Budík mám natažený na devátou, ale už v osm jsem dávno vzhůru. Děti řvou jak na lesy, ale i kdyby snad neřvaly..byla bych vzhůru. Začnou mi chodit výpisy Doručeno, Doručeno..celkem pětkrát. Trochu se mi uleví. Usnu do devíti. Nějak se mi nechce vstávat. Usnu a s hrůzou si uvědomím, že už jsem znovu nenařídila budík. Ty jo, snad nebudou tři odpoledne?! Uf, je 9.30. Vyskočím z postele. Venku nic moc. Kouknu na telefon a Ana mi píše, jestli nepojedem spolu do Xanadú. Jo, to mi přijde jako dobrý nápad. Slyším dole klapnout dveře. To přišla nebo odešla? Běžím na ní zakřičet ať nikam nechodí. Říká mi, jestli s ní tedy chci jet nebo ne. Co budu dělat doma? Nudit se? Říkám, že jestli mi dá pět minut, že jedu taky. Pokoj vypadá jako po výbuchu atomovky,ale rychle se obléknu, pořád mi drží ty super vlnky od toho kluka, takže vlasy mám vyřešené, natáhnu si nové krásné triko, džíny, trochu make-upu a za 7 minut jsem ready (to jsem o sobě ani nevěděla:-) Ana mi mezitím přichystá bagetku s marmeládou a kávu. Je fakt zlatá. Trochu se zapovídáme, ale pak hned vyrážíme. V Xanadú jsme okamžitě. I autobus tam jezdí rychle, ale problém je, že autobus jezdí jenom jednou za 45 minut nebo přibližně tak nějak. První obchod, kam vlezeme, je Primark. Ještě že jsem ho neobjevila o několik týdnů dříve, protože to bych byla už úplně na mizině:-D Chci si koupit nějaké tílko, nebo košilku, kterou bych mohla nosit pod všechny ty průhledné košile, co jsem si koupila. Nejsem typ člověka, který by si na podprsenku rovnou natáhl tuhle průhlednost a vyrazil do ulic. Najdu toho hodně, mám asi sedm košilek a pak najdu tu průhlednou košili, co už mám doma stejnou zelenou a růžovou, tak teď najdu žlutou. Říkám si, že mi to poslouží, abych viděla, jestli to prosvítá, nebo ne. Vyberu tři a pak nakonec jednu. Zkouším to šíleně dlouho, ale najdu to, co jsem hledala. A zjistím, že rozhodně chci tu košili i žlutou:-D Ana hledá nějaké věci do koupelny a tak se taky zdrží. Je fakt super člověk. Musím říct, že tohle jsem nečekala ani v nejmenším. A opět se musím opakovat, že to vypadá jako huj, je většinou vespod fuj a obráceně. Když jsem přijela k Evě do bytu, byla jsem šťastná. Konečně s Danielem,byt byl nádherný, neměli zvířata, byli přehnaně čistotní, Juana uklízela ten minibyt každý den 4 hodiny, stírala žaluzie, myla okna a nevím co..tady jsem přijela do neuvěřitelného nepořádku. Na hoře prádla seděla kočka, malý lezl celý špinavý po zemi, nevím, jestli tu vůbec někdy myli okna a děti si stále i po těch měsících utírají špinavou pusu do rukávu. Stejně jako když jsem kdysi dorazila na tábor, kde jsme měli jako hlavní náplň angličtinu, tak jsem brečela. Tady i tam. Tam byl špinavý dům, smrděla tam plíseň, všude komáři, staré duchny, děs. Za dva dny jsem zjistila, že je tam krásně a vracela jsem se tam potom každý rok. Když jsem přijela ke své kamarádce do Francie,a zjistila, že k jejímu domu se jede lesní cestou a že stojí na úplně samotě, počítala jsem dny, kdy už pojedu domů. Tedy jenom první dva. Potom jsem objevila kouzlo života uprostřed přírody a ani se mi domů extra nechtělo. A stejně tak tady. Věděla jsem už po příjezdu, že to bude tvrdé, ale že možná najdu něco, co mi zatím nikdo nedokázal dát, a co člověk musí najít sám-vnitřní klid. A tak tu teď stojím v obchodu jménem Primark, se ženou, která se stala mojí kamarádkou, spřízněnou duší, a možná i trochu vědmou. Ta žena je mi sotva k ramenům, váží 49 kg a přitom to je jedna z největších osobností, jakou jsem kdy poznala. A tak si povídáme, zkoušíme, pomáhám jí vybrat nějakou bílou halenku, kterou si přeje a je nám fajn. Já potom najdu svetřík v takové starorůžové barvě, která je naprosto skvostná, ale zjistím, že stojí 8 euro. Pak si tak říkám a co jako? Osm euro je nic. Pak si uvědomím, jak teď vypadám ve svém starém oblečení (jako když jsem ho někomu ukradla) a tak si říkám, že mám nárok si koupit něco hezkého. Přijde mi, že tady jsou velikosti nějak jiné, mám všechno 36 a to nemám ani náhodou. Možná je to takový ten reklamní trik, aby si člověk připadal hubený a pořád tam lezl:) Pak najdeme ještě nádherná trika, ale každé za 5 euro a to už je moc. Jdeme platit. Ana koupila nějaké hračky dětem do koupelny a já mám žlutou košili, tedy už třetí stejnou:)úžasnou košilku pod všechny ty průhledné materiály a super starorůžový svetřík. Tady už je jásavé léto, nevím,jestli tyhle barvy budu nosit v Čechách:) Spočítám si, že to bude celkem stát 18 euro. U pokladny mi řekne ta holka 14. Nehnu ani brvou, ale je jasné, že je to špatně otiketované, protože ta košile stojí 7 euro, mám už doma dvě:) a tyhle svetry stojí 8 euro. Už jsem je viděla. Takže mazec, ještě jsem ušetřila. Pak zavádím Anu do obchodu Shana, kde mají sice divné džíny a takové vulgární modely, ale takové ty základní věci-trika a svetry a jednoduché kalhoty mají super a super levné. Zjistíme, že pokud si vybereme tři věci, ta nejlevnější je zdarma. To je mazec. Líbil se mi tam svetr, který už taky mám:)akorát teď žlutý. Aně se moc líbí a nakonec se tam zdržíme šíleně dlouho, a já se rozhodnu toho žluťáska koupit. Ana kupuje další dva, v jiných barvách a tak to potom rozpočítáme na tři a tím pádem nebude ten její "zdarma" jako dárek, ale sníží to cenu nám oběma.Strašně moc mi to zvedlo náladu a to je to, co jsem po včerejšku opravdu potřebovala. Pak jdeme do hračkárny, Ana potřebuje nějaký dárek, prý jdou v sobotu někam na oslavu narozenin nějaké neteře. V hračkárně vidím krásného kluka. Ne tak výrazně krásného, jako byl kdysi jeden můj známý, stylem že člověk upadne ze židle, ale má něco krásného v očích a má krásné vlasy. Fascinace proběhne na obou stranách a to poznám záhy, když skládá nějaké dětské traktůrky do sloupu, a chce udělat jakoby bránu..a v momentě se mu to celé sesype a pár těch krabic prosedne. Musím se fakt smát. Ten kluk se mi strašně líbí a já vím, že mě už nic nepřekvapí, když na něj šéf zavolá: "Dani, příště se dívej jenom do těch krabic a ne kam nemáš!A směje se." Daniel. Samozřejmě. Jak jinak. Něco z mého Daniela v sobě opravdu má. Takovou zvláštní plachost v očích. Tuším, že se ještě určitě do tohohle hračkářství vypravím. Chtěl bych ještě zjistit, jestli je přítomný ten kluk, co mi dělal vlnky, ale není tam. Zato tenhle Dani mi nějak uvízl v hlavě.. Sedneme do auta a je už 13.00. Mazec. Dneska má Lola vystoupení, takže moc času zase až tak nezbývá. Když dorazíme o pár minut později domů, rozdělíme nákupy a Ana hned jede pro svojí maminku na zastávku. Já si zatím všechno vyzkouším a dost se z toho raduji. Ana hned přijíždí veze i malého. Dáme si jídlo, je už dost pozdě a jsem hladová. Najdu těstoviny a nějak orestované žampiony. Zaliji to rajčatovou omáčkou a je to přímo slastné. Pak uklidíme kuchyni, pořád povídáme a Ana jde udělat kávu. Pak se na mě dlouho zadívá a říká mi, že jim budu šíleně chybět. A oni mě vlastně taky. Zvykla jsem si tu ani nevím jak. Pak jdu nahoru a jdu se podívat na maily. Ana se jde učit. Je potřeba, abychom dnes vyjeli z domu kolem 16.15. Ve schránce mám mail z jedné instituce v Praze, kde se stále dohadujeme, jestli mě vezmou, když nejsem rodilý mluvčí . Nakonec to vypadá docela nadějně. Ana mi oznamuje, že po vystoupení bych měla dohlédnout na Lolu, že se prý účastní nějakých narozenin. Čas rychle uteče, kolem 16.10 naskáčeme do auta a jedeme i s babičkou směr škola. Kolem 16.45 začíná vystoupení. Musím se trochu smát, protože všechny ty holčičky tancují jinak, žádná nestíhá rytmus, ale tak je to milé:)Pak jim mladá učitelka dá svačinu a tak jako oslaví tu poslední hodinu. Od června, tedy od pondělí začíná zkrácený režim, to znamená škola pouze do jedné. Nakonec....ještě že jedu domů!:)Malý Rafael je dnes naprosto k nesnesení. Pořád brečí, vzteká se, je to příšerné. Nakonec se změní plány, Lola jede s nějakou jinou maminkou na tu oslavu, babička jde na bus a my jedeme domů. Ana jde studovat a já s malým vyrážíme do parku. Za chvilku se samozřejmě unaví, a tak nesu v jedné ruce jeho a ve druhé motorku. Chce vidět nějaký kamion, co stojí u chodníku. Jdeme tam a ten kamion se najednou rozjede. Malý začne brečet a nenapadne ho nic jiného, než si lehnout k tomu kamionu. Vřítí se do mě takový příval vzteku, že ho táhnu za ruku až mám strach, že mu ji vyhodím z ramene. Řve jako šílený. Pak se uklidním a i jeho. Dost to trvá, chce maminku, ale nakonec se musím obdivovat, jak všechno pěkně zvládnu. Nakonec se malý směje. Napadne mě, že ho vezmu na zmrzlinu, ať se Ana může učit. Popadnu kočárek a jdeme. Je šest hodin, když vyrážíme. Nakonec tohle mě baví víc. Mít ty děti opravdu na starost, ne sedět v parku jako blbec. Začíná pršet, takže s kočárkem běžím. Doběhnu do Burger Kingu trochu zplavená. Vzala jsem si ten super nový svetr, tak se alespoň cítím hezky;-)Jsem v šoku, jak mě malý poslouchá. Říkám mu, že jestli se hne ze židle, že jdeme domů a zmrzlinu hodím do koše. Sedí jako zařezaný. Dostane ubrousek, ať se neumaže,krmím ho a já mezitím upíjím kávu. Vypadá jako můj, o tom není pochyb. Je to docela sranda s ním. Pak si jdeme hrát. Tedy on. Naštěstí vleze do takových těch sítí pro děti, kam dospělí nemůžou. Pak uvidím Lolu,nějaká ta oslava probíhá tam. Já mám naštěstí svoji knihu. V 19.15 přijíždí Ana, že prý musí hodit domů nějakou Loly kamarádku. Děti jsou nesnesitelné. Malý opět pláče a Lola někde ztratila mikinu, vracíme se do Burger Kingu a zjistíme, že nějaká jiná matka ji odnesla domů. Ach jo. Doma děti vykoupeme a já se nakonec Any odvážím zeptat, jestli můžu jet jen tak do Madridu. Říká, že rozhodně. Na zastávce vím, že se mi do Madridu nechce. Chytnu bus do Móstoles a píšu do jazykovky, že přijdu. Jenže než doběhnu na Metro Sur a dostanu se k jazykovce, je 21.40. Tak píšu že nic. Jsem kus od domu, kde bydlí Dani. Kdyby mě viděl, asi by si myslel, že mi už šíblo. Jenže já ho nechci vidět. Chci být tam. Mám s sebou knihu, která konečně chytla nějaký spád. A jdu na procházku. Potřebuju tam být, odžít to. Schovám knihu a jen vnímám vůni horkého léta, takovou, jakou my vnímáme až v srpnu. Najednou něco zavane a je to jako kdyby měl přijít podzim. Vůně sena, s takovým zvláštním studeným větrem. Najednou vím, že jsem přesně tam, kde mám být. Není moc momentů v životě, kdy tohle člověk ví. Napíšu tomu klukovi s bytem a odepíše mi, že zatím nic nevědí. Ach jo. Vidím, že Daniel má otevřené okno. Nějak mě to uklidní. Cítím se strašně v klidu. Nevím, co se stalo, jestli mi někdo vyměnil mozek, nebo co, ale najednou cítím klid. Jako kdyby mě tím zablokováním zbavil břemene bojovat. Jako kdyby to vyřešil už. Jako kdyby už něco mezi námi umřelo. A já najednou zjistila, že není už proč bojovat. Že mezi námi už nic není. Že já vlastně taky ztratila ten obdiv k němu. Takové to slepé obdivování. Já to nikdy nezažila, obdiv k mužům byl něco, co mě celý život míjelo.A najednou jako kdybych věděla, že teprve teď můžu začít žít. Že jsem ho "propustila". Nedokážu to vysvětlit. Jako kdyby mě něco nutilo ho pronásledovat, co už dávno nemělo nic společného s láskou a najednou to puzení přestalo. A zbyl jenom klid. Dojdu v klidu na metro, kde se zase pustím do knihy. Pak chytnu Metro Sur a čtu a čtu, i za chůze, i na zastávce v Móstoles a v buse a pak celou cestu domů až se zastavím u pouliční lampy a dočtu posledních 10 stran tam. Ukápne mi pár slz. Silná kniha. Všechno má svůj čas. Opravdu ano. Něco, asi osud, zařídilo, že jsem si ji tenkrát koupila, ale čas k jejímu "strávení" přišel teprve teď. Jako kdyby mi někdo sejmul z hrudi bolest. Dojdu domů, všichni už spí, je 23.40. Popadnu banán a kus chleba a jdu nahoru. Uklidím věci, rozestelu, ale nemám chuť se odlíčit a tak si lehnu do postele a jsem vzteklá, že je zase tak pozdě, když jsem předešlou noc usnula snad ve 4. Je 1.20, jsem nepoučitelná. Ale nic, usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat