Postupná série budíků. Poslední zvoní v 7.40. Vstávám až s podezřelou lehkostí, navzdory tomu, že jsem včera usnula až kolem půl druhé. Vstanu, sním svoje suchary, opět vestoje, k tomu popíjím teplou vodou, protože kávu bych si takhle vážně nevychutnala...a přemýšlím. Kolem 8.15 vstávají děti, připravuji snídaně, ohřívám mléko a zjišťuji, že jsem se adaptovala na 100%. Už mi ani nepřijde, že dělám nějak podřadnou činnost. O tom, zajít si mezí 8.15-9.15 do koupelny, si můžu leda nechat zdát. Rychle se převléknu a odcházíme. Diego mi dává ručičku a jdeme. Jedna paní se na nás zálibně usmívá. A pak další. Důchodového věku. Dojde mi zajímavá věc, která mi asi měla dojít už dávno...on totiž vypadá že je můj! Nejstarší Javier je hodně tmavý typ, prostřední Pablo také, navíc chudák po tatínkovi zdědil mezeru mezi zuby, tipuju že Javier jednou vyroste v typického floutka, a bude vypadat jako Mario Casas, ale Diego?Má světlé vlasy, hodně světlé oči, zelené..Eva je hodně světlá. Príma. Tak já myslela, že je všem kolemjdoucím jasné, že žádné z těch dětí nemůže být moje a ejhle..vidím, že všichni zacházejí do školy, takže v 9.25 to balím. Už tam vyčkávat prostě nebudu. Cestou zpět přemýšlím, co budu dělat. No, moc možností zrovna nemám. Rychle projedu zprávy dne, a v 10.20 si jdu mýt vlasy. S tím, co mám poslední dobou na hlavě, musím vážně zatočit, takže každý šampon nechávám řádně působit, pak tajně odčerpám Evě šampon s Keratinem, vypadá nechutně draze, tak snad zabere:-)Pak všemožné přípravky, pak fén, průběžně žehlička vlasů...v 11.45 je hotovo. Pfff...sprchu už ale nestíhám!!Jdu se najíst. To musím udělat bezpodmínečně. Ani to nestihnu sníst všechno, v 12.40 odcházím. Na kluky čekám šíleně dlouho, vylezou až v 13.15, nechápu co se jako stalo. Domů přicházíme v 13.35. Přestávám upřednostňovat děti a jdu si dojíst svoje jídlo. Abych se o ně mohla starat, snad nejdřív musím být v pohodě já, no ne??:) Pak se najedí, rozhazují všude brambory, chleba..a já pak beru lux a myji nádobí..takové krásné činnosti...a končím v 14.20. Ty dny tady tak strašně letí, že tomu vůbec nerozumím. Pak vlezu do sprchy v kraťasech ve snaze si zkulturnit nohy, ale nedovolím se zavřít se úplně. Samozřejmě. Volá Eva. Ať prý vymyslím nějaká cvičení pro Javiera. Asi už mě z té jejich inglés klepne!!Děti jsem zkontrolovala, vypadají klidně. Nejdelší proces mám za sebou a dojde na nejhorší-jdu se zamknout a osprchovat. Jenom se zavřu, někdo klepe, že chce podat nějakou hračku. Bohužel. Po sprše mokrá vlezu do oblečení a jdu hledat hračky. Asi za sto světelných let si můžu dovolit nějaký krém. Musím to takhle rozdělit aby se mi tu ty děti nezabily:-/ Pak už se začnu tak nějak vypravovat, mezitím hledám gramatická cvičení, najdu dvě, a tímto na to házím bobek. Dani samozřejmě v pět na zastávce není, v šest musím doprovodit Javiera někam na kytaru a chtěli jsme spolu být od pěti do šesti, doprovodit ho a potom vidět,co nám Madrid nabídne. V půl šesté očekávám,koho kde budu vyzvedávat dříve..jestli Daniho, protože to tu moc nezná,nebo k němu přistoupíme rovnou do busu...no jsem zvědavá. Každopádně využít jedné hodiny mezi 17-18 se nám opravdu nepovedlo. Tak snad se povede přistoupit do busu. v 17.40 mě prozvoní Dani, že už bude vystupovat. Doběhnu na zastávku. Vidím ho v autobuse už z dálky. Obejme mě, dá mi pusu..zdá se to to být v klidu. Bohužel časově nic moc, takže jdeme k nám do domu, tam vyzvednu Javiera,a všichni tři čekáme na autobus. Řekli mi, že to bude trvat tak asi 10 minut. Na to si už musím dát příště pozor. Deset minut znamená, že autobus jede 20. Chce se mi brečet. Takhle jsem si to teda nepředstavovala. Myslela jsem, že zpátky půjdeme procházkou. Vždyť ani nevím kde vlastně jsme!!Zastávky se zdají nekonečné. Konečně vystupujeme. Když se vracíme z hudební školy, vidíme přes ulici nádherný park. Sedneme na lavičku a povídáme. Pořád meleme to stejné. Že jsem mu strašně ublížila, že už to tedy tím pádem není to, co před tím, že se mi nedá věřit...a tak. Dopustila jsem se chyb, to nepopírám, ale naprosto stejných jakých jsem se již dopustila v předešlém vztahu a vlastně to ani nebylo považováno za chybu. Nyní se zdá, že jsem se dopustila něčeho horšího než vraždy. Přemýšlím, že bychom se měli přiblížit někam tam, kde já bydlím, protože ani jeden z nás netuší, kde vlastně jsme. Zvedneme se, cestou jsem nepříjemná, a naše hledání zastávky končí posezením na další lavičce. Stmívá se. 20.40. Už tam sedíme dvě hodiny. Nemůžu tomu snad ani uvěřit. Dani se trochu uklidňuje, já taky.Ležím na lavičce, povídáme si..a všechno se zdá být fajn. Kolem 22.30 už ale chceme vážně někam tam, kde bydlím. Uvědomíme si, že máme co dělat najít někde nějakou zastávku, aby vůbec stihl dojet na Atochu, kolem 23 jezdí poslední busy.Chytneme jeden, evidentně poslední, a jedeme. Líbáme se v autobuse, připadám si jako kdyby mi bylo 16. Políbíme se a já vystupuju. Jsem strašně šťastná. Navíc je teprve 11!A já jsem už doma!!Takhle by to mohlo být každý den. Vcházím do bytu jako myška, ale kromě dvou malých kluků jsou všichni vzhůru. Koukají na nějaký serial stylu Tudorovci. Moje nevýhoda je, že je na mně všechno vždycky vidět, takže Eva hned ve dveřích mě přepadne s otázkou:"Jak bylo??Vidím, že jste všechno urovnali, je to na Tobě strašně vidět." Jsem šťastná a to tak, že mám dokonce i chuť jíst. Jdu si opéct dva toasty, k tomu si do hrnečku ohřeju místní rajský protlak, po kterém bych se utloukla, pila bych ho i k snídani, kdyby to šlo...a k tomu přikusuji jamón serrano. Nestydím se načnout si poslední Coca colu. Ujídám a přemýšlím, že život je vlastně docela fajn...že stačí úplně málo..zalezu do postele kolem 23.40, čekám jestli Dan dorazí, a když mi v polospánku blikne zpráva že je už doma, nemám už ani sílu odpovědět.
Žádné komentáře:
Okomentovat