Probudím se dokonce před tím, než budík zazvoní. Chci si umýt vlasy. Jak to asi udělám, když všichni spí? Kašlu na to, spím dál. Vylezu v 9. Okamžitě si jdu mýt vlasy a k snídani se dostanu teprve v 10. Doma je Rafael, který mi říká, že tento týden pracuje od 11 do 20. A říká mi, že až večer přijde, že si promluvíme. Už jsme tu naši nedělní diskuzi neměli hodně dlouho, vlastně jsme ji skoro úplně zrušili, protože nic nebylo třeba a co bylo třeba, se vyřešilo za pochodu, takže mi to trochu zkazí den. Včera jsem se dívala s malým na televizi a měla jsem u toho chvíli počítač. Takže asi tuším, kterým směrem se to všechno ubírá. Je pátého května. Když jsem chodila na střední, často teprve pořádně začínalo jaro. Probouzela se příroda. Tady je všechno jinak. Vzpomínám na Strasbourg. Kde jsem byla pořád sama. Ale byla jsem šťastná v té samotě. A tam jsem se taky rozhodla, že musím ukončit svůj dlouholetý vztah. A teď někdo rozhodl za mě a já šťastná v tom moři samoty opravdu nejsem. Už nic není jako dřív. Když jsem jezdila z vysoké domů, a těšila se, až se zavřu ve svém pokoji, a ukryju se před světem. Všechno je jinak. A nemůžu to změnit. Chci využít svého času tady na maximum, takže se chci dát do kupy a nejpozději v 11.30 zmizet. Problémem mi může být, že ve většině jazykovek bude od 13h čas oběda a tedy skoro jistě zavřeno. Projdu s těmi mokrými vlasy dvakrát po zahradě a mám je suché. Prozkoumám svoje úspory a nic moc. Zjistím, že jet jen tak do Móstoles prostě nechci. Dám dvě eura za jednu cestu a tam si teprve koupím lístek na deset jízd. Je tedy potřeba mít ho už od nás. Uf, prodávají ho až dole. Tím "dole" chci říct, že musím jít asi 2-3 km. V tom co je venku se dřív usmažím, než tam dojdu. Zkulturním se důkladně, dneska se chystám do jedné jazykovky, ale je státní, tuším, že tam bude problém. Zkontroluji pokoj, všechno je OK, sejdu dolů a zjistím, že k obědu jsou ty hnusné zelené listy, mangold. Nedá se nic dělat, ohřeju to a nakonec zjistím, že se to dá docela i požít.Všechno je OK, brýle mám, a tak vycházím z domu. Jdu kolem jednoho jazykového centra, ale mají zavřeno. Jdu dál, centrum pro přípravu na různé zkoušky. Vlezu tam. Sedí tam příjemný chlapík kolem 4O let. Prozkoumává to a najednou mi řekne: Jako promiň, ale ta fotka...ptám se co je s ní. A říká: "Ve skutečnosti jsi mnohem krásnější a myslím, že by se nám zvedla návštěvnost kurzů. " Až se začervenám. Rozloučíme se, a odcházím, s úsměvem jako Američan. Zubím se na svět a přemýšlím, kde jako seženu ten lístek. Projdu ulicí, kterou jsem nikdy nešla a dostanu se do...parku. Bože. Ne do parku, do lesa. Všude stromy a já ve svých botách opatrně našlapuji, abych nespadla z kopce. Jestli mě někdo pozoruje, musí se náramně bavit. Nakonec najdu to co hledám-cestičku dolů z kopce a tak se vyhnu asi kilometru navíc, který bych musela ujít, abych ten park obešla. Pak nastane ještě něco-nemůžu se dostat na chodník, protože je tam poměrně vysoké zábradlí. A tak nezbyde nic jiného, než vyhrnout tu moji úzkou sukni až do pasu, abych mohla vůbec udělat krok, vzít do zubů kabelku a to zábradlí přelézt. Všichni troubí a vesele mávají, protože nějaká Ruska s takřka holým zadkem leze po zábradlí. Bezva. No, ušetřila jsem čas a o to šlo:-)Vydávám se pro lístek, hned jsem lehčí o 13 euro a jdu hledat zastávku. Netuším, kde v tomhle místě je. Bohužel si zajdu zbytečně moc, abych se nakonec vrátila na místo, kde vím, že ta zastávka je. Když už si myslím, že mi bus ujel před nosem, vynoří se ze zatáčky. Uf. Tečou po mě potůčky potu a přemýšlím, koho asi takhle uhranu v jazykovce. Klimatizace naštěstí funguje a já se za chvíli dostanu do Móstoles. Jdu na Metro Sur, kde opět kupuji deset jízd, platím 11 euro a jsem vzteklá. Na druhou stranu nemám proč, protože jedna jízda stojí 1,50 takže ušetřím alespoň trochu a hlavně-jedna jízda busem stojí 2 euro a lístek na deset jízd stal 13, takže tady je už úspora velká. Vystupuji na zastávce Universidad Rey Juan Carlos. Vylezu ven a cítím takovou zvláštní svěžest. Všude jsou mraky studentů, všichni pokřikují, smějí se a dohadují a já cítím život. Mladé lidi, smích, veselí..a hned vedle je státní jazyková škola. Paní v kanceláři mi potvrdí moji obavu-učitelé jsou dosazování státem, je potřeba dostat se na seznam státních učitelů, jen na pohovor prostě nikoho nevezmou. Jdu pryč. Tak tedy proto jsem se jela?To mě mohlo napadnout už doma. No nic, skočím na metro, za minutu vystupuji opět v Móstoles a na google hledám jazykovky tam. Něco najdu a jdu je obhlídnout. Móstoles je pro mě dost děsivé místo. Zjistím, že jsem tam jedna z mála bílých lidí. Nejen že všichni jsou černoši, ale zbytek jsou Arabové a rozpoznám i turečtinu. Nejvíc mě asi děsí ty ženy. Všichni zahalení v hadrech, a mám pocit že mě zkoumají, co tam jako chci. Je možné, že si mě ani nevšimnou a vyprávějí si recepty, ale nevím, no. Každopádně je to zajímavé. Že tolik národností žije na jedné "hromádce". Je to dosti multikulturní a to prostředí tady je ale příšerné. Z každého okna visí nějaké hadry, smrdí kdejaké připálené jídlo, ne že bych tam někdy byla, ale připadám si spíš jako v nějakém dokumentu z Indie. Všude prach, špína, podezřelí lidé a spálené jídlo. Jdu pryč, jazykovka otevírá od 16. Jsou dvě hodiny!Přemýšlím, že bych tu jako počkala,ale je mi na omdlení, nikde jsem ještě neviděla kus stínu. Nakonec životopis podstrčím pode dveřmi a jdu. Celou cestou, kterou jezdí bus, jdu pěšky. Viděla jsem z autobusu jisto jistě jednu jazykovku. Sakra. Když k ní dojdu, zjistím, že to je speciální mateřská školka. Uf:-(Čekám na bus a venku stojí vzduch. 32 stupňů, jen tak z ničeho. Ještě v sobotu mi bylo tak akorát v riflích a svetříku a dnes se sotva vleču. Bus je plný, všichni jedou domů ze školy a tak. Vystupuji kus od nás, záměrně jsem čekala na linku 499, která staví kus od nás a jdu domů. Doma je maminka Any,malý spí, ona kouká na telku a já dostávám hned tři balíčky od mojí rodiny. Jsem šťastná. Oznamuji, že jdu spát. Měla jsem na dnešek vydatný spánek, ale to vedro mě fakt zabilo. Uklidím věci, osprchuji se ledovou vodou a zapadnu do postele. Jsou tři, a budík mám na 15.40. Před usnutím si představuju, jak bych asi dopadla, kdybych doteď stepovala u nějaké jazykové školy. Brrr, pěkně usínám. Když se vzbudím, nevěřím tomu, že jsem tak okamžitě mohla usnout. Dost mě to osvěžilo. Povídám si ještě s maminkou Any a jdu si dát kávu. Ana byla nahoře, nevěděla jsem, že je doma a říká, že musíme jít dnes dřív, abychom hodili maminku na bus. Vyzvedneme Lolu a jdeme do parku. Smaží to jako prase a já nejsem natřená žádným krémem. Což to, ale nemáme žádnou vodu a to opravdu vidím jako problém. Bohužel se Lola odhlásila z nějakého toho moderního tance, takže tady budeme nevím do kdy. Ztratím pojem o čase, nemám hodinky a tak mě překvapí, když Ana posbírá hračky a jedeme domů, protože je 19.50! Doma vykoupeme děti, já si dám další ledovou sprchu a uvědomuji si, jak strašně nesnáším ten pach spálené kůže. Jsem na to úplně alergická. Fuj. Mám umyté vlasy od rána a přesto se mi z nich sype písek, protože malý mi tam nasypal bábovičky. Fajn:-(Jdeme večeřet, je nějaké vynikající kuře a k tomu salát. Uklidíme a děti jdou v devět spát. Sláva. To ti kluci od Evy otravovali až do 23. Jdu se projít, je překrásný večer. Mám s sebou mateiály z FJ. Říkám si, proč vlastně já nedokážu zklidnit? Mě vlastně děsí nicnedělání. Přijdu domů a Rafael říká, že děti už spí a tak mi řeknou, že jsou moc spokojení, a tak. Jsem ráda. Rafael si jde potom lehnout a já si povídám s Anou. Pak mi řekne, že je už 23.15 a musíme jít spát. Jenomže pak se zapovídáme ještě víc a je 0.40. A to jsem chtěla jít spát brzo, sakra! Nicméně za tenhle rozhovor jsem vděčná. Ona je dost taková "naturální" nemaluje se, nesnáší všechno z moderního světa, věnuje se nějakým kurzům sebepoznávání a já jí nakonec vyklopím všechno o Danim. Ptá se mě na věci, na které se mě nikdo nikdy nezeptal. Je to obohacující rozhovor a je to jako kdybych všechno najednou pochopila. Ne, ztráta někoho koho člověk miluje nepřestane bolet po jednom rozhovoru,ale já pochopím, že jestli spolu někdy máme být, teď to stejně být nemůže. On si řeší nějaké svoje trable z minulosti a já jsem někde úplně jinde. Moje aktuální rozpoložení má hodně daleko do toho ze včerejška,snad to dlouho vydrží. Stýská se mi, nechápu proč mi takhle ublížil,ale začínám se soustředit na svůj život. Musím si vytyčit nějakou metu. Vzpomínám na Anina slova, všechno, co mi řekla, mělo hloubku. Potom se mě ovšem zeptala, jestli mi může položit jednu otázku..a zeptala se mě, jestli netrpím anorexií. Tím mě odrovnala, protože jsem si akorát poslední dobou říkala, že jím nějak moc, že bych se měla zklidnit a ona tohle. Musím si najít v životě něco nového, čeho chci dosáhnout, co bude jenom moje. Co když tu zůstanu a najdu si práci? Uspokojí mě to ? To nevím, ale zatím mi připadá, že by snad mohlo. Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat