Budík zvoní v 6.00 a druhý pro jistotu v 6.05. Venku fouká šíleně vítr,musela jsem v noci vstát a jít zavřít okno. Kouknu z okna. Vítr, že by to odneslo dům a prší naprosto katastrofálně. Mám chuť napsat Aně, že dnes nikam nepůjdeme. A pak si říkám, jestli jsem se nezbláznila. Že snad lidi chodí do práce i v bouřkách a navíc mám dneska svátek a zítra ho mít nebudu,takže co. Vyplížím se s telefonem v ruce z pokoje a potichoučku sejdu schody. Zavřu se v kuchyni,dám si dva teplé hrnečky vody a ucítím pronikavou vůni jahod. Dvě obrovské misky plné jahod voní po kuchyni. Vyberu si osm těch nejčervenějších, zbavím je stopek a rozmačkám je vidličkou. Trochu je pocukruji, nakapu pár kapek mléka, a k tomu si nakrájím banán. Vynikající. K tomu si dám trochu kakaa a myslím, že jsem svůj sváteční den začala opravdu s noblesou. Pak se potichoučku vrátím do pokoje a jdu si čistit zuby. Když zavřu dveře koupelny, malý se rozpláče. Naštěstí hned přestává. Nanesu si krémy a jdu do pokoje. Čas plyne rychle a já vzpomínám, jak jsem se první týden tady vydala za Danim. Je to neuvěřitelné, jak rychle to uteklo. Když jsem byla doma,jako v ČR, bála jsem se, že se třeba za ty dva měsíce neuvidíme. Všichni mě utěšovali, že to není možné a vida..je a docela dobře. No nic, ustelu si postel, učešu se, obléknu, zkontroluji jedním okem pokoj a v 7.45 odcházím. Venku je šíleně, můžu být ráda, že mě to neodnese. Jak fouká vítr, deštník skoro nemá cenu. Dojdu na zastávku a všimnu si, že všichni tady mají ty veselé elegantní holinky. Ano, elegantní holinky. Já mám balerínky a cítím, jak nabírám vodu. Je mi strašná zima. Autobus naštěstí dojede hned,ale je tam děsně. Zima, vlhko, není vidět ven. Když si sednu, téměř okamžitě upadnu do takového polospánku a vzpomínám si, jak bylo děsivé dojíždět na všechny ty školy a tak. Pak si tak říkám, že jestli dostanu to místo v té jazykovce,tak že je taky drsné, v kolik hodin budu chodit domů. Musím opravdu bydlet v té stejné čtvrti, protože jinak je to hodina cesty, což je na Madrid super, ale prostě mě to vyčerpává. Samozřejmě že je dopravní zácpa až kam, čekáme a čekáme a já píšu Aně, že nestíhám. Píše mi, jestli jsem už v buse a jestli to nenecháme na jiný den. Píšu jí, že jestli chce, není to problém, že můžu být sama. Píše, že dorazí. Obvyklá 15minutová cesta trvá skoro 50 minut. Mám chuť jít z Príncipe Pío pěšky,ale je to opravdu daleko a je fakt hnusně. Nakonec si vezmu metro a stojí míň, než jsem čekala. Přemýšlím, kdy tak asi půjdu zase běhat. Moc času mi už nezbývá. Posledně když jsem šla, jsem pak zjistila, že jsem měla jednu cestu 4 km a to už mi opravdu udělalo velkou radost. Teď stojím v metru nacpaném lidmi a přemýšlím, jak jsem se sem vlastně dostala. Nevrlé nálady lidí rozráží příjemná hudba,která se line od hudebníků stojících v průchodu. Fajn! Je 9.1 5 a metro praská ve švech. Všichni jdou do práce, je to prostě špička a je to děs. Dostanu se kam potřebuji, přestupuji a brzy jsem na Sol. Čekám na Anu a přijde v 9.30. Moc jí to sluší, je to strašně sympatická holka. Přemýšlíme, kam půjdeme. Nemám náladu na nějaké řetězce typu Starbucks nebo tak. Tam můžu jít sama. Šla bych do nějaké španělské kavárničky, něco typického prostě. A tak si sedáme do kavárničky, kde to voní kávou a pečenými bagetami. Já si dám opečené toasty (což pro představu je asi tak půlka obr bagety rozříznutá napůl)máslo, marmeládu a kávu a protože se mylně domnívám,že se skutečně jedná o toasty, objednám ještě croissant. Pak to donesou a mně se zdá, že jsem se snad zbláznila. Nakonec nabídnu Aně a společnými silami to zvládneme:-)Povídáme a povídáme a je mi s ní moc fajn, ale některé názory má až příliš radikální a nemůžu s ní souhlasit. Pak se zvedáme, pohádáme se u placení:) a jdeme se podívat do obchodů. Přestalo pršet a je docela příjemně. Zavede mě do jednoho obchodu, kde jsem nikdy nebyla vidím, že to byla obrovská chyba. Ceny super a hlavně-krásné oblečení. Je mi jasné, že až přijedu domů, některé věci co dovezu, zase rozdám, protože je mám už spoustu let. Vidím jasně, že oblečení si budu chtít kupovat celý život a že není důvod nechávat si takové, které mi je velké, malé nebo mi prostě jakkoliv nevyhovuje. Na to je život moc krátký.Zalíbí se mi tam jedny kalhoty a blůzka,ale nechci to uspěchat, takže si jenom udělám rezervaci a jdeme dál. Je už 11.00 a v 11.30 musí jít Ana na metro,aby stihla dojet do práce. Pracovní doba mi přijde děsivá, mění se jí každý týden, ale tento týden má 12.00-15.00 a potom 17.00-21.00. To mi přijde naprosto šílené, ale všem to tady přijde naprosto normální.Stoupáme nahoru směr Gran Vía, zalézáme do různých obchůdků a já ji pak jdu ještě vyprovodit na metro. Nabízí mi společnost na sobotu. Prý přijede nějaká její kamarádka ani nevím z jakého města a tak můžu jít s nimi. Nemám už lístek na 10 jízd a vidím jenom 8 euro za cestu a vím, že asi nepojedu. Když se rozloučíme, vracím se nahoru směr Gran Vía a jsem tak unavená, že ych uvítala další kávu. Pak vlezu do obchodu Samsung a jsem ztracená. Tolik vymožeností! Dokonce bych možná časem i prodala můj notebook, který tak miluji a koupila si něco skladnějšího..ani nevím. Ale taková je asi budoucnost-tablet s přídavnou klávesnicí..jsou nádherné! Kochám se dlouho a vylezu kolem 12.20. Chtěla bych jít najednou do tolika obchodů! Pořád jsem si říkala, co budu dělat, až Ana odejde,a najednou skoro není čas! Cestou uvidím občerstvení Pans a tak tam vlezu. Tady jsem měla poprvé rande s Danim. Je mi trochu úzko. Ale je to tu předělané. Pak jsme tu byli ještě jednou jako už pár, ale přesto je to tu ještě novější. Dole je totiž nově pultík kde mají sladké a kávu. Nemůžu se rozhodnout, co si dát, vyberu si tedy sendvič se šunkou a sýrem. Když ho uvidím v reálu, tak přestanu mít chuť a měním objednávku na sendvič s rajčaty. Jdu nahoru a sedám si ke stolu, kde jsme poprvé jedli. U toho, kde jsme jedli již jako pár, je taky volno, ale nemám odvahu. Nemám nejlepší vzpomínky. Teplý, opečený chléb poliji olivovým olejem,na to vyliji rozmačkaná rajčata, posolím..a ..vznáším se v chuťových oblacích. Je to pohádka. A pak zavolám sestřičce. U toho popíjím kávu a je mi blaze. Zvedám se pozdě, až kolem 14.20. Když vylezu, jdu do Yves Rocher. Nakoupila bych si hromadu věcí,ale jako..jak to asi uvezu? Zase budu platit nadváhu kufru?:-(Pak se svižným krokem přemisťuji do Corte Inglés. Chtěla jsem si koupit mléko po opalování Nivea, tak jsem se těšila,ale stojí 8 euro. Tak nic. Dneska jsem už utratila dost. Dlouho vybírám až najdu tělové mléko Nivea s olivovým olejem. Nevím, jestli se prodává u nás v ČR,ale vím, že měl Dani. Váží hrozně moc, to do té doby nespotřebuji. A nakonec ho najdu v dózičce a účtují mi pouze 2,50!Paráda!Pak spěchám do obchodu, kde jsem měla zamluvené ty kalhoty. Nebyla jsem nikdy zvyklá nosit tak světlé kalhoty, nikdy jsem si to nemohla dovolit. Ale teď..prostě si je koupím a hotovo. Pak vidím obchod Sfera. Najdu úžasné kalhoty. Když si říkám, že kalhot není nikdy dost, zjistím, že mám úplně modré ruce a nehty a že barví víc, než je zdrávo. Tak nic, sakra. Pak už doslova běžím směr Príncipe Pío. Netuším, jak moc je to daleko, ale dost. Přemůžu se a v 15.58 stojím u autobus. Mám štěstí, jede hned v 16.00. Jen co si sednu, mi píše Ana, jestli jdu pro Lolu. Je mi zle. Cože?Vždyť je středa? Každou středu vychází v 17.00?? Jsem úplně zmatená a příšerně unavená. Nakonec mi napíše, že se spletla. Mě z té ženské fakt trefí. Vystupuji v 16.20 a jdu domů. Poklusem. Uklidím kabelku, nákupy, napiju se, potkám tátu Rafaela a přemýšlím, proč mám jít do té školy, když je venku tak hnusně a možná pojedeme hned domů. Schválně píšu Aně, že jsem doma, jestli něco nepotřebuje aby mě taky doma nechala dál,ale nic. Tak v 16.45 ukusuji kus chleba, popadnu banán a mizím. Běžím půl cesty, pak jdu a začíná pršet.Když dojdu do školy, rozprší se šíleně. Vítr jako blázen a Ana říká, že tedy pojedeme domů. No, to je tedy překvapení.Mohla jsem sedět doma celou dobu! Pak doběhneme do auta a Ana říká, že si tedy holky můžou hrát spolu. Nechápu to, a pak se dozvím, že jedeme do domu Lucii. Sergio naštěstí není doma, je někde na služební cestě a doma je Lucía, babička s dědečkem a přijíždíme my. Jsou strašně moc milí, hned mi nabízí vynikající kávu a čokoládu a když přijde Lola a já jí nedám, protože ona už měla asi tunu chleba s nutellou, urazí se. Ach ty děti. Tak si říkám, proč jsem jako nemohla doma spát?Připadám si tak jako nějak divně. Nepatřičně. Pak přichází už Noe a malý Hugo. Ana si povídá s Noe, děti si hrají a já nakonec zapředu rozhovor s babičkou. Jako tohle není žádná práce, za to by mi ani nemuseli platit, spíš jenom nechápu, proč tu jsem. Kolem 18.15 se sbíráme a jedem domů. Lola studuje s Anou a já si hraju s malým.Pouštím mu anglické písničky a je nadšený. A Lola, která řekla, že se nikdy nebude učit angličtinu, přijde, a zkoumá, co jako děláme a nakonec je tam s námi. Je už 20.15 a ani si nevšimnu, že je už večeře. Je rýže s rajčatovou omáčkou a vajíčko, moje oblíbené jídlo. Kolem 21.10 se jdu sprchovat, a napustím si i vanu, jenom tak trochu..a relaxuji. Pak konečně vyzkouším nový krém a těším se, jak půjdu spát ve 22.00,ale zapovídám se s Anou a tak opět usínám ve 23. Ale měla jsem to dnes krásný den!:)
Žádné komentáře:
Okomentovat