Budík zvoní v 7.30. Krize. Mám jich hned několik, nakonec se hrabu v 7.50. Myšlenku, že před tím, než všichni vstanou, budu celá báječná a připravená k odchodu, jsem dávno vzdala. Mám chuť si nafackovat. Proč jsem šla spát proboha tak pozdě, když jsem jen seděla doma???Děs. Připravím si kávu bez kofeinu, zlaté moje Nescafé, směsi 2 v 1 za kávu ani považovat nemůžu. Udělám si toast se sýrem a přemýšlím, že můj milovaný španělský chléb na přípravu toastů, které nemá okraje, mi leze už pěkně krkem. Kousnu do nějaké sladké sušenky, ale to také není ono. No nic,to bylo jen abych neumřela hladem a pak si něco koupím. Pedra jsem dneska ani neviděla, a Eva odchází v 8.20. Kluky zvládnu v pohodě. Skřítek má dneska narozeniny, je mu šest. Říkám mu, že se za noc trochu zvětšil, že asi pěkně vyrostl. Běží se podívat do zrcadla. Odcházíme vcelku v klidu v 9.10. Diego mi dá ručičku a jdeme. Přemýšlím na tím, jak to vlastně jakákoliv matka může dopustit?Aby si její dítě zvyklo na cizí ženu??Pořád si s ním hraju, děláme nesmysly, a cítím, že mě schválně zlobí, pořád někam utíká..chce si hrát. Nechápu, proč někdo teda ty děti má?No nic. Doprovodím je do školy, cestou koupím bagetu a přemýšlím, co budu dnes obědvat..nějaké vepřové maso nebo něco na ten způsob by mi vůbec nevadilo...nic nenacházím. Připravím si salát a je tam připravená polévka. Super. Říkám si, když jsem tenkrát musela připravit džus z jednoho přiblblého pomeranče a mýt potom kvůli tomu celý ten přístroj, proč bych si jako neudělala svůj??Pěkně 4 pomeranče..a je to. Vyjde to na 2 sklenky!!Vynikající. Štve mě jak je to všechno opožděné...chtěla jsem vstávat kolem 6, jako každý den, taková byla idea, ale prostě zaprvé chodím spát šíleně pozdě, tak to nejde.Za druhé,a to největší problém-děti i rodiče mají otevřeno do pokojů, takže i když chodím jako duch, vždycky slyším, že se někdo pohne a podobně. Byl by to ideál, nasnídat se, připravit, být komplet připravená v těch 8, doprovodit je do školy a pak třeba strávit dopoledne ve městě.Musím na tom zapracovat. Když se budu takhle vracet každý den, nic si tady neužiju, ani park, ani nic. V noci mi byla pěkná zima, Eva mi dává jinou peřinu, a říká že je čistá. Nelíbí se mi, čím je cítit. Narvu jí do pračky. Dlouze přemýšlím, jestli se vůbec dá prát. Bfff, kdo ví??!! Ale včera jsem si dala dohromady komplet celou postel abych nakonec zjistila, že v tom všem je pěkná zima a budu mít něco jiného. Takže dneska peru znova. V 10.45 ještě není nic hotové. Ten čas tady mě dost štve. Chci si dát sprchu, umýt vlasy..a naivně jsem myslela, že půjdu spát, aspoň na chvíli..no, to teda moc nevidím:-/Jdu do sprchy. Paráda, skoro 50 minut je pryč a já si půjčím všechno možné co uvidím..mléka, oleje..kdybych musela jít pro kluky, ani by mi ten čas nestačil na to si umýt vlasy!!!Je to fakt síla, to budu taky muset otočit a ten den, kdy nebudu s Danim venku, to zvládnout večer. Otázka je, jak to budu dělat v říjnu, kdy budu končit v 19.45. Rodina je úžasná, všichni jsou super, ale nevím, jak to zvládnu. Už takhle je to na pytel, a bude ještě daleko, daleko hůř. Skočím si umýt vlasy, konečně použiju všechny nové flaštičky, které jsem zakoupila včera, užívám si prázdného bytu a kolem 14 mám hotovo a dokonce jsem se zvládla naobědvat přesně ve 12. Jsem na sebe pyšná.Jenže by se mi právě hodilo celé ráno pro sebe, protože kvůli jedné hloupé hodině s dětmi mám rozjetý vždycky komplet celý den.Bfff.Uvidíme, jak se to časem vyvine.Kolem druhé nejsem úplně stoprocentně připravená vyjít, ale skoro se blížím ideálu:-)Daniel pořád nic nepíše. 14.15, kdy už teda skoro odcházím, píše že má špatnou zprávu. Že prý jeho sestra se domluvila, že se sejde s jejich společnou kamarádkou, a prý že to dělají každý rok, a má to být dneska. Jsem vytočená do vrtule. Nas*aná jako prase.Tím, že spolu smskujeme, zabiju dost času, takže i kdybych měla vyjít, zvládnu to tak v 16, jak koukám na hodinky. To jsem si teda ten dnešní den "užila" !!Fakt že jo!Vzteklá, uražená a zároveň smutná se vzmůžu na smsku: OK, užij si to a bav se." Okamžitě odepisuje. "Co blázníš??Chci Tě vidět, jen to chci udělat nějak dobře, a nevím jak to je". Žehlím si vlasy. No, jsem se sebou spokojená, ty provazy co se jmenujou vlasy, vypadají docela k světu. Daniel se hádá se sestrou, prý jako ta kamarádka bude zklamaná! A já co asi??!!Jsou chvíle, kdy se cítím strašně sama na světě a tahle k nim tedy určitě patří.Píše mi:" No, musím si prostě vybrat. " Ne, vlastně nemusím, co bych si vybíral?Já už vybráno." A nic. Další zpráva nepřijde. Asi za pár minut : "Kam teda půjdem´?" Ustrnu v širokém úsměvu. Jsem šťastná. 100 bodů pro mě. To je vážné, dát košem sestře i rodinné známe! Vážím si toho dvojnásob. Prý si na chvilku lehne. Chci aby mi slíbil, že si dá několik budíků. Dobře. Vyrážím. Busem za 1, 50 euro na Atochu, kupuji lístek na příměstský vlak a za chvíli už sedím ve vlaku směr Fuenlabrada central. Máme se setkat tam. Prý abychom nedráždili sestru, kdybychom jí potkali. Pfff, myslím, že ta je už podrážděná na maximum, řekla bych.Příjíždím přesně v 17.10. Dani neodepisuje na zprávy. Takže určitě spí!!!Jistěže. Prý se právě vzbudil. Čekám na něj přesně 50 minut. Zabila bych ho. Ale jsem hrdá, že si vybral mě a ne tamty líté saně, takže se na něj jen výhrůžně podívám a mlčím. Jdeme do obchodního centra. Koupíme si vodu a nějaké sladkosti a sedneme si na lavičku v prvním patře. Chtěla bych jít ven a třeba se opalovat, ale prý je moc vedro. Ach jo. Já jsem snad ještě nepotkala Španěla, který by měl rád slunce! Všichni se schovávají do těch svých obchodních center..sedíme tam, povídáme, líbáme se, jíme sladkosti a plánujeme nesmysly. V osm vylezeme a hned před vchodem se Dani zapovídá s nějakou známou. Príma, to je tady fakt za trest, když někdo, s kým jdete, potká někoho známého. To je na půl hodiny minimálně. A taky že jo.Mířili jsme původně blízko k domu, kde žije Dani, ale nakonec jdeme na procházku po Fuenlabrada central a sedáme na lavičku. Je teplo, 24 stupňů, líbáme se, povídáme a je takový zvláštní klid. Tady jsou ty večery naprosto nenapodobitelné. Úžasné. Čas brzy uteče a jdeme směr příměstské vlaky. Je mi nějak divně, každý den je to loučení horší a horší. Obejme mě, dá mi pusu a nazdar. Ani se neotočí. Nesnáším to,když se někdo neotáčí!!!Před vlakem je odhadem asi 20 černochů. Je mi nějak úzko. Moc lidí nenastupuje v těhle hodinách...čekám a sžírá mě hlad. Šílený. Dojím poslední sladkost co jsme koupili s Danem a vyhazuju jí, kousnu a jednou a dost. Fuj. V automatu kupuji brambůrky. Príma stravování!!Tohle léto jsem se zrovna moc nenajedla, díky tomu, co se mezi námi dělo a můžu říct, že mi to bylo samozřejmě jenom ku prospěchu, ale teď je to jiné. Vracím se do starého režimu...což znamená celý den hlady, ani občas samým hladem už nemyslím, a pak něco sníst. Logicky si to moje dietami umořené tělo "uschová" na horší časy, které přijdou hned druhý den..takže myslím, že už jsem zvládla něco nabrat. Sice mi je pořád všechno dobře,ale já si prostě dobře nepřipadám. Mám hlad, pak sním dvě sousta a mám dost. Prostě jsem si zase odvykla jíst, což pro mě ve výsledku znamená přibrat. Děs. Naproti mě ve vlaku (ještěže neexistuje nic jako zavřené kupé!!)sedí tak asi 40tiletý černoch. Pořád na mě čumí. Pak se začne upravovat v zrcátku, navoní se, vezme si žvýkačku a vyzývavě na mě čumí. Je mi zle. Dnes vystupuji na stanici Méndez Álvaro...protože jsem si samozřejmě všimla že jezdím úplně špatně. Vždycky dojedu na Atochu v iluzi, že doběhnu poslední bus, což se ještě nikdy nestalo a pak musím přes několik stanic a přestupovat..no komplikované až kam. Mezitím co teď to omezím jen na jeden přestup. Vystupuji. Černoch také. Jdu poměrně komplikovanými chodbami a on stále někde u mě. Předejde mě a pak se otáčí. Jde všemi těmi chodbami až dojdeme na metro a on si sedne na lavičku opodál.Nastupuje do jiného vagonu. Naštěstí. Pozoruje mě přes sklo. Je mi čím dál tím hůř. Naštěstí mi někdo zastoupí výhled a já vystupuji na stanici Pacífico a mizím pryč. Přijdu domů v 0.40 a s hrůzou zjišťuji že vlastně jdu spát dříve než včera, kdy jsem byla celý den doma.Vyčistím si zuby a je to. Dani psal, že je už doma. Vždycky si píšeme ještě pár zpráv, posíláme pusinky a tak a dnes nic..kdyby mě ten černoch někde přepadl, on ani nezjistí, že jsem nedorazila domů!! Listuju poslanými zprávami na minulé dny a vždycky se zajímal jestli jsem celá..dneska byl divný. Musím být ticho, je evidentní, že chce být se mnou, když dal košem tamtěm dvěma megerám, ale jako..no nic. Dneska jsem už ráno věděla, že když čekám, že budu mít perfektní den, že vlastně nebude perfektní vůbec. A moc nebyl.Chumlám se do nové, teplé peřiny, velikosti jako je dvakrát moje postel a usínám.Pff...to byl teda vážně divný den.S podivným zklamáním a smutkem se nechávám unášet do krajiny snů.
Žádné komentáře:
Okomentovat