Vzbudím se v 9.30. Dneska jsem měla poctivě zataženou roletu, opravdu jsem si potřebovala hluboce odpočinout. Budík má zvonit až v 10,ale to neva. Nicméně mám pocit, že jsem celou noc byla napůl vzhůru. Dneska chci udělat fůru věcí. Zaprvé-dát si lázeň na nohy. Po tom běhání v nesportovních botách si ji víc než zasloužím. Vyžehlit oblečení, které jsem nashromáždila za týden. Vyprat to zbylé. Dřív než přijede rodinka a Ana se zeptá, jestli něco nepotřebuji vyprat. Potom další kosmetické zásahy na mém těle. Minule se vrátili pozdě večer, když jsme byli spolu, tak jsme se vraceli kolem páté..takže celý den bude klid. Zavolám u snídaně mamce, a když v 11 skončíme, píšu si s kamarádkou Eliškou. Ve 12 jdu dělat oběd, mám zbytek té skvělé směsi od včera, udělám si salát, a najdu sýrové krokety se šunkou. Když je asi 12.40, a já Skypuji s Eliškou a u toho obědvám, vrazí do dveří děti. Jak je opravená brána, chodí garáží a tak je nemůžu nikdy slyšet. Je mi úplně nevolno. Kosmetické zásahy se nekonají - aby děti přišly do koupelny a ptaly se- co děláš? Na to nejsem zvědavá. Lázeň se taky nekoná, protože si nemůžu dát lázeň, a čekat kdy jako co budu muset jít dělat...pračku nepustím, protože mám jenom 4 věci, a nechci provokovat. Navíc..ještě by to chtěla vyprat s těmi mými. Brrr. Jsem na.s...ná a zhnusená. Zase falešné úsměvy..jdu dolů a chvíli si hraju s malým Rafaelem. Zase má nudle u nosu, nikdo mu to neutírá, tak mu to kape na triko..asi vrhnu. Za ty dny jsem pěkně uklidila celou kuchyň, lednici..to se prostě nedalo. A teď znova, všechno, to nemá smysl tady. Jenom když je tu člověk sám. Zítra začíná poslední měsíc. Tolik jsem se sem těšila a teď zbývá poslední měsíc! Je mi z toho úplně úzko. Rodinka se připravuje k obědu a já ve 13.30 mizím do svého pokoje. Čím méně času s nimi, tím lépe. Není to tak, že by mě nebavilo pracovat. Ale ono tohle je taková divná práce. A ano, přiznávám se bez mučení, nebaví mě to. Využívám svého pobytu tady k nalezení slušné práce. Ale to stejně dělá skoro každá au-pairka. Mám tady ohromnou volnost, je mi tu fajn....ale nakonec zjistím, že je mi nejlíp úplně samotné. Někdy je to kruté, byly dny, kdy jsem nepromluvila ani slovo, ale ve výsledku člověk přivykne samotě rychle. Problém je, že ji pak nechce už kvůli nikomu měnit. Mám takový pocit, že bych měla něco dělat, ale oni zatím jedí a Rafael s malým Rafaelem jdou spát. Jdu si vyžehlit oblečení a slyším jak Ana říká Rafaelovi.: " Jdu říct Monice, ne? Je čas pracovat". A v tu chvíli je mi úplně nevolno. Kdyby řekla ať si jdu hrát s dětmi nebo tak něco, ale pracovat? Samozřejmě jsem to neměla slyšet. Scházím dolů, je 15.15. Ještě pět hodin. Bože. Takhle jsem to vždycky počítala, když jsem šla k Danimu. Teď mě ani žádná odměna nečeká. Lola pořád otravuje, na co si chci hrát. Je to takové divné,my jako děti jsme se snad uměli zabavit sami! Tolik her a všeho a oni si neumí dnes hrát! Mazec. Nakonec si jdeme kreslit. Kreslí nějaké přání Aně, dnes je tu den matek. U nás by snad měl být až příští týden. Kolem půl páté se Lola rozhodne, že půjdeme koupit takové malé gumičky, ze kterých tady dělají děti náramky. Je půl páté a moc se mi tomu nechce věřit. Dojdeme do čínského obchodu a zavřeno. Ale od pěti už zase otevřeno. Tak tedy jdeme domů, a chvíli se opalujeme. Já mezitím udělám opravdu vynikající ovocný salát (musím se pochválit)ten sníme a vyrážíme. Lola se ptá, jestli tam nemůžeme dojet autem. To je fakt síla, je to doslova za rohem. Toho jsem si taky všimla, jak jsou tu všichni pohodlní. Nakonec koupíme gumičky a děláme náramky. Lola si koupí takový ten velký kruh ještě, jak se člověk snaží ho udržet roztočený kolem pasu a přijde nějaká její kamarádka, a je chvíli klid. Pak se probere malý, tak jsem s ním. Dneska je to poměrně klidné. Jdu sebrat prádlo, uklidit myčku a kuchyni..a musím říct, že preferuju snad tohle než pořád vymýšlet zábavu dětem. Je 20.15. Hurá. Připravuje se večeře, Vynikající pizza. Snědla bych asi dvě celé, ale beru si dva malé kousky, uklidím kuchyň a jdu běhat. Je 21.30, dnes bych ve 22.30 chtěla ležet. Jdu svojí obvyklou trasu, a dneska cítím, že jsem víc fit, možná jsem víc vyspalá, nevím. Doběhnu ke svému obvyklému cíli (obchodu blízko elektrického vedení) a najednou mám pocit, že bych měla jít/běžet dál. A tak tedy běžím. Překonala jsem za těch pár dní veškerou bolest a běží se mi docela snadno. Dnes běžím strašně daleko. Pak se tedy vracím. Zajímavé je, že celou cestu běžím, což se mi dlouho, dlouho nestalo. Vracím se známou cestou a jsem na pár kroků od domu. Nevím jestli tím vyplavením všeho stresu, tou fyzickou únavou nebo čím...ale rozbrečím se. Strašně. Musím si jít sednout na lavičku a tam pokračuju. Myslím na svoji rodinu. A na svoji vinu. Cítím obrovskou vinu, že nejsem doma. Že moji rodiče kvůli Danielovi vlastně trpí taky. Protože trpím já. Nejsem doma, nejsem se svou rodinou. Nejhorší na tom všem je, že Daniel mě připravil o klid. Připravil mě o klid v duši. Když jsem seděla doma, pořád jsem myslela na to, co dělá a kdy já přijedu. Vzal mi můj klid a dala bych všechno za to, kdyby existoval nějaký lék, který by si člověk vzal, a zapomněl by. Zase bych mohla sedět doma, v klidu, studovat, radovat se ze života, být šťastná. Doběhnu domů, dám si rychlou sprchu a je 22.46. Jenomže zase otevřu ten zpropadený počítač. A je 0.15. Jdu spát. Budík je na 7.30.
Žádné komentáře:
Okomentovat