Budík zvoní v 8.15 a já opravdu vylezu. Ustelu si postel, což bývá největší boj, a jdu si vyžehlit věci, co mám v pokoji. Doprovází mě malý Rafa. Dám si dva hrnečky teplé vody a odhodím šálu. Bohužel tohle střídání teplot má na následek pěknou ztrátu hlasu a bolest v krku.Chci se ve svůj den udělat vynikající snídani, ale do toho se ještě vrátí táta Rafael, a tak je to skoro nemožné. Nakonec, když už jsem vzhůru asi hodinu, odcházím do Mercadony a jdu pro jahodovou marmeládu. Přijdu a dnes mám štěstí-ve středu chodí vynikající chléb, tak si udělám kakao, a na tunu másla dám ještě marmeládu. Tak a je to. Dnes se chci vrátit zřejmě posledním busem z Madridu, celý den je můj a já nechci nikam chvátat. Trochu se zatáhlo a netuším jestli odejít v džínách nebo kraťasech. Dneska je můj den, mám narozeniny.28 let. Poměrně požehnaný věk. Když mi bylo 18 a četla jsem nějaký rozhovor v novinách, kde byla holka, které bylo 25 let - říkala jsem si, Bože tak je stará, taková rozumná. Já pořád ostatní vidím jako strašně dospělé a sebe jako dítě, ale pak nakonec zjistím, že často jsem já víc dospělá než oni. Říká se, že 27.rok v životě člověka je zlomový. Četla jsem o tom tunu materiálu. Že člověk definitivně dospěje. 27. rok má být vrcholem třetího devítiletého cyklu v zrání člověka. Četla jsem mockrát, taky jsem četla že není náhoda, že spousta mladých lidí se zabije mezi 27.-28. narozeninami a že ten rok bývá v mnoha aspektech zlomový. Nevěřila jsem tomu. Říkala jsem si-já???Co by se MNĚ tak mohlo stát? Mám všechno, dokonce i lásku, tak co. A hele. Minulý rok touhle dobou jsem byla šťastná. Přešťastná. Měla jsem všechno. Navíc, Daniela jsem se trochu stranila, měla jsem strach, aby mi neublížil. A pak to přišlo. Přesně týden po narozeninách první hádka jako prase, kdy jsme volali od 20 hodin večer do šesti do rána. To je úctyhodný výkon, že. Pak jsem to špatně nesla, ale pořád ještě to bylo dobré. Pak státnice, další hádky s Danielem, problémy s rodiči, kteří nechápali moje rozpoložení. Pak státnice - celé super až na jednu část, takže znova. Pak léto, příšerné bolavé léto nejhorší léto mého života, kdy jsem definitivně přišla o veškerou nadváhu, které jsem se léta nemohla zbavit, měla jsem být doma a být šťastná, že ve svém věku můžu být doma a těšit se ze života, místo toho stres, zvracení, hádky a tak dále. Září-odjezd do Španělska, zbytek znáte. Pak tři měsíce doma - de facto loučení se starým životem. Darování věcí, přestavění pokoje, uklizení věcí, které jsem chtěla uklidit za posledních 10 let, smutek, oprava státnic, beznaděj, žal, zoufalství. Pak příjezd do Španělska, a to taky znáte. Strach, úzkost, nezájem - ten tedy ze strany Daniela. Jisté je, že jestli dneska nezačnu novou kapitolu svého života, dalších devět let to ponesu jak žvýkačku na botě. Pořád se do toho budu lepit. A tak jsem včera napsala dopis na rozloučenou, i když nic nezmění. Jemu. Je to můj den a můžu si dělat co chci, co opravdu chci, takže tak. Chci vyjít kolem poledne, jet k němu domů, rozloučit se duševně s tím vším, co se stalo, hodit mu dopis do schránky, a jít dál.Ano, bude to bolet ještě víc, a určitě bych se bez téhle zkušenosti obešla, ale na druhou stranu - jsem jiný člověk. Naprosto kompletně. Jak řekla Ana - musím mu být vděčná za to, že ze mě vytáhl všechny ty věci, které jsem před světem schovávala a byl tu pro mě alespoň ten rok a půl. A tak opět platí to okřídlené rčení, že bolest člověka mění k lepšímu, pokud ji opravdu prožije. Musím ho přestat idealizovat, má svých chyb až kam. Já ho viděla jako perfektního. Perfektního pro mě.Je potřeba s tím skončit. A pak chci jet do Madridu. Asi před třemi týdny jsem viděla knížku básníka, který mě dost zasáhl, vypisoval se tam ze ztráty přítelkyně, akorát nevím jestli odešla, nebo zemřela, ale ve výsledku je to jedno, někdy je lepší si vnutit že ten člověk snad zemřel, aby se mohlo jít dál. A dneska, na můj den, ten básník bude (nebo měl by, tady se nikdy neví) mít recitál v Casa del Libro. Pak chci zajít do Cien montaditos, což je taková síť hospůdek, kde mají různé sendviče a dnes, ve středu, vše za euro a nakonec asi na Francouzský institut. Chci na tento vzpomínat jako na šťastný. Snad to všechno stihnu, je už 10.30! Začnu se trochu vypravovat, uklidím pokoj, nalíčím se, vyfoukám vlasy a ve 12.05 jsem připravená. Sním jeden banán a jdu. Na oběd není čas, ale hlavně dnes chci ochutnat všechno možné i nemožné. Dnes je pěkně zataženo, ale musím uznat, že je to hodně příjemné. Vezmu si nakonec džíny, přece jen nebudu celý den hlídat, jestli mi někde teče oko na punčoše, takže ať mám klid, triko s krátkým a nově zakoupený svetřík, který jsem ještě neměla. Jdu na bus, a zjistím, že ten od nás jede až za dlouho. Jdu tedy nahoru na linku 498 a mám opravdu štěstí, protože hned co přijdu, přijede. Naskočím, zapnu rádio a mám pocit, že okamžitě vystupuji. Kolem 13.10 projdu hlavní třídou Móstoles a jdu na Metro Sur. Ještě že jsem si nakonec ty lístky koupila, to bych se nedoplatila. Pár zastávek a vystupuji na zastávce, kde bydlí Dani. Chci mu hodit do kaslíku ten dopis. Vím, že to neunesu, že to strašně bolí, ale potřebuji to v sobě nějak uzavřít. Vylezu z metra a ani nevím, co mě to napadne, ale napíšu mu zprávu, jestli nechce vyjít ven ze školy. Okamžitě mi přijde zpráva, kde jsem. Nestíhám zavřít pusu. Jdu tedy nakonec přímo do školy.Jdu, usmívám se na celý svět a najednou mi cestu zastoupí dva muži ve středním věku. Prý jestli nevím o někom, kdo je bez zaměstnání. Říkám že vím, že já. A začnou mě verbovat do nějaké práce, která je podezřelá, protože vlastně nechtějí říct o co jde. Už jsem je tu viděla jednou, když jsem tu byla posledně. Určitě to bude něco jako u nás slavná firmy OVB, takže nevím, ale ten jeden si bere moje údaje a chce abych zítra v 10.00 přijela na rozhovor do Leganés. Tam jsem ještě nikdy nebyla. Možná tudy jezdí bus, ale nikdy v životě jsem tam nebyla, jako abych tam něco dělala. Kdoví, jaká je to čtvrť. Pak si řeknu, že i kdyby mi měli povídat o Oriflame, asi pojedu. Přece jen, něco nového. Dani mi píše, že nemůže vyjít, že je ve třídě. Všimnu si, že venku nejsou žádné děti, tak že by měl dozor, nebo tak něco? Ale píše mi, že za dvacet minut už má čas. Jsem v šoku. Dneska jsem si opravdu dala záležet, aby mi to hodně slušelo a jsem za to šťastná. Píšu mu, že mám pro něj dopis. A on se začne cukat, že se ode mě v den mých narozenin nemůže nic vzít, že to prostě nejde. Píšu mu, že počkám. Je nakonec krásný den. Je pod mrakem, ale úžasné teplo. Mám puštěné rádio a cítím se opravdu šťastně. Je 14.20 a Dani opravdu vylézá. Mluvíme spolu normálně, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Jsme tam asi 15 minut a já si několikrát všimnu, jak mě sjede pohledem od hlavy až k patě. Jojo, ještě že jsem nic nenechala náhodě!:-D dokonce mám i umyté vlasy..prostě se cítím super. Musím říct, že jak ho tak vidím, je to zvláštní. Vypadá dost unaveně, je trochu odměřený, a tak by každý, kdo ho nezná, řekl, že je dost arogantní, ale já vím, že tahle jeho tvář je jenom jeden obrovský strach. Vidím, že je dost nervózní. Najednou si připadám já, že jsem ta, kdo je na koni. Jak není takové vedro, tak jsem se nestihla ani upotit, ani se mi nestihl roztát make-up, a jsem ještě dost svěží, protože můj den teprve začal. On tam stojí unavený, zpocený, a v jednom červeném triku, které na něm nesnáším. Rozloučíme se a já najednou nemám potřebu ani se otáčet. Jsem tak nějak...spokojená. Pak si najednou říkám, že on není vůbec hezký. Což je jedno, protože mně se líbí jeho duše, jeho osobnost. Nakonec mi vnitřně dost pomůže, že ho vidím takhle ztahaného. Je to jenom dočasný sebeklam, ale to nevadí. Jdu na metro, je 14.45. Můj den teprve začíná a minulý rok jsem měla už ty nejlepší zážitky všechny za sebou! Jedu svoji starou známou trasu, kterou jsem jela asi milionkrát v životě, Metro Surem na Puerta del Sur a pak chytím rovnou linku 10. Musím si koupit lístek. Smutné. Mám jenom jednu padesátieurovou bankovku a platební kartu. Padesátieurovou bankovkou lze platit jenom měsíční předplatné a platební kartou lze platit pouze od 5 euro výš. Lístek stojí 1,70. Nedá se nic dělat, musím si ty lístky koupit tři, však se ještě někdy budou hodit. Skáču do metra a opravdu usínám. Jsem dost hladová, nepočítala jsem s tím, že Dani skutečně vyjde a myslela jsem si, že už budu touhle dobou dávno po obědě. Z metra vylezu v 15.50, rovnou na Sol a mířím do hospůdky 100 Montaditos, kde si užiji středeční akce a dávám si dva malé sendviče a tinto verano. Opět mi servírka říká, že když je to za stejnou cenu, že mi dá větší sklenici. Jsem unavená a hladová, takže každá moje buňka si užívá té dobroty. Cítím, jak na mě působí tinto, které tady normálně pijí lidé v horku přímo na slunci, takže to nevím, co by se mnou bylo. Když dojím, rozhoduji se že uskutečním svůj velký sen a to je dojít na Francouzský institut. Seberu a po paměti dojdu do jedné ulice, zbytek dohledám v mobilu. Po pár okamžicích stojím před Francouzským institutem. Hned mě vítá nějaký pán a odkazuje mě do kavárny. Objednám si koláč s mandlemi a kávu. Sedím a přemýšlím. Celý den mi chodí zprávy od lidí, kteří žijí po celé Evropě a myslí na mě. I Daniel se dneska překonal a popřál mi. S jeho ignorací jsem to opravdu nečekala. Sedím tam a říkám si, že sedím v jednom z nejhezčích měst přinejmenším v Evropě, že jsem zdravá, mám rozjetých milion věcí, úžasnou rodinu, která mě podporuje, že jsem konečně štíhlá a můžu si nosit co chci, že jsem hezká a další milion věcí. Takže se doslova musím donutit do úsměvu, protože to jediné co mi chybí je umět to ocenit. Vlastně je mi dobře. Po chvíli vstanu a vracím se zpět stejnou cestou, tedy po Gran Vía. Dnes v Casa del Libro má být recitál. Před pár týdny mě zaujala jedna kniha, kterou jsem si chtěla koupit, ale přišla mi dost drahá. Ale pak jsem zjistila, že dnes její autor bude mít recitál a určitě, nebo aspoň doufám, bude dávat podpisy (nesnáším nečeská slova v češtině). Čapnu jednu knihu, přeptám se, kde to mám být a jedu nahoru. Je hodně brzy, asi 18.05. Přemýšlím, že půjde ještě do Corte Inglés nebo tak, než to jako začne. Pak ale u sálu uvidím dvě holky a dojde mi, že asi přijde mrak lidí a že bych si měla vážit toho, že tu nikdo není. Knížka je upatlaná a hnusná, takže sjedu dolů, vyberu si jiný výtisk, pěkně veprostřed hromádky (jsem úchyl na knihy:-) a vyjedu zpátky do třetího patra, čapnu ještě jednu knihu a stoupnu si do fronty. Ještě že tak! V 18.30 otevřou mini sálek a začnou chodit haldy lidí. Vyberu si třetí řadu. Do 19 za židlemi stojí mraky lidí, a já jsem šťastná, že jsem, kde jsem. Přijde ještě jeden básník, od pohledu poměrně nesympatický člověk,asi 50-60 let. Zaslechnu že to má být Argentinec, ale nevím, neznám ho. Já jsem přišla kvůli autorovi jménem Marwan. Nejdříve jsem si myslela, že je to umělecký pseudonym, protože to nevypadá ani trochu španělsky, ale pak jsem se dozvěděla, že maminka je Španělka,ale otec je Palestinec, takže se skutečně jedná o křestní jméno. Recitál začíná, atmosféra je úžasná a já si to opravdu užívám. Kdybych měla víc peněz, investovala bych do kultury mnohem víc. Pátky mám volné, a nechci si nahrazovat hodiny,ale zítra bude v Madridu Marc Lévy. Francouzský autor, jeden z nejznámějších. Mrzí mě to, tohle se nebude opakovat, ale prostě musím zůstat doma. Tenhle týden jsem se zrovna nepředřela. Vidím, že v regálu je jeho nová kniha,ale já si nesu tu, kterou jsem viděla před časem. De facto z ničeho se jeho kniha najednou objevila mezi 10 nejprodávanějšími ve Španělsku. Poměrně charismatický chlapík, ale ten arabský původ skutečně nezapře. Vystupuje na střídačku s tím druhým autorem a nakonec vystoupí ještě nějaký jejich známý, pouze s jednou básní. Dá do toho tolik, že mi tečou slzy. Dojme mě, že někteří muži jsou schopni cítit. Navíc má krásný hlas a evidentně je odněkud z jihu, ten přízvuk nezapře. Nicméně já tenhle přízvuk žeru, strašně se mi to líbí a musím pak zjistit, kdo to byl a odkud je. Po recitálu se utvoří fronta na podpisy. Co mě totálně vykolejí je, že holkám dá normálně dvě pusy, klukům potřese ruko a každý tam je dobrých 5 minut, někdo i víc. Co mu sakra řeknu?? Že jsem se zamilovala do jeho myšlenek a že to je jak když čtu svůj deník? Jsem nervózní tak moc, že chci odejít. Ale pak se uklidním, proč bych jinak přišla? Je řada na mě. Hola, dvě pusy a...a řeknu mu, že jsem moc ráda, že jsem ho mohla vidět na živo, že to je opravdu dárek a že jsem zřejmě jediná česká čtenářka, kterou má. ( I když v dnešním světě se nikdy neví:-)Usměje se a říká mi, že mluvím moc dobře, kolik let tu žiju..řeknu mu že půl roku, což ty moje měsíce by asi tak daly dohromady a on se upřímně podiví a řekne mi, že mluvím perfektně a obejme mě. Ten člověk, co vydává knihy a CD, který je slavný mě obejme! Pane jo. Řeknu mu, že je to nejlepší narozeninový dárek. A on se hned ptá, kolik mi je..a napíše mi věnování k narozeninám. Málem upadnu. Jdu si knihu zaplatit a svítím jak žárovka. Chci jít do Corte Inglés, ale jenom slezu na Callao, uslyším hlas, který mi dokáže jako jeden z mála rozklepat srdce. Když jsem byla naposledy u Daniho v bytě, naše poslední polibky se odehrávaly při jedné písni, kterou jsem pak dlouho nemohla slyšet. A ten stejný hlas teď slyším. Já snad padnu. Na Callao je takový obr stan, a v něm probíhá show nějakého radia a zrovna zpívá-opravdu!!-Rozalén! Mně snad klepne. Úplně mi vytrysknou slzy dojetím. Tolik darů za jeden den!Co mě odrovná je její vizáž. Podle videa jsem se domnívala, že je jí tak 40-50, ale zjistím, že je stejný ročník jako já!! ( Pro zajímavost - https://www.youtube.com/watch?v=-O6WGdkOFOU ) V reálu vypadá docela mladě, ale stejně..řekla bych jí 35 nejmíň. Ten hlas má identický i na živo a je moc krásný. Zajdu do Corte Inglés, je asi 21:30 a já si říkám, jak mi ten můj den rychle utekl. Přemýšlím, že pojedu domů posledním busem, ale nakonec si uvědomím, že obchody zavřou ve 22.00a co pak?? Nic. Jdu zpátky a mířím do llaollao, do té skvělé kavárny nebo jak to nazvat, kde mají ten mražený jogurt. Dneska si dám jenom malou porci, a dám si na to čokoládové bonbony, jahody a Oreo. Kdepak, dneska se šetřit nebudu:)Loudám se ulicí Gran Vía dolů a vlastně se mi domů nechce, ale kdo ví kdy půjdu spát. V klidu dojdu na Príncipe Pío a mám štěstí, ve 22.15 jede bus. Vystoupím ve 22.45 a jdu domů. Dnes mi psala Ana, že ji mrzí, že jsem jí neřekla, že mám narozky a já je vlastně nechci potkat, nevím, co říct. Naštěstí jsou všichni zalezlí. Já otevřu PC a najdu pozvání od paní, u které jsem byla na pohovoru v jazykovce. Musím toho hodně vyřídit, protože jestli zítra pojedu do Leganés a pak rovnou děti, tak můj den se skončí v 16.00 a dostanu se zase až večer kolem 23. Navíc jsem obdržela poštou od maminky moje běžecké boty, které jsem ještě nevyvenčila. Bohužel se to všechno protáhne a já se do postele dostanu až v 1.30. Uf! Ale tenhle den za to stál! Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat