většina mužů v Čechách, nelíbí se mi vydělávat peníze na nákup věcí, které stejně nikdo nepotřebuje, nelíbí se mi že moc a peníze určují, jestli jste dobrý člověk nebo ne. Nelíbí se mi to a žít tak nechci. Jo, já si taky koupím kravinky a nové oblečení, ale tady mám pocit, že žiju nějak v tichosti, nějak v samotě, a moc mi to vyhovuje. Pak přichází babička Carloty, ta paní z Argentiny. Je neuvěřitelné bavit se s někým z takové dálky. Pro nás je to pořád jako telenovela, nebo prostě nějaký film, ale to, co vypráví, je prostě její životní příběh. Já, holka z minivesničky u Tábora, sedím v parku s paní z Argentiny, která vypráví o nebezpečném životě tam, kde si člověk musí hlídat všechno, aby ho nerozebrali za bílého dne, kde se lidi rozčílili a protestovali proti vládě tak, že hrst těch rozčílených vytahovala v noci z domu ženy a muže a vyrabovala a vypalovala jim domy. Sedíme tam asi tak do 18.15 a já jenom koukám. O angličtině, kvůli které si mě najali, nemůže být ani řeč. Malý se hrabe v písku, a já tu sedím a kulturně se obohacuji:) Pak přichází Ana s Lolou, chvíli si všichni povídáme a pak se Ana zeptá, co se mi tady nejvíc líbilo. Na to odpovím, že nejvíc se mi líbí to, kým jsem se tu stala. Mám prostě pocit, jako kdybych tady našla ten poslední dílek skládačky, poslední dílek puzzle, který chyběl k tomu, abych se stala dospělým, silným člověkem. Kouká na mě a pak mě jde obejmout. Říká mi, že takovou odpověď nečekala a že je moc šťastná, že mohla stát u takové proměny. Pak sesbírám všechny hračky a nějak se všichni máme k odchodu. Když přijedeme domů, Rafael je už doma. Malý chce hrozně pomáhat u přípravy večeře, takže mám po starostech, Lola naštěstí zazvonila vedle u sousedky, a Ana si šla něco koupit. Tak je klid. Přemýšlím, že si půjdu umýt vlasy,ale nakonec na to kašlu. Sníme večeři, pak uklidíme stůl a všichni se jdou dívat na televizi. Lépe pro mě. Jdu si rozestlat postel, protože to je taky docela horor a prostě bez ptaní jestli smím nebo ne, jdu rovnou do sprchy. Napustím si hodně vody, a trochu relaxuji. Touhle dobou budu za týden doma. Dost divný pocit...užiji si všech dostupných kosmetických zázraků, natřu se kdejakým olejíčkem a i tak když vylezu je teprve 21.30. Úžasné. O tom se mi ani nesnilo. Zespoda ještě slyším vykřikovat Lolu, táta Rafael se dívá na televizi, tak je tam s ním, ale to mě nezajímá, ať si dělají co chtějí. Zavřu se v pokoji a přemýšlím o všem. Na jednu stranu se mi prostě tím, že mě Daniel zablokoval, ulevilo. Když se to stalo v létě, zkolabovala jsem. Nezvládla jsem to. Taky normální člověk nepočítá s tím, že by se mu něco takového mohlo stát..ale teď..teď je to jako když u mě ztratil body. Jako když mi ukázal, kdo doopravdy je. Říkám si tak, že kdybychom tenkrát třeba měli dítě, jaký by asi na něj byl spoleh:-/ Vyřizuji si poštu, pořád se dohaduji s jednou institucí v Praze, jak to bude a nebude a kolem 23.45 usínám. Ach jo, proč zase tak pozdě? Vždyť jsem měla vše hotové tak brzy:-(Ach jo, dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat