Ach jo.
Včera jsem si poctivě vykalkulovala, v kolik hodin bych měla vstát a co vše
bych měla stihnout. Na přípravu hodin do jazykovky jsem si nechala 4 hodiny,
ale vím, že je nebudu potřebovat. Budík zvoní v 7.45, ale nakonec se povaluji
až do 8.45. Nějak jsem to špatně vykalkulovala, myslela jsem si, že odejdu v
16.00, ale to ani náhodou, musí to být mnohem dřív. Hned co vstanu, si jdu mýt
vlasy. Kdepak, to páteční zdržování se už dnes konat nebude. Mám práce až nad
hlavu, takže je potřeba udělat vše včas. Málem do té vany celá upadnu, jak mě
to tělo po ránu neposlouchá, ale nedá se nic dělat. U snídaně mi alespoň vlasy
trochu proschnou a bude. Ustelu postel, pokojíček dostane hned lepší vzhled,a
jdu dolů. Když vidím moji oblíbenou zrníčkovo bagetu,trochu na mě padne smutek,
že je to už naposledy, co ji mám. Je to takový zvláštní pocit, u snídaně
přemýšlím, že touhle dobou budu příští týden na rehabilitaci. Jako kdyby těch 9
týdnů nic neznamenalo, jako kdyby to byl vlastně jenom týden. Musím dnes
vyplnit tři dotazníky na kurz španělštiny,protože PC s sebou rozhodně nikam
nepotáhnu. Musím vyfotit do mobilu jednu knížku. Celou. Uff. A připravit
hodiny. Chtěla jsem ještě vyřídit maily,ale to nepřipadá v úvahu. To až jindy.
Vstanu od snídaně a jdu si okamžitě foukat vlasy. Když to tak pozoruji, pak
ještě vytahuji žehličku na vlasy. Mezitím, než se nahřeje, zvládnu vyfotit
knihu. Trvá to asi dvacet minut. Super, úkoly postupně plním. S krásně rovnými vlasy se spokojeně
prohlížím a kolem 11.45 jdu obědvat. Dnes přijde Rafaelův táta vyzvednout
malého a já nevím, prostě se mi ten člověk nezamlouvá, nemusím ho potkat.Dám si
těstoviny co najdu, na to zeleninu, tuňáka a najdu i vařené vejce. Vidím, že je plná myčka, ale je mi to jedno. Nebudu to řešit. Umyju po sobě nádobí a tím končím. Slyším klapnout kaslík, to znamená poštu. To už je doma tatínek Rafaela s malým Rafíkem, a pomáhá mi najít klíč k poště, ale marně. Domnívám se, že mám poměrně malou a úzkou ruku, což se mi potvrdí, když s trochou odřenin ruku prostrčím do kaslíku a poštu vytáhnu. Tak, to bychom měli. Je jedna hodina. U oběda jsem dokonce zvládla vyplnit všechny dotazníky. A dokonce všechny na plný počet bodů.Jsem na sebe pyšná. Kolem 13.15 se začnu oblékat a líčit. Co si budeme povídat, dneska nemám co řešit, spíš řeším jaké barvy mi sluší víc, a ne to, že mi oblečení vůbec nesedí. Doma asi nastane největší čistka všechno dob:) Kolem 14.15 si jdu udělat kávu, nabídnu i dědečkovi, ale nechce. Vezmu sušenku a jdu nahoru. Snažím se vyhledat nějaké hry a nějaké pomůcky k učení. Jojo, tak je to tady...tak daleko to bylo a dneska se dny naplnily. Dnes poprvé učím. Mám x let zkušeností s dospělými při učení francouzštiny a italštiny,a angličtiny také, ale nikdy jsem neučila anglicky děti. A navíc, nikdy jsem neučila v angličtině. Jsem nervní, abych vše stihla, chci být v jazykovce opravdu včas. Kolem 15.00 vycházím z domu. Akorát se setkám s Anou, pozdravím ji a jdu. Bus přijede v 15.15, no to je ještě poměrně slušný výkon. Cítím se nějak nabuzeně. Poslouchám svoji oblíbenou písničku v MP3 přehrávači a když si jen tak ze zvědavosti pustím rádio, hrají přesně tu stejnou. To je prostě znamení. Znamení, že zase bude dobře a že svět se točí dneska jenom pro mě. Vystoupím v Móstoles a jdu na Metro Sur. Tam zjistím, že mám projetý lístek a jdu si koupit jednotlivý. Jsem vzteklá, za obě cesty tak dám 3 eura, když lístek na 10 jízd stojí 11. Ach jo. V metru svítím jak žárovka. Nevím co se stalo, ale vnitřně jsem hrozně moc klidná. Vystupuji za pár minut, a jdu si koupit vodu.A pak jdu k domu, kde bydlí Daniel. Nemůžu to nechat tak, že on si mě zablokuje a myslí si, jak jako na něj čekám a rvu si vlasy z hlavy a jako zoufalec budu odprošovat. Jo, dělala jsem to, byla jsem závislá na každém jeho hovoru, každé jeho zprávě, a bohužel ho pořád miluju, ale takhle to nenechám. Poslední dopis, kde mu úplně klidně vysvětluji, jak to je a není, k tomu přidám jednu knihu, tu, kterou jsem ráno fotila, a mám štěstí-někdo mě pustí do dveří. Vhodím mu to do schránky a tím jsme spolu skončili. Jdu klidná, smířená, a šťastná na svoje hodiny. Dorazím do jazykovky v půl páté a rovnou jdu připravit tabuli. Skoro nic jsem si nepřipravila, netuším, co vlastně budu učit. Čekala jsem, že se třeba nechají otevřené dveře a jen tak někdo nahlédne, ale když si Alex sedne přímo naproti mě, dost mě to zaskočí. Má v ruce blok, takže určitě si bude dělat poznámky. Mazec. Přicházejí dětičky. Musím říct, že můj vzhled je obrovská výhoda, všechny holčičky obdivují moje vlasy a mám tak pozornost zaručenou. Hodina uběhne příjemně a asi po 30 minutách se uvolním a jede to samo. Pak se přemístím do třídy toho jihoameričana, který mě vidí velmi rád a rovnou si vezme pár lidí stranou a připravuje je na nějaký test, a tak celá hodina zůstane na mě. Vím, že za dveřmi stojí paní ředitelka, takže se snažím. Potom jdu rovnou do třídy k Olze a tam se cítím nejméně pevně v kramflecích. Pro tyhle děti nemám nic připravené, navíc mi úplně nesedí a vůbec ,celkově tuším průšvih. V téhle třídy jedu jenom podle knihy. V těch předchozích jsem to ani nestihla, ale tady jsem za to vděčná. Čas letí a vím, že i když Olga pomáhá dvěma žákům s přípravou na nějaké zkoušky, má jedno ucho pořád nastražené. Dělám elementární chyby.Tohle bude průšvih. V 19.45 odcházím, protože děti mají pohádku, za odměnu, vždycky ji pár minut mají. Jdu k paní ředitelce, která mi nenápadně dává najevo, abych se zdržela, dokud všichni neodejdou. Nabídne mi čaj a mezitím odejde domů ten jihoameričan, jehož jméno doteď netuším, pak se vytrousí Alex a pak přijde Olga. Ptají se mě, jestli mluvím rusky. Odvětím že ne, ale že asi rozumím. Pak spustí. Je mi jasné, že se baví o mě. Rusky sice nevládnu,ale ledacos si domyslím. Vlastně ani němčina mi nebyla úplně cizí, když kdysi moje bývalá spolubydlící Němka volala domů. Zvláštní. Mám dar, o tom nepochybuji. A strašně si ho vážím. Pak odejde Olga. Paní ředitelka se stále usmívá. Sice je to paní ředitelka, ale je jí tak 35, 38..víc ne. Úžasná žena. A já si zase uvědomím, jak kolem mě proudí strašně silná ženská energie. Jak nedůvěřuji mužům a jak moc si tvořím nové ženské kruhy. Paní ředitelka mi kdysi nabízela, že za odučenou hodinu mi dá jistou částku, která je základní pro všechny učitele, ale teď mi říká, že když mě viděla v akci, že jsem se jí moc líbila, a že mi nabízí jinou, lepší. Pak mi řekne, že mě chce vzít. Že se uvidí příští týden, až promluví s účetní,ale pak mi řekne: Vítej do týmu, to jsou jen maličkosti. Nemůžu říct ano kup si lístek, ale říkám ANO, na 99% nastupuješ k 1.9.2014 se smlouvou do 30.6. 2015. Nemůžu tomu uvěřit. Uteče mi pár horkých slz. Já, vystudovaný francouzštinář a italštinář, vlastně ještě nedostudovaný-diplomky stále čekají-s praxí ve vzdělávání dospělých jsem prošla ve škole, která se zaměřuje na výuku angličtiny dětí. Nikdo si nedokáže představit jaké to je. Ještě v cizí zemi zmítané krizí, kde nepracují ani místní. Vstane a obejme mě. Pak se mě zeptá, jestli už mám byt. Totálně mi vyrazí dech. Pak mi řekne, že to ještě nikdy neudělala, ale že mi nabízí svůj dům na první dva tři týdny, pokud bych nic nesehnala. Teď zase jdu obejmout já ji. Je mi jasné, že můj původ taky hraje roli. Říká mi, že má na stole mrak životopisů, ale že jsem jí prostě zaujala lidsky, že mám nakažlivou jiskru, a že potřebuje někoho s energií. A že ví, jak mi je, protože jí bylo při příchodu do Španělska stejně. Jojojo, prostě my z východního bloku si pomáháme:)Pak se mě zeptá, jak jsem našla její školu a že v tom určitě je chlap. A tak jí to povím. Je ve zkratce, že jsme se kdysi líbali v nějakém rohu, že jsem zjistila,že je tam jazykovka, že už spolu nejsme,ale mně se tu i tak líbí. Pak se na mě až mateřsky zadívá a řekne mi, ať jsem si vědoma svojí hodnoty.Že jsem moc krásná, chytrá a že si mě moc oblíbila a že hodně španělských mužů neumí ocenit ženy. Že byla u vzniku a rozpadu několika vztahů a že jenom koukala. No, u mě by jí asi přímo vypadly oči. Napíše mi všechny detaily a když žádá o číslo cizince, které přiděluje cizinecká policie, zmocňují se mě mdloby. Já jsem to DOKÁZALA.Já. Poděkovat můžu jenom sobě. Přišla jsem sem v září, s kufrem, jako nikdo. Do rodiny, která sice byla hodná, ale falešná. Daniel mi s ničím nepomohl, ani mi nenašel práci, ani mi nevytiskl životopisy, ani mě nikam nedoprovodil. Když jsem stěhovala tu obří krabici, kašlal na mě a pomohla mi nakonec rodiny Evy. Pak jsem přišla podruhé, tentokrát poučená, s vytištěnými životopisy, totálně bez peněz, vzteklá za placení kufrů, nešťastná, plná očekávání jak to setkání s mojí láskou dopadne a ..a mezitím jsem dokázala aby můj sen se ze snu stal realitou.A takovouhle holku on odmítl? Takovou, co bojuje do vyčerpání těla i duše, která si plní sny a která zvládne všechno? Jeho problém. Říkám, že můžu ještě odučit dospělé v úterý večer, ale mávne rukou a řekne mi, že tam není ani co pozorovat, ani co se učit, že prostě jsou jenom dva v tom kurzu a že nemá cenu plýtvat ani penězi za jízdenky, ani časem. Odcházím v 20.30 a jdu do obchodního centra, kde jsem si chtěla koupit makeup. Bezva, nemají. Jdu zpátky. Jinou cestou, a dojdu na cestu pro kola a jdu poměrně daleko, ani nevím kam. Je hezký večer a já zářím štěstím. Takhle jsem nevypadala ani po státnicích,ani vlastně nevím, kdy naposledy. Po tváři se mi kutálí pár horkých slz, ale po strašně dlouhé době jsou to slzy štěstí, zadostiučinění. Moje budoucnost je zajištěna až do června příštího roku. To se mi na téhle práci líbí, člověk si může dovolit měnit plány, ne zůstat na jednom místě devadesát let. Dojdu až k domu Daniela a zjistím, že nesvítí. Tak jel zase domů. Tři týdny po sobě?I se ségrou? Jediné co mě napadne, je, že se něco děje s jeho rodiči.Nebo s tou druhou sestrou. Tohle nikdy neudělal. Nikdy. Trochu mě to znepokojí, ale asi jenom na pět minut. Pak se zase ve mně rozleje vlna pokoje, klidu a štěstí. Mám před sebou tolik projektů, že mi z toho jde hlava kolem. Přístup na španělskou univerzitu mi byl pro následující rok odepřen, ale zatím čekám na vyrozumění na tu druhou, dálkovou, co se týkala francouzštiny, a našla jsem dvouměsíční kurz pro učitele španělštiny. Kdo ví, co bude. Ale už nikdy neztratím tolik času jako u Evy, děláním "ničeho". Nemám o té době žádný záznam v životopise, nemám co tam napsat, neudělala jsem žádný kurz, nic, a to už nedopustím. Tyhle dva měsíce snad zakončím úředně vydaným diplomem Univezity v Barceloně. Ten kurz co dělám online, je totiž pod jejich hlavičkou. Ještě mám koupený online kurz angličtiny, na ten jsem se zatím nedostala. Vyprší v den Danielových narozenin. Když jsem to datum uviděla, ani mě to už nepřekvapilo. Ve 22:40 jdu na metro a i když jsem zítra chtěla přijet, vím, že na to kašlu. Jsem šíleně unavená. V Móstoles čekám na bus a říkám si, že kdybych zítra vstala dřív, mohla bych si dojít někam na snídani, nebo se mrknout po obchodech, nebo tak.ale to se asi nestane:)Hned co vyskočím z busu, si volám s kamarádkou Eliškou až do té doby, než mi dojde baterka. Dorazím domů v 0.15 a uvědomím si, že moje poslední jídlo byla káva a sušenky, kolem 14.30. Kousnu do pár koleček salámů a málem mi vypadají zuby. Co to tam sakra je? Bože,to je písek!!!Já se fakt zcvoknu! Úplně vím, co bylo-Ana to vzala dětem na svačinu, někdo to hodil na zem a ona to šoupla v klidu do lednice. Pokud nevědomky kousnete do zrníček písku, stojí to opravdu za to. Moc se s tím nepářu a umyju to vodou. Pak přikousnu nějaké jídlo, které najdu, nějakou zeleninu a brambory, najdu sušenky a jdu nahoru. Jen se opláchnu obličej a jdu si lehnout. Nedá mi to a zase vytáhnu ten zpropadený počítač. Když vše vyřídím, je 1:20 a já už přiomdlívám. Dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat