Budík zvoní v 6.40 a hned druhý v 6.50. Sednu si na postel a musím říct, že jsem poměrně dost odpočatá. Kouknu ven a zjistím, že prší. Jdu si znovu lehnout. Asi tak do osmi se jen tak převaluju a užívám si vyprané postele a voňavého pyžama,ale pak usnu. V 8.40 vylezu klasicky celá polámaná až hrůza. Ujistím se z okna, že Ana s dětmi zmizeli a bez váhání jdu pustit pračku. Vše ostatní počká. Mám jen pár věcí, a nechci, aby to někdo viděl. Když zapnu pračku, vyhraju každodenní boj s postelí a jdu si připravit snídani. Červené auto, Ana je doma. Prý si potřebuje pověsit tu pračku. Mazec. A já tam mám asi 4 věci. Naštěstí pračka nestihne doprat, takže se to nedá vyndat, tím pádem to nevidí. Nabídnu se, že jí pak pustím další věci, co potřebuje a ona tak naštěstí odjíždí i s malým. Já pak hned vyndám ty svoje 4 věci a zapínám pračku dál. U snídaně zvládnu jeden díl První republiky, a kolem desáté se nakonec rozhoduji pustit další. Dneska má přijít nějaký instalatér na televizi, a tak se bojím, že pokud si půjdu mýt vlasy, zrovna zazvoní. V 11.15 jsem fakt rozčílená, protože akorát sedím v pyžamu u počítače a můžu jen doufat, že nepřijde teď, když se chci dát trochu do kupy.Vylezu nahoru, uklidím věci, vyčistím si zuby a když se převléknu, akorát zazvoní zvonek. No, ještě že tak, taky mohlo být hůř. Docela příjemný pán, asi tak mezi 55-60 roky,oslovuje mě señorito a musím říct, že se mi to dost líbí. Když mu nabídnu kávu, najednou mě oslovuje señoro a mě dojde, že si myslí, že dům je můj. No, nakonec proč ne, docela příjemný omyl. Pak mi začne vysvětlovat, jak fungují všechny kanály, které právě nainstaloval. Je to mazec, je to asi 90 kanálů, které zaručují, že člověk už nepotřebuje vstát z kanape. Pak mi oznámí, že v jednom menu jsou schované programy pro dospělé a kouká na mě, co jako já na to. Říkám mu, že to snad není potřeba a on mi říká, že to prý jako nikdy nevím, že je tam hodně kanálů i pro ženy. Aha, takže divnodědek:/ Uklízím věci z myčky a najednou slyším Anu. Ještě že přišla, alespoň jí vysvětlí to ovládání znovu. Pak se najíme,je už na mě dost pozdě, 12.45, ale tak přišlo mi divné jíst před ním. Ana říká, že musí jíst za chůze, protože poprosila Rafaelova otce, jestli by nevyzvedl malého ze školky, a jestli ji chytí doma, že dost možná odejde domů. Tak je trochu blázinec,ale když odejde, já si ještě stihnu udělat vynikající kávičku a uklízím se nahoru. Konečně si stihnu umýt vlasy, stahuji další díly První republiky,a kolem 13.40 jdu foukat. Ráda bych se dnes vytratila do jazykovky, ale nevím, jestli mi to vyjde. Koukám na ještě jeden díl První republiky, jenom chvíli, pak vyřizuji maily a nějaké věci na univerzitu a kolem třetí se rozhodnu napsat Aně, jestli bych mohla jít do jazykovky. Souhlasí, prý je jí jedno, který den to bude.Tak super! Navíc super je, že budeme doma a ne v tom parku. To znamená, že si teď můžu nanést svoje vrstvy krémů a rozjasňovačů:)dojít do školy pro Lolu a mezitím, co budu doma, se třeba učesat a tak. Kolem 14.40 slyším ruch a zjistím, že už je doma Milagros, hospodyně. Strašně se s ní zapovídám,řešíme práci ve Španělsku, povídá mi o své rodině a tak..je to moc fajn, ale je dost pozdě.. kolem 15.40 jenom popadnu malinký džus a běžím do školy pro Lolu.Jdu nějak rychle, v 15.50 už jsem kus od školy. A zrovna mi píše Ana, že se spletla, ať jdu domů, pohlídám malého Rafaela a že ona vyzvedne Lolu. Ale co mám teda dělat?Když už jsem tam? Nakonec najdu Anu, dám jí svačinu pro Lolu a jdu domů. Prý tchán potřebuje jít domů a ona to spletla. Super. Je to dost daleko. Domů přijdu v 16.20, naprosto zbytečně. Mohla jsem tu rovnou zůstat. Ana má dnes nějakou schůzi, tu stejnou co měla minulý týden, jak jsem čekala ve škole. Když přijdu domů, dědeček odchází, a já si hraju s malým. Mám ho na starosti raději než Lolu, protože ta pořád vymýšlí nějaké nesmysly, malému stačí jedna věc a žije z toho hodiny. Počítala jsem, že Ana přijede třeba v 19, minulý týden to skončilo pozdě,ale jsou tady už v půl šesté. Je docela hezký den. Pod mrakem, ale teplo. Ana navrhuje, ať si dáme chvilku angličtinu. Vzpomenu si na videa, která mi ukazovali v jazykovce a zaměstnám Lolu. Najednou mi volá sestřička. To je docela zvláštní, protože ví, že mám pracovní čas a to by nikdy nevolala. Dozvídám se, že mého taťku srazilo auto. Tak to už je za tak krátký čas nezvládnutelný příjem informací. Kanou mi těžké slzy.Nejdřív ta univerzita, do toho stále přetrvávající bolest ze vztahu s Danim, nevyšel kamion a teď ještě tohle. Mám dost.Je 18.15. Dneska jsem slíbila svoji účast v jazykovce. Co tam budu dělat? Jak asi budu vnímat nějaké informace, když se mi zastavil mozek? Ana se s Lolou učí a tak si říkám, že je potřeba zabavit malého Rafíka. Odnesu ho ke mně do postele, tam mu nechám počítač a pustím mu zvířata. Má strašně rád lvi, tak mu pustím nějaké video na youtube a mezitím se snažím ze sebe udělat člověka. Mám v plánu stihnout bus v 19.00,ale akorát slyším Milagros jak cvakne dveřmi, a je mi jasné, že jde na ten bus, a že já nestíhám. Za chvíli ho vidím projíždět pod okny. Vypadám hezky, upravila jsem se až moc,ale ty oči..to nezakryju. Loučím se s Anou a mizím na bus, musím až nahoru do kopce, jestli chytím jinou linku. Cestou přemýšlím, že napíšu Danovi. Potřebuju ho. Pak se mi to rozleží. A co? Napíšu mu, a co? Stejně mi nepomůže, ani nic. A budu ještě vypadat jak nesamostatná blbka, a on s tím stejně nic neudělá. Když si sednu v autobuse, rozhodnu se mu napsat, ale úplně něco jiného. Že jedu do jazykovky a tak. V Móstoles chytím Metro Sur a když vystoupím, ještě si jedu koupit vodu. Ve stánku jsem si musela koupit lístek na deset jízd, protože už jsem neměla drobné a platit padesátieurovou bankovkou v autobuse je nemožné. Jdu do školy a paní ředitelka mě posílá k Alexovi. Za chvíli se začnou všichni sbírat..pochopím že tahle hodina nezačala ve 20.00,ale v 19.00 a trvá 90 minut. Takže ve 20.30 začíná jiná. Rozhodnu se jít k tomu trochu nudnému jihoameričanovi, má mít přípravu na FCE. Přijdou dva kluci, a za chvíli dorazí jedna holka. Nevím, kolik je plný počet,ale tohle je dost málo. Když uvidím materiály, které mají, trochu zalapu po dechu, některá slovíčka jsem nikdy neviděla. Co když mám stejný level jako oni? Vidím, že vyučující se možná cítí trochu nesvůj, nevím, možná je to jenom můj pocit. A pak se mě ta holka zeptá, odkud jsem, že prý jestli z Kanady? To mi udělá nesmírnou radost, navíc ona mluví docela dost dobře. Chci ještě vidět hodinu Olgy,ale tam přišly jenom dvě holky, a Olgy hodiny jsou trochu..trochu ruské řekněme. Obrovská kázeň, moc se neusmívá..tady začíná být super atmosféra. Najednou se to zvrhne v debatu, kdo co chce od života a tak. Ani se mi nechce odejít, ale mám na mále, ještě chci projít kolem Danova domu, slíbili jsme si, že si zamáváme:) A to bych už nestihla. Hodina je perfektní, až mi planou tváře a vím jednu jedinou věc-že dokážu učit děti,a že mi to nevadí, ale že učit dospělé je věc, která mě nabíjí neskutečnou energií, že se člověk sám od svých studentů často něco naučí, že prostě může předat všechno, co ví, dál..tahle energie mi dodává život. Odcházím ve 21.45 a jdu kolem Daniho domu. Máváme si, docela dlouho si píšeme,ale mám šílený strach, že mi zase ujede bus, takže běžím na Metro Sur a i tak zjistím, že jsem propásla všechny busy a úplně poslední jede ve 23.13. To se tedy načekám. Mám radost. Musím říct, že mám opravdovou radost. Sice se staly dneska naprosto příšerné věci,ale mám dneska nějak sílu dál žít. A to proto, že jsem zjistila, že když člověk dělá to, co ho baví, je to to nejdůležitější na světě. Autobus přijede ve 23.30 a jdu domů. Mám šílený hlad. Sním trochu rýže, která je uvařená na zítra, pár jahod a jdu se bleskově odlíčit a spát. Zítra mám jít na snídani s mojí kamarádkou Anou. Je 0.30, jsem unavená naprosto příšerným způsobem a spočítám si, že musím vstát v 6. Strašné. V 0.50 uléhám a možná se snad ani nestihnu ani přikrýt a už spím.
Žádné komentáře:
Okomentovat