Budík v 7.30 se jeví opravdu nereálně. Včerejší nocování je dost znát. Vyhrabu se v devět. Slyším děti, tak se trochu loudám dokud Rafael s Lolou nezmizí. Doma tedy zůstává Ana s malým. Ustelu si, jdu vyprat povlečení a jdu se nasnídat. Moji bagetu s nutellou si rozhodně vzít nenechám:-)K tomu kávu a je to. Přichází malý Rafael, a jde mě obejmout a dokonce mi dá i pusu. Na děti opravdu netrpím, ale tenhle kluk je vážně fajn. Jde do školky a oznamuje mi:"Teď jdu do školky,ale pak půjdeme do parku." A je strašně důležitej. To mě pobaví. Je 9.30. Ana mizí. Teď se zase vrací Rafael. Prý celý týden pracuje od 11. Uklidím po sobě a když zmizí, pustím pračku. Než se zaseknu u svých mailů, je potřeba stanovit, co je dnes potřeba udělat. Takže vypínám PC, jdu si čistit zuby, namatlat se tunou opalovacího krému a tak podobně. Je pravda, že jsme se včera s maminkou Any shodly na jedné věci. U nás, když je teplo, většina lidí utíká k vodě, bere si dovolenou, pokud je to možné a mizí z měst. Tady je nesnesitelné vedro už od teď /včera 32 stupňů/ až do konce září, často ještě v říjnu jsem se vracela od Daniho a v noci, tedy spíš ve tři ráno bylo dvacet. A ti lidé tu u toho musí fungovat, vykonávat svoje povolání a svůj normální život. Na to, že jsem se včera cítila poměrně dost odpočatá, mě to slunce zmohlo jako blázen. Člověk vstane v 7, nebo v 8, záleží kde pracuje,dojede do práce, má dvě hodiny na oběd, přijde domů v šest a ještě má půl dne před sebou. Není divu, že Daniel, když chodil z práce v půl šesté, si dal do osmi siestu, a pak dlouho přemýšlel, co bude dělat "dneska odpoledne". Dny jsou tu neuvěřitelně dlouhé. Sice mně osobně přijde, že stíhám málo toho, co chci, ale dny jsou opravdu v porovnání s těmi našimi šíleně dlouhé. Dneska konečně využívám toho, že jsem doma sama a po měsíci co jsem tady si napouštím vodní lázeň na nohy. Úžasná úleva. Dostanu peníze za minulý týden a spočítám si, že je dost smutné, kolik jsem toho utratila, nicméně nedá se nic dělat, ty lístky něco stojí a nějak se tu hnout musím.Vylezu ven jen tak v prádle, protože všichni mají být v práci a jdu pověsit povlečení. Naproti v domě montují plot. Ti pracovníci vypadají jako z katalogu a jeden málem vypadne. Vedle na zahradě sedí pán. Tak asi 70 let, a něco uklízí. Asi rodič toho pěkného souseda. Je černý jako bota. Dlouze si mě prohlíží, mizím raději domů:)Kolem 12.15 mám vypráno, prádlo skoro suché (visí tam deset minut) jsem oblečená, nalíčená, vyluxovala jsem pokoj, vytřela podlahu, všechno super a může se věnovat svým věcem. Mezi maily konečně objevím i jeden z konzulátu, kde se dozvídám, jak vyřídit sociální pojištění. Na svůj věk mám slušně odpracováno (tedy s ohledem na to, že jsem studovala, jinak samozřejmě to nic moc není) ale všechny ty smlouvy mi byly na prd, když nemám sociální. Pokud by vyšla nějaká jazykovka se smlouvou, budu mít konečně pokryté zdravotní a sociální. První oficiální práce a rovnou mimo ČR. Není to sranda, všechny ty formuláře k zamezení dvojího zdanění a tak, ale jednou, až se vrátím, mi bude každá zkušenost dobrá. Celý život jsem přemýšlela, jestli nějaký cizinec může vstoupit do státní správy ve Francii. Chtěla jsem být "funkcionářem". Je to jenom pro super chytré a super vytrvalé. To druhé jsem, to první nevím:-D a tak si říkám, proč nepokusit štěstí tady ve Španělsku? Pokud se tu člověk stane státním zaměstnancem (což vyžaduje přípravu na zkoušky v řádu jednoho roku či více, pěknou sumu peněz, štěstí a tak podobně) má jistotu pracovního místa až do konce svého života, To je mazec. V téhle zemi, nebo co v téhle zemi..zkrátka v téhle době má člověk jistotu. Včera mě k té myšlence přivedla Státní jazyková škola. Není možné se tam dostat, učitele do státních institucí vybírá stát. Možná potřebuji pořád nějaké nereálné výzvy, abych se cítila živá. Nevím proč pořád prahnu po tak velkých aktech. Stát se funkcionářem ve Španělsku je snem každého, každý to chce, málokomu se to povede, tak proč jsem se zbláznila? No nic, ve 12.30 je načase prozkoumat, co budu mít k obědu. Přichází Rafaelův táta s malým, a já s nimi obědvat nechci. Jdu raději posbírat povlečení, povléknu postel a je 13.30. Jdu obědvat. Tu vynikající zeleninovou směs. Ale obědvám šíleně pozdě a vím, že tohle tedy asi bude problém, protože na mě padna únava přesně mezi 16-17,kdy zřejmě budeme sedět v parku. Brrr. Ve 14 hodin začínám konečně psát věci, na které už jsem myslela, že se snad ani nedostane. Objevím úžasný kurz online zdarma. Pak se tedy dozvím, že sice zdarma je,ale pokud člověk chce závěrečný certifikát, tak musí zaplatit 50 euro, takže asi tak. Udělám si kávičku a jdu to prozkoumat. Můj den se prakticky chýlí ke konci, je 15.00 a mně už zbývá dost málo času. Pořád myslím na tu naši debatu včera. Také myslím trochu na Sergia, což je tatínek jedné holčičky od Loly ze třídy. Strašně mi připomíná Daniela. Takovou plachostí,strachem..zároveň je vtipný. A včera, když jsem Aně vyprávěla o Danovi, mi najednou říká..hele to je jako kdybys vyprávěla o Sergiovi, on je taky takový". Tak mě to docela pobaví, že mě pořád obklopují ti stejní muži a já pořád přemýšlím, co se jako od nich mám naučit, když mi je Bůh doslova strká pod nos. Přichází Ana a jedeme pro Lolu. Vystupujeme a venku je asi milion stupňů. Bohužel to vše, co mi řekla Ana včera, jakoby neplatilo. Je mi opravdu smutno a jsou věci, kterým na světě nerozumím. V parku dneska nic moc, tak jako nějak nuda, hrajeme si s nějakými zvířátky..a kolem sedmé jedeme domů. Sergio mi tak strašně připomíná Daniela, že je to až děsivé. Ještě že jedeme domů. Ana zaparkuje a zjistí, že nemá klíče. Mě snad klepne. Sedíme půl hodiny na zahradě a pak konečně jí napadne, že její bratr je mít bude. Dojede tam a kolem osmé otevírá. Přesně jedna hodina čekání:-(Než vrátí klíče, vykoupu zatím Lolu a pak jdeme večeřet. Všichni jsou ztahaní k smrti, ani nikdo nemluví. Pak děti naskákají do postýlek a je klid. Já pořád přemýšlím nad včerejškem. Chtěla jsem jít běhat, ale když si představím, v kolik přilezu a že ještě půjdu do sprchy a tak všechno kolem-raději zůstávám doma. Dneska opravdu chci jít spát jako člověk. Ráno si musím umýt vlasy, mám je plné písku, jak jinak. Ana mi včera řekla, že si toho nakládám až zbytečně moc, že nechápe proč studuju a u toho druhou rukou dělám s dětmi úkoly, proč si nesednu a nekoukám z okna. Proč se pořád tak honím a proč jsem na sebe tak strašně přísná. Vlastně ani nevím, nedisciplinovaní lidé mě vždycky děsili. A běhat jít nechci taky z toho důvodu, že až bych se vyčerpala, zase bych se určitě rozbrečela. A já chci jít spát klidně.Jdu ještě chvíli studovat. Měla bych studovat francouzštinu, do toho ten dnešní online kurz, na který jsem se přihlásila, zbývá mi ještě dotáhnout kurz angličtiny, dvě diplomky, a chci si udělat kurz,abych mohla učit. No, mám toho až nad hlavu, vlastně je to asi moje výmluva. Všechno bych to vyměnila jeden jeho úsměv. Nakonec zaklapnu počítač v půl jedné a nařizuji budík na 8.15. Tak dobrou!
Žádné komentáře:
Okomentovat