Budík zvoní v 7.30. Jsem podezřele odpočatá, a je mi nějak dobře. Mám hodně zataženou roletu, protože jsem se chtěla vyspat. Slyším tátu Rafaela, jak chodí po domě a ještě se zahrabu do postele. Nechci nikoho vidět, co je tu poměrně dost těžké. Nakonec vylezu kolem půl desáté a opět toho lituji, jsem rozlámaná až hrůza. Venku začíná další den plný sluníčka. Ustelu postel, to je již klasický každodenní boj a scházím dolů. Dneska je tu dokonce Carlota, Lolina kamarádka, která tu evidentně byla na noc, což jsem ani nepostřehla. Zrovna snídají. Udělám si dva toasty s jahodovou marmeládou a uděláme čerstvou kávu. Rozpovídám se o včerejšku a Ana mě moc podporuje. Cítím se tu moc dobře, to se musí nechat. Kolem jedenácté jdu nahoru, sednu si na postel a..propadnu panice. Vlastně nechápu, jak to že už je den? Ne že bych se cítila unavená, spíš nechápu, jak to, že ta noc tak utekla? Kam jako utekly všechny ty týdny?? Sedím na posteli a padne na mě nějaká opuštěnost. Napíšu Danimu. Odpoví skoro hned, a mě zamrazí. Reálně mnou projede chlad, který znám z minulého léta. A to v momentě, kdy mi odpoví, že jestli mu pošlu ještě něco podobného ražení, znovu si mě zablokuje. To podobné ražení je zpráva se vzpomínkou na minulý rok touhle dobou. A on odepíše, že ho takovéhle zprávy bolí a že další dostávat nechce. Pošlu mu jednu fotku. Úplně se vytočí. Čeho se pořád tak bojí, sakra? Už ho mám fakt dost. Přemýšlím nad tou prací, kterou musím vykonat a je mi vyloženě zle. Uklidím trochu pokoj, a jdu si vyčistit zuby a trochu se zkulturnit. Pak si pustím kurz španělštiny, protože ačkoliv jsem včera udělala všechny dotazníky, nenaučila jsem se poctivě a prostě to chci dohnat. Dohromady by to mohly být tak tři hodiny. Začnu kolem 12.40 a počítám, že bych to mohla zvládnout. Potom bych potřebovala napsat dva maily na univerzitu, a taky mojí francouzské kamarádce. Prostě děs. Kolem 13.15 jsem v polovině videa, které má půl hodinky, jenomže já si to pořád zastavuji a dělám si poznámky a tak. Ve 13.10 dostanu další mrazivou zprávu a udělá se mi fyzicky zle. Jdu se zeptat rodinky, jestli nechtějí pomoct s přípravou jídla a prostřu stůl. Máme vynikající rybu a lusky, a dojde i na kiwi a malou zmrzlinu. Kolem 14.40 dojíme a jdeme pro změnu sklízet ze stolu. Pak Ana vytáhne lehátka a sluníme se. Kolem 15.30 se mnou úplně zatřese deprese. Nedělám nic, co bych měla! Je mi ze sebe nějak zle. Přitáhnu si počítač na zahradu a na těch super pohodlných lehátek se alespoň sluním. Začnu vyřizovat maily, které se týkají přijetí do nějakých studijních programů a tak podobně a též dneska musím stůj co stůj dodělat videa z toho kurzu. V týdnu kdybych udělala každý den něco, tak by mi to dost pomohlo, ale nějak nejsem schopná. Musím se donutit něco dělat. Potřebuju asi tak milion aktivit, abych se nějak zaměstnala. Jestli příští rok vyjde vše, tak jak má, budu zapsaná do 4 magisterských programů. Ano, bylo by záhodno nejdříve dořešit ty dva české, to jistě ano:) Kolem 17té hodiny se Ana ptá, jestli nechci něco z obchodu, že jde koupit nějaké pití. Jdou totiž od 18ti na fotbal k jejímu bratrovi. Jak se dozvím, to je ten povedený chlapík, co se mi tak líbil. Ano, je mu 35, ale dozvím se, že má 8 dětí! Paráda. No nic. Ana je moc hodná, protože jí řeknu že teda ať koupí Nutellu a on se hned rozesměje jestli chci i máslo :-D Když odejdou, jdu uklidit věci, co jsme rozházeli po zahradě, pak uklidím myčku, umyju to, co se neumylo dobře a dám si toastík s tuňákem. To je už přesně 18.00. Asi tak před pěti minutami jsem si říkala, že mám 12 hodin pro sebe. Ne, to bohužel nebylo před pěti minutami, ale před šesti hodinami. Je to fakt síla. Opět jsem zjistila, že nesnáším víkendy. Prostě víkendy jsou divné. A jsem asi taky jediný člověk, který vlastně pořádně nikdy neměl rád prázdniny. Tolik času mě vždycky děsilo. A tak teď sedím ve Španělsku, uprosřed května, venku asi sto stupňů, všude voní opalovací krémy a ve vzduchu je pohoda..a já jsem tak vystresovaná a nervózní, že si sednu přímo na Slunce, aby se mi trochu nahřály záda, která mám samým stresem stažená až hrůza. Rodinka se zdekuje a zmizí jako kdyby do nich střelil, ani si nevšimnu že Ana už je tady. Jde na mě nějaký hlad, zakousnu sušenku s Nutellou a jdu hledat oficiální materiály, které mám vyplnit k přijetí na univerzitu. Pak mi volá taťka a mluvíme šíleně dlouho. Skončíme ve 20.30 a já si vzpomenu, že jsem si chtěla koupit nějaké mléko po opalování, protože tady je sucho až děs. Až děs. Dojdu tedy do Mercadony tak jak jsem a tam zjistím, že mám na výběr jenom dvě věcí. Děkuju, nechci. Jdu domů a udělám si dva toasty, najdu vařené vajíčko a tuňáka, takže si udělám vynikající sendvič, potom gazpacho a nakonec jogurt. Jo, tady se mi žije dobře. Problém nastane tehdy, až zjistím, že mi dali ten pracovní kontrakt a budu muset říct rodině, že moje pracovní doba je do 21.30. Nechci se s nimi rozhádat, mám je ráda, a nechci aby to vypadalo, že jsem si tady udělala svoji kancelář a během těch dvou měsíců jsem si tady akorát sháněla práci, což je víceméně pravda. Jenom je mi líto, že nemají menší děti-to bych je hlídala od 8 do 15, a potom bych šla učit a všichni by byli spokojeni. Nevím, co bude. Každopádně, jestli mi dají kontrakt, budu muset jít do bytu(nesnáším paneláky) a přijdu o zahradu. To je tady ve Španělsku značně na pováženou, jsem teď většinu času doma, jsem hezky opálená a tak. Nejsem zavřená v betonu. Nebude snadné v té čtvrti najít podnájem v domě. Bude to asi i dost drahé. Dál-přijdu o hotové, připravené zdravé a chutné jídlo v lednici. Všechno budu muset vařit dopředu. Třeba o víkendu. To jsou ty materiální ztráty. Přijdu o lidský kontakt se suprovými lidmi a o jejich morální podporu. To je závažnější. Ale stanu se oficiálně dospělou, pracující a studující osobou, která žije na vlastní triko v cizí zemi a vystoupím tak z řady milionu au-pair, které se vrátí vyčerpané od všech těch dětí domů a začnou si hledat práci v Čechách. Stanu se nezávislou, budu mít zdravotní a sociální pojištění. Když kontrakt nedostanu, asi zůstanu u nich.Takže tak. Když dojím, je už pozdě a já pořád zírám na tu stejnou minutu videa, jako v 13.15. Dokoukám to, udělám si poznámky a ve 22.30 odcházím na procházku. Ještě jsem si koupila barevný papír, kde si chci napsat svoje plány,ale ten už dnes taky nestíhám, ach jo. No nic. Venku je příjemně, ale přesto si beru lehký svetřík. Projdu ulicí, kterou chodím pouze pro Lolu do školy a zjistím, že je plná hospůdek a lidí. Pak se vracím směrem k nám, ale nakonec ještě zajdu do jiné uličky, kde snad nic jiného než hospůdky není. Je mi trochu teskno, protože si ani nemám s kým vypít Coca Colu, samotná tam nepůjdu, to není můj styl. Vrátím se domů docela brzy, ale zase se zaseknu u PC a odložím ho kolem půl jedné.Tohle už není možné, musím se okamžitě "přetočit" s tím režimem, obzvlášť, když je téměř od 6.30 den. Nemusím vstávat do tmy ani nic podobného, tak bych si toho měla vážit. Musím to zvládnout. Je mi nějak zle, mám co dělat, abych nevrhla a snažím se usnout. Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat