Říkám si, jak pěkně vstanu, ale nic z toho. Probudím se sama přesně v 8.08. Nevím proč, protože se cítím tak, jako bych spala asi půl hodiny. Jsem rozlámaná a nemám sílu ani slézt z postele. Natahuji budík dál a dál a dál, až vylezu v půl jedenácté. Každé ráno, když otevřu oči, moje první myšlenka je, že večer musím jít spát jako normální člověk. Hned ta další je, proč zažívám to, co zažívám s Danielem. Vstanu, ustelu postel a už to mě stojí veškerou energii. Dnes bych chtěla odejít před jednou hodinou, no, jsem zvědavá, jestli se mi to povede. Postupně si tedy nanáším všechna séra a krémy à la super svěží pleť. Přijde mi smska,od ředitelky jazykové školy, že má tolik práce, že před 16.00 to určitě nestihne, ale že mi dá vědět hodinu předem. To mě zaujme. Někdo v téhle zemi má v sobotu tolik práce, že nestihne se mnou mluvit dřív než v 16.00? Tam chci pracovat, to už vím. Jsem ochotná během léta vystudovat co bude třeba, aby mě sem vzali. Jednou si třeba v sobě uzavřu kapitolu Španělsko a budu se chtít trvale vrátit do Čech. A v té době je třeba, abych měla ukázkový životopis. Každopádně jedna věc je pravda-tady platí jenom osobní kontakt. Do obou těch jazykových školy jsem volala a psala mail, a nikdo se nikdy neozval. Ten stejný životopis jsem tam odnesla osobně a z obou mi volali ještě týž den. Je jedenáct, když dosnídám a jsem vzteklá. Čím dál tím víc nesnáším tohle svoje vstávání, ale nevím, jak se proti němu bránit. Kromě povinných aktivit jako je sprcha a zkulturnění se, bych ještě měla stihnout oběd, včera mi dost bodlo, že jsem se najedla doma, hlad jsem dostala až v šest večer. Vyřídím pár mailů a jdu se vypravit. Zjišťuji, že bych snad mohla stihnout bus kolem 13.45. Je totiž půl jedné a já se ještě nezvedla. Dneska k obědu udělám "zbytek ničeho" a zítra až oni přijedou, jsem zvědavá, co vyčarují oni. Já na olivovém oleji orestuji rajčata, na jemné kostičky pokrájenou jamón serrano, zaliji to tomatovou omáčkou s několika rajčaty, přidám žampiony, chilli,párek, černé olivy a dvě vajíčka. Výsledek je ještě lepší než včera! Mezitím u oběda stvořím další blog. Tolik toho mám co říct Danimu a on mě neposlouchá, nebo spíš neodpovídá, že se rozhodnu stvořit blog. Španělsky. Pro něj. Ale adresu mu nedám. Třeba za rok. Když to dám dohromady, zjistím, že existuje podobný( jako budou jich miliony,ale zrovna narazím na tenhle) a strašně moc mě zaujme. Kdo vládne španělsky, nechť vstoupí - cartaspara-alguien.blogspot.com.es je to moc pěkné a inspirující. Autor je na tom stejně jako já. A jenom co vložím první příspěvek, mám 10 návštěv! Baví mě psát, a hodně a pokud to ještě někdo čte, tím lépe! Daniel moje psaní odsoudil, že prý ventilovat myšlenky může jenom zoufalec, který potřebuje kus pozornosti,ale jako..jaké pozornosti? Vždyť já většinu z vás ani neznám??!! No nic, tohle si já vzít nenechám! A protože už nechci omílat stejnou píseň stále dokola všem svým známým a přátelům, tahle stránka bude sloužit k vyprázdnění mé duše, a mé mysli. Časem dám odkaz i vám. Teď mě ale uklidňuje, že mě opravdu, ale opravdu nikdo nezná a můžu si psát co chci. Je to vlastně pro něj. Otevřené dopisy. Dojím oběd a jdu se nalíčit, ať to dneska nějak vypadá, v sobotu jsem pohovor ještě nedělala!:)No, zvládnu vše co chci a ve 14.15 odcházím z domu. Musím jít až dolů na bus, ten, co jezdí od nás, už nestíhám. Čekám dlouho, takže jsem to asi všechno prošvihla. Nakonec přijede linka 499, která jezdi kolem našeho domu! No, aspoň jsem se prošla. Zaplatím 2 eura a nastupuji. Vedle mě sedí krásný kluk. Má zvláštní přízvuk. Tak ok, něco si čte arabsky. Vystupuji v Móstoles a jdu na Metro Sur. Je sobota, uprostřed prodlouženého víkendu, není tu moc lidí. Uvědomím si, že se necítím bezpečně, protože....protože zjistím, že jsem tu jediná bílá holka. Nebo moment, jediný bílý člověk!!!Připadám si jako v Kamerunu. Jdu na metro. Kupuji rovnou dva lístky, platím 3 eura a pokud si dnes nic nekoupím, nebude to tak drahý výlet. Chci být blízko u té jazykovky, protože člověk nikdy neví, kdy mu jako zavolají. Vystupuji z metra a usmívám se na celý svět. Je 15.30. Ta paní mi napsala, že to bude nejdřív v 16, ale ne bohužel přesnou hodinu. Mám chuť jít na procházku,ale na to bude čas. Teď je potřeba zajít do obchodního centra. Strašně mě bolí hlava. Bolí mě oči takovým způsobem, že vypadám, že pláču. Mám dost divné kruhy pod očima. Ježíši. Teď mi to všechno dojde. Ty kruhy pod očima i na podzim, i když jsem pila hektolitry, snažila se spát..teď ta bolest hlavy, jak já si takhle můžu ubližovat? Až mi tečou slzy? Já nejsem zvyklá nosit sluneční brýle!!! V zemi kde nikdo brýle neodendá z očí, ačkoliv je 9 večer, já chodím bez nich. Jsem fakt na hlavu. Dneska si namažu oči mastí a od zítra v nich snad budu sedět i doma. Jdu do jednoho obchodu nabít si mobil a musím rozměnit 50 euro. To není dobré, jak jednou rozměním, vše se mi to rozkutálí. Jdu směr obchodní centrum, projdu dva obchody, a jdu ven. Dokonce si zkusím dvoje džíny, zjistím, že moje normální velikost 42 je mi velká a spokojeně odcházím. Mám obrovskou chuť si dát kávu se zmrzlinou v Burger Kingu, jak tady je mým dobrým zvykem, ale pak si říkám, že když jsem tady, v obchodním centru, dám si něco v nějaké kavárně. Zaujme mě nějaký speciální typ kávy, objednám si ho a k tomu koblížek. Uložím si do telefonu číslo té paní z jazykovky a samozřejmě mě nepřekvapí, že má Whatsapp a tak jí hned píši. Píše mi, jak rychle můžu být v jazykovce. Je to úctyhodná štreka, tipuju tak 3 km. Zrovna teď, když mám objednáno! No nic. Mám radost, dojídám a dopíjím. Účet. Šest euro!!???? Je mi nevolno. Káva mě nenadchla, naopak jsem se ujistila, že tyhle vylepšené kávy nejsou nic pro mě, koblížek dobrý. Káva stála 4,50!!! Včera ten obří mražený jogurt stál 3, 80 a přemýšlela jsem, jestli si ho mám dát přesně půl hodiny!!!Bože, to je šílené. Tady to mám. Kdybych si nerozměnila ty velké peníze, koupila bych si kávu za euro. Paní mi píše, že na mě bude čekat v 17.00. Nemám šanci. Přidám do kroku a začnu se opocovat. Takhle tedy na žádný rozhovor přijít nechci?!Píši jí, že nestíhám, že tam budu kolem 17.20.Doběhnu tam a ona už sedí venku na lavičce a když mě uvidí,vidím že porovnává fotografii na CV, které má v ruce, s tím, koho na dálku vidí, tedy se mnou, jestli už jdu. Prvních 10 minut nepochybuji o tom, že mám tu čest s Američankou. Ale potom zachytím pár divných zvuků, kdy si začnu myslet, že je Ruska. Akcent má brilantní. Vycvičila jsem si ucho a dokážu už poznat i toho, kdo není Španěl. Jednou jsme se dokonce hádali s Danim, že jedna holka je Italka, on tvrdil že ne, že je Španělka, já tvrdila že ne a měla jsem pravdu já!! Pak mi řekne, že je z Makedonie. Wau, klobouk dolů. Rozhovor dojde tak daleko, že projdeme jazykovku a dostaneme se k číslu pojištění. Žádá mě o okamžité vyřízení papírů. Wau! Říká mi, že musí vyzvednout dceru z nějakého kroužku ať jdu s ní. A tak sedám k té neznámé osobě do auta, kde už sedí dva její synové. Nepřekvapí mě ani v nejmenším, že jeden se jmenuje Dani. Žádala jsem nebesa o znamení, jestli dělám dobrou věc a...jaké jiné žádat? Náhody neexistují. V autě probíhá zbytek pohovoru. Mazec. Ptá se kam jedu. Říkám, že do obchodního centra. Vysadí mě tam a já jdu v 18.00 znovu dovnitř. Usmívám se na celý svět. Zalezu do supermarketu Al Campo a vybírám taťkovi konvičku na kávu a udělám si radost novou maskou na vlasy, kterou mu jaksi zakomponuji do nákupu, chichi:-D pak procházím parkem, a na svetr, který hodím na trávu, si lehnu. Mám totálně dost, nemůžu existovat. Skoro usnu. Pak se zvednu, dojdu k Daniho domu, zjistím, že to, co jsem vyškrábala onehdá na lavičku, poctivě drží a jdu domů. Skočím na metro a když čekám na bus, zjistím, že mi před dvěma minutami odjel. Mám štěstí, jede další linka. Vystoupím nahoře a ještě zajdu do Mercadony. Popadnu to, co potřebuji a vystojím kilometrovou frontu. Domů dojdu ve 20.15. Kam ty dny mizí???A co budu dnes večeřet? Mražená zelenina to jistí. Plus na kostičky jemně nakrájená jamón serrano, vajíčko a chilli a je to. Pak si dám malou kávu. Potřebuji jít běhat, když už jsem začala. Nechám půl večeře a ve 21.30 se běžím převléknout. Já chci dneska jít spát ve 23!!!!Ve 21.45 vybíhám. Uběhnu tak kilometr a zjistím, že běžet s telefonem nebyl úplně nejlepší nápad mého života, takže se vracím domů, odkládám věci a vybíhám znovu. Dneska je asi nejhorší den. nevím, jestli je to tím, že jsem tak unavená, nebo čím, ale nějak mi to prostě nejde. Domů přiběhnu kolem 22.30 a říkám si, že už dneska nezvládnu vůbec nic. Skočím do sprchy, a zalezu spát. Po doporučovaných 90minutových intervalech si odpočítám, že bych vstala v 10 a zalezu spát. Ve 23.15. V 0.30 pořád ještě nespím. V hlavě mi doslova bzučí, ale prostě nejde to, nejde a nejde.Mám pocit, že celou noc přemýšlím.
Žádné komentáře:
Okomentovat