Budík zvoní v 7. Kupodivu se ani neleknu, ani nic, ale vstát se mi nechce. Nařídím na 7.50. Najednou, jako kdyby mnou projel blesk mě vzbudí myšlenka, že spím už moc dlouho. Je 8.55. Pane jo, ještě že tak moc chci jet do toho Xanadú, vzbudila mě myšlenka, že bych zaspala a ta mě vyděsila!:)Měla jsem ten svůj interval spočítaný dobře, dokonce to vypadalo na dlouhý spánek, ale to bych nakonec nesměla jít spát až v 0.30. Popadl mě naprosto panický záchvat,nemůžu uvěřit tomu, že už jedu domů.Čekají mne 4 pracovní dny. Je to šílené. Tolik jsem toho chtěla a tolik toho nestihla-chtěla jsem chodit každý den běhat. Když si představím, že chodím běhat u nás doma, je mi zle. Protože takhle jsem chodila běhat minulé léto, abych nemyslela na Daniho a bylo to naprosto strašné. Šílené. Pořád jsem věřila že se to zvrátí a zvrátilo, ale teď?Teď nevím co čekat. Chci dnešní den opravdu strávit v Xanadú a musím sebou hodit. Musím najít bus kolem 16.00 zpátky a tam chci odejít nejdéle v 10.30, jestli pojede bus. Chci si dát dobrou kávu, projít všechny možné obchody..asi je to naposled. Jsem ráda, že je to tak blízko, aspoň nemusím řešit dopravu. Taky jsem chtěla najít bus do obchodního střediska Tres Aguas, ale nevím, jestli bych to psychicky přežila, tam jsme s Danim spřádali velkolepé plány. No, je mi úzko, a je mi jasné, že možná až uvidím letní kolekci pro kluky, a vybavím si jak jsme se líbali v kabince a u toho zkoušeli hlouposti, že to tam se mnou možná sekne. Ale doma sedět nebudu. Toho budu mít až dostatek ve vlastním domě.Poperu se s postelí, a hned pokoj vypadá uklizeněji. V 9.30 už snídám vynikající černou bagetu s nutellou a udělám si kávu. Když už, tak už, takže rovnou Nespresso. Pak si vyčistím zuby, decentně se nalíčím a obléknu se. Venku je bohužel docela zima a navíc já budu celý den v klimatizaci, takže je potřeba se tomu přizpůsobit. Je mi vážně zoufale. Já jsem byla vždycky uzavřený, hloubavý člověk, na venek to poznat nebylo, ale s hodně lidmi jsem si neměla co říct. Ale bylo mi krásně, byla jsem šťastná. Jenomže když jsem poznala Daniho, který je úplně stejný, už to nemůžu vydržet. Všude ho vidím, když ucítím jeho parfém, řinou se mi slzy do očí, je to příšerné. Zbývá mi ho "náhodou" potkat v pátek a snad ho vidět v sobotu, to je vše. Možná, ale jenom možná, by mi mohli nechat ty dva volné dny v pondělí a úterý...ale na druhou stranu..odešla jsem tolikrát a přišla tolikrát o něco později, že bych je měla odpracovat celé. Ach jo. Obléknu se a musím uznat, že mi to docela sluší:)Ráda se nalíčím a obléknu, problém je, že tady k tomu není důvod. Jdu na autobus a tuším, že nestíhám. Když jsem tak 200 od zastávky, autobus přelítne silnici a pokračuje dál. Ach jo. Ještě že je ta zastávka tak blízko. Jdu domů a zjišťuji, že další bus by tam měl být v 11.40 přibližně. Pustím si nějaké oblíbené scény z První republiky a když to vypnu, je 11.37. No tohle?! Mně snad přeskočilo! Vyletím z pokoje a běžím. Teď už mám štěstí, dokonce stihnu i přečíst pár stránek z knihy. Využiji předplaceného lístku a za 4 minuty už vystupuji na zastávce v Xanadú. Miluji tohle centrum. Opravdu miluji. Daniel ho rád nemá, protože podle něj je prý obří, a to tedy opravdu je, ale proto je super. Mám v plánu zajít do několika obchodů-první je Shana, kde jsem koupila svetříky kolem šesti euro, další je Okeysi, kam mě vtáhla Ana minulý týden a potom bych ráda našla Yves Rocher, protože jsem si minulý týden dala na ruku asi 3 parfémy a něco z toho vonělo tak nádherně, že bych to i koupila, ale nevím co to bylo. Zklamáním pro mě je, že na ceduli se jmény obchodů Yves Rocher nenajdu. No nic, je i v Čechách, tak je to jedno. Začínám mít docela hlad. Řeknu si, že to vezmu z čisté vody a navštívím všechny obchody, které se mi budou líbit. Přicházím hlavním vchodem, přes Corte Inglés a zastavím se u regálů s opalovacími krémy. Já bych si toho tolik koupila!Jenomže prostě ten kufr bude mít zase nadváhu to už vidím. Vyhodila jsem hodně věcí, to se musí nechat, všechny ty těžké lahvičky které jsou těžké i když se obsah spotřebuje-jako je lak na vlasy, různé pěny na vlasy a tak. Ubyly sprchové gely,různé flaštičky s různými nesmysly..a nemůžu uvěřit, že jsem toho u Evy měla tolik. Tady se blížím k mému snu a to je-mít jenom jednu věc, tu, kterou aktuálně používám. Nikdy jsem to nedokázala. Celý život jsem nakupovala "do foroty" a když jsem viděla něco výhodného, nebála jsem se koupit to třikrát.To už nedělám. Zásoby. Vždyť se s nimi nedá cestovat. A navíc-člověk si pořád bude chtít kupovat nějaké věci. Uvidím opalovací krém za tři eura, ten bych si vzala. Pokračuji dál. Je 12.00 a voláme se sestřičkou. Já si tady prohlížím opalovací krémy a ona mezitím státnicuje..volá mi, že samozřejmě všechno splnila:) Když skončíme, testuji různé další lahvičky a jsem ráda, že tu se mnou nikdo není. Nemám ráda, když mám pocit, že někoho zdržuji. Rozhodnu se pro koupi jednoho make-upu, ale počkám na letiště, jestli budu mít štěstí s cenou. Pak vyjíždím do prvního patra, projdu obrovským prostorem, který je plný oblečení a jdu dál. Obchody beru opravdu popořadě. Vlezu do jednoho, který se jmenuje Encuentro. Nechápu, jak to, že jsem tu nikdy nebyla. Je to obchod plný elegantního oblečení za neuvěřitelné ceny. Překvapí mě, že i ta nejmenší velikost je dost velká. A pak si prohlédnu klientelu-nikomu tu není pod 40 let. Je to hodně elegantní, všechny ty dámy tady vypadají jako ze žurnálu...a já chci jednou taky takhle vypadat. Najdu pásek za tři eura, ale rozhodnu se zatím si nic nekupovat, protože to bych přišla na mizinu poměrně dost rychle. Je docela dost hodin, měla bych něco sníst. Jenomže jak tak jdu, najdu pobočku Cada del Libro a jsem ztracená. Vstupuji. Najdu zajímavou knihu. Je to jakoby román, ale je to vlastně psychologická příručka, jak zvládnout ztrátu, jak žít šťastně a tak. Zjistím, že to má i první díl. Jdu se zeptat kluka za pokladnou, jestli to mají a když to donese, čtu a čtu a čtu. První díl se mi moc nelíbí, ten bych si nekoupila nikdy, jenomže je jaksi nezbytný k pochopení toho druhého. Ten druhý je bomba. Určitě se to dá číst jako samostatné knihy, to je jasné, ale já bych to asi chtěla číst celé. Každá stojí 15 euro. V rychlosti ověřím, že ten první díl už zvládnu stáhnout v PDF, takže vyřešeno. Časem si koupím jenom ten druhý. Zjistila jsem, že mě uklidňuje číst španělsky. Je mi to strašně blízké, nedokážu to pochopit. Francouzština, kterou jsem pokládala za svůj skoro mateřský jazyk, mi přitom nikdy tak blízká nebyla. No nic, je čas jíst. Procházím v "jídelním" patře a nevím, co si vybrat. KFC, Mc Donald´s a Burger King mě vůbec nelákají. Ale vůbec. Spíš nějakou bagetku nebo tak. Přemýšlím o PANS. Menu za 7 euro. Fuj. Jdu dál. Druhé kolo, vidím nějakou mexické bistro, mají tu různé fajitas a tak, ale potom..vidím že menu je za 8 euro. Děs. Tak zase vlezu do PANS. Nakonec najdu menu za 5 euro a jdu na něj. Čtu u toho knihu a jsem nadmíru spokojená. Kolem 14.10 ještě volám se sestřičkou a pak se zvedám. V půl páté musím stát na zastávce! Bože, jak tady ten čas plyne...s Anou jsme při naší poslední návštěvě Xanadú zalezli do obchodu Primark. Nevím proč, vždycky jsem si myslela, že jsou to kšunty, ale minule jsem se sama šokovala, že nejsou a nechápala jsem, proč jsem tu nikdy nebyla. Líbily se mi tam dvě věci, ale nechtěla jsem si je zkoušet. Tak až dnes. Stojím tam s otevřenou pusou. Nejdřív jdu bez košíku, ale pak pochopím, že to takhle nepůjde, nebo si vylomím ruce:)Praskly mi bohužel brýle a chtěla jsem nové, ale pod 10 euro to nikde nešlo. Tady je mají za 1,5. Mají všechnu ochranu co mají mít, takže tomu nemůžu uvěřit. Po dlouhém hledání najdu dvě košile, co se mi líbily, když jsem tu byla s Anou a ještě přidávám tunu věcí. Co mi vadí, je, že si člověk tady nesmí zkusit spodní prádlo. Bohužel ani podprsenku. Stojím tam půl hodiny a rozhoduji se, jakou velikost vzít, a nakonec risknu S. Pak zalezu do kabinky a cítím se tak..krásně! Ta jedna košile, co se mi líbila, nakonec je děsná, ale to ostatní, co jsem tam hodila jen tak, je super! Když jsem odcházela v sobotu pryč, stokrát jsem se převlékla. Zjistila jsem, že mám tolik nepadnoucího oblečení, že je to děs. A rozhodla jsem se, že ačkoliv jsem doma před svým odjezdem udělala obrovskou čistku ve všech věcech, které vlastním, budu muset udělat ještě jednu. Přece jenom mám tam ještě pár věcí, které tam suším z lítosti. Třeba jedny kalhoty, o kterých jsem věděla, že je můžu mít, jenom když jsem vyhladovělá:)Dávno mi nesluší, dávno mi nesedí, ale přitom jsem si je občas vzala. Asi z lítosti. Tady, když už nic, jsem se naučila nemít citový vztah k oblečení. Prostě se nosí, a když nepadne, tak se daruje nebo vyhodí a je to. Navíc od roku 2008/2009, kdy jsem byla ve Francii, jsem si na sebe pořádně nic nekoupila. Sem tam triko. Byla jsem pyšná, jak dlouho mi to všechno vydrželo krásné. Ale najednou mi to začalo být velké nebo prostě nepadnoucí. A tak se rozhodnu, že si to koupím všechno. Mám na to nárok. No, nakonec kupovat věci, ač jsou to hmotné statky, člověka činí opravdu šťastným!:)Vzpomínám nicméně, že než jsem jela sem, chtěla jsem si koupit dvě věci v obchodu ORSAY. A tam jsem za ně nechala přesně 1200. Dvě věci. Ještě tu vyberu dárek mamince, a jdu. Můj nákup-dárek pro mamku, troje úžasné kalhotky, sluneční brýle, dvě letní blůzky a nádherné triko, to vše 28 euro. Nejvtipnější je, že si vybavím, že na chlup stejnou blůzku jsem si zkoušela v obchodu SFERA, což je můj oblíbený, ale také velmi drahý obchod, a tam stála přes 20 euro. K nerozeznání podobná. Je to mazec. Když vyjdu, zajdu ještě vedle do obchodu SHANA a pobavím se, když ve výloze najdu svetr, který mám zrovna na sobě. Rychle to proběhnu, už mám málo času:(je 15.40.Nakonec si řeknu, že bych ještě mohla zajít do Okeysi a koupit si koktejl ve Starbkucks, ať to mám pěkně zakončené:)Courám se ještě po nějakých obchodech a jdu směr Starbucks. A najednou mě zastaví nějaký kluk. Prý jestli mám čas. No vlastně nemám, ale na druhou stranu, lezení po obchodech taky počká. Je z takových těch obchůdků, které jsou na prostředcích nekonečných chodeb obchodních center..a prý jestli mě může jen tak zdarma učesat. No tak tedy jo!:)Vynadá mi, že mám tak nalakované vlasy a učeše mě. Tak nějak jemně, něžně. Začínám se červenat.Pak mi říká, že mě pozoruje dlouho, že už mě chtěl zastavit dvakrát, a řekne mi do jakého obchodu jsem zrovna mířila. To se už červenám víc. Začne mi malou žehličkou, která slouží na narovnávání vlasů dělat vlnky. Nikdy jsem nepochopila, jak to jde, já to nikdy nesvedla. Povídáme si úplně normálně až se divím, co mu na sebe všechno prásknu. Oznamuje mi, že není Španěl, tak tipuji nějakého jihoameričana. Tak se pletu. Táta Maročan, maminka Francouzka. Žijí ve Španělsku už 15 let. Povídá mi o svojí expřítelkyni a tak. Jsem z něj div živ. Nakonec vstanu, nic nechce, žádné peníze, nic. Zjistíme, že oba 4.6. letíme ze Španělska. To mi přijde docela drsné. Nakonec mi do ruky vtiskne svoje telefonní číslo. Prý jestli budu mít chuť se někdy najíst, nebo jít na kávu. Obejme mě, dostanu dos besos a jdu. Kam že jsem to chtěla jít? Do Starbucksu? Jsem z toho tak mimo, že zamířím rovnou k východu. Jdu na zastávku, ačkoliv bus jede až za 12 minut. Pane jo. To jsou věci! Mám super náladu. Dojedu domů a když se blížím k našemu domu, vidím Anu, jak odjíždí. Volám jí, prý mám přijít do parku. Super, takže ona se postará o děti. Uklidím nákupy, převléknu se a mířím do parku. Vidím Anu, ale žádné jiné děti, co tam jako budeme dělat? Prý její kamarádka Sole, kterou už dlouho znám, je pryč pracovně a děti přijela hlídat babička. Teprve teď se dozvím, že Sole je původem z Argentiny! Pane jo. Babička je skvělá. Nejvíc mě pobaví ten přízvuk, je bomba. Psala jsem Danimu, jestli se v sobotu uvidíme. Když obdržím odpověď, vytrysknou mi slzy. Tam, přede všemi. A tak se debata stočí na lásku a manželství. Dani píše že ne, že nemůže. A ať nenaléhám, že je to prý těžké i tak. Jsem z něj na prášky. Najednou nechápu, proč mám tak krásné vlnité vlasy a na co mi slouží všechna na nová trika a ani nechápu, proč bych se měla jít dívat na nějakého jiného kluka, když mě zajímá jenom ten jeden. Mary, "hlídačka" dětí,mi nabídne, že můžeme jet spolu vyzvednout Carlotu, její svěřenkyni. Jdeme do jazykovky. Učitel vypadá velmi pěkně, takový typ Daniel. Zjistím, že se jmenuje Dani. Pfff, to už je fakt moc. Dojedeme domů, a je 19. Myslím tedy domů k Soledad. Pak si hrajeme s malým, pijeme kávu, povídáme a já nechápu, kdo všechno žije v těch okolních domech. Tedy chápu-samé šťastné dvojice. Proč nemůžu taky? Je mi nanic. Přijedeme domů kolem 20 a jdeme rovnou večeřet. Děti se pak koukají na televizi a já si jdu rozestlat. Pak usoudím, že v tomhle stavu stejně neusnu,a obléknu se. Jdu ven. Je asi 22.30. Cestou to na mě padne. Hrozná vina. Vina. To je klíčové slovo. Vina za to, že nejsem šťastná, když bych přitom měla. Vina, že mám strach z toho přijet domů, vina, že nejsem klidná, ačkoliv všichni kolem mě se snaží mě uklidnit. Přemůže mě pláč, takový ten co ani neumožňuje v klidu jít. Musím si sednout. Ano, nezvládnu to. Píšu Danielovi. Odepíše hned. Stihenem se pohádat. Bezva, takhle jsem to zrovna nechtěla. Jdu domů a brečím jako želva. Usínám kolem jedné totálně vyčerpaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat