Tak já nevím. Snažím se dodržet ty údajně super 90 minutové intervaly,ale nějak to nefunguje. Budík v 8.15 je trochu nemožný. Slyším křík a čekám, než všichni zmizí. Děti mají být v 9.00 u autobusu a jedou na nějakou exkurzi se školou, dokonce se jim to povedlo ve stejný den, ačkoliv chodí každý do jiných škol. Chvíli si čtu na mobilu nějaké maily, a pak spím dál. Jsem taková klidná. Vyhrabu se v 10.20, a jdu rovnou snídat. Jestli zase pustím pračku a podobně,můžu jít rovnou obědvat. Dám si pěkně tu vynikající bagetu s nějakými zrníčky, tunu másla, a jahodovou marmeládu. Bojím se, že ještě dva dny a a sním jí. Kakao a je to. Kdepak, na sobě já šetřit nebudu!:) Dneska jsem chtěla studovat ten kurz španělštiny, protože jestli ne dneska,tak nevím kdy. Bože, už je zase skoro neděle, vždyť byla teď! Celý den s dětmi a falešným úsměvem. Príma. Potřebuji si uklidit pokoj, vyluxovat, vytřít podlahu, pustit pračku, ať na mě nekoukají o víkendu, trochu se zkulturnit, dát si sprchu, nastudovat kurz, naobědvat se a kolem třetí zmizet. Dneska, jestli všechno dobře půjde, bych měla jít do té jazykové školy, kde mě zkoušela ta žena, o které jsem si myslela, že je Američanka a měla bych se účastnit jejich kurzů, buď jednoho, nebo všech. Abych viděla jejich metodu, takže se hodně těším.No, předsevzetí mám na dnešní den opravdu hodně. Dneska jsou děti na nějaké exkurzi, takže jejich příchod domů jen tak neočekávám. Mám pěkně uklizený pokoj, vzala jsem to i vysavačem, a protože jsem vstala takhle dlouho, ani nemám extra hlad. Kolem 13.15 mě ale dožene a jdu vyslídit, co máme. Najdu kus vynikajícího chleba a uvařené těstoviny. Nevím, co k nim, nic se mi vařit nechce, tak to ohřeju. Dám si dva actimely a je to. Kolem 14té hodiny se začínám trochu učit s tím, že bych měla kolem půl čtvrté odejít z domu. Ve 14.30 na mě padne únava a vyděsí mě aktivní tři hodiny kurzu, takže si jdu lehnout. Brzy zaslechnu křik malého, takže mi dojde, že už jsou zase doma. Ana mi vkročí do pokoje, předstírám spánek, nejraději bych se z toho domu ztratila bez povšimnutí. Pak vylezu. Prý ji hrozně vyděsilo jak je celý dům ponurý a když viděla, že nestuduju a přesto jsem doma, že se bála, jestli se mi něco nestalo, když jsem si tolik dní stěžovala na bolest hlavy. S malým je sranda, doprovází mě, když se líčím a tak. Ať to nějak vypadá, že jo. Nalíčím se podle svých představ, vezmu si svojí elegantní sukni, ačkoliv přemýšlím, že bych možná mohla jít víc "free" oblečená,ale pak to zavrhnu. Já jsem já, a měnit to nebudu. Tuším, že kolem 15.50 jede bus do Móstoles, ale jistá si nejsem. Uf, mám pravdu, jede hned. Za chvíli vystupuji, ani si nestihnu přečíst v mobilu mail. Pak jdu na Metro Sur a vystupuji. Volám s taťkou a cítím se moc hezky. Tak jako klidně, přitom odhodlaně.Přemýšlím, jestli mám chtít potkat Daniho. Bydlí poměrně blízko. Uvědomím si, že jsem mu řekla, že mívám volno jenom soboty. Kdyby mě tu viděl, je jenom jediná možná reakce, kterou by měl. Nejdřív by se rozčílil, že ho určitě sleduju, pak by možná zavolala policii, jak mi jednou "slíbil" a pak by se ptal, jak to že v pátek, kdy mám oficiálně pracovat, jsem tady a že určitě se i v jiných hodinách, kdy mu tvrdím, že jsem v práci, jsem někde jinde. Úplně to slyším. Jistojistě ho tedy potkat nechci, to mám jasné. Chvíli sice přešlapuji v ulici, kudy chodí ze školy, ale pak to vzdám a pustím to z hlavy. Jdu do jazykovky, kde začínají kurzy. Je pátek, takže jenom 17.00-20.00,jinak běžně 16.00-21.30. Začínám ve třídě Alexe,Američana, moc fajn kluka, který má kurz pro děti 6-8 let. Bála jsem se, jak bych tohle zvládla, ale vypadá to dobře. Hlavně všechny holčičky sledují moje vlasy a ptají se mě na mrak věcí, takže si myslím ,že je všechno OK a že tak odlišný vzhled mi může být nápomocen. Hodina uteče rychle, Alex je dost akční. Hned od 18.00 přecházím na hodinu jakéhosi Jessyho, který je evidentně Mexičan. Je mu asi 50, je moc fajn, ale jeho hodina mě unudí k smrti. Naštěstí v polovině mě vytáhne ředitelka, že chce vědět, jak se mi ty hodiny líbí, a že se omlouvám, že mě vytáhla,ale že musí jít pryč, tak chtěla znát můj názor. Uf, ještě že tak. Využiju zbytek času do 19.00, kdy začíná další kurz k pobytu venku na čerstvém vzduchu a načerpání sil.Jedla jsem naposledy v 13.10 a začínám mít hlad, dojde mi, že jsem si nevzala ani žádnou svačinu! V 19.00 začíná hodina s nejstaršími dětmi. Ta hodina to Jessyho byla pro děti 10-12 let, tihle jsou tak 11-15. Nejde o věk, ale o znalosti, které mají. Olga je z Ukrajiny a má občas fakt dost drsný přízvuk, ruský. Jsou ale chvíle kdy mluví perfektně a její stavba vět je drsná, takhle jsem anglicky nikdy nemluvila. Tiše závidím. Pak se dozvím, že studovala anglistiky u nich na Ukrajině a učila různě po světě. Hodina je super, ale s těmihle dětmi to už chce jiné metody. Zaujme mě jeden kluk, takový zvláštní, asi 12 let, takový jakoby frajer, ale přitom stydlivý. Vím, jak šíleně to vypadá,ale rozhodnu se pro děsivou věc. Pokud se ten kluk bude jmenovat jakkoliv, upustím od snah tlačit na Daniela, a nechám tomu hodně času, odmlčím se. Jestli se bude jmenovat Daniel, lehnu na pilu víc a začnu aktivně bojovat za záchranu našeho vztahu. Když se ten kluk postaví, a řekne že se jmenuje Dani, začnu se už smát. Vlastně, vlastně mě to vůbec nepřekvapuje. Hodina uběhne rychle, je hned 20 hodin. Olga zamyká školu, zapíná alarm a tak podobně a ptá se mě, jestli jdu na metro. Říkám jí, že jsem se nějak zapomněla najíst, že si asi zajdu na kafe nebo tak, jestli nechce jít se mnou. Říká, že ideálně poblíž metra, že to má domů dost daleko. Propleteme se uličkami, a já okamžitě ztratím přehled o tom, kde jsem. Najednou poznám jeden supermarket, kde jsem byla s Danielem. Zastaví se mi srdce. Ale potom, potom to je ještě "horší" protože jdeme do baru, kde jsem s Danielem byla, když jsem se s ním loučila poslední den a dokonce...dokonce přijde i ten stejný číšník. Tolik znamení dneska, to je už moc. Když pustím cvičně rádio, uslyším jednu písničku, která je "moje" a musím se už smát. Dneska se určitě něco stane, jenom nevím co.Sedím s Ukrajinkou Olgou v baru, který je kus od domova Daniho, poručím si "něco k jídlu" a když mi na stole přistane ten stejný toast co jsem měla s ním, ačkoliv vedle ke stolu donese něco jiného, začnu mít trochu husí kůži. Co se to dneska sakra děje? Olga je hrozně drsná žena. Od minuty by mohla být kladivářka. Nejen postavou, ale tak nějak tím způsobem myšlení. Já se proti ní cítím tedy rozhodně víc dívčí. Je jí asi 40, ale o tom nemluvím. Její přístup k mužům je prostě takový ruský, vládne železnou rukou a její partner vesele poslouchá. No, možná bych ten svůj měla přehodnotit, oni jsou spolu už 12 let. Toasty, které mi donesly jsou obří, netuším jak to sním. No, tak zbytečný strach, hlad mám dostatečný. Podělíme se o účet a Olga se ptá, kam jdu. Lžu že do nákupního centra. Je moc fajn, nabízí mi pomoc pokud budu potřebovat byt a tak,ale..úplně mě zahltila informacemi, chci být chvíli sama. Blíží se k nám nějaký černý chlapec, tak 30, a prý že slyšel že mluvíme anglicky, a jestli..ani ho nenechá domluvit. Řekne mu-A co jako, že jsi slyšel angličtinu? Že jsem cizinka znamená, že s Tebou budu spát za dvě kávy?A hrdě odejde". Trochu se zastydím. Může mi to být jedno, toho kluka nikdy už neuvidím, třeba chtěl hodinu angličtiny, co já vím, ale takhle drsná já teda nejsem. Olga zmizí a nechá mě s mými myšlenkami. Mám plnou hlavu myšlenek a musím jet domů. Chci napsat mail Danovi, stejně jako včera a vypsat se z toho, co v sobě nosím. On to všechno čte a jak vidno, tak nakonec rád. Jenomže..sakra..než dojedu Metrem Sur pryč, než vezmu bus, než dojedu domu a otevřu PC, bude možná 23 a on může už spát a tak žádná debata nebude. Sakra. Nesnáším psát na mobilu, ale..nakonec se rozhodnu napsat mu dloooouhou zprávu. Jdu nějakou ulicí, kdy jsem nikdy nebyla a nevím přesně, kde vyjdu, ani kam jdu. Píšu mu o tom, jak jsem se sama se sebou "vsadila" a všechno to další. On ani neví, že mi nabídli to pracovní místo, chci se s ním sejít a všechno mu to říct, ale jak to vhodně napsat? Píšu litanie a vidím v dálce mraky lidí. Už se smráká a není moc dobře vidět. Po druhé straně chodníku jde nějaká postava, a zaujme mě její způsob chůze. Jde hrdě, narovnaná záda, což mě dost přitahuje, protože tak nikdo nechodí, a zvláště se jakoby celý otřese, no úplně mi připomíná Daniela. A ta široká ramena..jojo, ten když mě objímal, to bylo něco. Úplně ty svoje pocity projektuji do toho neznámého. Mine mě po druhé straně silnice, jede zrovna auto, tak ho ani nevnímám. Zaujme mě protože vypadá jako Dani. Ale má opravdu udělaná ramena, to se mi zrovna nezdálo ve středu, když jsem ho viděla. Otočím se a doufám, že se mi mě ten kluk nevšimne. Ten kluk ovšem stojí jako přibitý k chodníku a celý otočený mým směrem. A je jasno. Srdeční arytmie, která se v tu chvíli dostaví, mi naprosto jasně řekne, že ten krásný neznámý je skutečně Daniel. Pane Bože. Je tohle možné?Co tady dělá? V tuhle hodinu on vždycky spal, je pátek! Nebo koukal na telku. Jsem ve čtvrti, kde jsem nikdy nebyla, trochu jsem se ztratila a...a...vůbec, zrovna mu píšu!Jdu pomalým krokem k němu a křiknu: "Jsi to vážně Ty?" A odměnou mi je krásný úsměv, jehož záře jakoby osvítila celou tu tmu. Volání na polici se nekoná, stojí tam pobaveně, ruce v bok, směje se na celé kole a říká: "Ne, tohle není možné, co tu děláš?Tady, teď, dneska?"A já stojím tváří v tvář muži, kterého z celého srdce miluju. Záměrně nepíšu klukovi, protože to, co dneska vidím, to není kluk. To je muž. Určitě bych mu nehádala jeho věk, řekla bych lehce přes třicet, ačkoliv je mu o půl roku míň (no, kdoví na kolik vypadám já!:)Směje se tím smíchem, který tak miluju a kdykoliv se naše pohledy střetnou, rozesmějeme se na celé kolo. Říkám mu:"Nebudu komentovat tu absurditu, že jsme se potkali v Madridu, kde lidi nepotkáš ani když to plánuješ,ale já Ti navíc ještě píšu, a podávám mu telefon s rozepsanou zprávou. Smějeme se tolik, že to uvolní veškeré bariéry a proti mě stojí tenhle bázlivý, stydlivý muž, který budí dojem, že je těžký frajer a stojí tak strašně blízko, že bojuju s touhou ho obejmout. Jednou v září, onedá, jsem té touze podlehla a od té doby ho objímala kdykoliv to jen šlo až do prosince. Dnes mám strach. Pokud bych vystartovala moc brzy, odpálkoval by mě s tím, jestli jsem se nezbláznila a že ať jdu pryč a to hned. Musím mít na mysli, s jak extrémně bázlivým člověkem mám tu čest, zároveň s jak čestným a umíněným a to vše mi letí hlavou, když bojuju s touhou ho rozmačkat. Foukne větřík a na mě dolehne jeho vůně. Vyšel rozhodně právě ze sprchy, má ještě trochu mokré vlasy. A pak jeho parfém. Rozeznám i vůni aviváže,ten den kdy jsem s ním skládala jeho oblečení zůstal v mé paměti navždy. Jiskří to tak, že někteří co jdou kolem, zpomalují. Usmíváme se jako dvě hovada. A mě to dojde. Všechno. Že ty jeho jedovaté zprávy jsou obrana. Zeď. Snaha mě odehnat. Být sám a nebýt zraněný. Že mi lže, když tvrdí, že mě nenávidí. Ať říká co chce, jeho tělesná reakce je odlišná, dokonce mám pocit že prostor mezi námi je nyní 0,0 mm. Cítím jeho dech, voní po mentolu. Jsem vážně totálně ztracená.Pak oba vyhrkneme: " Co tu vlastně teda děláš?" A já mu řeknu o tom klukovi Danim. Směje se na celé kolo tak uvolněně, jako jsem ho už dlouho neviděla. A říkám mu:"Takže promiň, ale nemůžu Tě nechat na pokoji". Kousne se do rtu a podívá se na mě pohledem, který říká všechno. Vím, že je rád.Zastydí se a odvrátí pohled. Ví, že jsem ho přečetla.Pokyne rukou a říká-ale hele, metro je na druhou stranu!Říkám, že to předpokládám, ale že jsem chtěla nějak dojít k jeho domu, abych viděla jestli svítí. Vyděsí mě moje vlastní upřímnost. Zasměje se a říká, že opravdu nesvítí, takže můžu jít v klidu na metro. Metro je v jeho směru cesty, takže to hodnotím kladně. Pak říká:"No, tak tedy jdeš na to metro?" A mě nezbyde než položit otázku:" A když nechci?" Zkoumavý pohled..."ale měla bys". A pak se všechno změní. Nasadí vážnou tvář. Asi mu dojde jak veselá byla jeho reakce na naše setkání a sám se vyděsí. Začnu mu vyprávět o svojí praxi v jazykovce, která se bude konat všechny pátky a nakonec mám i několik hodin vzorově odučit. Říkám mu, že bych měla nastoupit v září. A najednou se zase usměje, tak nevinně, jako malý kluk a říká:"Ale kdy začínáš, kde budeš bydlet?Chci vědět všechno". Sypu to ze sebe a navíc do toho zamotám ještě to všechno, co mám v té zprávě. Nedokážu se mu dívat do očí, ten pohled by mě zabil.Stojí a poslouchá, klidně, všechno to vstřebává jako houba. Dokonce mi pokládá otázky, které ukazují, že o návratu přemýšlí jestli ne denně, tak často určitě. Pak najednou vyhrkne: "ale já nechci mít vztah, zařekl jsem se, že nikomu už neuvěřím, a teď akorát musím dodržet to, co jsem si předsevzal, takže prosím, odejdi na metro a nech mě samotného, abych to mohl dodržet". Chápu, že jeho srdce mluví proti jeho hlavě a mě obviňuje z tohoto bolavého konfliktu, kterým já sama denně procházím. Hrdě mu říkám: Já taky nechci aby ses vracel, to je to poslední co potřebuji." Lež jak věž. Zděšený pohled. "Ne?" "Ne", nebo snad myslíš, že Ti ještě někdy můžu věřit?Nemůžu". Změna plánu, já neprosím! Vysypu na něj všechny svoje pracovní plány a oznámím mu, že nikoho, kdo mi je bude kazit, nepotřebuju. Nový, ještě zděšenější výraz. Doslova ho seřvu za včerejší urážku, že už stejně určitě někoho mám a říká mu"No a proč jsem si asi vybrala takovou prdel jako Arryomolinos a ne třeba Barcelonu?" On: " To nevím,". Bohužel se neovládnu a seřvu ho jak kluka. Zatvrdí se pro ti mě, a říká, že to poslední co chce, je vracet se někam do minulosti. Skoro odchází. Mírním se. Začínám se usmívat, abych odstranila tunu napětí, které mám v obličeji. Pak mi řekne, ať už prosím, odejdu. Že má strach. A já vím z čeho. Protože debata se ubírá takovým směrem, že se skoro zdá otázkou času, kdy on vyštěkne: "Ale já se chci vrátit!" A to ví, že jde proti jeho hodnotám takže v mžiku změní téma. Bože, tak dobře ho znám. Uzemním ho logickými argumenty, proč se můžeme bez obav nezávazně vídat. Řekne mi, že zítra už mám plány, příští víkend jede domů a když se přistihne, že vážně plánuje, kdy se uvidíme, zvážní a řekne: "Ale já se s Tebou nechci vídat, nemůžu!Je to prostě moc nebezpečné". A já vím co myslí, protože to co cítím já, vidím, že je oboustranné. Tolik strachu z blízkosti.Jedno obejmutí a bylo by to pryč, ale nikdo z nás se neodváží. Pak se zase usměje:"Tak si napíšeme ,nebo zavoláme?" a pak zase nastoupí strach:"Ale ne každý den, to nejde" zamává mi a zmizí ve tmě. Stojím tam jako solný sloup. Mám chuť běžet za ním, jednu mu vrazit za jeho chování a pak ho líbat až do rána. Jenomže stojím pořád na tom stejném místě. Dokonce si ještě píšeme než dojdu na metro. Ale to ještě nevím, že noc teprve začíná. Skočím na Metro Sur a jdu na autobus. Počítám s tím, že jezdí do půlnoc, takže tím, že zdálky vidím jeden, jak odjíždí, se nijak nenechám vykolejit. Dojdu na zastávku a ..a zjistím, že to byl poslední. To je dost síla!Co teď?!!!Móstoles se mi nelíbí ani ve dne. Ono se tam člověku nic nestane, ale prostě..je to tam divné.Jedu tedy zpátky Metro Surem, do čtvrti, kde to znám. Kde se cítím nejvíc doma. Loranca. Moje místo. Píšu Danovi co se stalo. A tak v půl dvanácté začíná noc, která končí až mým odchodem na metro v 6.30. Nestrávíme ji ani povídáním, ani procházkou, tak, jak jsem doufala. Je to noc divná, a to, co se během ní dozvím, se mi nelíbí. Ale zjistím jinou věc, která se mi líbí dost-jeho city ke mně nevychladly ani náhodou. Ale jak můžu překonat strach někoho jiného, když ho sama mám? Předpokládám, že první metro jede v 7, takže vyjdu kolem 6.30. Zjistím, že metro jezdí od 6, a bohužel první bus jel už v 6.45. Když přicházím v 6.50, toto zjištění mě dost rozčílí. Další jede v 7.30. Príma. Zalézám do vchodu metra protože je trochu zima. Ale mám triko s krátkým rukávem, sukni a je nádherné ráno. Trochu fouká větřík, ale jinak je krásně. Je mi úplně líto, že nemám důvod takhle brzy někam vyrazit. Ne dneska, ale jako každý jiný den. Třeba někam do práce a tak..protože je to nádhera. Konečně jede bus. Jede se mnou nějaká omladina, očividně z tahu,tak se musím smát, že oni strávili noc na party a já někde na schodech. No nic. Vystupuji u nás u domu a zjistím, že rodinka není doma, jaký to krásný dar. Namažu si chleba s máslem, dám si sklenici mléka,vyndám čočky a jdu si lehnout. Nemůžu uvěřit tomu, že děti nejsou domaa tak mě nebude nikdo a nic rušit!Nádhera.
Žádné komentáře:
Okomentovat