Budík mám na 12.15. Úplně se leknu, když zazvoní. Mám pocit, že jsem spala tak dvě minuty maximálně. Posunuji ho na 14.00, ale je šílené vedro, nemůžu už spát. Projedu mobil a jsem vzteklá, že jediný volný den, který mám, jsem strávila spaním. No nic, nedá se nic dělat. Vstanu a cítím se tak jako zaprášená nebo jak že okamžitě vlezu do sprchy. Zjistím, že doma nikdo není. To je ten největší dárek, jaký mi kdo mohl nadělit. Žádné děti, žádné výkřiky, nic. Zalezu do sprchy, pustím si rádio a ráchám se tam snad padesát minut. Udělám si pěkně hezké odpoledne, napatlám si veškerou kosmetiku, co tady najdu, všechna možná mléka a tak a vylézám kolem půl třetí. Měla bych jít obědvat, to je bez debat. Nevím nějak co. Zakousnu zbytek chleba s máslem, a najdu plátek masa.Už ten večer, kdy jsme to maso měli, mi připadalo hnusné, ale dneska je to fakt humus. Jestli do zítra přežiju a neumřu na otravu botoxem, tak to bude zázrak.Fuj. Dojím tu dobrotu a umyju nádobí. Bože, tady je tak nádherný klid. Dám si ještě jogurt a když otevřu mail, zaskočí mi. V mailu mám zprávu od jednoho kluka, o kterém jsem rok neslyšela a který byl důvodem, proč mi Dani nevěřil. Ona to není zpráva jako taková, je to upozornění, že když si udělám profil na Badoo, tak si můžu přečíst zprávu od něj. Pokušení je to veliké, ale pak mi dojde, že já tam profil nemám a nikdy jsem ho neměla, tudíž chápu, že se jako spam rozeslalo pozvání na všechny adresy co měl v mailu. Mě snad klepne. Stupidní reklamní oznámení. Rok po tom všem. Ještě víc než rok dokonce. A teď, když se komunikaci mezi mnou a Danem trochu vylepšila, tohle??!! Představuji si, jak jednou budeme spolu, já se budu učit, a zrovna mi přijde tahle stupidnost, on třeba bude sedět vedle mě a ..zažiju znovu dokolečka to, co před rokem. Je mi z toho úplně zle. Najednou začnu horečnatě přemýšlet, jestli to třeba nemohl vidět už včera, když jsem si já všech mailů nevšimla. Seděla jsem vedle něj! Pane Bože, proč? Mně je fakticky zle. Úplně se opotím. Pak se uklidním, protože by mi jistě něco poutavého řekl, ale s ním člověk nikdy neví. Píše mi Ana, moje nová kamarádka, jak se mám. Popíšu jí celý ten na hlavu padlý den, co byl včera a ona mi říká, jestli nechci přijít na noc. Představa, jak koupím brambůrky, ledový čaj, coca colu a sedím s ní u ní doma, a koukám na telku mi přijde dost lákavá, protože jsem pořád u sebe v pokoji a nebo s rodinkou. Vypadnout ven a užít si pravou pyžamovou party mě dost láká. Jenže ona je v práci a neodepisuje, takže nevím co bude. Posbírám prádlo a nanosím to do pračky. Je potřeba využít každou volno chvíli. Venku je na omdlení. Je 32 stupňů, ale pocitově je asi padesát. Ani nesvítí Slunce tolik, ale to dusno je příšerné. Dnes poprvé od doby co jsem tu, jsou zatažené venkovní rolety v naprosto všech pokojích, takže se doma svítí, okna zavřená..a ani tak se nedá existovat. Kolem páté hodiny se nedá už dýchat. Jdu nahoru k sobě do pokoje, a mám takový pocit klidu a svobody..jako že se snad všechno vrací do normálu. Pak se zapovídám na dost dlouho s kamarádkou Lenkou po LINE, u toho sbírám prádlo, uklízím pokoj a domlouvám se s kamarádkou Anou, že bych k ní přijela přespat. Jsem šťastná, že tu nikdo není. Pokud bych získala práci v jazykové škole, asi bych musela odejít od této rodiny, ale ten pocit, když jsem s dětmi v parku, mě prostě neuspokojuje, a nemám ho ráda. Musím se cítit oceněná, což je pocit, kterého se mi tady prostě nedostává. I když mě mají rádi a všechno to okolo. V půl osmé je venku konečně trochu k života a tak tedy život začíná. Přivykla jsem tomu rytmu ani nevím jak, ani mě nedoprovází ty moje stavy, kdy jsem únavou usínala ve stoje, jako tomu bylo na začátku podzimu v bytě Evy. Jdu si vyčistit zuby a trochu se zkulturnit, protože to vypadá, že dnešní noc opět nebudu doma.Z mého dne, který jsem měla naplánovaný věnovat studiu, nakonec nezbyde nic, ale jsem šťastná, protože ne celý život jsem povinnosti a studium, no ne?Pořád nevím, co se bude dít, protože Ana nepíše. Myslela jsem, že k ní přijedu třeba ve 21.00, budeme koukat na Eurovision, dáme si nějakou Coca Colu a tak. Abych šla spát do půlnoci. Jenomže tady je všechno jinak. Ana šla po práci na nějakou oslavu narozenin a říká, ať přijedu na 23. Chvíli jsem z toho úplně přešlá a nevím, jestli se mi chce. Uklidím pokoj, a jdu do Mercadony. Kupuji Nestea, brambůrky a nějaké sladkosti na snídani. Naštěstí jsem se už trochu namalovala a jsem oblečená, takže když přijdu, jenom si zabalím pyžamo a tak. A potom zjistím, že poslední bus do Madridu z Arroyomolinos jede ve 22.00!Málem mě klepne. V chvatu vyběhnu a na zastávce zjistím, že čas výjezdu je opět z konečně stanice, takže bus přijede ve 22.20. Venku je na padnutí. Mám džíny a tílko, ale potím se šíleně. Všechny ty krémy a make-upy jdou nemilosrdně dolů. V autobuse je naštěstí klimatizace. Najedeme na dálnici a...stojíme. Prostě tuna aut, je akorát čas, kdy se všichni navečeřeli a jdou někam posedět a pak pařit a prostě tohle se asi může stát jenom tady-je taková zácpa, že autobus místo obvyklých 18 minut jede skoro 45. Vystupuji na Príncipe Pío, a kupuji lístek na linku 6, která je přímá, vystoupím tedy přímo u Anina bytu. Po telefonu mě naviguje a kolem 23.45 se potkáváme. Jdeme koupit k Číňanům ještě Coca Colu. Je mi zle, protože jsem se pitomá zapomněla najíst, nebo jsem spíš čekala že budeme jíst spolu a ona jak to pořád oddalovala, tak jsem si nevzala nic. Dneska jsem jedla tak nějak divně, po té podivné noci a teď mě dost bolí žaludek. Ana mi líčí to samé a říká, že si dala nějaké divné jídlo a že jí to nesedlo. Jdeme k ní domů a vím jistě, že v tomhle bytě bych bydlet nechtěla. Ty jejich byty jsou tak moc odlišné od těch našich, fakt síla. Je to čistý, hezký byt, to se musí nechat, ale je prostě takový..divný, neumím to popsat.Přijdeme domů a Ana se snaží objednat pizzu. Nikde to neberou. Pak jde zvracet. Strašně se mi omlouvá, že zkazila večer. Máme hlad na omdlení, takže se v pyžamech znovu vydáváme k Číňanům a bereme dvě mražené pizzy. Platím 7 euro, Ana mi něco dá a já nemůžu uvěřit tomu, že jsou ty pizzy tak drahé. Fuj. Po příchodu domů je dáme udělat, a mě se už udělá lépe. Popíjíme Neste a Ana jde bohužel znovu zvracet. Omlouvá se mi, že takhle si to opravdu nepředstavovala. Já ujídám pizzu a povídáme si o všem možném a najednou jsou 2.40. Síla, jdeme spát, spím u ní v pokoji na extra matraci, velmi pohodlné a bojím se, že po takové náloži jídla neusnu. Zbytečná obava, mám pocit že asi tak za minutu zvoní budík.
Žádné komentáře:
Okomentovat